Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.
Večer otevřelo dílo sovětského skladatele Edisona Vasiljeviče Denisova (1929–1996) s názvem Slunce Inků. Jedná se o šestidílnou kantátu na slova básně Tropické slunce od latinskoamerické autorky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu Gabriely Mistral (1889–1957). Společně s orchestrem pod taktovkou kmenového dirigenta Pavla Šnajdra se představila sopranistka Doubravka Součková. Samotná skladba je vytvořena z předem daných sérií, se kterými však autor nezachází striktně. S racionalitou se zde také snoubí tendence vyjádřit návrat lidstva k přírodě. Skladba představuje posluchačsky náročnější kousek. V šesti částech se střídají plochy čistě orchestrální a části naplno využívající sopránový hlas. Kromě samotného hraní skladatel zapojuje na konci skladby hráče i pomocí recitace a zpěvu, který kontruje sólistce. Doubravku Součkovou mnozí znají nejen z brněnské operní scény; zpěvačka svým výkonem ale prokázala, že je všestranným umělcem. Nelehký vokální part skýtající velký hlasový rozsah, nepřirozené náročné skoky a až nemelodické linie byl interpretovaný s lehkostí a nadhledem. Díky své suverenitě Součková dokázala diváky vtáhnout do skladby a zaujmout. V určitých místech, kde se rozsah pohyboval velmi nízko, měla zpěvačka krásnou sametovou barvu a obdivuhodně stabilní plný tón. Jediné, nad čím by se dalo polemizovat, bylo neustálé široké vibrato, v některých místech zbytečně výrazné. Nadužívání tak excesivního vibrata mnohdy bránilo zřetelné výslovnosti. Báseň v ruském jazyce mohla pro některé diváky být méně srozumitelná. O to více bylo na interpretce, aby si dala pozor na artikulaci.
Druhou skladbou bylo Capriccio od Leoše Janáčka (1854–1928) - poutavé tím, že je psané pro klavír hraný levou rukou, dále pikolu, dvě trubky, tři trombóny a tenorovou tubu. Už kvůli tomuto avantgardnímu obsazení je skladba řazena mezi nejpozoruhodnější komorní díla 20. století. Byla lákadlem také recenzovaného koncertu. Part pro levou ruku je opravdu náročný a je s ním nakládáno tak, jako by hráč měl možnost hrát oběma rukama. Sólového klavírního partu se ujal mladý klavírista Miroslav Beinhauer. Velká očekávání mnohých od této jediné skladby Leoše Janáčka v programu nebyla klavíristou zcela naplněna, protože se s dechovým orchestrem rytmicky nesehrál. To vyústilo v nervozitu, která se projevila těžkopádným úhozem a mnohdy odbytými pasážemi, co se artikulace týče. Celá skladba tak nevyzněla, jak by si zasloužila.
Jako další měla zaznít skladba od Igora Stravinského Koncert pro klavír a dechové nástroje, která však nejspíše kvůli náročnému Capricciu byla přesunuta až na úplný závěr. Místo ní byla zahrána původně poslední skladba od rusko-tatarské soudobé skladatelky Sofii Asgatovny Gubajduliny (*1931) Concordanza pro komorní soubor. Dílo napsané na objednávku pražského skladatele Marka Kopelenta v roce 1970 pro těleso Musica Viva Pragensis je jednou z prvních kompozic skladatelky na principu „binárních opozic“ (concordanza x discordanza). Dílo v programu stálo jako protiklad ke dvěma klavírním dílům. Jednovětá skladba je založena na střídání rytmicko-melodických prvků, vytvářejících koláž autorčina charakteristického skladatelského projevu. Obě soudobé skladby od ruských skladatelů Denisova a Gubajduliny souboru Brno Contemporery Orchestra po interpretační i hudební stránce vyhovovaly mnohem lépe. Orchestr byl v provedení jistější, intonačně i rytmicky přesnější a upoutal divákovu pozornost.
Na závěr se publiku opět představil klavírista Miroslav Beinhauer. Poslední skladbou byl tedy Stravinského Koncert pro klavír a dechové nástroje. Kvituji rozhodnutí neuvádět jej hned po Janáčkově náročném Capricciu (jak bylo původně v programu). Klavíristovi evidentně přestávka mezi skladbami prospěla, což se také projevilo na jeho hře. U této kompozice byla znát větší sehranost a jistota jak interpreta, tak orchestru. Beinhauer podal obdivuhodný výkon, při kterém prokázal cit pro ruskou hudbu. Sólistovo provedení koncertu si ponechalo surovější tvář, kterou bychom mohli u provedení Stravinského skladeb očekávat. Mnohdy však samotná zvukovost a tvrdost zastínila drobnější lyrické pasáže, kde naopak mohl interpret uvolnit napětí a ukázat kontrast vůči rytmicky náročným a zvukově hutným místům. Velkou škodou bylo interpretovo opomenutí kontrapunktu, který se v díle Stravinského objevuje. V místech, ve kterých bylo možné hudebně poukázat na polyfonickou stránku skladatele, Beinhauer nebral na tento aspekt ohled a kontrapunktické pasáže zvukově nevystavěl tak, jak by bývalo bylo záhodno. I přes výtky si však mladý klavírista tady dokázal vylepšit reputaci po méně povedeném Capricciu.
Recenzentka konstatuje, že koncert snese hodnocení jako rozporuplný, což však neznačí, že nebyl plnohodnotný. Jednalo o večer náročné hudby skrývající logicky mnohá úskalí, a tak lze účinkujícím složit uznání za odhodlání i odvahu popsaný program nastudovat a uvést.
Program:
Edison Denisov: Slunce Inků
Leoš Janáček: Capriccio pro klavír levou rukou, flétnu (pikolu), dvě trubky, tři trombóny a tenorovou tubu, JW VII/12
Igor Stravinskij: Koncert pro klavír a dechové nástroje
Sofija Asgatovna Gubajdulina: Concordanza
Brno Contemporary Orchestra
Dirigent: Pavel Šnajdr
Klavír: Miroslav Beinhauer
Soprán: Doubravka Součková
11. listopadu v 19 hodin, divadlo Reduta
Zatím nebyl přidán žádný komentář..