Operní komedie Hrabě Ory pod rukama choreografky a tanečnice prokoukla

28. květen 2017, 9:00

Operní komedie Hrabě Ory pod rukama choreografky a tanečnice prokoukla

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.

Hudební nastudování je prvním samostatným projektem mladého dirigenta Roberta Kružíka. Dal svižné hudbě takové impulsy, jaké jsou u Rossiniho komických oper potřeba, udržel tah a gradace, podpořil pěvce v nelehkých zdobených partech a pomohl utvrdit dojem, že se tato komedie s libretem Eugena Scriba skladateli v Paříži před 190 lety opravdu povedla.

hrabe_Ory_foto_Jakub_Jira_02Hrabě se neváhá převléknout za jeptišku, jen aby se dostal do blízkosti žen. Podaří se mu to, ale je nakonec odhalen a potupně vyhnán… Scéna, kdy se předtím s kumpány v šatech řádových sester v domě, kam pronikl, bez zábran opije, je neodolatelná: nejen sama o sobě jako autorský nápad, ale i v brněnském provedení, kde je dovedena ke komediální dokonalosti. Je podpořena přesně vyhmátnutou a výstižnou hudbou a je tu zazpívána a zahrána s mimořádnou chutí. Okamžik, kdy pak rozjaření vetřelci musí na chvíli předstírat nábožnou nevinnost, je k popukání.

Předlohou byl libretistovi vlastní vaudeville, vycházející ze starších příběhů a tradovaných písní. Pro operu bylo ovšem třeba kvůli francouzské cenzuře změnit původní umístění z kláštera do hradu. V nebezpečí z mužského vpádu tedy u Rossiniho už nejsou řeholnice, ale urozené dámy čekající na své chotě, kteří se vracejí z křížové výpravy. Zápletka jinak zůstává. A klíčovou postavou je páže, mladíček Isolier, který hraje na dvě strany – radí hraběti Orymu a zároveň ho ženám prozradí, protože se zajímá o tu stejnou jako jeho pán.       

Ve verzi Lenky Flory se jde ještě dál: v hotýlku jsou shromážděny mladé ženy, jejichž manželé se vydali na ragbyový zápas; ženy jim zřejmě slíbily, že za jejich nepřítomnosti do budovy nevstoupí cizí muž. Pikantní jeptiškovský převlek mladého pana Oryho, patrně nějakého synka z bohaté rodiny, který unikl z dohledu otce a vychovatele, zůstává… Tedy aktualizace, ale šikovná a citlivá. Příběh je nenásilně situován do moderní doby, ale nejde o příklad kontroverzní režijní svévole vyvolávající odmítavé reakce. Naopak.  

hrabe_Ory_foto_Jakub_Jira_03Pěvecké obsazení první premiéry bylo 26. 5. vynikající. Vévodila mu Kateřina Kněžíková v hlavní ženské roli Adély. Hlasově dozrává k plnosti témbru a skvěle si poradila s rossiniovskými koloraturami. Navíc s potěšením a naprosto přirozeně svou postavu hrála - do všech detailů typicky ženských hnutí mysli. Orym byl mladý maďarský tenorista György Hanczár, komediant vládnoucí ne úplně dostatečně velkým, ale charakteristicky pohyblivým a vhodně vysoko posazeným hlasem. V druhém obsazení se s ním vystřídá Petr Nekoranec, vycházející tuzemská hvězda s mezinárodními cíli. Hovoří se o tom, že právě on by snad měl být i v pěvecké sestavě, která přijede s tímto dílem v září do Prahy na festival Opera. Jako Isolier byla v kalhotové roli pěvecky i herecky velmi dobrá Václava Krejčí Housková. Nedlouho po opeře Láska na dálku od Kaiji Saariaho, v níž v brněnském Národním divadle ztvárnil závažně lyrickou hlavní postavu trubadúra, je v Rossiniho Hraběti Orym na scéně ve větší roli opět mladý barytonista Roman Hoza – a opět výborný; hraje trochu extrovertní postavu Oryho společníka Raimbauda, je suverénní, má pěkný velký hlas. V dalších rolích se na jevišti výrazně objevili Boris Prýgl a Andrea Široká. A nádherně se uplatnil sbor, nejen dobře pěvecky připravený, ale také uvolněně hrající - zejména pochopitelně mužská část v hábitech a čepcích falešných řeholnic.

Lenka Flory, divadelnice doposud s nemnoha operními zkušenostmi, přinesla do tohoto projektu a do operní režie nový vítr. Přišla nejen s mnoha dobrými nápady, cílevědomě a inspirativně režírovala, ale na mnoha místech se pustila doslova do choreografie.  Spektrum situací, jichž se tento postřeh týká, je pestré: začíná u detailů a vychytávek, pokračuje přes převlekový trojzpěv Adély, Isoliera a Oryho geniálně umístěný na pohovku a končí u koncepce celých scén, nejzřetelněji snad v případě bouřky, která zuří za okny. Rossiniho zralé dílo, v tuzemsku neuvedené dlouhá desetiletí, pod jejíma rukama - ve shodě s vkladem dirigenta Kružíka - prokouklo. Sólisty i sbor pohnula k uvolněnému hraní. Ale stejně potěšitelné je, že se i u nás najdou zpěváci, kteří si mohou troufnout na Rossiniho virtuózní styl.

Nová inscenace Hraběte Oryho je opravdové hudební divadlo. Má mnohé plusy - a je dobrým diváckým tipem - jak z důvodů hudebních, tak i divadelních. Kdy naposledy jsme se na opeře opravdu upřímně rozesmáli?

Hrabě Ory/ foto Jakub Jíra

Komentáře

Reagovat
  • Kateřina Borková

    28. květen 2017, 17:28
    Reagovala jsem přímo z páteční premiéry a shrnula to: „My vám na jeviště taky nelezem.“ Umím si hudbu prožít a třeba Carsenovu Káťu jsem si dojela „pronedutat“ a proplakat do Brna třikrát, na Modrouvousovi se umím bát, Lásku na dálku s hrdiny protoužit a Dido a Aeneas soustředěně prožít s každou postavou. Páteční Hrabě Ory mě ale nerozesmál – proč jako legrace, že asi sedm lidí jen v prvním poločase jako zakopne a chytne zajíce. Také jsem definitivně zjistila, že mi vadí, když režie přesahuje do hlediště. Když pěvci nastupují z hlediště, dupou po schodech, vláčej s sebou bicykly, strkaj laškovně pracky do lóží, poposedávaj na rantlu nad orchestřištěm, kinklaj přitom nohama a hulákaj árie pánovi na kraji čtvrtý řady přímo do ucha, to je hrozný. My jim na jeviště taky nelezem. Ve druhé - výrazně sytější - půlce už se drželi pěvci na jevišti, hudba chvílemi i unášela. Jen ty smrště gagů à la Četník ze St. Tropez byly na mě melancholika moc. Během jedný komický vřavy přiletěl polštář až dolů do orchestru - smyčcům přímo na hlavu. Měli kliku, chvíli před tím se na scéně házelo lampama a židlema. Takže nakonec dobrý, nikomu se nic nestalo.:-) https://www.facebook.com/katerina.borkova.79/posts/10213035810439825?pnref=story

Cyklus koncertů staré hudby Barbara Maria Willi uvádí představuje jeden z nejhodnotnějších brněnských hudebních počinů, který již patnáctým rokem seznamuje posluchače s pečlivě vybranou hudbou renesance, baroka a klasicismu. Místo pouhého uvádění osvědčených děl hudební minulosti se dramaturgyně a tvář projektu Barbara Maria Willi soustředí na autory přehlížené, pozapomenuté nebo zcela neznámé. Na programu koncertu s výmluvným názvem Cembaloparáda zazněla kromě skladeb Jeana Philippea Rameaua, Antoinea Forqueraye, také díla polských autorů Stanisława Ossowského, Józefa Elsnera a nám blízkého Jana Ladislava Dusíka ale i premiéra koncertu pro dvě cembala Carla Josepha Birnbacha.  více

Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.  více

Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více