Po úvodním koncertu z autorů 20. století přinesl Velikonoční festival duchovní hudby velké oratorní dílo Johanna Sebastiana Bacha – skladatele, u nějž na letopočtu narození nezáleží. Provedení Wrocławským barokním orchestrem mělo především kolektivní kvalitu.
V díle Johanna Sebastiana Bacha nalezneme dvě kompletní zhudebnění pašijových textů: podle Matouše a podle Jana. Janovy pašije jsou poněkud zastíněny pašijemi Matoušovými, které ostatně stály také u znovuobjevení Bacha Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. Jeho provedení Matoušových pašijí v Lipsku v roce 1829 obrátilo pozornost k pozapomenutému kantorovi, jehož obrovské dílo tvoří v dějinách hudby jakýsi osamělý a jakoby z běhu času vytržený monolit. Je to hudba, která nestárne, lze ji nahlížet z nekonečného množství úhlů a kromě vyložených technických chyb ji téměř nelze interpretačně zničit.
Janovy pašije jsou oratorium s obrovským dramatickým nábojem, který se projevuje už ve výběru textů. Kromě příslušných kapitol z Janova evangelia se skladatel obrátil také k Matoušovi, objevují se i texty Heinricha Brockese a Christiana Postela. Zdá se, jako by se Bach uchyloval k alternativním zdrojům především tam, kde potřeboval do mystického a filosofujícího Jana dostat silné lidské emoce. Podstatná úloha sboru není jen v komentářích, ale také v přímé účasti na ději, oratorium si vyloženě říká o scénické zpracování (možná ještě víc než Matoušovy pašije, jejichž poloscénickou podobu natočili Berlínští filharmonici se Simonem Rattlem v režii Petra Sellarse o čtyři roky dříve než pašije podle Jana).
V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby provedl Janovy pašije Wrocławský barokní orchestr s početnou skupinou sólistů začleněných i do sboru, jak je při historicky poučených interpretacích často zvykem. Kostel svatých Janů má akustiku, která hudbě hodně pomáhá, i malá tělesa zde znějí sytě a zároveň srozumitelně. Udělat z něj významný koncertní prostor festivalu místo prvoplánově efektního Petrova byl rozumný a prospěšný krok. Dirigent Andrzej Kosendiak vedl provedení v energických tempech, ale bez nemístného spěchu. Jestli jsem v celkovém pojetí něco postrádal, tak to byla především větší pestrost, a to jak v tempech, tak v dynamice. Ze sólistů se jednoznačně prosazoval především tenorista Nicholas Mulroy ve vděčné roli Evangelisty. Jeho zaujatý a emocemi nabitý přednes tvořil jednoznačné vrcholy provedení, které místy poněkud upadalo do monotónnosti. Sbor zněl dobře, ale měl by se poněkud mírnit v sykavkách.
Zařazení Janových pašijí do programu festivalu jednoznačně vítám, i když provedení mělo rezervy – především co se týká sólistů. Myslím, že špičkoví zpěváci by posunuli vyznění o několik tříd nahoru. Sólisté-sboristé přece jen postrádali charakterističtější hlasy i výraz a zněli při samostatných áriích dost zaměnitelně, s výjimkou již zmíněného Evangelisty. Posunout festivalová provedení tímto směrem je ale už víc než cokoli jiného otázka peněz. Janovy pašije v předvečer Škaredé středy vtáhly posluchače do svého světa a přivedly je k období vrcholícího půstu. Co se týká společného prožívání hudby a pocitu sounáležitosti, koncert vlastně neměl chybu.
Johann Sebastian Bach: Janovy pašije pro sóla, sbor a orchestr, BWV 245. Hudební nastudování – Andrzej Kosendiak. Aldona Bartnik, Marzena Michałowska – soprán, Piotr Łykowski, Piotr Olech – alt, Karol Kozłowski, Maciej Gocman – tenor, Nicholas Mulroy – tenor, Evangelista, Jerzy Butryn, Jarosław Bręk, Bogdan Makal – bas. NFM (Narodowe Forum Muzyki) sbor, NFM chlapecký sbor, Małgorzata Podzielny – umělecká vedoucí. Wrocławska Orkiestra Barokowa / Wrocławský barokní orchestr, Jarosław Thiel – umělecký vedoucí. 31. března 2015, kostel sv. Janů, Brno. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..