Třetí rozhoduje. Rodinná dramaturgie a světová hudba

Třetí rozhoduje. Rodinná dramaturgie a světová hudba

Osmiúhlá slavnostní síň zámku v Rájci nad Sázavou se stala ve středu 5. června dějištěm třetího ze čtyřiatřiceti koncertů letošního devatenáctého ročníku Concentu Moraviae, uváděného dosud původním podtitulem jako Mezinárodní festival 13 měst – dnes je těch pořadatelských míst už dvacet. Dramaturgie, která počítá se specifickým kouzlem prostředí, v němž se ten který pořad odehrává, umístila do rájecké síně, jež při svém nevšedním půdorysu pojme překvapivé množství publika, aniž by ztratila svou intimní atmosféru, podnik takříkajíc rodinný. Jeho protagonistkami byly dvě sestry, flétnistka Clara Nováková a pianistka Dora Nováková-Wilmington, jež provedly dvě skladby svého otce Jana Nováka, jednu jeho učitele Bohuslava Martinů a jednu od Vítězslavy Kaprálové, tedy tří mimořádných tvůrčích osobností, jež spojil pohnutý osud mnoha pouty.

Připomeňme si, že Martinů, klasik světové hudby dvacátého století, prožil největší část svého života v nedobrovolné emigraci, kde také zemřel – stejně jako oba jeho jediní čeští žáci, s nimiž se v zahraničí setkal a jejichž tvorbu zásadním způsobem ovlivnil. V předválečné Paříži to byla Kaprálová (1915–1940), v poválečném New Yorku Novák (1921–1983). Vztah velkého skladatele k oběma mladým lidem šel daleko za obvyklý vztah učitele k žákům, hlavně protože byli spřízněni bytostnou potřebou svobody a nezávislosti – ve smyslu občanském i tvůrčím.

I při této své rodinné dramaturgii (v publiku seděli posluchači, kteří se s některými ze jmenovaných a s jejich okolím kdysi velmi dobře znali) měl koncert úroveň hodnou mezinárodního festivalu – výběrem skladeb i jejich provedením. Bylo znát, že obě skladby svého otce hrají sestry prakticky od jejich vzniku – a sonátu jeho učitele od chvíle, kdy se po válce dostaly k jejímu materiálu; i když je s obratem autentická interpretace nutno zacházet velmi opatrně, je v tomto případě skutečně na místě. Úvodní skladbu večera Choreae vernales (Jarní tance) napsal Novák (1977) v Roverettu, místě svého italského působení. Tento kraj na břehu Gardského jezera opěvovali už Novákovi milovaní antičtí básníci a on dokázal do své hudby promítnout hodně z jejich poetických představ. Skladba vznikla pro Claru a kytaristu Andreolliho; když z provedení po jeho úrazu sešlo, přepsal Novák kytarový part pro Dořin klavír. Z původní kytarové koncepce zůstala skladbě jistá vzdušná lehkost, kterou obě hráčky (podporované akustikou síně) brilantně zužitkovaly v představě tance, ať už jako osvobozeného pohybu plného rozkoše nebo jako rituálního úkonu stupňovaného k vytržení.

Svou jedinou flétnovou sonátu (označil ji jako první, ale další už nenapsal) vytvořil Martinů za letního pobytu v roce 1945 (Spojené státy ještě bojovaly v Tichomoří), jejž s manželkou trávil v pohodě, s pocitem šťastně se vyvíjející situace a blížícího se návratu domů na Vysočinu. Tato skutečnost také většinou ovlivňuje interpretační výklad skladby jako projevu nerušené lyrické pohody plné ptačího zpěvu; obě hráčky jí však vtiskly zřetelně jiný smysl, zdůrazňujíce převažující mollový ráz dlouhých melodických linií pomalé vnitřní věty a zejména jejich přerušení klavírní mezihrou, z níž učinila pianistka Dora dramatický a takříkajíc osudový vrchol celé skladby, nikoli už nevinné a hráčsky vděčné idyly, nýbrž hluboké osobní výpovědi.

Klavírní exhibicí se stalo také další číslo pořadu, Groteskní passacaglia Vítězslavy Kaprálové. Ta ji napsala v závěru svého studia u Vítězslava Nováka (skladby) a Václava Talicha (dirigování) na pražské konzervatoři – tedy ještě dlouho předtím, než v Paříži poznala Bohuslava Martinů – a zadala do skladatelské soutěže; vyhrála ji – a profesorka Alena Veselá v Rájci vzpomínala, jak velice byla pyšná na toto umístění, které ji zařadilo před skladbu jejího veleváženého učitele Nováka. Groteskní passacaglia je brilantní klavírní miniatura, napsaná chytře a zkušeně (kompozičně i pianisticky) v duchu evropské moderny třicátých let a vtipkující na účet důstojné formy – aspoň tak ji předvedla pianistka Dora na přivezené koncertní křídlo Petrof.

Závěrečné číslo, Sonata super ,,Hoson Zes“ patří k četným anticky inspirovaným skladbám Jana Nováka. Hoson zes jsou první slova takzvané Seikilovy písně, prvního starověkého zápisu melodie, který dlouho platil za nejstarší dochovanou melodii vůbec a jehož řecký text nabádá k užívání života bez zbytečných starostí. Novák, inspirovaný zřejmě jak melodií, tak textem, vytvořil skladbu, která se od lehkomyslných Jarních slavností liší skutečně sonátovou závažností. Tu zdůraznily sestry-interpretky několikerým způsobem, zvukově masivnějším přednesem, podtržením tematického významu ústřední myšlenky (odlišně) ve všech třech částech, bezpečným a účinným dosazením nevšedních zvukových efektů a virtuozitou, s níž zvládaly charakteristická rytmická kouzla svého otce.

Vedle všech jmenovaných kladů zařadil rájecký festivalový večer navíc postavu Jana Nováka do dobového kontextu jako nejvýznamnějšího moravského skladatele druhé půle dvacátého století a stal se možná příslibem dalších novákovských akcí.

 Jan Novák: Choreae vernales pro flétnu a klavír, Bohuslav Martinů: Sonáta č. 1 pro flétnu a klavír, Vítězslava Kaprálová: Groteskní passacaglia pro klavír, Jan Novák: Sonata super „Hoson zes...“ pro flétnu a klavír. Clara Novakova – flétna, Dora Novakova-Wilmington – klavír. 5. 6. 2014, Rájec-Jestřebí, zámek, Slavnostní sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Adam Dušek

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Oba hlavní protagonisté – recitátorka i dirigent – se zasloužili o to, že celý večer probíhal v soustředěné a temně baladické atmosféře. Soňa Červená nebyla laskavou babičkou vyprávějící pohádky, nýbrž vědmou prohlédající a nelítostně odsuzující tragickou vinu hlavních postav.  více

Festival Concentus Moraviae se letos už počtvrté stává východiskem Českých snů – projektu zaměřeného na hudební spolupráci evropských regionů. Dramaturgem letošního ročníku je tedy opět skladatel, muzikolog a spoluautor myšlenky Českých snů Aleš Březina. Potkali jsme se v Besedním domě a kromě aktuálního programu a interpretů jsme probírali také národní identitu, hledání národního hudebního jazyka a prolínání vlivů.  více


Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více