Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

22. listopad 2014, 0:47

Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.

Nesmrtelná Elina Makropulos prochází lidskými dějinami jako ahasver operních scén, slavná zpěvačka, která se narodila v době vlády Rudolfa II., přesněji v roce 1585. Mizela a opět se objevovala, jmenovala se Ellian Mac Gregor, (J)Ekatěrina Myškina, Elsa Müller, Eugenia Montez, samá EM a divadla jí ležela u nohou (co dělala nejméně do roku 1637, kdy bylo otevřeno první veřejné operní divadlo v Benátkách, nechme stranou). Její otec na ní vyzkoušel elixír dlouhověkosti, takže se s ní ocitáme až někde v roce 1922, kdy má účinek elixíru vyprchat. Receptura je součástí dědictví, o něž se vede už téměř stoletý spor mezi dvěma rodinami. Ani jedna ze stran sporu o neuvěřitelném receptu nic netuší, je to jen divná listina popsaná řecky, která pro ně ve srovnání se stamilionovým dědictvím nemá cenu. Kauza Gregor–Prus se točí kolem ohromného majetku, ale s příchodem slavné zpěvačky, která se teď jmenuje Emilia Marty, se zhroutí všechno, co se zdálo být dosud neotřesitelné.

Jistě, nevědělo se, kdo spor vyhraje – zda zchudlý Albert Gregor, který vidí ve získání dědictví záchranu života, aby se nemusel zastřelit pro dluhy, jak to udělal už jeho otec. Nebo dobře situovaný Jaroslav Prus, který by žádný majetek nepotřeboval a jde mu o potvrzení společenské prestiže. Kdyby se nejednalo o peníze, snad by se dalo i říct, že mu jde o princip. I tato vleklá soudní nejistota – ironický obraz nekonečného života bez zázračných přípravků – ale zapadá do běhu pozemských věcí, jak je i dnes všichni známe. Potom ale přijde někdo, kdo zná detaily událostí, které se odehrály o několik generací zpět – zná je, protože u nich byl a podílel se na nich.

Inscenace Davida Radoka nás uvádí do advokátní kanceláře s mírným světlem, z nějž jen lehce vystupuje decentní vzorek tapet. Scéna Ondřeje NekvasilaZuzany Ježkové vytváří prostředí solidní, uměřené a na první pohled neokázalé, jako každý opravdový luxus. Bytelné psací stoly, zaměstnanci v neuspěchané, ale neustávající práci, vysoká okna a za nimi centrum Prahy – tady se pracuje na dobrém místě a pro bohaté klienty. Albert Gregor sice mnoho majetku nemá, ale v kanceláři dr. Kolenatého se jeho spor již dlouho dědí. Tak trošku si ho tam i pěstují jako součást tradice a palmare v případě vítězství nenechává v klidu ani racionálně uvažujícího právníka. Ten má ovšem najednou uvěřit, že Emilia Marty ví, jaké listiny se nacházejí v zamčených zásuvkách Prusova domu. To se jeho zdravému rozumu příčí a odhodlá se pro ně jít, až když začne Gregor vyhrožovat, že si najde jiného právního zástupce.

Klíčové je druhé dějství v zákulisí opery, do nějž nás uvádí strojník a poklízečka. Potom ale přichází Marty po fantastickém úspěchu v představení a za ní se táhnou její ctitelé: to znamená vlastně všichni, komu se podařilo do zákulisí proniknout. Solidní kancelář se najednou rozpadá, máme před sebou přiznaný divadelní svět – krásné kulisy jsou zezadu jen kusy náhražkových materiálů, všude je šero, okno vede jen do vedlejší místnosti a u něj se rozcvičuje baletka. A uprostřed toho odhaleného kouzla mizí i kouzlo Emilie Marty. Teď se teprve ukazuje, jaká doopravdy je, chová se ke svým obdivovatelům hrozně, zneužívá je, ponižuje a psychicky týrá. „Čerta se starám o své mladé“ sice říká až později ve třetím dějství, ale kdo má oči, ten to vidí ze samotné inscenace už teď. 

S pohrdáním odmítne dárek od Alberta Gregora. Nezajímá ji nic než ona sama a elixír – ten by jí umožnil pokračovat v životě, který ji už dávno nebaví. Dcera solicitátora Vítka Kristina od ní sice dostane podepsanou fotografii, ale předtím se rozhodla rozejít s Prusovým synem Jankem – chce zpívat jako Marty a nic ji při tom nesmí rozptylovat. Marty se ostatně pokusí Janka svést, aby pro ni otci ukradl řecké listiny. Vyruší je starý Prus, který Janka poníží, vyhodí a přidá tak svůj podíl na jeho pozdější sebevraždě, z níž pokrytecky obviní Marty samotnou. Prusovi Marty za listiny slíbí jednu noc a také mu ji dá. Listiny dostane, i když byla v posteli jako led – co čekat od někoho, kdo je znechucený životem už nějakých dvě stě roků.

Inscenace se chová velmi realisticky, zdánlivě příběh vůbec nevykládá, ale zároveň na jeho smysl stále upozorňuje. Dělá to zlehka, bez velkých efektů, ale jemně proniká na samotnou podstatu příběhu a souzní s jeho myšlenkovým světem. Stále před sebou máme víceméně detektivní příběh s bizarními komickými rysy, jehož rozuzlení ve třetím dějství teprve přináší pointu: „Hlupci, vy jste tak šťastni. A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete!“ Zároveň s inscenací jdou i lehce proměňované kostýmy Zuzany Ježkové, především u Emilie Marty, která mění paruky a šaty jako svoje vrtochy. Zmar dosavadních hodnot tváří v tvář omrzelosti a nudě z nekonečného života reprezentuje Jaroslav Prus: po zprávě o smrti svého syna zhroucený, v péči lékaře, jeho dosavadní suverenita je rázem pryč.

Do solidního, rozpadajícího se a opět skládaného světa vpadá s maximální výmluvností hudba. Dirigent Marko Ivanović se v Brně představil poprvé a jako budoucí šéfdirigent Janáčkovy opery to udělal nejlepším možným způsobem. Nastudoval Věc Makropulos z nové kritické edice, kterou pro Universal Edition připravil Jiří Zahrádka, a pokusil se tak přivést Janáčkovu partituru na jeviště bez zavedených zvyklostí, tradičních ústupků a mnohých zjednodušení, která do ní řemeslný jevištní provoz za desítky let vnesl. Z ryze praktického hlediska se není čemu divit, teprve při prohlédnutí partitury si člověk uvědomí, jak je pekelně těžká a bezchybně prakticky nehratelná. Orchestr si ani na chvíli nevydechne, ani jednou se nestane, že by se během árie trošičku vezl za zpěvákem a nechal hudbu tak trošku běžet samospádem – takové místo v celé opeře není.

Věc Makropulos zněla průzračně, ale také kompaktně. Nebyly v ní zvukové díry a propady, přestože by k tomu místy prazvláštní instrumentace mohla vést. Dobře zněla i kapela za scénou během předehry, naštěstí neozvučená – iluze ozvěny jiného, vzdáleného světa byla perfektní. Orchestr nebyl příliš uhlazený, hrál výborně rytmicky s potřebnou dávkou pronikavosti, která jako by vrážela člověku do těla drobné jehličky. Nebolí, ale dráždí a víte o nich pořád. Marko Ivanović nastudoval mimořádně náročné dílo pečlivě, ale bez pedanterie – energicky a zaujatě. Na místě byly rozum i cit a bude jen dobře, když v brněnské opeře nějakou dobu vydrží.

Věc Makropulos je jaksi „uštěkaná“ opera a pěvci se musí vyrovnat s party, ve kterých si vlastně moc nezazpívají, ale neměli by zároveň klouzat k nějaké janáčkovské verzi sprechgesangu. Výrazově je to velmi náročné a Makropulos je snad jediná Janáčkova opera, která neobsahuje vysloveně lyrické, kantabilní pasáže. Závěrečné pohnutí, které vzbudí Marty svým monologem s mužským sborem a výkřikem „Patér hémón!“ (Otče náš), není způsobeno dojemným hudebním vykoupením, ale silou myšlenky. Staré pořádky a systém hodnot se hroutí stejně nenávratně jako ve finále Soumraku bohů (ostatně i dobrovolná smrt hlavní hrdinky vytváří jemnou, byť asi nezamýšlenou paralelu obou děl).

Z vyrovnaného a velmi solidního obsazení na prvním místě zmiňuji Svatopluka Sema v roli Jaroslava Pruse. Poradil si se svou rolí báječně, jeho výstupy byly hybnou pěveckou silou představení. Velmi dobrá byla i Eva Štěrbová jako Kristinka, která vytvářela jeho zářivý, naivní protipól. Aleš Briscein byl Albert Gregor přesvědčivý ve chvílích nejistoty, vášně i zoufalství. Josef Škrobánek byl náležitě bizarní slabomyslný Hauk-Šendorf, který s jasnozřivostí blázna nevázaného na konvence jako jediný Emilii Marty pozná. Roli navíc zvládl bez hloupého pitvoření a více tak vynikl její vážný podtext. Ocenil jsem i obsazení vedlejších rolí zdatnými silami. Jediným slabým místem inscenace byla bohužel představitelka Emilie Marty Gitta-Maria Sjöberg, jejíž obsazení nemůžu žádným racionálním způsobem pochopit. Žádný zvláštní hlas ani zpěv, žádná zvláštní herečka, žádný zvlášť atraktivní zjev – čím se na roli osudové ženy pro patnáct generací hodila, čert ví a Bůh suď.

Inscenace jako celek je nicméně výborná a mohla by sloužit jako příkladná ukázka způsobu práce pro dnešní operu. Při nějakých čtyřech premiérách do sezóny prostě není možné přistupovat na hudební ani inscenační šlendrián, ulevovat si zjednodušujícími úpravami, krácením a řemeslnými klišé. Každé představení by mělo mít unikátní, festivalový charakter, a toho se nám ve Věci Makropulos vedené Markem Ivanovićem a Davidem Radokem téměř stoprocentně dostalo. Škoda, že jen na pět představení v sezóně – nenechte si alespoň jedno z nich ujít.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto skladatel podle komedie Karla Čapka. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: David Radok, scéna: Ondřej Nekvasil, Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Petr Kozumplík, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Pavel Petráněk. Emilia Marty – Gitta-Maria Sjöberg, Albert Gregor – Aleš Briscein, Solicitátor Vítek – Petr Levíček, Kristina – Eva Štěrbová, Jaroslav Prus – Svatopluk Sem, Janek – Peter Račko, Advokát dr. Kolenatý – František Ďuriač, Strojník – Jiří Klecker, Poklízečka – Jitka Zerhauová, Hauk-Šendorf – Josef Škrobánek, Komorná – Jana Hrochová Wallingerová. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 21. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.  více

Festival Janáček Brno - Matiné HF JAMU

22.11.2014, 11:00 / Koncertní sál HF JAMU v Brně

Festival Janáček Brno - Sborový koncert, Kantiléna

22.11.2014, 16:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Příhody lišky Bystroušky

22.11.2014, 19:00 / Divadlo Na Orlí

Festival Janáček Brno - Janáček Ensemble

23.11.2014, 10:00 / Památník Leoše Janáčka

Festival Janáček Brno - Alice in bed

23.11.2014, 15:00 / Reduta

Vánoční koncert Václava Hybše

23.11.2014, 17:00 / Mahenovo divadlo

Festival Janáček Brno - Její pastorkyňa

23.11.2014, 18:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Věc Makropulos

24.11.2014, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více