Saxofon na Provázku na dva způsoby

29. duben 2013, 11:08

Saxofon na Provázku na dva způsoby

V konkurenci Reze Abbasiho a Rudreshe Mahanthappy, Omara Hakima s Triem of Oz nebo dokonce Chicka Corey mohl dvojkoncert saxofonistů Luboše Soukupa a Willa Vinsona jen stěží aspirovat na největší událost letošního brněnského JazzFestu. I v tomto případě šlo však o hudbu solidní, zajímavou a – přihlédneme-li ke kontrastu mezi oběma tělesy – pestrou. Rozdíl zdaleka nespočíval pouze v národnosti leaderů (Soukup – Čech usazený v Dánsku, Vinson – Angličan naturalizovaný ve Spojených státech), v typu saxofonu (tenor a soprán u Soukupa, alt u Vinsona) nebo ve volbě harmonického nástroje (piano u Soukupa, kytara u Vinsona). Návštěvníci koncertu byli především svědky dvou různých přístupů k autorské tvorbě a ke hře na saxofon.

„Luboš je hráčsky i skladatelsky hodně intelektuální člověk a jeho skladby jsou většinou rozsáhlé kompozice s množstvím rytmických předělů. Je těžký i melodicky,“ prozradila nedávno o Soukupovi v rozhovoru pro Český rozhlas jeho kolegyně z kapely Inner Spaces Štěpánka Balcarová. Repertoár, který mladý český saxofonista hraje se svým mezinárodním kvartetem, se samozřejmě od jeho tvorby pro Inner Spaces liší. Liší se však také podoba skladeb na výborném albu Beyond The Borders a na pódiu. Jestliže jsem v recenzi pro Harmonii psal, že „jednotliví hráči do týmu přinesli nejen své zkušenosti (zvláště bubeník Hæsum) a energii, ale také něco ze svého severského zadumaného temperamentu“, ale že „není nutné srovnávat se školou ECM nebo s norsko-českým triem Vojtěcha Procházky“, jestliže jsem tvrdil, že „jazyk Luboše Soukupa a jeho spoluhráčů je čitelnější, má blíže k modernímu mainstreamu, hlásí se i k americkým kořenům“, po zážitku z koncertu bych svá slova jemně přehodnotil. Právě intelektuálským přístupem, hledačstvím v reálném čase, důrazem na improvizaci (zdálo se mi to, nebo si skutečně Luboš v jeden momentě až po několika tónech rozmyslel, že přenechá bubeníkovi prostor pro sólo a sám se stáhne do pozadí?), se Soukup mainstreamu vzdaluje. Tón jeho tenorového saxofonu je v řadě případů ševelivý, posluchač musí zvuky spíše vědomě analyzovat než se jimi nechat unášet. A zbytek kapely to rozhodně neulehčuje. Kontrabas hraný střídavě prsty i arco, časté využívání činelů, preparované piano, perkuse v saxofonistových rukou, to vše byly detaily, z nichž se skládala pestrá, nikoli však prvoplánově zábavná, hudba Soukupova kvarteta. Koncert akcentoval především zvukové vjemy (což je samozřejmě v pořádku). Po vizuální stránce na sebe strhával pozornost hlavně bubeník Morten Hæsum, který hraje energicky, vkládá do úderů celé své tělo a každou ránu si opravdu užívá.

Úplně jinak působil bubeník Vinsonova Quartetu. Jochen Rueckert hraje víc „pouhýma“ rukama než celým tělem, na pohled působí méně nervně, což ovšem koresponduje i s uhlazenější hudbou, kterou Will Vinson nabízí. V New Yorku usazený saxofonista se v Brně představil už loni v kapele kytaristy Jonathana Kreisberga. V článku pro Harmonii jsem tehdy ocenil především jeho schopnost „odskakovat“ od saxofonu k pianu a bravurně zvládat oba nástroje. A i když byl aktuální brněnský koncert postaven především jako saxofonový recitál, i tentokrát na piano došlo. Oproti Soukupovi je Vinsonův tón čitelnější, méně experimentální, přímočaře melodický (však má také Vinson zkušenosti z popu, například z kapely Rufuse Wainwrighta). Stojí méně na rozumovém hledačství a více na hudební spontaneitě, čemuž odpovídá i hra kontrabasisty Chrise Smithe, svižná, technicky precizní a opět méně experimentální. Skutečně plnohodnotným partnerem však Vinsonovi byl norský kytarista Lage Lund, možná vůbec největší hvězda večera. „Strávil jsem většinu své kariéry intenzivním hraním s kytaristy a musím říct, že na světě není nástroj, který bych si vybral do dvojice raději,“ tvrdí Vinson v rozhovoru s Borisem Klepalem v programovém zpravodaji JazzFestu. Propojení jeho altky s Lundovou kytarou skutečně vyznělo podobně silně jako před rokem dialog s kytarou Jonathana Kreisberga.

„Vinson je ohromný bavič,“ říká Luboš Soukup. Will Vinson to potvrdil nejen svou hrou, ale i vtipem, s jakým česky (!) představoval svou kapelu. Kouzlo jeho osobnosti je však do psaných řádků nepřenositelné. Proto doporučuji těšit se na nějaký příští koncert. Stejně jako se můžeme těšit na nové CD Luboše Soukupa, které by mělo vyjít na podzim.

Luboš Soukup Quartet (Luboš Soukup – saxofony, Christian Pabst – piano, Joel Illerhag – kontrabas, Morten Hæsum – bicí), Will Vinson Quartet (Will Vinson – saxofon, piano, Lage Lund – kytara, Christ Smith – kontrabas, Jochen Rueckert – bicí). Brno, Divadlo Husa na provázku, 24. 4. 2013, v rámci festivalu JazzFestBrno.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více