Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.

Navzdory označení „komická opera“ není Straussův Růžový kavalír žádná bezbřehá taškařice. Kromě humorných momentů posměšně poukazujících na šovinistickou morálku a samolibé křupanství barona Ochse z Lerchenau (doslova Vola ze Skřivanova), obsahuje dílo také hluboce lidské a až svíravě hořkosladké momenty o pomíjivosti života a neúprosném toku času. I z těchto důvodů měl libretista Hugo von Hofmannsthal obavy, zda nebude dílo pro řadové návštěvníky operních dómů příliš delikátní. Richardu Straussovi na tom však záleželo pramálo a v tom nejlepším slova smyslu bezohledně vůči „obecnému davu“ zhudebnil Hofmannsthalovo libreto s humorem, lehkostí, vtipem, ale i zádumčivostí, melancholií a něžností, kterou si vyžadovalo. I díky tomu je režie Růžového kavalíra výzvou i pro největší režiséry.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_01

Stávající šéf brněnské opery Jiří Heřman se právě na oné hranici chladně realistického a rozjímavě poetického, takřka snového světa pohybuje často. Jako příklad stačí jmenovat poslední nastudování Příhod lišky Bystroušky, uvedených v rámci festivalu Janáček Brno 2018, které přineslo v Heřmanově režii zcela nový, snivý, takřka vzpomínkový charakter s jemným nádechem melancholie. Zasazení, které by u Bystroušky málokdo čekal, fungovalo svým uměřeným balancováním mezi oběma těmito póly lépe než mnohá klasická a realističtější nastudování. S podobnou vnitřní estetikou se režisér chopil i Růžového kavalíra. Ačkoliv se dá polemizovat, zda se vizuální stránka neinspirovala představením Vlámské opery z roku 2013, typicky heřmanovskou práci s rozličnými prvky díla nelze přehlédnout a je pevným základem recenzovaného představení.

Režisér zůstal věrný původnímu zasazení příběhu do Vídně 18. Století. Rozměrný, světlý a nepřirozeně prázdný pokoj se štukovanými zdmi však na scéně dýchá přiznanou divadelností. Přestože je samotná výprava až na pár drobností spíše vyprázdněná, našel režisér způsob, jak s její pomocí nenásilně a přirozeně vykreslit duševní pochody a stavy postav. A významotvorným prostředkem se inscenátorům stalo světlo. Ačkoliv svícení je přítomno téměř v každé produkci, režisér spolu se scénografem Tomášem Rusínem šli nyní mnohem dál. Hned v úvodní scéně prvního dějství vévodí pokoji maršálky dvojice velkých, ze zadní části jeviště nasvícených oken a masivní zavěšené zrcadlo polepené stříbřitým alobalem. Ačkoliv se to na první pohled nemusí jevit jako nic úchvatného, přímo v Janáčkově divadle se jednalo o esenciální součást představení. Proměnlivé světlo nejenže určovalo den či noc, ale v srdceryvných částech, kdy maršálka hořekovala nad svým osudem, výtečně dokreslilo náhle melancholickou a křehkou scénu. Ostatně také absence světla hrála v Heřmanově vizuálním pojetí důležitou roli: při slabém osvětlení jeviště pokreslily šrafy z okenních tabulí podlahu stínem tak, že scénický prostor se najednou zdál být dvakrát bohatší. Rovněž barva světla dokázala zcela přirozeně změnit celkové vyznění scény, ať se již jednalo o tmavou modř nebo jedovatou zeleň při Ochsově svádění převlečeného Octaviána. Závěrečné scény evokující náhle antické motivy byly příslovečnou třešničkou na dortu. Světelný design Daniela Tesaře zaslouží velké a plné uznání. Také kostýmy Zuzany Rusínové se k jinak převládající bílé a šedé barvě bezvýhradně hodily a zapadaly do režisérovy snové vize Straussovy opery.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_02

Žádná operní inscenace - byť by byla režijně sebelepší - se však neobejde bez kvalitního pěveckého obsazení. Nároky, které Růžový kavalír na pěvce klade, vyžadují špičkové sólisty a v ideálním případě i schopné herce. Na premiéře se v hlavních rolích představili Alžběta Poláčková (maršálka), Václava Krejčí Housková (Octavián), Jan Šťáva (Ochs), Jana Šrejma Kačírková (Sophie) a Daniel Čapkovič (pán von Faninal, otec Sophie). Toto se ukázalo jako obsazení více než šťastné. Výborná Poláčková dokázala přecházet mezi rozpustilým škádlením mladého Oktaviána a hloubavými, tesknými a křehkými polohami s naprostým pěveckým nadhledem a osobitou elegancí. Neméně povedená byla také postava Sophie v interpretaci Jany Šrejmy Kačírkové; její jemná bytůstka, upřímně šokovaná Ochsovým hulvátstvím, byla nejen intonačně, ale především výrazově zcela věrná předloze. Naléhavost v hlase, se kterou prosila Oktaviána o pomoc, byla až k zajíknutí se uvěřitelná. Náročnou dvojroli zvládla bezchybně také Václava Krejčí Housková, která se prokázala nejen pěvecky, ale i herecky. Její komické svádění chlípného barona vyvolávalo u návštěvníků zasloužený smích. Nelze však opomenout hlasové kvality pěvkyně, které se nejvíce projevily přirozenou bojovností ve vypjatých chvílích. Pro mne nicméně zůstal největší hvězdou večera Jan Šťáva v roli barona Ochse. Navzdory hrubému chování a nízkým pudům postavy dokázal zpěvák nalézt ideální hranici mezi šarmem a hrubiánstvím. Šťávův Ochs tedy ve své podstatě velmi připomíná barona tak, jak si jej dle korespondence představoval sám Strauss – v srdci hulvát, ale navenek stále reprezentativní, venkovský, ale i schopný patřičně se chovat. Šťáva neudělal z Ochse jen lačné monstrum, ale dal mu i jistý rozšafný šmrnc. Přičteme-li k tomu bezchybně zazpívané náročné árie, jednalo se o více než pozoruhodný pěvecký a herecký výkon. Povedené byly však také výstupy menších rolí, jako například Ondřeje Koplíka, Jitky Zerhauové, Petra Levíčka či výše zmíněného Sophiina otce v nastudování Daniela Čapkoviče.

Orchestr pod vedením Roberta Kružíka hrál spolehlivě, i když místy zakolísal intonačně. Naneštěstí tomu tak bylo v těch nejobnaženějších částech partitury u sólových hlasů. Závěr prvního jednání proto působil poněkud rozpačitě a ani konec toho třetího nebyl úplně bezchybný. Na druhou stranu bylo slyšet, že Kružík si dal s nastudováním a s celkovým vyzněním partitury velkou práci. A tak se dá tušit, že další provedení se obejdou bez těchto drobných škobrtnutí. Především v napjatých a zádumčivých momentech Kružíkovo uchopení excelovalo i při premiéře.

Národní divadlo Brno pokračuje v uvádění povedených operních inscenací a lze s klidným svědomím říct, že po Hoffmannových povídkách kvalita pranic nešla dolů. Někomu možná nebude poetická režie Jiřího Heřmana vyhovovat, avšak výtečné pěvecké výkony ocení všichni diváci.

autor: Richard Strauss

libreto: Hugo von Hofmannsthal

hudební nastudování: Robert Kružík

dirigent: Robert Kružík, Ondrej Olos

režie: Jiří Heřman

scéna: Tomáš Rusín

kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová

sbormistr: Klára Složilová Roztočilová

dramaturgie: Patricie Částková

asistent režie: Blaha Otakar

 

Maršálka Marie Thérèse: Alžběta Poláčková j. h.

Octavian, hrabě Rofrano: Václava Krejčí Housková

Baron Ochs auf Lerchenau: Jan Šťáva

Sophie von Faninal: Jana Šrejma Kačírková

Pán von Faninal: Daniel Čapkovič j. h.

Marianne (duena): Daniela Straková-Šedrlová

Valzacchi: Petr Levíček

Annina: Jitka Zerhauová

Notář (1. děj.) / Čeledín (3. děj.): Robin Červinek

Italský zpěvák (1. děj.) / Hospodský (3. děj.): Ondřej Koplík

Kloboučník: Tereza Merklová Kyzlinková

Prodejce mazlíčků: Ivo Musil

Majordomus u Faninalů: Michael Robotka

Policejní inspektor: David Nykl

Majordomus Maršálky: Pavel Valenta

4 lokajové: Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček, Petr Karas, Martin Kotulan

4 číšníci: Martin Pavlíček, Robert Musialek, Petr Karas, Martin Kotulan

Premiéra 29. listopadu 2019, 19:00, Janáčkovo divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více