Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Requiem 2014 a smrt viděná dětskýma očima

Rád bych žil ve světě, kde s sebou mediální tváře automaticky nesou také neoddiskutovatelnou kvalitu. Při provedení Requiem Aleše Březiny v bazilice kláštera Porta coeli se to aspoň na chvíli povedlo – Vojtěch Dyk odvedl vynikající práci a za jeho obsazením nestál pouhý marketing. Vedle Ivy Bittové, dirigenta Marka Štryncla, orchestru Musica Florea a chlapeckého sboru Boni pueri nebyl „tváří, která prodává“, ale rovnocennou součástí výborného interpretačního týmu.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Předklášteří je nádherný gotický chrám uprostřed ničeho. Z dnešního hlediska působí neskutečným dojmem představa, že by někdo postavil tak monstrózní stavbu v obci, která má nějakých patnáct set obyvatel a dálnice není nablízku. Požadavky kontemplativního řádu cisterciaček, které se potřebovaly kontaktu se světem spíš vyhnout, se s nutností snadné dostupnosti, dobrého parkování a vůbec uživatelského komfortu v ničem nestýkají. Nejde mi o laciné lkaní nad „dnešní uspěchanou dobou, kdy místo kostelů stavíme chrámy konzumu“, ale něco nepochopitelného stejně zůstává. Stejně si nedělám žádné iluze, že dav publika přišel na pondělní koncert meditovat nad staletími, kdy se tu lidé modlili, nebo nad hrůzami První světové války – stému výročí jejího vypuknutí byl koncert věnován. Marketingový rozměr obsazení sice nebyl v prvním plánu, ale zapůsobil pochopitelně taky.

Zájem o koncert byl skutečně nadmíru velký, přidávala se poslechová místa, z nichž nebylo na účinkující vidět, nakonec se prodávala i místa k stání a stejně se nedostalo zdaleka na všechny. Kdyby to bylo provozně možné, koncert se mohl klidně ještě jednou, ne-li dvakrát zopakovat. Obrovský zájem lidí, z nichž mnozí na vážnou hudbu pravděpodobně spíš nechodí, přinesl mimo jiné příjemné zjištění, že i oni se dovedou relativně zklidnit a soustředěně poslouchat – nic jiného než na běžných filharmonických koncertech se alespoň v mém okolí nedělo. Výjimkou byly potlesky mezi jednotlivými částmi Requiem. Publikum neznalé zvyklostí si koncert prostě užívalo a dávalo svou spokojenost najevo v každé chvíli, která mu přišla vhodná, jinak řečeno po každé písničce. Člověk z toho snadno pochopil, proč se to kdysi běžně dělo, i proč začali dirigenti v čele s Gustavem Mahlerem tento zvyk potlačovat. Soustředěné prožití ucelené kompozice – ať už Requiem nebo symfonie – má něco do sebe a přináší jiný druh zážitku. Nejen že tak lépe vynikne skladatelský záměr, ale i posluchač, který nic neanalyzuje, se v atmosféře pevněji usadí, lépe si ji prožije a může se s ní ztotožnit.

Koncert začala Musica Florea několika barokními a jednou renesanční skladbou a od první chvíle bylo jasné, že nás čeká velký zážitek. Orchestr zněl krásně měkce, dozvuk chrámového prostoru byl sice velký, ale díky vytlumení masou posluchačů přesně na hranici srozumitelnosti. Zvuk starých nástrojů nabýval na objemu, krásně se pojil dohromady, ale nesléval se. Marek Štryncl vedl provedení ve výrazných tempových kontrastech, dynamické za nimi zůstával trošku pozadu – velký kostel nedával jemným dynamickým finesám tolik prostoru. Koncert otevřela Offertur ad duos choros Pavla Josefa Vejvanovského, člena biskupské kapely a trubače v Kroměříži. Třídílné schéma rychle – pomalu – rychle jako by ukazovalo k neapolské škole, ale hudebně jsme byli spíš v Benátkách. Úvodní skladba měla vznešený, slavnostní ráz a obstála i v sousedství následujících kompozic houslových virtuózů italského baroka. Byly to Passacalio à 4 Biagia MarinihoSinfonia decima nona à 4 Marca Uccelliniho. První houslista Musicy Florey využil svou příležitost beze zbytku. Na Adoramus Te Giovanniho Palestriny přibyl na pódium sbor Boni pueri, skladba se hrála v úpravě Marka Štryncla. Nadpozemsky průzračná vokální kompozice byla provedena s nezvyklou energií a naléhavostí, kterou podtrhly a proložily nervní instrumentální pasáže plné napětí. Byla to výborná spojnice k současné kompozici Aleše Březiny, kterou pořad vyvrcholil.

Requiem Aleše Březiny se pro Concentus Moraviae dočkalo už své třetí verze, první vznikla pro Sušický dětský sbor. Současná verze byla upravená pro Musicu Floreu, sbor Boni pueri a dva sólisty – Ivu BittovouVojtěcha Dyka. Průniky Ivy Bittové s vážnou hudbou jsou známé a už vlastně nepřekvapivé, u Vojtěcha Dyka se ale jednalo víceméně o novinku – nejen velmi ambiciózní, ale především výborně zvládnutou. Jakkoliv považuji výtvory skupiny Nightwork za zábavné hlouposti a pop jazz, který Dyk zpívá s B-Side Bandem, jde mimo moje zájmy, věděl jsem, že nepochybně umí zpívat. Z hlediska toho, jak vládne svým hlasovým materiálem, rozhodně patří ke špičce a vyvrací nostalgické vzdechy, že takoví zpěváci jako kdysi už tu nejsou. Jeho projev má samozřejmě daleko k italsky školenému klasickému zpěvu, ale technika je výborná a dovoluje mu stylové přesahy bez uměleckých kompromisů. Bylo by úžasné, kdyby v něm vyrostl zpěvák, který k popové kariéře přidá i netušené rozměry – podobně jako Sting na albu Songs from the Labyrinth s písněmi Johna Dowlanda. Když už jsem začal u sólistů, zastavím se rovnou také u Ivy Bittové, která se projevila ve své disciplinovanější podobě. Mám ji v ní raději než ve volnějších improvizacích a její citlivý, zaujatý a osobitý přednes dodával provedení i kompozici samotné dráždivou příchuť.

Při spojení mše za zemřelé a První světové války se mi v prvé řadě vybaví Válečné requiem Benjamina Brittena a verše Wilfreda Owena, které jsou jeho součástí. Březinovo Requiem je skladba zcela jiného druhu po všech stránkách, dívá se na smrt s prostotou a průzračností, které dodává opravdovosti právě určení pro dětský sbor. Aleš Březina jako skladatel není minimalista, ale pokud bych jeho styl chtěl někam zařadit, nejspíš by to byla linie, která vychází od Philipa Glasse. Repetice drobných motivů hrají důležitou úlohu i v Requiem, ale minimalistické plochy se střetávají s výrazným melodickým cítěním. Hudba je to vysloveně přístupná a líbivá, s barokním úvodem koncertu ji díky interpretaci na staré nástroje spojoval především zvuk. Emocionálně přišlo se soudobou hudbou paradoxně spíš zklidnění, meditace, smíření a navzdory tématu místy i hravost. V části Recordare zakončili Iva Bittová a Vojtěch Dyk svá střídavá sóla krátkou společnou improvizací, která přešla až do pískání melodického motivu. Publikum to ocenilo lehkým smíchem a já jsem se dostal na hranici líbeznosti, kterou jsem ještě schopen snášet – na hranici, ne za ni (i když mi tento hravý závěr evokoval spíš doprovod k nějakému hipsterskému konceptu sdílených hrobů než zhudebnění liturgického textu). Líbily se mi sborové recitace českého textu Requiem a celková atmosféra, ze které na mě mimo prostoty dýchal také řád a uměřenost.

V Porta coeli se při provedení Requiem setkala kompozice s prostředím. Připočtěte k tomu ještě perfektní provedení a festivalový zážitek je na světě.

Requiem 2014 – koncert k 100. výročí začátku 1. světové války. Pavel Josef Vejvanovský: Offertur ad duos choros, Biagio Marini: Passacalio à 4, Marco Uccellini: Sinfonia decima nona à 4, Giovanni Pierluigi Palestrina / Marek Štryncl: Adoramus Te, Aleš Březina: Requiem pro sóla, chlapecký sbor a instrumentální soubor. Hudební nastudování –  Marek Štrync, Iva Bittová, Vojtěch Dyk, Musica Florea, Boni pueri, 9. 6. 2014, Předklášteří u Tišnova, Porta coeli, bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře

Reagovat
  • Miloslav Klement MUDr

    20. únor 2015, 11:39
    Na koncertě jsem byl - plně souhlasím s názory autora recenze- koncert přinesl mnohé positivně překvapující

Dále si přečtěte

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.  více

Kurt Elling je v současné době považován za jednoho z nejlepších jazzových zpěváků světa. Jaké to je absolvovat s ním turné, už dnes vědí zpěvák Vojtěch DykB-Side Band s vedoucím Josefem Buchtou. Rozhovor nám poskytli těsně před vyprodaným koncertem v Janáčkově divadle.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více