S čerty na školním výletě

12. prosinec 2016, 8:00

S čerty na školním výletě

Zábavná, milá, pozitivní a opravdu pohádková – nová brněnská inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča potěší a pobaví. Jiří Heřman při její režii naplno projevil dosud spíše skrývané komediální sklony.

Sobotní premiéra v Mahenově divadle potvrdila dvě věci – že skutečnou osobnost, kterou Heřman nesporně od počátků je, není možné si natrvalo zaškatulkovat jen do jedné přihrádky. A že českou operní klasiku držet v naší moderní době v hlavním repertoáru - bez předsudku, že už je moc stará a nezajímavá - s naprostou samozřejmostí lze. Stačí „jen“ jediné: připravit ji tak dobře, tedy nápaditě a nenásilně, jak se to v tomto případě inscenačnímu týmu Národního divadla Brno povedlo. Spolu s Jiřím Heřmanem jde ještě především o dirigenta Jakuba Kleckera, který rozhýbal hudbu k plnosti invence i zvuku, v šíři i plynulosti, s jistotou a s chutí. Partitura je oběma pány, tedy pro poslech i pro pohled, přečtena přesně a pěkně - hudba se pojí s děním na scéně v celkovém dojmu i v mnoha detailech až dojemně krásně.

cert_a_kaca_premiera_2016_03Jaký bude mít inscenace tón, je jasné hned od začátku. Na jevišti začíná příběh ještě dlouho před předehrou a pokračuje při ní, aby vlastní děj opery mohl pak mít bez přerušení o to větší odpich. Děti na školním výletě, které si režisér přidal (ale není to nic, co by působilo svévolně), procházejí zámkem a setkávají se s kněžnou, ovčákem, s venkovským lidem, s Káčou a hlavně se všudypřítomnými čerty. Školáci občas přihlížejí, občas jsou spoluaktéry pohádky. Současnost a oživlé příběhy se prostupují a mísí bez jakéhokoli zaváhání, s uvolněnou a bohatou fantazií, nikoli jako snové, ale skutečné, v jedné realitě, která je zároveň neskutečná, výsostně divadelní. Dvořákova hudba v této opeře dává nadstandardně velký prostor rozehrání choreografie. Jejím autorem je Mário Radačovský. Příležitost je využita beze zbytku: v pestrém sledu proměn přichází řada na mnohé nápady, režii a choreografii se v naprosté jednotě podařilo rozpohybování všech na jevišti v reji, který nemá hluchá místa.

cert_a_kaca_premiera_2016_02Sólisté první premiéry tvořili vyrovnaný tým, nikdo pěvecky zbytečně nedominoval a nestrhával na sebe ani herecky pozornost: Káča Václavy Krejčí Houskové je sveřepá a s přehledem brzy opanuje situaci i v pekle. Ovčák Jíra v podání měkce a civilně zpívajícího Aleše Voráčka není žádný přehnaný hrdina, ale normální sympaťák. Jako čert Marbuel zaujal hlasem i hraním nový člen souboru Roman Hoza. Dobře vybaveni jsou ke svým úkolům i Jan Štáva a Josef Škarka, Jitka Zerhauová i Marta Reichelová. Nenápadně, ale přesto jednoznačně mají všichni na prvním místě komplexní divadlo, nikoli sólové zpívání. Aniž by zpěv přišel zkrátka. Důkaz, že Jiří Heřman strhl všechny zúčastněné jedním směrem a že je zaujal.

cert_a_kaca_premiera_2016_01Inscenace naštěstí zůstává u dostatečně tradičně pojaté výtvarné stránky. Stojí za ní scénograf Pavel Svoboda a autorka kostýmů Alexandra Grusková. Čerti a čertice jsou opravdovými pekelníky, ale vlastně neškodnými, vesničané jsou vesničany, zámek má v dětských očích veliké místnosti. A v pekle jsou kotle, v nichž se někdo vaří, a na zem se z něj vylézá poklopem, z kterého se čoudí. Opera je v souladu s hudbou v celkovém pojetí a dojmu roztančená, barevná, veselá, na správných místech postraší anebo zjihne. Vyznívá radostně. Za všechny zábavné epizody a přesně naaranžované obrazy snad alespoň jedna scénka: kněžna v očekávání brzkého příchodu pekelného trestu zpívá svou jímavou sebereflexi. Pavla Vykopalová je přesná a vynikající. Tři malí kluci ze skupiny výletníků, kteří jsou náhodou u toho, krčí ve snaze o empatii trochu chápavě a trochu bezradně rameny, ale zároveň sahají do baťůžků, plně zaujati svačinou a lahvičkou s pitím.

V Brně hrají Čerta a Káču v Mahenově divadle. Janáčkovo divadlo se zřejmě na jaře na nějakou dobu zavře, a tak inscenaci připravili už rovnou v prostoru pro operu obecně spíše náhradním. I když je tato starší scéna mnohem menší a možná připravila souboru při realizaci některé komplikace, tak právě tomuto projektu, který by mohl mít rodinné poslání, o něco intimnější rozměr hrací plochy rozhodně prospívá a sluší. Někdy se poslední dobou říkává, že české opery z 19. století bude čím dál těžší hrát, že o ně nebude setrvalý a dostatečný divácký zájem, protože prý začínají působit naivně a antikvovaně. Dvořákova pohádka Čert a Káča má v sousedství například Smetanových vážnějších děl svým charakterem, žánrem a ustrojením samozřejmě výhodu. Ale snad i obecněji, bez zdůrazňování takové výhody, může být právě tato nejnovější inscenace vzata za příklad toho, že není nezbytně nutné všechna sto a víc let stará díla v zájmu současného pochopení a návštěvnosti pokaždé hodně aktualizovat, vykládat, přizpůsobovat, přetvářet a zpřístupňovat – ale že stačí talentovaně vyhmátnout jejich krásu.

Čert a Káča/ foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více