Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Růžový kavalír v Brně: V hlavní roli světlo

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.

Navzdory označení „komická opera“ není Straussův Růžový kavalír žádná bezbřehá taškařice. Kromě humorných momentů posměšně poukazujících na šovinistickou morálku a samolibé křupanství barona Ochse z Lerchenau (doslova Vola ze Skřivanova), obsahuje dílo také hluboce lidské a až svíravě hořkosladké momenty o pomíjivosti života a neúprosném toku času. I z těchto důvodů měl libretista Hugo von Hofmannsthal obavy, zda nebude dílo pro řadové návštěvníky operních dómů příliš delikátní. Richardu Straussovi na tom však záleželo pramálo a v tom nejlepším slova smyslu bezohledně vůči „obecnému davu“ zhudebnil Hofmannsthalovo libreto s humorem, lehkostí, vtipem, ale i zádumčivostí, melancholií a něžností, kterou si vyžadovalo. I díky tomu je režie Růžového kavalíra výzvou i pro největší režiséry.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_01

Stávající šéf brněnské opery Jiří Heřman se právě na oné hranici chladně realistického a rozjímavě poetického, takřka snového světa pohybuje často. Jako příklad stačí jmenovat poslední nastudování Příhod lišky Bystroušky, uvedených v rámci festivalu Janáček Brno 2018, které přineslo v Heřmanově režii zcela nový, snivý, takřka vzpomínkový charakter s jemným nádechem melancholie. Zasazení, které by u Bystroušky málokdo čekal, fungovalo svým uměřeným balancováním mezi oběma těmito póly lépe než mnohá klasická a realističtější nastudování. S podobnou vnitřní estetikou se režisér chopil i Růžového kavalíra. Ačkoliv se dá polemizovat, zda se vizuální stránka neinspirovala představením Vlámské opery z roku 2013, typicky heřmanovskou práci s rozličnými prvky díla nelze přehlédnout a je pevným základem recenzovaného představení.

Režisér zůstal věrný původnímu zasazení příběhu do Vídně 18. Století. Rozměrný, světlý a nepřirozeně prázdný pokoj se štukovanými zdmi však na scéně dýchá přiznanou divadelností. Přestože je samotná výprava až na pár drobností spíše vyprázdněná, našel režisér způsob, jak s její pomocí nenásilně a přirozeně vykreslit duševní pochody a stavy postav. A významotvorným prostředkem se inscenátorům stalo světlo. Ačkoliv svícení je přítomno téměř v každé produkci, režisér spolu se scénografem Tomášem Rusínem šli nyní mnohem dál. Hned v úvodní scéně prvního dějství vévodí pokoji maršálky dvojice velkých, ze zadní části jeviště nasvícených oken a masivní zavěšené zrcadlo polepené stříbřitým alobalem. Ačkoliv se to na první pohled nemusí jevit jako nic úchvatného, přímo v Janáčkově divadle se jednalo o esenciální součást představení. Proměnlivé světlo nejenže určovalo den či noc, ale v srdceryvných částech, kdy maršálka hořekovala nad svým osudem, výtečně dokreslilo náhle melancholickou a křehkou scénu. Ostatně také absence světla hrála v Heřmanově vizuálním pojetí důležitou roli: při slabém osvětlení jeviště pokreslily šrafy z okenních tabulí podlahu stínem tak, že scénický prostor se najednou zdál být dvakrát bohatší. Rovněž barva světla dokázala zcela přirozeně změnit celkové vyznění scény, ať se již jednalo o tmavou modř nebo jedovatou zeleň při Ochsově svádění převlečeného Octaviána. Závěrečné scény evokující náhle antické motivy byly příslovečnou třešničkou na dortu. Světelný design Daniela Tesaře zaslouží velké a plné uznání. Také kostýmy Zuzany Rusínové se k jinak převládající bílé a šedé barvě bezvýhradně hodily a zapadaly do režisérovy snové vize Straussovy opery.

ruzovy_kavalir_2019_NdB_foto_marek_olbrzymek_02

Žádná operní inscenace - byť by byla režijně sebelepší - se však neobejde bez kvalitního pěveckého obsazení. Nároky, které Růžový kavalír na pěvce klade, vyžadují špičkové sólisty a v ideálním případě i schopné herce. Na premiéře se v hlavních rolích představili Alžběta Poláčková (maršálka), Václava Krejčí Housková (Octavián), Jan Šťáva (Ochs), Jana Šrejma Kačírková (Sophie) a Daniel Čapkovič (pán von Faninal, otec Sophie). Toto se ukázalo jako obsazení více než šťastné. Výborná Poláčková dokázala přecházet mezi rozpustilým škádlením mladého Oktaviána a hloubavými, tesknými a křehkými polohami s naprostým pěveckým nadhledem a osobitou elegancí. Neméně povedená byla také postava Sophie v interpretaci Jany Šrejmy Kačírkové; její jemná bytůstka, upřímně šokovaná Ochsovým hulvátstvím, byla nejen intonačně, ale především výrazově zcela věrná předloze. Naléhavost v hlase, se kterou prosila Oktaviána o pomoc, byla až k zajíknutí se uvěřitelná. Náročnou dvojroli zvládla bezchybně také Václava Krejčí Housková, která se prokázala nejen pěvecky, ale i herecky. Její komické svádění chlípného barona vyvolávalo u návštěvníků zasloužený smích. Nelze však opomenout hlasové kvality pěvkyně, které se nejvíce projevily přirozenou bojovností ve vypjatých chvílích. Pro mne nicméně zůstal největší hvězdou večera Jan Šťáva v roli barona Ochse. Navzdory hrubému chování a nízkým pudům postavy dokázal zpěvák nalézt ideální hranici mezi šarmem a hrubiánstvím. Šťávův Ochs tedy ve své podstatě velmi připomíná barona tak, jak si jej dle korespondence představoval sám Strauss – v srdci hulvát, ale navenek stále reprezentativní, venkovský, ale i schopný patřičně se chovat. Šťáva neudělal z Ochse jen lačné monstrum, ale dal mu i jistý rozšafný šmrnc. Přičteme-li k tomu bezchybně zazpívané náročné árie, jednalo se o více než pozoruhodný pěvecký a herecký výkon. Povedené byly však také výstupy menších rolí, jako například Ondřeje Koplíka, Jitky Zerhauové, Petra Levíčka či výše zmíněného Sophiina otce v nastudování Daniela Čapkoviče.

Orchestr pod vedením Roberta Kružíka hrál spolehlivě, i když místy zakolísal intonačně. Naneštěstí tomu tak bylo v těch nejobnaženějších částech partitury u sólových hlasů. Závěr prvního jednání proto působil poněkud rozpačitě a ani konec toho třetího nebyl úplně bezchybný. Na druhou stranu bylo slyšet, že Kružík si dal s nastudováním a s celkovým vyzněním partitury velkou práci. A tak se dá tušit, že další provedení se obejdou bez těchto drobných škobrtnutí. Především v napjatých a zádumčivých momentech Kružíkovo uchopení excelovalo i při premiéře.

Národní divadlo Brno pokračuje v uvádění povedených operních inscenací a lze s klidným svědomím říct, že po Hoffmannových povídkách kvalita pranic nešla dolů. Někomu možná nebude poetická režie Jiřího Heřmana vyhovovat, avšak výtečné pěvecké výkony ocení všichni diváci.

autor: Richard Strauss

libreto: Hugo von Hofmannsthal

hudební nastudování: Robert Kružík

dirigent: Robert Kružík, Ondrej Olos

režie: Jiří Heřman

scéna: Tomáš Rusín

kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová

sbormistr: Klára Složilová Roztočilová

dramaturgie: Patricie Částková

asistent režie: Blaha Otakar

 

Maršálka Marie Thérèse: Alžběta Poláčková j. h.

Octavian, hrabě Rofrano: Václava Krejčí Housková

Baron Ochs auf Lerchenau: Jan Šťáva

Sophie von Faninal: Jana Šrejma Kačírková

Pán von Faninal: Daniel Čapkovič j. h.

Marianne (duena): Daniela Straková-Šedrlová

Valzacchi: Petr Levíček

Annina: Jitka Zerhauová

Notář (1. děj.) / Čeledín (3. děj.): Robin Červinek

Italský zpěvák (1. děj.) / Hospodský (3. děj.): Ondřej Koplík

Kloboučník: Tereza Merklová Kyzlinková

Prodejce mazlíčků: Ivo Musil

Majordomus u Faninalů: Michael Robotka

Policejní inspektor: David Nykl

Majordomus Maršálky: Pavel Valenta

4 lokajové: Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček, Petr Karas, Martin Kotulan

4 číšníci: Martin Pavlíček, Robert Musialek, Petr Karas, Martin Kotulan

Premiéra 29. listopadu 2019, 19:00, Janáčkovo divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Dvojalbum Hrubá Hudba, na kterém se společně podíleli producent Jiří Hradil (mj. Lesní zvěř, Tata Bojs, Kafka Band) a Horňácká muzika Petra Mičky, je mimořádný hudební počin, který vedle sebe klade ryzí horňácké zpěvy (CD Hlasy starého světa) a folklor posunutý k modernímu hudebnímu vyjádření (CD Hrubá hudba). V rozsáhlém dvoudílném rozhovoru hovoříme s oběma otci projektu, Jiřím Hradilem a Petrem Mičkou, o jejich dlouholeté spolupráci, o cestě k Hrubé Hudbě a nakonec i o dvojalbu samotnému a o případném pokračování projektu.  více

Nejčtenější

Kritika

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více