Hudebně i scénicky zdařilé, byť poněkud nesrozumitelné. Tak by se daly charakterizovat dvě nové operní inscenace v Divadle na Orlí.
Večer složený ze dvou jednoaktovek zahájily Slzy nože Bohuslava Martinů. Skladatel si prošel během svého života několika fázemi a Slzy nože spadají do meziválečné pařížské. Slyšíme v nich inspiraci soudobou taneční hudbou – tedy jazzem –, sounáležitost se skladateli pařížské Šestky je nejen hudební, ale i názorová. Velká romantická gesta, láska až za hrob a květnatá mnohomluvnost doprovázená banjem a rytmy foxtrotu působí neodolatelně komicky samy o sobě. Opera nabízí mnoho psychologizujících výkladů, aniž sama psychologizuje.
Režisérka Zuzana Fischerová umístila hlavní děj opery (zřejmě) do módního salónu, strnulé postoje krejčovských figurín se odrážely především v chování Matky. Její dcera Eleonora se chovala živěji a svou touhu po oběšenci ventilovala dětinským vztekem. Satan jako elegán ve fraku a cylindru doplňoval sbírku klišé o představu ideálního milovníka z doby vzniku opery (1928). Eleonora jde za tyto představy, svého oběšence získá sebevraždou, která jí dovolí projít do stínového zákulisí. Boční únikový prostor osvětlený zdobným lustrem pro ni nebyl dost. Inscenace s parodickým aspektem díla nijak nepracovala, spíš se zaměřovala na úpornou snahu vymanit se z naučených modelů chování a etablovaných životních způsobů. Myslím, že se v tomto směru s dílem samotným poněkud míjela.
Zhasnutí Jiřího Najvara bylo uvedeno poprvé, do Divadla na Orlí konečně proniklo také operní dílo studenta kompozice JAMU. Operu je těžké po jednom poslechu hodnotit – inspirace Lermontovovým Démonem byla jen volná, zdvojené postavy žijící paralelní životy v různých realitách procházely několika životními situacemi. Cesta, nemocnice, a nakonec cíl: osamocenou a filmově nasvícenou Tamaru sledují při jejím závěrečném výstupu všichni zúčastnění, jako ironické ztělesnění „objektivního pohledu“. Vzhledem k časté nesrozumitelnosti textu bylo důležité, že dílo fungovalo čistě hudebně. Jiří Najvar pracoval s komorním orchestrem i elektronikou, výrazné předěly tvořily přednatočené mužské sbory v ruštině. Po hudební stránce nemám na první poslech výhrady, kompozice zněla velmi nadějně.
Režie Zuzany Fischerové hodně pracovala se světlem v různých podobách, spolehlivou a vyrovnanou oporou jí byla výprava Davida Janoška, stejně jako v Slzách nože. Jevištní paralelou sborů byl bohatý komparz.
Na hudebním nastudování obou oper se kromě Hany Fialové a Jiřího Najvara podílel Tomáš Krejčí, jehož práce se studenty – ať už na konzervatoři nebo na JAMU – je nedocenitelná. Slzy nože dirigoval Marek Klimeš a výsledek byl solidní, orchestřík mu hrál pěkně, i když trochu víc energie a lehkosti by neškodilo. Zhasnutí si řídil Jiří Najvar sám a snad se mu vlastní představu podařilo co nejlépe naplnit. Zvenku a bez znalosti partitury je těžké se dále vyjadřovat.
Zpěváci odvedli vesměs dobré výkony, včetně hereckých. Účinkující v Slzách nože – Tereza Maličkayová, Jarmila Balážová, Tadeáš Hoza a David Ostružár – tvořili vyrovnanou čtveřici, spojení herectví a zpěvu je u nich na dobré cestě. Podobně na tom byli také účinkující ve Zhasnutí: Barbora Čechová, Eliška Ouředníčková, Lukáš Hacek, Jiří M. Procházka a Ondřej Musil. Lukáš Hacek měl svůj part v hlasové poloze, která mu vyhovuje, a ukázal to nejlepší, co jsem od něj zatím slyšel. Patetický projev Jiřího M. Procházky se tentokrát patřičně střetl s charakterem role.
Co se týká produkčních a propagačních věcí okolo, docela bych uvítal méně objemný presskit, materiály spíš ke stažení než na DVD, a především fotky bez rozměrných copyrightů včetně logotypu a webové adresy fotostudia. V elektronické formě by mohlo být například k dispozici libreto – alespoň k Najvarově novince. Zkrátka méně křestních listů, slov režisérů a sebepropagace dodavatelů, zato více použitelných podkladů. Práci to skoro nepřidá, vnímání a reflexi inscenace to naopak pomůže.
Bohuslav Martinů: Slzy nože, libreto Georges Ribemont-Dessaignes. Dirigent: Marek Klimeš, režie: Zuzana Fischerová, scéna a kostýmy: David Janošek j.h., hudební nastudování: Tomáš Krejčí, Hana Fialová, produkce: Ondřej Bazgier, Zuzana Brdíčková, Kateřina Vašíčková. Eleonora: Tereza Maličkayová, Matka: Jarmila Balážová, Satan: Tadeáš Hoza, Satan 2: David Ostružár.Jiří Najvar: Zhasnutí, libreto Michal Trávníček. Dirigent: Jiří Najvar, režie: Zuzana Fischerová, scéna a kostýmy: David Janošek j.h., hudební nastudování: Tomáš Krejčí, Jiří Najvar, produkce: Ondřej Bazgier, Zuzana Brdíčková, Kateřina Vašíčková. Tamara I: Barbora Čechová, Tamara II: Eliška Ouředníčková, Démon I: Lukáš Hacek, Démon II: Jiří M. Procházka j.h., Janáčkův duch: Ondřej Musil. 21. března 2015, Divadlo na Orlí, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..