Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.
Dlaskova hudba v sobě ráda a často snoubí kontrasty a zdánlivě příkré rozpory – není jí cizí mít v něžné hudební ploše osten sarkastické grotesky, v jemném pohlazení krutost a v úsměvu vztek bušící těsně pod povrchem. Platí to však i naopak. Tam, kde by se u jiných autorů nacházela jen pustá deprese, objevuje se u Dlaska drobný úsměv. Zda je lišácký, teskný, pohrdlivý, nebo upřímně veselý, je v tomto případně vlastně jedno. Tam, kde zaznívá násilnost, mírní současně skladatel posluchače i své dílo, a především tam, kde by mnozí tonuli v defétismu, nabízí autor opatrné paprsky naděje. Zkrátka Dlaskova hudba se neustále šibalsky šklebí: na posluchače, hudebníky a konečně také na autora i sebe sama.
Nejinak je tomu i v případě Querellových písní, které autor z původní verze určené hoboji a smyčcům – a která byla pod taktovkou Roberta Kružíka premiérována Vilémem Veverkou – přepsal pro sopránový saxofon a smyčce. Byť je hlavní struktura čtyřvětá, vnitřní dělení jednotlivých částí odpovídá dohromady spíše sedmi až osmi drobnějším plochám. Již první věta, rozdělená do tří podčástí (Femme fatala, valse – choral – valse) prezentuje gró Dlaskova hudebního jazyka. Cílená práce s ustálenými formami a využívání tradičních kompozičních postupů výrazově, instrumentačně či rytmicky novým a svěžím způsobem. Právě zde je nejvíce cítit skladatelovo blízké sepětí se sférou hudebního divadla, které staví na tom, že posluchačům hudebně známými prostředky utváří celkový narativ díla. První věta tak činí především v částech valse, které jsou plné drobných, ale promyšlených a veskrze funkčních instrumentačních detailů. Za zmínku stojí kupříkladu půvabné pnutí nedokončené melodie saxofonu, kterou po letmém okamžiku uzavírá viola apod. Působivý je třeba i náhlý „vzruch“ celého smyčcového orchestru s typizovaným valčíkovým zvukem, který se však z ničeho nic rozpadá a nevyřčeně uniká kamsi do ticha.
Celé dílo provází také, pro Dlaska opět příznačná, rytmická rafinovanost. Vysoce působivá (a to jak kompozičně, tak i interpretačně) je především určitá „roztrhanost“, při které se hudba standardně odvíjí, ale zanechává za sebou určitou ozvěnu, či spíše otisk. Je to výsledek důsledné práce s polyrytmikou, která tvoří základní kámen Querellových písní i Dlaskovy hudby obecně.
Třetí věta „Úsměv může přivolat strach…“ je ideální ukázkou zužitkování skladatelova „šibalského šklebu“ – právě zde se snoubí křehké, laskavé, opatrné a stydlivé s prostopášnickým, drzým, násilným, krutým a sebevědomým. Z hlediska celku se jedná o pomyslné vybičování k vrcholu, který je efektním a rázným gestem náhle uťat. Závěr díla je pak současně meditativně zasněným přemítáním i vystrčeným jazykem směrem k posluchači – cynický výsměch autora (avšak v dobrém rozmaru) se zde snoubí s prostým a ve skutečnosti ryzím vyznáním „I love you“.
Hudebně bylo provedení orchestru Ensemble Opera Diversa pod vedením kmenové dirigentky Gabriely Tardonové adekvátně břitké a rytmicky pevně sevřené. Působivý byl soubor především v rytmicky náročných pasážích, které byly precizně přesné a úderné, nebo naopak volně se přeznívající v polyrytmických plochách. Kouzelná byla mj. i lyrická imitace mezi sólovou violou v podání Davida Křivského a houslemi koncertní mistryně Barbary Tolarové na začátku třetí části. Drobnou výtkou by možná mohla být ne vždy zcela stoprocentní intonace, která navíc při užití mikrofonů byla mírně zřetelnější, než by tomu bylo za standardní situace. Jedná se ovšem pouze o drobnou výtku, která navíc platí víceméně výhradně pouze pro první větu skladby. Výtečný výkon podal rovněž sólista skladby saxofonista Pavel Zlámal, který prokázal výborný cit pro emoční makarónství (o tom melodickém již mluví v předloze sám autor) Dlaskovy hudby a dovedl vystihnout širokou paletu výrazů – často opět poměrně protichůdných – které mu partitura ukládala.
Je-li Dlaskova hudba spokojenější v hudebním klubu spíše než v koncertním sále, pak kompozice Hard blues Miloslava Ištvana je v něm vyloženě doma. A to nejen námětem, ale i samotnou instrumentací. Skladba si kromě smyčců a školeného sopránu žádá i pop-baryton, klavír, saxofon, elektrickou kytaru a k tomu solidní baterii perkusí. Dalo by se říci, že ačkoliv je diametrálně odlišná od skladby první poloviny večera, s Querellovými písněmi ji pojí ona ostrá náladová i stylová kontrastnost. Zatímco Dlaskova skladba však staví na kontrastu okamžitém a iracionálním (ve smyslu emočním, avšak také ne úplně), Ištvanův Hard blues paralelně staví oba hudební styly – artificiální hudbu a blues – bok po boku, aniž by je výrazně konfrontoval mezi sebou. Je to tedy spíše kontrast postupný a racionální.
Ištvanův Hard blues využívá texty afroamerické lidové poezie, většina z nich nalezla napříč historií blues rovněž přímé hudební zpracování, byť třeba v mírně upravené formě, tak jak je to typické i pro evropskou lidovou hudební kulturu. Skladba tyto texty svěřuje výhradně pop-barytonu v nastudování Aleše Janigy, zatímco koloraturní úseky, které místy doplňují, jindy střídají zpěvákův hlas, přenechává sopránovému partu tady v provedení Jany Vondrů. Charakteristickou součástí skladby je určitá dekonstrukce hudebního materiálu, která se manifestuje především obnažením zpěvního partu, který je většinou doprovázen pouze velmi skromným obsazením, a to navíc spíše rytmického původu. Naopak mezihry či chvíle propojení obou světů přinášejí výraznější zapojení smyčců.
Zpěvák Aleš Janiga se s charakteristickým hudebním jazykem blues (byť stylizovaného) i jeho způsobem přednesu vypořádal se ctí, ačkoliv se těžiště jeho interpretačního záběru nachází spíše v operním repertoáru. Pochvalu si zaslouží především jeho frázování a práce s akcenty a barvou hlasu, byť by samotná výslovnost, resp. dikce mohla být laxnější. Může to znít neintuitivně vzhledem k tomu, na co jsou posluchač i zpěvák u interpretace zvyklí, ale větší „ledabylost“ by v kontextu díla působila pravděpodobně autentičtěji. Sopranistka Jana Vondrů byla neméně skvělá a oslnila především prací s dynamikou a celkovým výrazem koloraturního zpěvu. Důsledně dbala na sledování kontextu, což se projevovalo nejvíce při sledování „účelu“ jejího zpěvu. Tam, kde doplňovala Janigu, se bezchybně sladila k barytonistovu projevu, zatímco tam, kde byla sama za sebe, šla do mírně expresivnějších a osobitějších barev. Kontrast to nebyl nikterak velký, ale tím spíše dával prostor pro výrazovou drobnokresbu. Osobitou součástí, která dokreslovala celek byla recitace v podání Aarona Colliera.
Instrumentální nastudování bylo i v případě Hard blues povedené. I v tomto případě si zaslouží pochvalu především rytmické sepětí tělesa. Vzhledem ke kontextu a místu, kde se koncert odehrál, se snad nikdo nepohorší, když dodám banální „zkrátka to šlapalo“. Soubor Ensemble Opera Diversa se již dlouho věnuje propagaci díla Miloslava Ištvana. Troufám si tvrdit, že i zde se trefil do černého. Pomyslnou třešničkou na dortu byl fakt, že dílo samotné nebylo provedeno již celé dekády: jeho uvedení je tedy o to záslužnější.
Drobný, veskrze „diversní“ experiment v podobě klubu Alterna i specifického programu se tělesu dle mého vyplatil. Současně lze usuzovat, že s hudbou Vojtěcha Dlaska a Miloslava Ištvana nebyli konfrontováni pouze stálí návštěvníci koncertní řady Ensemble Opera Diversa, ale také běžní návštěvnici hudebního klubu. A pokud existuje lepší, přirozenější a elitářstvím vážné hudby nezatížený způsob, jak rozšiřovat kladný vztah k současné (ba koneckonců jakékoliv) hudební tvorbě mezi další potenciální posluchače, tak bych o něm moc rád slyšel!
PROGRAM:
Vojtěch Dlask: Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce (2020/2024) PREMIÉRA
Miloslav Ištvan: Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor (1980)
ÚČINKUJÍCÍ:
Pavel Zlámal saxofon
Aleš Janiga pop-baryton
Jana Vondrů soprán
Aaron Collier recitace
Ensemble Opera Diversa, vedoucí orchestru Jan Bělohlávek
Gabriela Tardonová dirigentka
26. 11. 2024, 19:00, Alterna
Zatím nebyl přidán žádný komentář..