Městské divadlo Brno včera hostilo hudební představení, jaké se v něm obvykle nevidí. Zábavu a odpočinkové vtipkování vystřídala satira a ironie, popové zpívání šanson. Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla a Bertolta Brechta získalo podobu exhibičního představení pro zpěvačku a herečku Marii Bill.
Divadelní svět Brno se letos poprvé koná v režii Národního divadla Brno a jeho ředitele Martina Glasera, orientace na německé divadlo je očividná. Naprostou většinu inscenací tvoří činohra, ale v programu je přece jen i několik představení, v nichž hraje zásadní roli hudba. Po hostování Bavorského státního baletu provedl včera své představení mnohem skromnější Volkstheater Wien. Sedm smrtelných hříchů (Die Sieben Todsünden) je zpívaný balet Kurta Weilla, libreto napsal Bertolt Brecht, byla to jejich poslední velká spolupráce. Měli za sebou již fantastický úspěch Třígrošové opery (Die Dreigroschenoper, 1928), propadák Happy End (1929) i vynikající operu Vzestup a pád města Mahagonny (Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny, 1931). Sedm smrtelných hříchů vzniklo již na útěku před nacisty a premiéru mělo v Paříži v roce 1933.
Původní představa baletu se změnila již ve chvíli, kdy Weill dostával na dílo objednávku. Původní tančená role Anny byla zdvojená zpěvačkou a staly se z ní sestry Anna I a Anna II. Ty se vydávají v Americe z Louisiany do velkých měst, aby uživily svou rodinu jako barové tanečnice. Dvojice postav je ale silně nejednoznačná a libreto svádí k myšlence, že jde o jednu zdvojenou osobu, hned na začátku (máme jedno srdce, jedny boty…). Obsadit obě role jednou představitelkou se tedy svým způsobem nabízí, ačkoli tím vznikne cosi jiného, než autoři zamýšleli a napsali – přinejmenším nejednoznačnost schizmatu se vytratí. Když navíc ještě chybí titulkovací zařízení a publikum vesměs netuší, o co vlastně jde, je to už na pováženou. Celé představení tím stálo na výkonu Marie Bill, ale ten byl zato oslnivý.
Rakouská zpěvačka a herečka se tímto představením minulý rok s Volkstheater Wien loučila po deseti letech a v tomto kontextu získává forma scénického galakoncertu úplně jiný smysl. Český divák to ale pravděpodobně netuší, jméno Marie Bill nikdy neslyšel (natož její zpěv) a z programu se nic konkrétního nedozví. S prvním překvapením je tedy konfrontovaný hned na začátku, kdy začne Maria Bill s klavírním doprovodem zpívat pořad písní Kurta Weilla – začne standardem Speak Low, několik písní z Třígrošové opery se střídá s dalšími tituly, na černé plátno v pozadí se promítají jména textařů.
Maria Bill zpívá temným hlasem, s ráznou a pečlivou dikcí v němčině, angličtině i francouzštině, její charisma trošku připomene Soňu Červenou. Bill je ale poněkud jednotvárná a strojová, pětatřicetiminutový blok písní zazpívá v jednom kuse, prakticky bez meziher, zcela bez pauz: prostě nasadí a jede. Celkově je ohromně stylová, i když z některých písní se vytrácí jejich jasný ironický podtón (Zuhälterballade, Ballade von der sexuellen Hörigkeit). Stojí na scéně v černých šatech s výrazným bílým boa, boty na kothurnech z ní dělají téměř sochu. Po poslední písni úvodního bloku se rozhrne opona, za ní sedí orchestr a začíná vlastní představení.
Maria Bill je víc zpěvačka než herečka a režisér Michael Schottenberg jí představení nachystal opravdu na míru. Podtrhl tím všechno, co Bill umí, ale zároveň také ubral samotné hře: Sedm smrtelných hříchů se hrálo jen tak napůl, ochuzení o baletku se zaretušovat nedá. Herecké akce i taneční kreace představovaly spíš bizarní podklad pro samotný zpěv než opravdové divadlo. Zároveň ale umocnily a podněcovaly pěvecký výraz, který narozdíl od první, koncertní části získal na rozmanitosti. Putování polosvětem amerických velkoměst a jejich hříšnými pastmi doprovázely změny variabilního kostýmu (Erika Navas). Marie Bill je zvládala s přehledem na scéně, její schopnosti byly pravděpodobně využity opravdu do důsledku.
Výborný výkon podal orchestr Virtuosi Brunensis. Hrál pod vedením Milana Turkoviće stylově, přesně, byl to opravdu dobře podaný Kurt Weill. Stylovost není zmíněná již podruhé náhodou, byla to jedna z hlavních ozdob představení. Výborně zpívalo kvarteto rodinných příslušníků, v krátkém sóle vynikl především první tenor. Klavírista Michael Hornek byl excelentní doprovazeč první části.
Divadelní práce dvojice Weill – Brecht se na našich scénách příliš často neobjevují a Divadelní svět z tohoto hlediska zaslouží pochvalu už za samotný fakt, že inscenaci Sedmi smrtelných hříchů přivezl. Je ovšem otázka, jestli zrovna tato verze mohla mít pro české publikum seznamovací funkci, jakkoli bylo představení velmi dobré. A rozhodně je dobře, že v divadle nezatěžující muzikálové zábavy našlo jednou místo také vážně míněné a ostře satirické hudebního divadlo.
Kurt Weill, Bertolt Brecht: Die Sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů). Hudební nastudování – Milan Turković, klavír – Michael Hornek, režie – Michael Schottenberg, kostýmy – Erika Navas. Maria Bill, Martin Mairinger, Wilhelm Spuller, Johannes Schwendinger – otec, Ivaylo Guverov – matka, Virtuosi Brunensis. 19. října 2015, Městské divadlo Brno. V rámci festivalu Divadelní svět.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..