Ostravský Osud v Janáčkově Brně

25. listopad 2018, 15:00
Ostravský Osud v Janáčkově Brně

Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.

Janáčkova v pořadí čtvrtá opera Osud z broku 1905 si toho zažila hodně – neustálé výtky Janáčkových přátel a předních literátů vůči problematickému libretu, zmařené inscenační snahy v Brně i v Praze, a především nezájem operních režisérů tehdy i nyní. Teprve roku 1934 zazněla opera díky Janáčkovu žákovi Břetislavu Bakalovi alespoň v brněnském rozhlase, scénicky byl Osud poprvé uveden v Brně 25. října 1958 v úpravě Václava Noska, tedy až třicet let po Mistrově skonu. Otázkou zůstává, jak zásadní změny by Janáček v díle provedl, pokud by měl možnost jej vidět a slyšet na divadelních prknech. S libretem mladé učitelky Fedory Bartošové, přítelkyní Janáčkovy nešťastně zesnulé dcery Olgy, byl však autor spokojen. Bartošová vypracovala operní text zcela dle Janáčkových intencí, přesto nelze nepostřehnout, že libretu schází spád. Je zatěžkáno přespříliš umělým jazykem, myšlenkovou naivitou, a navíc ani neposkytuje dostatek prostoru pro výraznější jevištní akci. Inscenační oříšek, kterým Janáčkův Osud bezpochyby je, se pokusil rozlousknout režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.

Nekvasilovo uchopení Janáčkovy opery staví především na jemné estetice oscilující mezi realitou, snem, vzpomínkou a vyznáním. Režisér se diváků táže: Co je báseň a co je pravda? A co z nich má větší cenu? Zcela záměrně tak rozmazává pevné hranice reálného a chápe Janáčkovo dílo jako jakýsi obraz s mlhavými konturami i hranicemi. Nekvasil navíc opírá tuto režijní koncepci o výtečnou scénu Daniela Dvořáka – prostoru vévodí klaviatura, která představuje zdi a ve většině případů i pozadí. Tuto výpravu pak dotvářejí ještě detaily, které pomáhají symbolicky propojit příběh a jevištní akci. V prvním jednání se tak na scéně objevují například fontánky připomínající léčivé minerální prameny Luhačovických lázní, druhému dějství vévodí záclony okna, ze kterého nedopatřením vypadne Míla a její matka, a ve třetím, dramaticky nejnabitějším aktu rozčísnou jeviště zářivky symbolizující blesky bouře. Nekvasilova režie má snad jen jeden zásadnější nedostatek – poněkud vágní, statické a nenápadité chování postav (především sborů) na scéně. Zatímco pohyby hlavních postav, ačkoliv také nepřekypují inovací, jsou funkční a dávají smysl, davové scény jsou téměř bez pohybu a tam, kde se nějaký objevuje, působí podivně odcizeně a nezaujatě. Ano, svým způsobem takto režie dotváří snový dojem z inscenace, přesto by se jistě daly nalézt jiné způsoby, jak se s pohybem na scéně vypořádat.

Ačkoliv se postav v této opeře vyskytuje poměrně hodně, nejdůležitější je nepochybně trojúhelník Míla, Živný, Matka, a tomu také odpovídaly pěvecké a herecké výkony. Postavy Matky se zhostila Petra Alvarez Šimková, která se svým temněji zabarveným hlasem a výraznějším vibratem dokázala dodat emočně vypjaté postavě uvěřitelnost a podtrhnout její vnitřní drama. Obzvláště ke konci druhého jednání rozvinula bohatou paletu svého hlasu. Také Veronika Holbová jakožto její dcera Míla podala kvalitní výkon charakteristický především měkčí barvou hlasu a povedenou prací s výrazem – rozdíl mezi zpěvem „na veřejnosti“ a „v soukromí“ je ideálním příkladem. Bezpochyby nejlepší však bylo ztvárnění postavy skladatele Živného zpěvákem Martinem Šrejmou. Šrejmův hlas se pohyboval od jemných, bezmála sametově rozněžnělých tónu až k prudkým hněvivým výpadům, to vše korunoval zpěvák výtečnou gestikou a hereckým nasazením. Obzvláště v závěrečném jednání oslnil posluchače procítěným a snad v předtuše brzkého skonu až nadzemsky lehkým a klidným zpěvem. Právě při scéně Živného skonu se nejvíce projevily Šrejmovy herecké kvality. Ani ostatní postavy nebyly ve svém obsazení špatné – potěšil tradičně kvalitní výkon Romana Hozy v roli malíře Lhotského, nebo rozverný zpěv děvčaty milovaného doktora Sudy v interpretaci Tomáše Kořínka.

Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera podal uspokojivý výkon, dirigent se snažil nalézt vhodnou rovnováhu mezi zamilovaným poblouzněním Živného, i krutými ranami osudu. Některé intonační nedostatky se však představení nevyhnuly, a to obzvláště v nejvyšších polohách smyčců. Také žešťovým nástrojům občas scházela interpretační jistota, která se na výsledném zvuku částečně projevila.  Sbor přednesl Janáčkovo dílo se vší vervou, bohužel jinak kvalitní výkon narušoval občasný rytmický nesoulad, který se projevil především ve třetím jednání při užití cori spezzati. I přes tyto interpretační potíže byl výsledek snažení sboru i orchestru na vysoké úrovni.

Festival Janáček Brno nabídl další z řady autorových jevištních děl. Opera Osud v provedení Národního divadla moravskoslezského dokázala oslovit brněnské publikum podobně, jako se jí to podařilo před měsícem v Ostravě. I přes problematické libreto se inscenátorům a interpretům podařilo vytvořit poutavé představení stojící na působivé scéně, povedeném režijním uchopení a kvalitním hudebním nastudování.

Dirigent: Jakub Klecker

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Simona Rybáková

Obsazení

Živný, skladatel: Martin Šrejma

Míla Válková: Veronika Holbová

Dr. Suda: Tomáš Kořínek

Lhotský, malíř: Roman Hoza

Matka Míly: Petra Alvarez Šimková

Konečný: Lukáš Bařák

Slečna Stuhlá, učitelka: Eva Dřízgová-Jirušová

Doubek, syn Míly a Živného jako pětiletý: Ondřej Mager

Doubek, syn Míly a Živného jako šestnáctiletý elév: Filip Kasztura

Poeta: Václav Čížek

  1. dáma: Karolína Žmolíková
  2. dáma: Ivana Ambrúsová

Stará Slovenka: Tatiana Pituchová

24. listopadu v 19:00 v Mahenově divadle

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více