Sbohem a řetěz. Filip Topol v coververzích i osobně

Sbohem a řetěz. Filip Topol v coververzích i osobně

Před týdnem by oslavil padesát let Filip Topol, zítra uplynou dva roky od jeho smrti. Jak plynou jeho písně v čase a v rukou spřízněných hudebníků, mapuje album vydané k jeho nedožitým narozeninám.

Filip Topol je pro mnohé nezapomenutelná postava české alternativy. Zemřel před dvěma roky a ačkoliv se všeobecně vědělo nebo alespoň tušilo, že na tom zdravotně není zrovna nejlépe a již dříve utekl hrobníkovi z lopaty jen o vlásek, byl to šok. Psí vojáky založil v roce 1978 ve 13 letech a kromě toho vystupoval i sólově, psal knihy, hrál ve filmech, jeho temné charisma by si dobře rozumělo s Nickem Cavem. Narozdíl od něj ale nikdy pořádně nezařadil zpátečku a nepřestal se ničit – v tom by si možná porozuměl zase s Jaroslavem Haškem (o nekonečném českém porozumění pro alkohol nemluvím). S jeho smrtí odešla jedna z nejdůležitějších sil hudební scény, která se u nás formovala v 80. letech minulého století. Naopak přišly vzpomínky, zpětné zbožštění a také topolovský kýč věšící vlastní sentimenty na člověka, který si na ně sám sotva potrpěl.

K nedožitým padesátým narozeninám Filipa Topola (12. června 1965 – 19. června 2013) se letos v Praze odehrál vzpomínkový koncert Sbohem a řetěz, už čtvrtý v pořadí. První proběhl v den Topolova pohřbu, další při prvním výročí úmrtí a na Eurotrialogu v Mikulově. Sešly se na nich kapely, které patřily ke generaci „nové vlny se starým obsahem“ i podstatně mladší parťáci, kteří se už zákazy a obstrukcemi ze strany režimu nemuseli zabývat. Do svého repertoáru zařadili pro tyto příležitosti i cover verze Topolových písní podle vlastního výběru. Kompilace živých nahrávek se studiovými dotáčkami vyšla v květnu a právě na posledním pražském koncertu proběhl její křest.

Album začíná u Žiletek. Ty vzbudily možná největší poprask na albu coververzí U nás v garáži, které minulý rok natočila dvojice Havelka – Tvrdý. Falzetová, křehká verze s jemnými beaty popudila spoustu lidí, kteří vyrůstali se zoufalou agresivitou originálu. Nemohli a snad ani nechtěli najít smysl v elektronickém oparu, který podle jejich názoru vzal originálu duši. Bez ohledu na to, jak dobře či nedobře Tvrdý s Havelkou zvládli své album: ukázalo se, že tu přece jen existuje něco jako generační rozpor. Lidé, kteří v 80. letech poslouchali Psí vojáky museli mít širší rozhled, než jim nabízela oficiální scéna, museli něco iniciativně hledat a pravděpodobně v nich musel být i malý kousek odvahy a velký kus otevřenosti k neobvyklým podnětům. O dvacet let později si ti samí lidé nechtějí nechat sáhnout na rodinné stříbro nebo snad na poklady z mládí. Vědí, jak mají věci vypadat. Z tohoto hlediska je každé album Topolových coververzí do jisté míry riskantním počinem.

Kompilace Sbohem a řetěz se už při letmém pohledu na sestavu účinkujících riziku spíš vyhýbá, většinu účinkujících tvoří kapely a lidé, kteří k Filipu Topolovi patří generačně, nebo alespoň do blízkého mentálního okruhu. Z undergroundu – jakkoli je to škatulka podivná a nekonkrétní – vyšli a alespoň částečně se v něm pohybují dodnes. Topolovy písně si pochopitelně hrají po svém, ale cosi z jejich původního náboje v nich pořád nechávají. Nepolemizují s nimi, ale berou je za svoje – na této vlně se nakonec vezou i mladší účastníci nahrávky.

Úvodní Žiletky hraje a zpívá violoncellista Josef Klíč, který je stejně doma v alternativě i ve vážné hudbě a opeře. Na violoncellu je to poznat hodně, zpěv je topolovský možná nejvíc z celé desky. Martin Kyšperský se ve Volá mi známá dostal k energičtějšímu projevu, než je v Květech obvyklé, a sedí to jemu i písni samotné. Tony Ducháček & Garage zahráli svůj obvyklý rock’n’roll a pochybuji, že od nich někdo čeká nebo chce cokoliv jiného – I’m Lucky. Sbor břežanských kastrátů nás v Písni hořícího holuba poprvé dostane k opravdovému českému undergroundu se všemi ctnostmi bezprostřednosti a nectnostmi totálního neumětelství. Houpací koně se pokusily původní verzi Nebe je zatažený prakticky okopírovat – marně a zbytečně. Pro mě nejslabší místo desky. Zuby nehty si Marylin Monroe nahradily J. P. Belmondem a vnesly do celého vzpomínání aspoň trochu vtipu – i když je to jen prosté otočení původního textu do opačného rodu. Andrej Polanský wtf Emül Langman zkrátili Kiliána Nedoryho do dvouapůlminutové punkově-velvetovské instrumentálky – jedna z nejlepších věcí alba vedle Květů. Už jsme doma mají podobně jako Garáž svůj vzorec, z nějž nevystupují a nevystoupili z něj ani v Žiju. Pro mě až nečekaně uctivou verzi Chce se mi spát zahráli Plastic People of the Universe. Stinka – čili Hana Lundiaková – si nepřekvapivě vybrala píseň Stinka na text Sylvie Plath a narozdíl od Plastiků ji přece jen vytrhla z původních kořenů, i když ji zasadila jen na jiné místo podzemního záhonku. Echt! udělali z Černého sedla český pokus o motorkářský bigbít a písni to kupodivu vůbec nesluší. Další silné místo alba vytvořili Krch-offPavel Zajíček se svojí verzí Hospody. Počet tracků doplňuje do nešťastné třináctky coververze Krylova Bratříčka, kterou natočili Psí vojáci. Nejen nostalgický konec, ale i připomínka toho, jak dovedl být Filip Topol křehký a patetický zároveň.

Albu jako celku svědčí živý záznam. Jeho atmosféra sjednocuje značně rozdílné příspěvky a poněkud retušuje i nahodilou dramaturgii, která nechala jednotlivým interpretům při výběru písní zcela volnou ruku. Výsledné album má jistě velkou cenu osobní vzpomínky, stmeluje ho také zaujetí všech zúčastněných, ať už byl jeho výsledek jakkoliv povedený. Album vyvolává i přelud šumících koncertních záznamů z desáté kopie magnetofonové kazety – býval to téměř jediný způsob, jak se k hudbě Psích vojáků dostat. Šuměl na nich ale jen zvuk, hudba sama nikdy. Pokud mě ovšem paměť neklame a nemám jen zbytečnou představu o tom, jak by měly věci vypadat.

Sbohem a řetěz. Kompilace nahrávek z Lucerna Music Baru (19. června 2014), festivalu Eurotrialog (22.–23. srpna 2014) a záznamu z klubu Vagon (12. dubna 2014). 13 skladeb, TT 55:01. MAM853-2. Vydalo Indies MG.

Foto Patorius, wikipedia

Komentáře

Reagovat
  • JVjr

    18. červen 2015, 19:43
    Foto Pastorius, Wikimedia Commons, CC-BY 3.0; nikoli "Patorius, wikipedia". Až dá Klusák na web svou kritičtější, bude zajímavé to srovnat.

Dále si přečtěte

Josef Klíč píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil fanfáry pro významné instituce v Rakousku nebo oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.  více

Přes neustálou nejistotu, co je realita a co fikce, co je autentické a co stylizované, kdy to Cave myslí vážně a kdy na nás jen ironicky pomrkává, si můžeme být jisti, že sledujeme maximálně pravdivý dokument o veřejné postavě jménem Nick Cave. Nebo alespoň dokument o tom, jak Nick Cave vidí sám sebe. Nebo jak chce, abychom ho viděli my. Vlastně je to ve skutečnosti komedie o vycpaných andulkách.  více

Nejen hudba samotná, ale i prostředí tovární haly s graffiti vytvářely undergroundovou atmosféru – krásnou a vtahující pro každého, kdo k ní někdy v životě aspoň na čas přilnul. Myslím, že je to největší devíza Henry Lee Festu proti níž je skoro vedlejší, kdo vlastně na festivalu hraje. Sestava účinkujících ale rozhodně ošizená nebyla.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více