Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.
Úvodní skladbou večera se stala Fabella (Bajka) Jakuba Rataje o zakoupené, avšak záhy uprchlé sově jednoho „vidláka“. (Nejen za půvabný překlad slova rūsticus je třeba pochválit Martina Doležela a Josefa Valentu. Jejich texty umožnily posluchačům proniknout do Novákovy poezie, ale zachovaly také absurdnost, hravost, barvitost a místy i lehkou vulgaritu původní latinské poezie.) Ratajova plíživá hudební plocha s výraznými pizzicaty, pozvolnou gradací i náhlými výboji sice formálně odpovídá stavbě Novákovy básně – určitá stagnace a bezčasovost, navracející se motivy či nezvratně se blížící rozuzlení jsou přítomné jak v Novákově poezii, tak i v Ratajově hudbě – avšak z její lehkosti, rozmarnosti a absurdnosti si skladatel vzal pramalou inspiraci. Smrtelně vážné uchopení drobné bajky o sově a vidlákovi je sice svým způsobem absurdní a komické, ale novákovské tak úplně není. Dílo jako takové bylo však z kompozičního hlediska povedené – pestré barevné plochy, dramatické výbuchy, napínavá práce s velmi pozvolnou gradací, a to vše propojeno klidným, kráčivým pulzem. Také provedení orchestru bylo homogenní a dynamicky vyvážené.
Cantilena Aeaea (Píseň Aeaey) skladatelky Lenky Noty nabídla zcela jiný a Novákovou předlohou slyšitelněji inspirovaný hudební útvar. Báseň o Kirké, sirénách a prasátcích zhudebnila spíše tradičnějším hudebním jazykem s výrazným zastoupením fléten a harfy – jasných to odkazů na antickou hudební kulturu. Snad až na úvodní vstup harfy (proslulé glissando, které právem patří do oblasti kýče) je třeba autorku pochválit za výtečnou práci s nástroji. (Ačkoliv bych se nedivil, kdyby se jednalo o záměrný žertík.) V jejím autorském arzenálu kromě fléten a harfy nechyběla ani mandolína a skladatelka barevné možnosti, které jí tyto nástrojové kombinace společně s orchestrem dovolovaly, příkladně využívala. Obzvláště pozoruhodná však byla hlavní melodie skladby, kterou autorka umístila přirozeně do rukou sólového violoncellisty Štěpána Filípka. Její teskná, ve Filípkově frázování navíc nebývale zpěvná linka se přirozeně vplétala do hudební faktury a tvořila s ní jednotný celek.
Rozverně frivolní báseň Anna o děvčeti s „ozdobenými prsíčky“ a „zadečkem jako kachničky“ zhudebnil skladatel Barry Wan z Hong Kongu. Zatímco skladbu Jakuba Rataje lze považovat za volnou imaginaci nad textem Novákovy Fabelly, Wanova Anna je děvčetem, které nahání hrůzu – drsné disonance, absence jakékoliv rozvernosti či sexuality, a dokonce ani zvukomalebné prvky, ke kterým Novákova Anna přímo vybízí („amo annam anna amat ananassam“) nehrají ve skladbě roli. Pokud chtěl skladatel vyjádřit temné erotické touhy plné násilí bez špetky něhy, podařilo se mu to. Jestli však měl v plánu zhudebnit nestydatě chtivou lásku ke slečně Anně, nejsem si výsledkem zcela jistý. Třetí možností pak je, že skladatel zkomponoval dílo dle své chuti a stylu a nálepku Anna dodal ex post. Zajímalo by mě, zda by si Novák svoji Annu ve skladbě našel a zda by stále chtěl „kachničky … jemně dlaní tisknout … a z druhé strany dokončit sladké dílo“. Přiznávám však, že když se od kontrabasu ozvalo ostré pizzicato, přemítal jsem, zda jde o pomyslné plácnutí po Anniných „kachničkách“. Kdoví, možná se tedy skladatel díla přece jen držel.
Somnium (Sen) amerického skladatele Davida Carpentera hovořilo k posluchačům opět spíše tradičním hudebním jazykem, čemuž nahrávala i báseň samotná, která kromě snových prvků v sobě skrývala také jistý duchovní přesah. Autor tak stavěl částečně na melancholii, líbeznosti, ale i jisté hudební zdrženlivosti, která snovou atmosféru zdařile prohlubovala. Orchestr byl dynamicky i barevně pestrý a povedeně akcentoval hravá i něžná místa skladby.
Závěrečným dílem se stalo Oratio philippica (Řeč útočná) Jany Vöröšové, která dle mého výtečně spojila Novákovu až absurdně sprostou a komickou předlohu s vlastním skladatelským vkladem. Kromě výrazné pestrosti hudebních myšlenek – které však nevedly k přeplácanosti – zaujala mj. množstvím zvuků navíc. Ty tvořily například šustění a krčení papírů a podobně. Invenčně pracovala také s glissandem, které se v jednu chvíli stalo zajímavým středobodem skladby. Výkon Štěpána Filípka ve všech dílech byl na vysoké úrovni a zaujal nejen práci s barvou tónu a dynamikou, ale obzvláště výrazným frázováním.
Pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka dalo nahlédnout do širokého prostoru, kterým je současná artificiální tvorba. Z tohoto hlediska naprosto splnil svůj účel. Každý ze skladatelů se k Novákovým básním postavil s vlastní hudební ideou a propojil ji více či méně s Novákovým humorem, jeho oplzlostmi a zvukomalebností. A především opět dokázal, jak rozmanitá může soudobá hudba být.
LUDICRA – pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka
koncertní básně pro violoncello a komorní orchestr
JAKUB RATAJ
Fabella, světová premiéra
LENKA NOTA
Cantilena aeaea, světová premiéra
BARRY WAN
Anna, světová premiéra
DAVID CARPENTER
Somnium, světová premiéra
JANA VÖRÖŠOVÁ
Oratio philippica, světová premiéra
Štěpán Filípek violoncello
BCO – Brno Contemporary Orchestra
dirigent Pavel Šnajdr
Projekt je spolufinancován městem Brnem, partnerstvím Premiéry OSA a Nadací Český hudební fond.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..