Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.
Sázka na Brno není pro Scofielda a jeho různé koncertní sestavy ničím rizikovým či novým. Jen v rámci JazzFestu zde vystupoval potřetí a oba předchozí projekty, Überjam před dvanácti lety i akustický JS Quartet v roce 2010, si brněnské publikum podmanily. Letošní koncept alba postavený na písňových hitech amerického stylu country&western byl na první pohled poněkud kontroverzní. Už první (byť vstřícné a většinou příznivé) americké kritiky zmiňovaly jistou konzervativnost jazzového i country publika k ojedinělým fúzím obou zdánlivě neslučitelných žánrů. Melodické country písně a jejich interpreti (Hank Williams, Merle Haggard, Bob Wills, George Jones, Dolly Parton, Shania Twain), z jejichž repertoáru Scofield vybíral, jsou přitom pro většinu Američanů něčím posvátným. Ani ve střední Evropě (notabene v Čechách a na Moravě, zemích tradičnímu country a obzvlášť bluegrassu zaslíbených) nemají tyto dva žánry mnoho společných příznivců. O to větší byla očekávání.
Johnu Scofieldovi je ovšem čtyřiašedesát a ví, že si může dovolit to, co by se někomu jinému podařilo jen s obtížemi. Tento kytarista podobnou inspiraci nepromarní a zbytečně nezlehčí. Na své průkopnické cestě v inspiraci country a westernem měl respektované předchůdce jako třeba Garyho Burtona (CD Country Roads, 1969) nebo Billa Frisella (CD Nashville, 1997). On sám se však pokládá za pokračovatele Boba Willse, zpěváka a skladatele, průkopníka tzv. western swingu, který se proslavil ve 40. - 60. letech minulého století. Za hlavní obtíž podobné fúze Scofield pokládá vhodný výběr písní, kterým by převlek do jazzového šatu neublížil, ale naopak je obohatil. Záměrně volil nikoliv instrumentální tradicionály, ale skutečné písně postavené na sdělných textech. Hodiny trávil poslechem původních nahrávek, aby se mu podařilo transformovat osobité nuance zpěvákova stylu do jazyka jazzu. Veškerá sdělení obsažená v textu originální písně se tak v její jazzové úpravě transformují do melodických a harmonických linií a barev. A jak se ukázalo při koncertu, pozoruhodný výsledek nestojí výhradně na frontmanovi s kytarou.
Samotné album obsahuje tucet písní a opravdových hitů několika desetiletí americké c&w. Jak ale dokládá pódiový playlist, posluchači v Srbsku, Rakousku, Itálii a Španělsku se mohou těšit na víc než jen na živé provedení toho, co bylo nahráno ve studiu. Téměř devadesátiminutový koncertní set přerušený několika Scofieldovými promluvami tvoří ze dvou třetin repertoár z CD a tři čtyři písně navíc. V Brně nabídlo čtyřčlenné combo jazzových sólistů par excellence jako rozehrávku improvizaci na píseň Mr. Fool George Jonese. Vedle Johna Scofielda s elektrickou kytarou stála dvojice sidemanů - bubeník Bill Stewart a baskytarista Steve Swallow, na levém křídle obsluhoval Larry Goldings střídavě Hammondky a piano.
Po tomto úvodu běžel koncert jako na drátku. Brzy došlo i na novinky mimo album (jak podotýká Scofield v komentáři na svém facebookovém profilu šlo o premiérové provedení) tedy na milostnou píseň You Win Again od Hanka Williamse. Následoval vlakový hit Carter Family nebo Roye Acuffa Wabash Cannonball, který u nás v 70. letech zpopularizoval zpěvák Ladislav Vodička s Country Beatem (na pódiu excelentně „vyšlapal“ vtipné ostináto Steve Swallow a Bill Stewart vystřihl sólo na bicí). Dál na řadu přišel The Gambler Dona Schlitze, kterého proslavil na Západě hlas Kenny Rogerse a u nás skvělý text Zdeňka Rytíře zpívaný Petrem Spáleným. A pak se zase chvíli hrálo podle desky: skvostná jazzová předělávka hitu Dolly Parton Jolene (s dominantním baskytarovým sólem Steva Swallowa), pocta Bobu Willsovi Faded Love, tesknou atmosféru hitu Hanka Williamse uchovávající I´m So Lonesome I Could Cry, jazzově rozfrázovaný Wayfaring Stranger i novodobější inspirace autorským hitem zpěvačky Shanii Twain You´re Still The One. A na závěr přišla symbolická vzpomínka na Carter Family a Mamma Maybelle – Wildwood Flower. Celý koncert rozkvétal hudebními nápady výborně sehrané a na sebe navázané muzikantské čtveřice. Ke country klasice přistupovala s patrným respektem, ale s nijak přehnanou úctou. Navíc disponovala potenciálem u country kapel nevídaným: dvojicí sehraných sidemanů za bicími a baskytarou, která doprovázela bez zbytečných exhibic, nenápadně, věcně, ale nápaditě. A v pravou chvíli si navrch střihla parádní sólo. Pro řadu posluchačů byl Steve Swallow, nejzkušenější ze čtveřice na pódiu a mnohaletý Scofieldův souputník, nejvýraznější postavou koncertu. Z pevných kořenů poctivého backsidu vyrůstala invenční jazzová improvizace s patrnými swingovými názvuky, v níž John Scofield vedle vlastních gejzírů radostného muzicírování ponechával dostatečný prostor svému partnerovi v sólování Larrymu Goldingsovi,. Ten zase citlivě podle atmosféry písně střídal Hammondovy varhany a piano. Veškeré dění na pódiu podporovala výborná práce zvukaře (jen baskytarová sóla si místy zasloužila více vytáhnout).
Pokud název alba (parafrázující v opozitu film bratří Coenů No Country For Old Men) byl míněn ironicky v narážce na průměrný věk této party (country muzika pro staré pány), pak brněnský koncert Johna Scofielda a jeho parťáků potvrdil, že nejsou zapovězené cesty a invence nemá hranice ve věku ani v hudebních žánrech.
Adam
10. listopad 2016, 16:22Milan T., Brno
9. listopad 2016, 12:45