Operní komedie Hrabě Ory pod rukama choreografky a tanečnice prokoukla

28. květen 2017, 9:00

Operní komedie Hrabě Ory pod rukama choreografky a tanečnice prokoukla

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.

Hudební nastudování je prvním samostatným projektem mladého dirigenta Roberta Kružíka. Dal svižné hudbě takové impulsy, jaké jsou u Rossiniho komických oper potřeba, udržel tah a gradace, podpořil pěvce v nelehkých zdobených partech a pomohl utvrdit dojem, že se tato komedie s libretem Eugena Scriba skladateli v Paříži před 190 lety opravdu povedla.

hrabe_Ory_foto_Jakub_Jira_02Hrabě se neváhá převléknout za jeptišku, jen aby se dostal do blízkosti žen. Podaří se mu to, ale je nakonec odhalen a potupně vyhnán… Scéna, kdy se předtím s kumpány v šatech řádových sester v domě, kam pronikl, bez zábran opije, je neodolatelná: nejen sama o sobě jako autorský nápad, ale i v brněnském provedení, kde je dovedena ke komediální dokonalosti. Je podpořena přesně vyhmátnutou a výstižnou hudbou a je tu zazpívána a zahrána s mimořádnou chutí. Okamžik, kdy pak rozjaření vetřelci musí na chvíli předstírat nábožnou nevinnost, je k popukání.

Předlohou byl libretistovi vlastní vaudeville, vycházející ze starších příběhů a tradovaných písní. Pro operu bylo ovšem třeba kvůli francouzské cenzuře změnit původní umístění z kláštera do hradu. V nebezpečí z mužského vpádu tedy u Rossiniho už nejsou řeholnice, ale urozené dámy čekající na své chotě, kteří se vracejí z křížové výpravy. Zápletka jinak zůstává. A klíčovou postavou je páže, mladíček Isolier, který hraje na dvě strany – radí hraběti Orymu a zároveň ho ženám prozradí, protože se zajímá o tu stejnou jako jeho pán.       

Ve verzi Lenky Flory se jde ještě dál: v hotýlku jsou shromážděny mladé ženy, jejichž manželé se vydali na ragbyový zápas; ženy jim zřejmě slíbily, že za jejich nepřítomnosti do budovy nevstoupí cizí muž. Pikantní jeptiškovský převlek mladého pana Oryho, patrně nějakého synka z bohaté rodiny, který unikl z dohledu otce a vychovatele, zůstává… Tedy aktualizace, ale šikovná a citlivá. Příběh je nenásilně situován do moderní doby, ale nejde o příklad kontroverzní režijní svévole vyvolávající odmítavé reakce. Naopak.  

hrabe_Ory_foto_Jakub_Jira_03Pěvecké obsazení první premiéry bylo 26. 5. vynikající. Vévodila mu Kateřina Kněžíková v hlavní ženské roli Adély. Hlasově dozrává k plnosti témbru a skvěle si poradila s rossiniovskými koloraturami. Navíc s potěšením a naprosto přirozeně svou postavu hrála - do všech detailů typicky ženských hnutí mysli. Orym byl mladý maďarský tenorista György Hanczár, komediant vládnoucí ne úplně dostatečně velkým, ale charakteristicky pohyblivým a vhodně vysoko posazeným hlasem. V druhém obsazení se s ním vystřídá Petr Nekoranec, vycházející tuzemská hvězda s mezinárodními cíli. Hovoří se o tom, že právě on by snad měl být i v pěvecké sestavě, která přijede s tímto dílem v září do Prahy na festival Opera. Jako Isolier byla v kalhotové roli pěvecky i herecky velmi dobrá Václava Krejčí Housková. Nedlouho po opeře Láska na dálku od Kaiji Saariaho, v níž v brněnském Národním divadle ztvárnil závažně lyrickou hlavní postavu trubadúra, je v Rossiniho Hraběti Orym na scéně ve větší roli opět mladý barytonista Roman Hoza – a opět výborný; hraje trochu extrovertní postavu Oryho společníka Raimbauda, je suverénní, má pěkný velký hlas. V dalších rolích se na jevišti výrazně objevili Boris Prýgl a Andrea Široká. A nádherně se uplatnil sbor, nejen dobře pěvecky připravený, ale také uvolněně hrající - zejména pochopitelně mužská část v hábitech a čepcích falešných řeholnic.

Lenka Flory, divadelnice doposud s nemnoha operními zkušenostmi, přinesla do tohoto projektu a do operní režie nový vítr. Přišla nejen s mnoha dobrými nápady, cílevědomě a inspirativně režírovala, ale na mnoha místech se pustila doslova do choreografie.  Spektrum situací, jichž se tento postřeh týká, je pestré: začíná u detailů a vychytávek, pokračuje přes převlekový trojzpěv Adély, Isoliera a Oryho geniálně umístěný na pohovku a končí u koncepce celých scén, nejzřetelněji snad v případě bouřky, která zuří za okny. Rossiniho zralé dílo, v tuzemsku neuvedené dlouhá desetiletí, pod jejíma rukama - ve shodě s vkladem dirigenta Kružíka - prokouklo. Sólisty i sbor pohnula k uvolněnému hraní. Ale stejně potěšitelné je, že se i u nás najdou zpěváci, kteří si mohou troufnout na Rossiniho virtuózní styl.

Nová inscenace Hraběte Oryho je opravdové hudební divadlo. Má mnohé plusy - a je dobrým diváckým tipem - jak z důvodů hudebních, tak i divadelních. Kdy naposledy jsme se na opeře opravdu upřímně rozesmáli?

Hrabě Ory/ foto Jakub Jíra

Komentáře

Reagovat
  • Kateřina Borková

    28. květen 2017, 17:28
    Reagovala jsem přímo z páteční premiéry a shrnula to: „My vám na jeviště taky nelezem.“ Umím si hudbu prožít a třeba Carsenovu Káťu jsem si dojela „pronedutat“ a proplakat do Brna třikrát, na Modrouvousovi se umím bát, Lásku na dálku s hrdiny protoužit a Dido a Aeneas soustředěně prožít s každou postavou. Páteční Hrabě Ory mě ale nerozesmál – proč jako legrace, že asi sedm lidí jen v prvním poločase jako zakopne a chytne zajíce. Také jsem definitivně zjistila, že mi vadí, když režie přesahuje do hlediště. Když pěvci nastupují z hlediště, dupou po schodech, vláčej s sebou bicykly, strkaj laškovně pracky do lóží, poposedávaj na rantlu nad orchestřištěm, kinklaj přitom nohama a hulákaj árie pánovi na kraji čtvrtý řady přímo do ucha, to je hrozný. My jim na jeviště taky nelezem. Ve druhé - výrazně sytější - půlce už se drželi pěvci na jevišti, hudba chvílemi i unášela. Jen ty smrště gagů à la Četník ze St. Tropez byly na mě melancholika moc. Během jedný komický vřavy přiletěl polštář až dolů do orchestru - smyčcům přímo na hlavu. Měli kliku, chvíli před tím se na scéně házelo lampama a židlema. Takže nakonec dobrý, nikomu se nic nestalo.:-) https://www.facebook.com/katerina.borkova.79/posts/10213035810439825?pnref=story

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více