Prorok větru v české premiéře

Prorok větru v české premiéře

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.

Biavaschiho kniha vypráví o flétnistovi Nátanovi překonávajícím osobní i tvůrčí krizi a uměleckou vyhořelost poznáváním sebe sama skrze rozmluvy s Větrem. Během této vnitřní cesty poznává flétnista radosti i strasti lidské existence. Jeho poznání má vyústit v hudbu, která dává život. Symbolický, místy až naivně alegorický jazyk upomíná ponejvíce na Coelhova Alchymistu a podobně laděné knihy. Ani Prorok větru totiž nešetří velkými slovy (s velkými písmeny a vyprázdněnými pseudo-meta-významy) jako Pravda, Svoboda, Dokonalost, Hlas nebo Poznání. Zatímco Coelhův Alchymista ještě jakž takž zdařile balancuje na hraně kýče a filosofie, Prorok větru – alespoň tedy jeho zhudebněné úseky – působí nezvykle plytce, prvoplánově, naivně a místy až samoúčelně. Každé druhé slovo tady mělo speciální, ba takřka mystický význam. Při takovém plýtvání „velkými slovy“ je však jakákoliv, byť i dobře a upřímně míněná snaha o sdělení duchovní myšlenky, redukována na prostou a nic neříkající alegorii operující s nesmírně složitými významy jako je dokonalost nebo poznání. Tedy s idejemi, se kterými si i ti největší filosofové lidského věku lámou hlavu a svádějí s nimi přinejlepším patové zápasy. Člověku se z toho až točí hlava, když si uvědomí veškeré sémiotické implikace takových slov a to je možná jejich největší problém. Ve své velikosti se stávají nepopsatelnými a zůstávají bez významů. Že se podobná látka dá zpracovat literárně vkusně, nepateticky a s opravdovým lidským a uměleckým přesahem dokazuje například Hesseho Siddhártha.

prorok_vetru_premiera_foto_jana_suplerova

Literární vložky doprovázela videoprojekce Marty Carino, která se rozhodla upozornit na pustošení planety Země, na nesmyslné lidské konflikty a na službu člověka hmotným věcem a mamonu. Společnost se kritizuje vždycky dobře a pomineme-li fakt, že představení tohoto typu by bez současné techniky nebylo myslitelné, udeřila autorka v mnoha případech hřebíček na hlavičku. Je nicméně zvláštní, že se žádný z těchto společensko-kritických uměleckých počinů neobrací také k opačným stránkám lidského života. Kde zůstalo připomenutí umělecké tvořivosti a jiných kladných vlastností člověka? Kde je hudba, malba, socha? Kde najít lidskou sounáležitost při živelných katastrofách a kde humanitární pomoc? Vždyť i toto představení může určitým způsobem představovat kladné aspekty lidské existence. Ale to nevadí, ostatně ani takové Koyaanisqatsi není k lidem spravedlivé a kritika společnosti byla pouze jedním z prvků promítaného záznamu. Lesy, horské hřebeny a tekoucí bystřiny byly nejen pastvou pro oko, ale dobře podmalovávaly hudbu Martiny Komínkové. V těch okamžicích, kdy se zdánlivě nesnažila nic sdělit, byla totiž videoprojekce nejsilnější a nejlépe nacházela svoje místo vedle hudby.

Právě ona totiž byla nejzajímavější součástí představení a nepochybně by dokázala fungovat i sama za sebe. Martina Komínková zdařile využívala efektu echa, které je schopno zaplnit prostor hudbou, již by jinak nebylo myslitelné sólovou hrou vytvořit. Výtečné bylo také užití looperu, který dal flétnistce možnost zkomponovat celé dlouhé pasáže meditativní minimalistické hudby. A ta by k posluchačům mohla promlouvat mnohem niterněji než předčítaná slova Biavaschiho knihy. Právě onen sugestivní, něžný, hřejivý a laskavý tón celé řady fléten, které Komínková rozeznívala, by sám o sobě dokázal ztišit lidské nitro, aby v sobě hledalo a nacházelo odpovědi na vlastní metafyzické otázky. Nikoliv absolutní, ale relativní a osobní, vyvěrající ze zkušenosti, tužeb a potřeb každého člověka. Beze slov by se možná projektu podařilo sdělit poselství mnohem srozumitelnějším a méně alegorickým jazykem.

prorok_vetru_premiera_foto_jana_suplerova_01

Sympatická byla režijní stránka – prostá scéna, které dominovalo především různobarevné nasvícení zobrazující jednotlivé části příběhu, fungovalo více než dobře. Stěna modře nasvíceného dýmu sugestivně evokovala zvolna se vlnící vody moře. Příběh nepotřeboval divokých režijních zvratů, pro cílené meditativní tempo fungovala tedy režie více než dobře.

Prorok větru patří nepochybně mezi ty zajímavější projekty, které současná hudební scéna nabízí a jistě nalezne široký zástup lidí, pro které bude magnetem. Současně se však jedná o dílo stylově natolik vyhraněné, že snaha o sdělení absolutních životních pravd a postojů může být někomu i proti srsti. Názor si však musí každý udělat sám.

Prorok větru: multižánrový projekt podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho v českém překladu Ivany Hlaváčové

Flétny, zpěv a další: Martina Komínková

Umělecký přednes ze záznamu: Šimon Obdržálek

Scénář a hudba: Martina Komínková

Režie: Ema Pantano

Videoprojekce: Marta Carino

Umělecká supervize Massimiliano Zanoni

Technická spolupráce Radek Komínek a Petr Šplíchal

Divadlo na Orlí, 3. listopadu 2019

Prorok větru/ foto Jana Šuplerová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více