Ostravský Osud v Janáčkově Brně

25. listopad 2018, 15:00
Ostravský Osud v Janáčkově Brně

Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.

Janáčkova v pořadí čtvrtá opera Osud z broku 1905 si toho zažila hodně – neustálé výtky Janáčkových přátel a předních literátů vůči problematickému libretu, zmařené inscenační snahy v Brně i v Praze, a především nezájem operních režisérů tehdy i nyní. Teprve roku 1934 zazněla opera díky Janáčkovu žákovi Břetislavu Bakalovi alespoň v brněnském rozhlase, scénicky byl Osud poprvé uveden v Brně 25. října 1958 v úpravě Václava Noska, tedy až třicet let po Mistrově skonu. Otázkou zůstává, jak zásadní změny by Janáček v díle provedl, pokud by měl možnost jej vidět a slyšet na divadelních prknech. S libretem mladé učitelky Fedory Bartošové, přítelkyní Janáčkovy nešťastně zesnulé dcery Olgy, byl však autor spokojen. Bartošová vypracovala operní text zcela dle Janáčkových intencí, přesto nelze nepostřehnout, že libretu schází spád. Je zatěžkáno přespříliš umělým jazykem, myšlenkovou naivitou, a navíc ani neposkytuje dostatek prostoru pro výraznější jevištní akci. Inscenační oříšek, kterým Janáčkův Osud bezpochyby je, se pokusil rozlousknout režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.

Nekvasilovo uchopení Janáčkovy opery staví především na jemné estetice oscilující mezi realitou, snem, vzpomínkou a vyznáním. Režisér se diváků táže: Co je báseň a co je pravda? A co z nich má větší cenu? Zcela záměrně tak rozmazává pevné hranice reálného a chápe Janáčkovo dílo jako jakýsi obraz s mlhavými konturami i hranicemi. Nekvasil navíc opírá tuto režijní koncepci o výtečnou scénu Daniela Dvořáka – prostoru vévodí klaviatura, která představuje zdi a ve většině případů i pozadí. Tuto výpravu pak dotvářejí ještě detaily, které pomáhají symbolicky propojit příběh a jevištní akci. V prvním jednání se tak na scéně objevují například fontánky připomínající léčivé minerální prameny Luhačovických lázní, druhému dějství vévodí záclony okna, ze kterého nedopatřením vypadne Míla a její matka, a ve třetím, dramaticky nejnabitějším aktu rozčísnou jeviště zářivky symbolizující blesky bouře. Nekvasilova režie má snad jen jeden zásadnější nedostatek – poněkud vágní, statické a nenápadité chování postav (především sborů) na scéně. Zatímco pohyby hlavních postav, ačkoliv také nepřekypují inovací, jsou funkční a dávají smysl, davové scény jsou téměř bez pohybu a tam, kde se nějaký objevuje, působí podivně odcizeně a nezaujatě. Ano, svým způsobem takto režie dotváří snový dojem z inscenace, přesto by se jistě daly nalézt jiné způsoby, jak se s pohybem na scéně vypořádat.

Ačkoliv se postav v této opeře vyskytuje poměrně hodně, nejdůležitější je nepochybně trojúhelník Míla, Živný, Matka, a tomu také odpovídaly pěvecké a herecké výkony. Postavy Matky se zhostila Petra Alvarez Šimková, která se svým temněji zabarveným hlasem a výraznějším vibratem dokázala dodat emočně vypjaté postavě uvěřitelnost a podtrhnout její vnitřní drama. Obzvláště ke konci druhého jednání rozvinula bohatou paletu svého hlasu. Také Veronika Holbová jakožto její dcera Míla podala kvalitní výkon charakteristický především měkčí barvou hlasu a povedenou prací s výrazem – rozdíl mezi zpěvem „na veřejnosti“ a „v soukromí“ je ideálním příkladem. Bezpochyby nejlepší však bylo ztvárnění postavy skladatele Živného zpěvákem Martinem Šrejmou. Šrejmův hlas se pohyboval od jemných, bezmála sametově rozněžnělých tónu až k prudkým hněvivým výpadům, to vše korunoval zpěvák výtečnou gestikou a hereckým nasazením. Obzvláště v závěrečném jednání oslnil posluchače procítěným a snad v předtuše brzkého skonu až nadzemsky lehkým a klidným zpěvem. Právě při scéně Živného skonu se nejvíce projevily Šrejmovy herecké kvality. Ani ostatní postavy nebyly ve svém obsazení špatné – potěšil tradičně kvalitní výkon Romana Hozy v roli malíře Lhotského, nebo rozverný zpěv děvčaty milovaného doktora Sudy v interpretaci Tomáše Kořínka.

Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera podal uspokojivý výkon, dirigent se snažil nalézt vhodnou rovnováhu mezi zamilovaným poblouzněním Živného, i krutými ranami osudu. Některé intonační nedostatky se však představení nevyhnuly, a to obzvláště v nejvyšších polohách smyčců. Také žešťovým nástrojům občas scházela interpretační jistota, která se na výsledném zvuku částečně projevila.  Sbor přednesl Janáčkovo dílo se vší vervou, bohužel jinak kvalitní výkon narušoval občasný rytmický nesoulad, který se projevil především ve třetím jednání při užití cori spezzati. I přes tyto interpretační potíže byl výsledek snažení sboru i orchestru na vysoké úrovni.

Festival Janáček Brno nabídl další z řady autorových jevištních děl. Opera Osud v provedení Národního divadla moravskoslezského dokázala oslovit brněnské publikum podobně, jako se jí to podařilo před měsícem v Ostravě. I přes problematické libreto se inscenátorům a interpretům podařilo vytvořit poutavé představení stojící na působivé scéně, povedeném režijním uchopení a kvalitním hudebním nastudování.

Dirigent: Jakub Klecker

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Simona Rybáková

Obsazení

Živný, skladatel: Martin Šrejma

Míla Válková: Veronika Holbová

Dr. Suda: Tomáš Kořínek

Lhotský, malíř: Roman Hoza

Matka Míly: Petra Alvarez Šimková

Konečný: Lukáš Bařák

Slečna Stuhlá, učitelka: Eva Dřízgová-Jirušová

Doubek, syn Míly a Živného jako pětiletý: Ondřej Mager

Doubek, syn Míly a Živného jako šestnáctiletý elév: Filip Kasztura

Poeta: Václav Čížek

  1. dáma: Karolína Žmolíková
  2. dáma: Ivana Ambrúsová

Stará Slovenka: Tatiana Pituchová

24. listopadu v 19:00 v Mahenově divadle

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce