Komorní hudba, intimita, nedkončené věty. Další album ze série věnované členům a skladatelům blízkým sdružení Konvergence reflektuje tvorbu Petra Grahama.
Zařadit hudbu Petera Grahama – vlastním jménem Jaroslava Šťastného – do konkrétního žánru nebo proudu je prakticky nemožné. Posluchač chtivý klasifikace se nejspíš bude muset spokojit s vágním označením soudobá hudba. Její soudobost pochopitelně nespočívá v datu vzniku, to by bylo málo. Šest různorodých skladeb CD Wabi spojuje jako neznatelná spojující linka především pocit, že jsou otiskem chvíle, kdy vznikaly. A nezáleží na tom, zda ta chvíle byla jen několikavteřinovým mžikem nebo dvacetiminutovým omámením. Bylo tu něco silného a vytrvalého, co autor musel nutně zachytit a nedoříct. Snad v naději, že se ten pocit ještě vrátí.
Peter Graham působí v několika hudebních sdruženích, věnuje se hudbě od volných improvizací až po jazzem silně prosycenou skupinu Next Phase. Na albu Wabi se projevuje jako skladatel bez jednoznačných preferencí, co se týká obsazení, rozsahu kompozic či jejich atmosféry. Cembalo a zpěv, sólový klavír, tenorsaxofon a kontrabas, violoncello a zpěv, trio klarinet viola a klavír a na závěr sólová viola. Zcela odlišná komorní sdružení v kombinaci s pocitem intimity a důvěrného sdělování vzbuzují dojem, že skladatel hledá mezi interprety i adresáty své hudby především spřízněné duše.
Úvodní Song of Fixed Accord hraje Barbara Maria Willi na cembalo, se zpěvem se přidává Iva Bittová. Dominující cembalo má rockovou energii, proud stále zahuštěnějších rozložených akordů je podložený riffem jako z věčně začínaného a nikdy nedokončeného Smoke on the Water. Návrat zpěvu zarazí prudký pohyb skladby vpřed. Kompozici à René Magritte pro sólový klavír hraje Eva Hutyrová a jedná se možná o nejcharakterističtější Grahamovu kompozici na albu. Mnohokrát opakované a variované motivy se střídají v prudkých kontrastech, v nichž ale nedochází k pocitu přerušení hudebního proudu. Pedál a přeznívající tóny mají výrazný podíl na zvukovém charakteru skladby.
Šest kompozic (nebo snad jednu šestivětou) COAX I–VI spolu hrají Pavel Zlámal na tenorsaxofon a George Cremaschi na kontrabas. Oba se zaměřují na práci se zvukem nástrojů i ve svých sólových projektech a Grahamův COAX je zřejmě napsán oběma hráčům na tělo. Šestidílné schéma kontrastních „vět“ připomene suitu, zvuk tenorsaxofonu jde navíc s hlubokými smyčci výborně dohromady sám o sobě. Po této stránce se jedná o velmi klasický přístup skladatele, který ovšem posílá oba nástroje spíš na výzkum zvukových polí. Kontrasty mezi jednotlivými částmi spočívají právě ve zvuku, skladba evokuje volnou improvizaci. Jako krátký dovětek ze zvukového světa „mezi saxofonem a kontrabasem“ působí Every Song v podání violoncellisty Štěpána Filípka. Křehký, citlivě hraný part violoncella se prolíná se zpěvem na hranici přijatelné nejistoty.
Skladbu What Passes, What Stays? hraje jedna z variabilních sestav sdružení Konvergence v čele s jeho hybatelem, violistou Ondřejem Štochlem. Spolu s ním se na interpretaci podílejí klarinetista Jiří Mráz a opět klavíristka Eva Hutyrová. Úvod s dominující violou vzbuzuje dojem skladby pro sólový nástroj s doprovodem, brzy se ale role všech tří hráčů vyrovnávají a prplétají v jakémsi souboji bez násilí. Soupeři si spíš ustupují a hledí si neublížit.
Jako lehce úsměvný epilog působí závěrečné Haiku v podání sólové violy Ondřeje Štochla. Schéma 5 – 7 – 5 z miniatury sice přímo netrčí, ale vysledovat jej lze velmi snadno.
Album Wabi vyšlo v nakladatelství Rosa Classic jako čtvrté v „konvergentní“ řadě, předcházela mu profilová alba Ondřeje Štochla, Tomáše Pálky a Pavla Zemka Nováka. Stejně jako předchozí disky je i Wabi vypraven důstojně, s grafickou úpravou odpovídající hudebnímu obsahu. Zůstává i kouzlo hudby, která není příliš nápadná, ale láká k návratům.
Peter Graham: Wabi. Celková stopáž 73:48. RD2401. Rosa Classic 2015.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..