Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.

Navzdory označení „komická opera“ není Straussův Růžový kavalír žádná bezbřehá taškařice. Kromě humorných momentů posměšně poukazujících na šovinistickou morálku a samolibé křupanství barona Ochse z Lerchenau (doslova Vola ze Skřivanova), obsahuje dílo také hluboce lidské a až svíravě hořkosladké momenty o pomíjivosti života a neúprosném toku času. I z těchto důvodů měl libretista Hugo von Hofmannsthal obavy, zda nebude dílo pro řadové návštěvníky operních dómů příliš delikátní. Richardu Straussovi na tom však záleželo pramálo a v tom nejlepším slova smyslu bezohledně vůči „obecnému davu“ zhudebnil Hofmannsthalovo libreto s humorem, lehkostí, vtipem, ale i zádumčivostí, melancholií a něžností, kterou si vyžadovalo. I díky tomu je režie Růžového kavalíra výzvou i pro největší režiséry.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_01

Stávající šéf brněnské opery Jiří Heřman se právě na oné hranici chladně realistického a rozjímavě poetického, takřka snového světa pohybuje často. Jako příklad stačí jmenovat poslední nastudování Příhod lišky Bystroušky, uvedených v rámci festivalu Janáček Brno 2018, které přineslo v Heřmanově režii zcela nový, snivý, takřka vzpomínkový charakter s jemným nádechem melancholie. Zasazení, které by u Bystroušky málokdo čekal, fungovalo svým uměřeným balancováním mezi oběma těmito póly lépe než mnohá klasická a realističtější nastudování. S podobnou vnitřní estetikou se režisér chopil i Růžového kavalíra. Ačkoliv se dá polemizovat, zda se vizuální stránka neinspirovala představením Vlámské opery z roku 2013, typicky heřmanovskou práci s rozličnými prvky díla nelze přehlédnout a je pevným základem recenzovaného představení.

Režisér zůstal věrný původnímu zasazení příběhu do Vídně 18. Století. Rozměrný, světlý a nepřirozeně prázdný pokoj se štukovanými zdmi však na scéně dýchá přiznanou divadelností. Přestože je samotná výprava až na pár drobností spíše vyprázdněná, našel režisér způsob, jak s její pomocí nenásilně a přirozeně vykreslit duševní pochody a stavy postav. A významotvorným prostředkem se inscenátorům stalo světlo. Ačkoliv svícení je přítomno téměř v každé produkci, režisér spolu se scénografem Tomášem Rusínem šli nyní mnohem dál. Hned v úvodní scéně prvního dějství vévodí pokoji maršálky dvojice velkých, ze zadní části jeviště nasvícených oken a masivní zavěšené zrcadlo polepené stříbřitým alobalem. Ačkoliv se to na první pohled nemusí jevit jako nic úchvatného, přímo v Janáčkově divadle se jednalo o esenciální součást představení. Proměnlivé světlo nejenže určovalo den či noc, ale v srdceryvných částech, kdy maršálka hořekovala nad svým osudem, výtečně dokreslilo náhle melancholickou a křehkou scénu. Ostatně také absence světla hrála v Heřmanově vizuálním pojetí důležitou roli: při slabém osvětlení jeviště pokreslily šrafy z okenních tabulí podlahu stínem tak, že scénický prostor se najednou zdál být dvakrát bohatší. Rovněž barva světla dokázala zcela přirozeně změnit celkové vyznění scény, ať se již jednalo o tmavou modř nebo jedovatou zeleň při Ochsově svádění převlečeného Octaviána. Závěrečné scény evokující náhle antické motivy byly příslovečnou třešničkou na dortu. Světelný design Daniela Tesaře zaslouží velké a plné uznání. Také kostýmy Zuzany Rusínové se k jinak převládající bílé a šedé barvě bezvýhradně hodily a zapadaly do režisérovy snové vize Straussovy opery.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_02

Žádná operní inscenace - byť by byla režijně sebelepší - se však neobejde bez kvalitního pěveckého obsazení. Nároky, které Růžový kavalír na pěvce klade, vyžadují špičkové sólisty a v ideálním případě i schopné herce. Na premiéře se v hlavních rolích představili Alžběta Poláčková (maršálka), Václava Krejčí Housková (Octavián), Jan Šťáva (Ochs), Jana Šrejma Kačírková (Sophie) a Daniel Čapkovič (pán von Faninal, otec Sophie). Toto se ukázalo jako obsazení více než šťastné. Výborná Poláčková dokázala přecházet mezi rozpustilým škádlením mladého Oktaviána a hloubavými, tesknými a křehkými polohami s naprostým pěveckým nadhledem a osobitou elegancí. Neméně povedená byla také postava Sophie v interpretaci Jany Šrejmy Kačírkové; její jemná bytůstka, upřímně šokovaná Ochsovým hulvátstvím, byla nejen intonačně, ale především výrazově zcela věrná předloze. Naléhavost v hlase, se kterou prosila Oktaviána o pomoc, byla až k zajíknutí se uvěřitelná. Náročnou dvojroli zvládla bezchybně také Václava Krejčí Housková, která se prokázala nejen pěvecky, ale i herecky. Její komické svádění chlípného barona vyvolávalo u návštěvníků zasloužený smích. Nelze však opomenout hlasové kvality pěvkyně, které se nejvíce projevily přirozenou bojovností ve vypjatých chvílích. Pro mne nicméně zůstal největší hvězdou večera Jan Šťáva v roli barona Ochse. Navzdory hrubému chování a nízkým pudům postavy dokázal zpěvák nalézt ideální hranici mezi šarmem a hrubiánstvím. Šťávův Ochs tedy ve své podstatě velmi připomíná barona tak, jak si jej dle korespondence představoval sám Strauss – v srdci hulvát, ale navenek stále reprezentativní, venkovský, ale i schopný patřičně se chovat. Šťáva neudělal z Ochse jen lačné monstrum, ale dal mu i jistý rozšafný šmrnc. Přičteme-li k tomu bezchybně zazpívané náročné árie, jednalo se o více než pozoruhodný pěvecký a herecký výkon. Povedené byly však také výstupy menších rolí, jako například Ondřeje Koplíka, Jitky Zerhauové, Petra Levíčka či výše zmíněného Sophiina otce v nastudování Daniela Čapkoviče.

Orchestr pod vedením Roberta Kružíka hrál spolehlivě, i když místy zakolísal intonačně. Naneštěstí tomu tak bylo v těch nejobnaženějších částech partitury u sólových hlasů. Závěr prvního jednání proto působil poněkud rozpačitě a ani konec toho třetího nebyl úplně bezchybný. Na druhou stranu bylo slyšet, že Kružík si dal s nastudováním a s celkovým vyzněním partitury velkou práci. A tak se dá tušit, že další provedení se obejdou bez těchto drobných škobrtnutí. Především v napjatých a zádumčivých momentech Kružíkovo uchopení excelovalo i při premiéře.

Národní divadlo Brno pokračuje v uvádění povedených operních inscenací a lze s klidným svědomím říct, že po Hoffmannových povídkách kvalita pranic nešla dolů. Někomu možná nebude poetická režie Jiřího Heřmana vyhovovat, avšak výtečné pěvecké výkony ocení všichni diváci.

autor: Richard Strauss

libreto: Hugo von Hofmannsthal

hudební nastudování: Robert Kružík

dirigent: Robert Kružík, Ondrej Olos

režie: Jiří Heřman

scéna: Tomáš Rusín

kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová

sbormistr: Klára Složilová Roztočilová

dramaturgie: Patricie Částková

asistent režie: Blaha Otakar

 

Maršálka Marie Thérèse: Alžběta Poláčková j. h.

Octavian, hrabě Rofrano: Václava Krejčí Housková

Baron Ochs auf Lerchenau: Jan Šťáva

Sophie von Faninal: Jana Šrejma Kačírková

Pán von Faninal: Daniel Čapkovič j. h.

Marianne (duena): Daniela Straková-Šedrlová

Valzacchi: Petr Levíček

Annina: Jitka Zerhauová

Notář (1. děj.) / Čeledín (3. děj.): Robin Červinek

Italský zpěvák (1. děj.) / Hospodský (3. děj.): Ondřej Koplík

Kloboučník: Tereza Merklová Kyzlinková

Prodejce mazlíčků: Ivo Musil

Majordomus u Faninalů: Michael Robotka

Policejní inspektor: David Nykl

Majordomus Maršálky: Pavel Valenta

4 lokajové: Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček, Petr Karas, Martin Kotulan

4 číšníci: Martin Pavlíček, Robert Musialek, Petr Karas, Martin Kotulan

Premiéra 29. listopadu 2019, 19:00, Janáčkovo divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více