Psychedelický trip na Měsíc a pochmurná cesta do šedesátých let

Psychedelický trip na Měsíc a pochmurná cesta do šedesátých let

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spence.

Režie tohoto Janáčkova díla, které lze určitým způsobem označit za spojení dvou oper, s sebou přináší mnohá úskalí. Ač oba děje spojuje ústřední postava Matěje Broučka, i epizody v hospodě na Vikárce, kterou obě poloviny začínají i končí, režisér se musí vypořádat s velmi rozdílným prostředím obou částí. Zatímco v té první se pan Brouček ve svém opileckém rauši přenese na Měsíc, v polovině druhé zůstane v Praze, dostane se ovšem do 15. století. Stejně rozdílná, jako prostředí, ve kterých se opera odehrává, jsou i uchopení jednotlivých výletů režisérem Robertem Carsenem, a proto je i k jejich hodnocení potřeba přistupovat odděleně.

Ještě než se divákům, po otevření opony, zjevila scéna samotná, naskytl se jim pohled na plátno, které bylo stylizováno jako televize. Na její obrazovce se objevily úvodní titulky, které představily operu a inscenační tým (podobně, jako jsme zvyklí u filmů). Tyto titulky byly střídány se záběry rakety a přistání na Měsíci. Tato televizní obrazovka se poté spouštěla i během představení, když překrývala pódium při přestavbách. Záběry v ní pak byly vždy podřízeny konkrétní scéně. Když se plátno s televizí vysunulo, zjevila se divákům scéna Radu Boruzesca. Hned na první pohled bylo jasně poznatelné, že děj se odehrává v hospodě. V přední části byl umístěn výčep a několik stolů, které byly obsazeny štamgasty. Na pravé straně vzadu se pak nacházelo malé pódium, na kterém stála minitelevize, jejíž obrazovka byla použita pro dokreslení místa a během inscenace se na ní ukazovaly záběry měsíce samotného nebo přistání na něm. Dominantou scény pak byly dvě velké měděné nádoby na vaření piva v pravém rohu. Jedna z nich byla také použita jako raketa, která pana Broučka přenesla na Měsíc, což byl naprosto geniální prvek.

Velice povedená byla také přestavba mezi těmito dvěma částmi, která byla vyřešena jako úklid zavírající hospody. Herci odklidili stoly, a ač se jednalo o přestavbu, byla přirozená a do děje skvěle zapadala. První scéna na Měsíci byla poměrně strohá. Dominovalo jí promítání planety Země do prostoru zmíněného malého pódia. Kostýmy Annemarie Woods byly nejprve poměrně jednoduché, civilní: takový oděv by opravdu měli návštěvníci hospody. To se ovšem výrazně změnilo s první scénou na měsíci. V té se nejdříve objevil Blankytný, který přijel ve skafandru na lunárním vozítku. Když oblečení kosmonauta sundal, ukázal se jednotící prvek všech měsíčních kostýmů – zelenkavá barva. V ní byly oděny také měsíčňanky, které vypadaly naprosto stejně, jen Etherea od nich byla odlišena delšími vlasy.

Jako vizuálně nejatraktivnější se ovšem ukázala část následující, kdy byla scéna stylizována à la festival ve Woodstocku v šedesátém devátém roce (v inscenaci vtipně přejmenováno na Moonstock). Na psychedelicky barevné zadní stěně se kromě zmíněného nápisu Moonstock 68 (doufejme, že se jednalo o paralelu s československými událostmi tohoto roku, a režisér ví, že Woodstock se odehrál o rok později) nacházely také obrázky dvou usměvavých měsíců s pivy Pilsner Urquell v rukách. Psychedelickému nádechu byly podřízeny i kostýmy, které byly stylizovány do oblečení květinových dětí. Ducha šedesátých let dokreslila také „přehlídka“ rockových hvězd, mezi kterými se objevila například Janis Joplin, nebo The Beatles.

Všechny scény, zejména pak ty měsíční, byly krásně dynamické, o což se postarala naprosto skvělá choreografie Rebeccy Howell. Ta dokázala využít početného komparzu a tanečníků k několika povedeným a poutavým tanečním kreacím, které chod opery výborně ozvláštnily. Toto vše perfektně fungovalo s režií Roberta Carsena, který využil jakési „poťouchlosti“ a komičnosti díla a zároveň se nebál jít do lehkého extrému v podobě hippies na Měsíci. S první půlkou Výletů si toto pojetí perfektně rozumělo a jen stěží by šlo cokoliv vytknout.

Výrazná změna přišla s druhým dějstvím. Páně Broučkův výlet do 15. století se Robert Carsen pokusil napasovat na události okolo šedesátého osmého roku. Scéna byla upravena: před malé pódium i nádoby na vaření piva sjely zástěny a zadní stěny se tak proměnila v jednolitou plochu, na kterou byly promítány záběry Prahy v roce 1968, visely na ní obrázky nebo plakáty s různými hesly. Z opery se během druhé části náhle vytratila veškerá barevnost, ale bohužel také nadsázka a humornost části první. Ačkoliv se režisér pokoušel vtip dodat například přítomností hokejistů na scéně (připomínka památných zápasu mezi ČSSR a SSSR), úplně to nevyšlo. Celková režijní koncepce Výletu do XV. století tak vyzněla spíše jako útok na sentiment postkomunistické země, než že by se jednalo o promyšlené propojení těchto dvou období. Tyto dějiny si je nutné za každou cenu připomínat, přesto si myslím, že když už se režie snaží tento koncept vměstnat do opery se středověkým dějem, šlo by to udělat pečlivěji. Jako jeden příklad za všechny lze uvést použitou paralelu mezi Janem Husem a Janem Palachem, který byl vyobrazen na třinácti fotkách v zadní části scény. Samotné použití (jedné!) fotografie Jana Palacha by nebylo vůbec problematické. Je ale trochu smutné, že režisér na fotografie nepřidal i ostatní, kteří přinesli stejnou oběť jako Palach. Soudím, že takto zůstalo u plytkého a sentimentálního připomenutí samotného Palacha. Celou tuto problematiku ještě podpořil úplný závěr opery, odehrávající se opět v hospodě, kde po Broučkovu vyprávění o tom, koho všeho v 15. století potkal, najel tank, čímž celá opera skončila a poničila se tak jemnost Janáčkova závěru.

Kostýmy v druhé polovině vycházely z estetiky Československa šedesátých let. Také choreografie druhé poloviny se snažila udržet dynamičnost části předchozí, i když se to na její úroveň už nedostalo.

Hudební nastudování orchestru Janáčkovy opery pod vedením Marka Ivanoviće s sebou také neslo mnohá úskalí. Zejména v první části byl orchestr delší dobu rytmicky rozhozený a ani intonace, zejména žesťových nástrojů, nebyla vždy úplně přesná. V druhé polovině se to zlepšilo a provedení Výletu do XV. století lze označit za povedené. Je ovšem nutné pochválit dynamickou pestrost hry, kdy se orchestr vždy velice dobře podřizoval zpěvu a celkově tomu, co se odehrávalo na pódiu. Sbor, který připravili Martin Buchta a Pavel Koňárek pak v inscenaci exceloval. Až na jedno drobné místo v první polovině byl skvěle sezpívaný a jeho intonace byla čistá.

Podobně tomu bylo i v případě sólistů. I když někteří dostali pouze malý prostor, svoji roli všichni odzpívali naprosto bravurně. V nejlepším světle se předvedli například Jan Šťáva (Würfl / Čaroskvoucí / Konšel), David Szendiuch (Sakristián u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu), nebo Daniel Kfelíř (Svatopluk Čech) jehož árie v momentu, kdy se Brouček dostal do 15. století, byla naprosto ukázková. Excelovali zejména Daniel Matoušek (Mazal / Blankytný / Petřík) a Doubravka Novotná (Málinka / Etherea / Kunka), v jejichž výkonech se nenašlo jediné slabé místo. Nejsilnější moment nastal v jejich závěrečném duetu první části.

Nejvíce prostoru dostal pochopitelně Nicky Spence v roli Matěje Broučka, kterou dokázal stoprocentně využít. Jeho intonace byla dokonale čistá, ke zpěvu navíc přidal i skvělý výraz. Perfektní hudební projev navíc doplnit ukázkovým hraním: jako by byla role Broučka stvořena přímo pro něj. Naprosto uvěřitelně se mu například podařila vystihnout Broučkova opilost. Lehce roztomilá, na cizince však nadstandartní, byla Spencova výslovnost a lehký přízvuk se ve výsledku k roli Broučka dobře hodil.

Uvedení Janáčkových Výletů je vždy problematické. Režiséru Carsenovi se podařilo z první poloviny dostat, co jen šlo. Přestože druhá polovina režijně lehce pokulhávala a výkon orchestru nebyl vždy dokonalý, sólisté i sbor byli perfektní. Zahájení devátého ročníku Janáčka Brno tak lze označit za povedené.

Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy

libreto: skladatel za spolupráce Karla Maška, Zikmunda Jankeho, Františka Gellnera, Viktora Dyka a F. S. Procházky

NdB v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid

dirigent a hudební nastudování: Marko Ivanović

režie: Robert Carsen

scéna: Radu Boruzescu

kostýmy: Annemarie Woods

světelný design: Robert Carsen a Peter van Praet

choreografie: Rebecca Howell

dramaturgie: Robert Carsen a Patricie Částková

sbormistři: Martin Buchta a Pavel Koňárek

video: Dominik Žižka

Matěj Brouček: Nicky Spence

Mazal / Blankytný / Petřík: Daniel Matoušek

Sakristián u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu: David Szendiuch

Málinka / Etherea / Kunka: Doubravka Novotná

Würfl / Čaroskvoucí / Konšel: Jan Šťáva

Číšníček / Zázračné dítě / Žák: Andrea Široká

Kedruta: Jana Horáková Levicová

Svatopluk Čech: Daniel Kfelíř

Básník / Jiný hlas / Oblačný / Vacek Bradatý: Tadeáš Hoza

Malíř / profesorův hlas / Duhoslav / Vojta: Vít Nosek

Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník: Ondřej Koplík

I. Táborita: Petr Karas

Jiný básník / II. Táborita: Pavel Valenta

Básník: Martin Pavlíček

sbor a orchestr Janáčkovy opery, tanečníci a komparz

pátek 1. listopadu 2024, Janáčkovo Divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Expozice nové hudby bylo bezpochyby uvedení skladby Communicating Vessels v okouzlujících prostorách vodojemů na Žlutém kopci. Společné dílo Radima Hanouska (*1971), Michala Wróblewského (*1988), Františka Chaloupky (*1981), Iana Mikysky (*1994) a Kristýny Švihálkové (*1997) zaznělo ve čtvrtek 17. října v podání skladatelů samotných ve světové premiéře. Kompozice Communicating Vessels (Spojené nádoby) vznikla na objednávku festivalu a byla vytvořena speciálně pro prostor brněnských vodojemů. Spojené nádoby tematizují a „oslavují“ uchovávání látek různých fyzikálních skupenství, které se staly samozřejmostí našeho každodenního života až do míry, že je téměř nevnímáme. Za nádobu je také možné označit člověka vnímajícího a myslícího, jehož mysl může být naplněna různým obsahem. Za spojení nádob by se pak také dalo považovat spojení pěti muzikantů–skladatelů v tomto jedinečném projektu.   více