Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.

Navzdory označení „komická opera“ není Straussův Růžový kavalír žádná bezbřehá taškařice. Kromě humorných momentů posměšně poukazujících na šovinistickou morálku a samolibé křupanství barona Ochse z Lerchenau (doslova Vola ze Skřivanova), obsahuje dílo také hluboce lidské a až svíravě hořkosladké momenty o pomíjivosti života a neúprosném toku času. I z těchto důvodů měl libretista Hugo von Hofmannsthal obavy, zda nebude dílo pro řadové návštěvníky operních dómů příliš delikátní. Richardu Straussovi na tom však záleželo pramálo a v tom nejlepším slova smyslu bezohledně vůči „obecnému davu“ zhudebnil Hofmannsthalovo libreto s humorem, lehkostí, vtipem, ale i zádumčivostí, melancholií a něžností, kterou si vyžadovalo. I díky tomu je režie Růžového kavalíra výzvou i pro největší režiséry.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_01

Stávající šéf brněnské opery Jiří Heřman se právě na oné hranici chladně realistického a rozjímavě poetického, takřka snového světa pohybuje často. Jako příklad stačí jmenovat poslední nastudování Příhod lišky Bystroušky, uvedených v rámci festivalu Janáček Brno 2018, které přineslo v Heřmanově režii zcela nový, snivý, takřka vzpomínkový charakter s jemným nádechem melancholie. Zasazení, které by u Bystroušky málokdo čekal, fungovalo svým uměřeným balancováním mezi oběma těmito póly lépe než mnohá klasická a realističtější nastudování. S podobnou vnitřní estetikou se režisér chopil i Růžového kavalíra. Ačkoliv se dá polemizovat, zda se vizuální stránka neinspirovala představením Vlámské opery z roku 2013, typicky heřmanovskou práci s rozličnými prvky díla nelze přehlédnout a je pevným základem recenzovaného představení.

Režisér zůstal věrný původnímu zasazení příběhu do Vídně 18. Století. Rozměrný, světlý a nepřirozeně prázdný pokoj se štukovanými zdmi však na scéně dýchá přiznanou divadelností. Přestože je samotná výprava až na pár drobností spíše vyprázdněná, našel režisér způsob, jak s její pomocí nenásilně a přirozeně vykreslit duševní pochody a stavy postav. A významotvorným prostředkem se inscenátorům stalo světlo. Ačkoliv svícení je přítomno téměř v každé produkci, režisér spolu se scénografem Tomášem Rusínem šli nyní mnohem dál. Hned v úvodní scéně prvního dějství vévodí pokoji maršálky dvojice velkých, ze zadní části jeviště nasvícených oken a masivní zavěšené zrcadlo polepené stříbřitým alobalem. Ačkoliv se to na první pohled nemusí jevit jako nic úchvatného, přímo v Janáčkově divadle se jednalo o esenciální součást představení. Proměnlivé světlo nejenže určovalo den či noc, ale v srdceryvných částech, kdy maršálka hořekovala nad svým osudem, výtečně dokreslilo náhle melancholickou a křehkou scénu. Ostatně také absence světla hrála v Heřmanově vizuálním pojetí důležitou roli: při slabém osvětlení jeviště pokreslily šrafy z okenních tabulí podlahu stínem tak, že scénický prostor se najednou zdál být dvakrát bohatší. Rovněž barva světla dokázala zcela přirozeně změnit celkové vyznění scény, ať se již jednalo o tmavou modř nebo jedovatou zeleň při Ochsově svádění převlečeného Octaviána. Závěrečné scény evokující náhle antické motivy byly příslovečnou třešničkou na dortu. Světelný design Daniela Tesaře zaslouží velké a plné uznání. Také kostýmy Zuzany Rusínové se k jinak převládající bílé a šedé barvě bezvýhradně hodily a zapadaly do režisérovy snové vize Straussovy opery.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_02

Žádná operní inscenace - byť by byla režijně sebelepší - se však neobejde bez kvalitního pěveckého obsazení. Nároky, které Růžový kavalír na pěvce klade, vyžadují špičkové sólisty a v ideálním případě i schopné herce. Na premiéře se v hlavních rolích představili Alžběta Poláčková (maršálka), Václava Krejčí Housková (Octavián), Jan Šťáva (Ochs), Jana Šrejma Kačírková (Sophie) a Daniel Čapkovič (pán von Faninal, otec Sophie). Toto se ukázalo jako obsazení více než šťastné. Výborná Poláčková dokázala přecházet mezi rozpustilým škádlením mladého Oktaviána a hloubavými, tesknými a křehkými polohami s naprostým pěveckým nadhledem a osobitou elegancí. Neméně povedená byla také postava Sophie v interpretaci Jany Šrejmy Kačírkové; její jemná bytůstka, upřímně šokovaná Ochsovým hulvátstvím, byla nejen intonačně, ale především výrazově zcela věrná předloze. Naléhavost v hlase, se kterou prosila Oktaviána o pomoc, byla až k zajíknutí se uvěřitelná. Náročnou dvojroli zvládla bezchybně také Václava Krejčí Housková, která se prokázala nejen pěvecky, ale i herecky. Její komické svádění chlípného barona vyvolávalo u návštěvníků zasloužený smích. Nelze však opomenout hlasové kvality pěvkyně, které se nejvíce projevily přirozenou bojovností ve vypjatých chvílích. Pro mne nicméně zůstal největší hvězdou večera Jan Šťáva v roli barona Ochse. Navzdory hrubému chování a nízkým pudům postavy dokázal zpěvák nalézt ideální hranici mezi šarmem a hrubiánstvím. Šťávův Ochs tedy ve své podstatě velmi připomíná barona tak, jak si jej dle korespondence představoval sám Strauss – v srdci hulvát, ale navenek stále reprezentativní, venkovský, ale i schopný patřičně se chovat. Šťáva neudělal z Ochse jen lačné monstrum, ale dal mu i jistý rozšafný šmrnc. Přičteme-li k tomu bezchybně zazpívané náročné árie, jednalo se o více než pozoruhodný pěvecký a herecký výkon. Povedené byly však také výstupy menších rolí, jako například Ondřeje Koplíka, Jitky Zerhauové, Petra Levíčka či výše zmíněného Sophiina otce v nastudování Daniela Čapkoviče.

Orchestr pod vedením Roberta Kružíka hrál spolehlivě, i když místy zakolísal intonačně. Naneštěstí tomu tak bylo v těch nejobnaženějších částech partitury u sólových hlasů. Závěr prvního jednání proto působil poněkud rozpačitě a ani konec toho třetího nebyl úplně bezchybný. Na druhou stranu bylo slyšet, že Kružík si dal s nastudováním a s celkovým vyzněním partitury velkou práci. A tak se dá tušit, že další provedení se obejdou bez těchto drobných škobrtnutí. Především v napjatých a zádumčivých momentech Kružíkovo uchopení excelovalo i při premiéře.

Národní divadlo Brno pokračuje v uvádění povedených operních inscenací a lze s klidným svědomím říct, že po Hoffmannových povídkách kvalita pranic nešla dolů. Někomu možná nebude poetická režie Jiřího Heřmana vyhovovat, avšak výtečné pěvecké výkony ocení všichni diváci.

autor: Richard Strauss

libreto: Hugo von Hofmannsthal

hudební nastudování: Robert Kružík

dirigent: Robert Kružík, Ondrej Olos

režie: Jiří Heřman

scéna: Tomáš Rusín

kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová

sbormistr: Klára Složilová Roztočilová

dramaturgie: Patricie Částková

asistent režie: Blaha Otakar

 

Maršálka Marie Thérèse: Alžběta Poláčková j. h.

Octavian, hrabě Rofrano: Václava Krejčí Housková

Baron Ochs auf Lerchenau: Jan Šťáva

Sophie von Faninal: Jana Šrejma Kačírková

Pán von Faninal: Daniel Čapkovič j. h.

Marianne (duena): Daniela Straková-Šedrlová

Valzacchi: Petr Levíček

Annina: Jitka Zerhauová

Notář (1. děj.) / Čeledín (3. děj.): Robin Červinek

Italský zpěvák (1. děj.) / Hospodský (3. děj.): Ondřej Koplík

Kloboučník: Tereza Merklová Kyzlinková

Prodejce mazlíčků: Ivo Musil

Majordomus u Faninalů: Michael Robotka

Policejní inspektor: David Nykl

Majordomus Maršálky: Pavel Valenta

4 lokajové: Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček, Petr Karas, Martin Kotulan

4 číšníci: Martin Pavlíček, Robert Musialek, Petr Karas, Martin Kotulan

Premiéra 29. listopadu 2019, 19:00, Janáčkovo divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Brněnský hudebník Jan Švihálek se řadu let věnuje blues s kapelou Hoochie Coochie Band. Před pár lety však založil další kapelu, Band of Heysek, ve které naplňuje své představy o jiné podobě blues, syrovější, punkovější, rytmičtější. Za kořeny této hudby se vypravil nejprve sám a později s celou kapelou. Navázal kontakty i přátelství s americkými špičkami žánru, zahrál si na prestižním festivalu, přivezl mississippské bluesmany do Česka a jeho kapela s nimi dokonce natočila nahrávky, které nyní připravuje k vydání.  více

Nejznámější slovenský folklorní soubor Lúčnica vystoupil na pódiu Janáčkova divadla v Brně. Z Bratislavy přivezli starší choreografie legendárního Štefana Nosáľa, který nás před dvěma lety navždy opustil.   více

Brněnská skupina Ateliér na sebe poprvé upozornila v roce 2015 sedmipísňovou nahrávkou Půlcédé. První plnohodnotné CD natočila na jaře 2019 ve studiu Indies ve spolupráci s mistrem zvuku Dušanem Součkem. Album vyšlo pod názvem Kalevalavíce

Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Nejčtenější

Kritika

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více