Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

22. listopad 2014, 0:47

Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.

Nesmrtelná Elina Makropulos prochází lidskými dějinami jako ahasver operních scén, slavná zpěvačka, která se narodila v době vlády Rudolfa II., přesněji v roce 1585. Mizela a opět se objevovala, jmenovala se Ellian Mac Gregor, (J)Ekatěrina Myškina, Elsa Müller, Eugenia Montez, samá EM a divadla jí ležela u nohou (co dělala nejméně do roku 1637, kdy bylo otevřeno první veřejné operní divadlo v Benátkách, nechme stranou). Její otec na ní vyzkoušel elixír dlouhověkosti, takže se s ní ocitáme až někde v roce 1922, kdy má účinek elixíru vyprchat. Receptura je součástí dědictví, o něž se vede už téměř stoletý spor mezi dvěma rodinami. Ani jedna ze stran sporu o neuvěřitelném receptu nic netuší, je to jen divná listina popsaná řecky, která pro ně ve srovnání se stamilionovým dědictvím nemá cenu. Kauza Gregor–Prus se točí kolem ohromného majetku, ale s příchodem slavné zpěvačky, která se teď jmenuje Emilia Marty, se zhroutí všechno, co se zdálo být dosud neotřesitelné.

Jistě, nevědělo se, kdo spor vyhraje – zda zchudlý Albert Gregor, který vidí ve získání dědictví záchranu života, aby se nemusel zastřelit pro dluhy, jak to udělal už jeho otec. Nebo dobře situovaný Jaroslav Prus, který by žádný majetek nepotřeboval a jde mu o potvrzení společenské prestiže. Kdyby se nejednalo o peníze, snad by se dalo i říct, že mu jde o princip. I tato vleklá soudní nejistota – ironický obraz nekonečného života bez zázračných přípravků – ale zapadá do běhu pozemských věcí, jak je i dnes všichni známe. Potom ale přijde někdo, kdo zná detaily událostí, které se odehrály o několik generací zpět – zná je, protože u nich byl a podílel se na nich.

Inscenace Davida Radoka nás uvádí do advokátní kanceláře s mírným světlem, z nějž jen lehce vystupuje decentní vzorek tapet. Scéna Ondřeje NekvasilaZuzany Ježkové vytváří prostředí solidní, uměřené a na první pohled neokázalé, jako každý opravdový luxus. Bytelné psací stoly, zaměstnanci v neuspěchané, ale neustávající práci, vysoká okna a za nimi centrum Prahy – tady se pracuje na dobrém místě a pro bohaté klienty. Albert Gregor sice mnoho majetku nemá, ale v kanceláři dr. Kolenatého se jeho spor již dlouho dědí. Tak trošku si ho tam i pěstují jako součást tradice a palmare v případě vítězství nenechává v klidu ani racionálně uvažujícího právníka. Ten má ovšem najednou uvěřit, že Emilia Marty ví, jaké listiny se nacházejí v zamčených zásuvkách Prusova domu. To se jeho zdravému rozumu příčí a odhodlá se pro ně jít, až když začne Gregor vyhrožovat, že si najde jiného právního zástupce.

Klíčové je druhé dějství v zákulisí opery, do nějž nás uvádí strojník a poklízečka. Potom ale přichází Marty po fantastickém úspěchu v představení a za ní se táhnou její ctitelé: to znamená vlastně všichni, komu se podařilo do zákulisí proniknout. Solidní kancelář se najednou rozpadá, máme před sebou přiznaný divadelní svět – krásné kulisy jsou zezadu jen kusy náhražkových materiálů, všude je šero, okno vede jen do vedlejší místnosti a u něj se rozcvičuje baletka. A uprostřed toho odhaleného kouzla mizí i kouzlo Emilie Marty. Teď se teprve ukazuje, jaká doopravdy je, chová se ke svým obdivovatelům hrozně, zneužívá je, ponižuje a psychicky týrá. „Čerta se starám o své mladé“ sice říká až později ve třetím dějství, ale kdo má oči, ten to vidí ze samotné inscenace už teď. 

S pohrdáním odmítne dárek od Alberta Gregora. Nezajímá ji nic než ona sama a elixír – ten by jí umožnil pokračovat v životě, který ji už dávno nebaví. Dcera solicitátora Vítka Kristina od ní sice dostane podepsanou fotografii, ale předtím se rozhodla rozejít s Prusovým synem Jankem – chce zpívat jako Marty a nic ji při tom nesmí rozptylovat. Marty se ostatně pokusí Janka svést, aby pro ni otci ukradl řecké listiny. Vyruší je starý Prus, který Janka poníží, vyhodí a přidá tak svůj podíl na jeho pozdější sebevraždě, z níž pokrytecky obviní Marty samotnou. Prusovi Marty za listiny slíbí jednu noc a také mu ji dá. Listiny dostane, i když byla v posteli jako led – co čekat od někoho, kdo je znechucený životem už nějakých dvě stě roků.

Inscenace se chová velmi realisticky, zdánlivě příběh vůbec nevykládá, ale zároveň na jeho smysl stále upozorňuje. Dělá to zlehka, bez velkých efektů, ale jemně proniká na samotnou podstatu příběhu a souzní s jeho myšlenkovým světem. Stále před sebou máme víceméně detektivní příběh s bizarními komickými rysy, jehož rozuzlení ve třetím dějství teprve přináší pointu: „Hlupci, vy jste tak šťastni. A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete!“ Zároveň s inscenací jdou i lehce proměňované kostýmy Zuzany Ježkové, především u Emilie Marty, která mění paruky a šaty jako svoje vrtochy. Zmar dosavadních hodnot tváří v tvář omrzelosti a nudě z nekonečného života reprezentuje Jaroslav Prus: po zprávě o smrti svého syna zhroucený, v péči lékaře, jeho dosavadní suverenita je rázem pryč.

Do solidního, rozpadajícího se a opět skládaného světa vpadá s maximální výmluvností hudba. Dirigent Marko Ivanović se v Brně představil poprvé a jako budoucí šéfdirigent Janáčkovy opery to udělal nejlepším možným způsobem. Nastudoval Věc Makropulos z nové kritické edice, kterou pro Universal Edition připravil Jiří Zahrádka, a pokusil se tak přivést Janáčkovu partituru na jeviště bez zavedených zvyklostí, tradičních ústupků a mnohých zjednodušení, která do ní řemeslný jevištní provoz za desítky let vnesl. Z ryze praktického hlediska se není čemu divit, teprve při prohlédnutí partitury si člověk uvědomí, jak je pekelně těžká a bezchybně prakticky nehratelná. Orchestr si ani na chvíli nevydechne, ani jednou se nestane, že by se během árie trošičku vezl za zpěvákem a nechal hudbu tak trošku běžet samospádem – takové místo v celé opeře není.

Věc Makropulos zněla průzračně, ale také kompaktně. Nebyly v ní zvukové díry a propady, přestože by k tomu místy prazvláštní instrumentace mohla vést. Dobře zněla i kapela za scénou během předehry, naštěstí neozvučená – iluze ozvěny jiného, vzdáleného světa byla perfektní. Orchestr nebyl příliš uhlazený, hrál výborně rytmicky s potřebnou dávkou pronikavosti, která jako by vrážela člověku do těla drobné jehličky. Nebolí, ale dráždí a víte o nich pořád. Marko Ivanović nastudoval mimořádně náročné dílo pečlivě, ale bez pedanterie – energicky a zaujatě. Na místě byly rozum i cit a bude jen dobře, když v brněnské opeře nějakou dobu vydrží.

Věc Makropulos je jaksi „uštěkaná“ opera a pěvci se musí vyrovnat s party, ve kterých si vlastně moc nezazpívají, ale neměli by zároveň klouzat k nějaké janáčkovské verzi sprechgesangu. Výrazově je to velmi náročné a Makropulos je snad jediná Janáčkova opera, která neobsahuje vysloveně lyrické, kantabilní pasáže. Závěrečné pohnutí, které vzbudí Marty svým monologem s mužským sborem a výkřikem „Patér hémón!“ (Otče náš), není způsobeno dojemným hudebním vykoupením, ale silou myšlenky. Staré pořádky a systém hodnot se hroutí stejně nenávratně jako ve finále Soumraku bohů (ostatně i dobrovolná smrt hlavní hrdinky vytváří jemnou, byť asi nezamýšlenou paralelu obou děl).

Z vyrovnaného a velmi solidního obsazení na prvním místě zmiňuji Svatopluka Sema v roli Jaroslava Pruse. Poradil si se svou rolí báječně, jeho výstupy byly hybnou pěveckou silou představení. Velmi dobrá byla i Eva Štěrbová jako Kristinka, která vytvářela jeho zářivý, naivní protipól. Aleš Briscein byl Albert Gregor přesvědčivý ve chvílích nejistoty, vášně i zoufalství. Josef Škrobánek byl náležitě bizarní slabomyslný Hauk-Šendorf, který s jasnozřivostí blázna nevázaného na konvence jako jediný Emilii Marty pozná. Roli navíc zvládl bez hloupého pitvoření a více tak vynikl její vážný podtext. Ocenil jsem i obsazení vedlejších rolí zdatnými silami. Jediným slabým místem inscenace byla bohužel představitelka Emilie Marty Gitta-Maria Sjöberg, jejíž obsazení nemůžu žádným racionálním způsobem pochopit. Žádný zvláštní hlas ani zpěv, žádná zvláštní herečka, žádný zvlášť atraktivní zjev – čím se na roli osudové ženy pro patnáct generací hodila, čert ví a Bůh suď.

Inscenace jako celek je nicméně výborná a mohla by sloužit jako příkladná ukázka způsobu práce pro dnešní operu. Při nějakých čtyřech premiérách do sezóny prostě není možné přistupovat na hudební ani inscenační šlendrián, ulevovat si zjednodušujícími úpravami, krácením a řemeslnými klišé. Každé představení by mělo mít unikátní, festivalový charakter, a toho se nám ve Věci Makropulos vedené Markem Ivanovićem a Davidem Radokem téměř stoprocentně dostalo. Škoda, že jen na pět představení v sezóně – nenechte si alespoň jedno z nich ujít.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto skladatel podle komedie Karla Čapka. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: David Radok, scéna: Ondřej Nekvasil, Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Petr Kozumplík, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Pavel Petráněk. Emilia Marty – Gitta-Maria Sjöberg, Albert Gregor – Aleš Briscein, Solicitátor Vítek – Petr Levíček, Kristina – Eva Štěrbová, Jaroslav Prus – Svatopluk Sem, Janek – Peter Račko, Advokát dr. Kolenatý – František Ďuriač, Strojník – Jiří Klecker, Poklízečka – Jitka Zerhauová, Hauk-Šendorf – Josef Škrobánek, Komorná – Jana Hrochová Wallingerová. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 21. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.  více

Festival Janáček Brno - Matiné HF JAMU

22.11.2014, 11:00 / Koncertní sál HF JAMU v Brně

Festival Janáček Brno - Sborový koncert, Kantiléna

22.11.2014, 16:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Příhody lišky Bystroušky

22.11.2014, 19:00 / Divadlo Na Orlí

Festival Janáček Brno - Janáček Ensemble

23.11.2014, 10:00 / Památník Leoše Janáčka

Festival Janáček Brno - Alice in bed

23.11.2014, 15:00 / Reduta

Vánoční koncert Václava Hybše

23.11.2014, 17:00 / Mahenovo divadlo

Festival Janáček Brno - Její pastorkyňa

23.11.2014, 18:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Věc Makropulos

24.11.2014, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více