Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.
Nesmrtelná Elina Makropulos prochází lidskými dějinami jako ahasver operních scén, slavná zpěvačka, která se narodila v době vlády Rudolfa II., přesněji v roce 1585. Mizela a opět se objevovala, jmenovala se Ellian Mac Gregor, (J)Ekatěrina Myškina, Elsa Müller, Eugenia Montez, samá EM a divadla jí ležela u nohou (co dělala nejméně do roku 1637, kdy bylo otevřeno první veřejné operní divadlo v Benátkách, nechme stranou). Její otec na ní vyzkoušel elixír dlouhověkosti, takže se s ní ocitáme až někde v roce 1922, kdy má účinek elixíru vyprchat. Receptura je součástí dědictví, o něž se vede už téměř stoletý spor mezi dvěma rodinami. Ani jedna ze stran sporu o neuvěřitelném receptu nic netuší, je to jen divná listina popsaná řecky, která pro ně ve srovnání se stamilionovým dědictvím nemá cenu. Kauza Gregor–Prus se točí kolem ohromného majetku, ale s příchodem slavné zpěvačky, která se teď jmenuje Emilia Marty, se zhroutí všechno, co se zdálo být dosud neotřesitelné.
Jistě, nevědělo se, kdo spor vyhraje – zda zchudlý Albert Gregor, který vidí ve získání dědictví záchranu života, aby se nemusel zastřelit pro dluhy, jak to udělal už jeho otec. Nebo dobře situovaný Jaroslav Prus, který by žádný majetek nepotřeboval a jde mu o potvrzení společenské prestiže. Kdyby se nejednalo o peníze, snad by se dalo i říct, že mu jde o princip. I tato vleklá soudní nejistota – ironický obraz nekonečného života bez zázračných přípravků – ale zapadá do běhu pozemských věcí, jak je i dnes všichni známe. Potom ale přijde někdo, kdo zná detaily událostí, které se odehrály o několik generací zpět – zná je, protože u nich byl a podílel se na nich.
Inscenace Davida Radoka nás uvádí do advokátní kanceláře s mírným světlem, z nějž jen lehce vystupuje decentní vzorek tapet. Scéna Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové vytváří prostředí solidní, uměřené a na první pohled neokázalé, jako každý opravdový luxus. Bytelné psací stoly, zaměstnanci v neuspěchané, ale neustávající práci, vysoká okna a za nimi centrum Prahy – tady se pracuje na dobrém místě a pro bohaté klienty. Albert Gregor sice mnoho majetku nemá, ale v kanceláři dr. Kolenatého se jeho spor již dlouho dědí. Tak trošku si ho tam i pěstují jako součást tradice a palmare v případě vítězství nenechává v klidu ani racionálně uvažujícího právníka. Ten má ovšem najednou uvěřit, že Emilia Marty ví, jaké listiny se nacházejí v zamčených zásuvkách Prusova domu. To se jeho zdravému rozumu příčí a odhodlá se pro ně jít, až když začne Gregor vyhrožovat, že si najde jiného právního zástupce.
Klíčové je druhé dějství v zákulisí opery, do nějž nás uvádí strojník a poklízečka. Potom ale přichází Marty po fantastickém úspěchu v představení a za ní se táhnou její ctitelé: to znamená vlastně všichni, komu se podařilo do zákulisí proniknout. Solidní kancelář se najednou rozpadá, máme před sebou přiznaný divadelní svět – krásné kulisy jsou zezadu jen kusy náhražkových materiálů, všude je šero, okno vede jen do vedlejší místnosti a u něj se rozcvičuje baletka. A uprostřed toho odhaleného kouzla mizí i kouzlo Emilie Marty. Teď se teprve ukazuje, jaká doopravdy je, chová se ke svým obdivovatelům hrozně, zneužívá je, ponižuje a psychicky týrá. „Čerta se starám o své mladé“ sice říká až později ve třetím dějství, ale kdo má oči, ten to vidí ze samotné inscenace už teď.
S pohrdáním odmítne dárek od Alberta Gregora. Nezajímá ji nic než ona sama a elixír – ten by jí umožnil pokračovat v životě, který ji už dávno nebaví. Dcera solicitátora Vítka Kristina od ní sice dostane podepsanou fotografii, ale předtím se rozhodla rozejít s Prusovým synem Jankem – chce zpívat jako Marty a nic ji při tom nesmí rozptylovat. Marty se ostatně pokusí Janka svést, aby pro ni otci ukradl řecké listiny. Vyruší je starý Prus, který Janka poníží, vyhodí a přidá tak svůj podíl na jeho pozdější sebevraždě, z níž pokrytecky obviní Marty samotnou. Prusovi Marty za listiny slíbí jednu noc a také mu ji dá. Listiny dostane, i když byla v posteli jako led – co čekat od někoho, kdo je znechucený životem už nějakých dvě stě roků.
Inscenace se chová velmi realisticky, zdánlivě příběh vůbec nevykládá, ale zároveň na jeho smysl stále upozorňuje. Dělá to zlehka, bez velkých efektů, ale jemně proniká na samotnou podstatu příběhu a souzní s jeho myšlenkovým světem. Stále před sebou máme víceméně detektivní příběh s bizarními komickými rysy, jehož rozuzlení ve třetím dějství teprve přináší pointu: „Hlupci, vy jste tak šťastni. A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete!“ Zároveň s inscenací jdou i lehce proměňované kostýmy Zuzany Ježkové, především u Emilie Marty, která mění paruky a šaty jako svoje vrtochy. Zmar dosavadních hodnot tváří v tvář omrzelosti a nudě z nekonečného života reprezentuje Jaroslav Prus: po zprávě o smrti svého syna zhroucený, v péči lékaře, jeho dosavadní suverenita je rázem pryč.
Do solidního, rozpadajícího se a opět skládaného světa vpadá s maximální výmluvností hudba. Dirigent Marko Ivanović se v Brně představil poprvé a jako budoucí šéfdirigent Janáčkovy opery to udělal nejlepším možným způsobem. Nastudoval Věc Makropulos z nové kritické edice, kterou pro Universal Edition připravil Jiří Zahrádka, a pokusil se tak přivést Janáčkovu partituru na jeviště bez zavedených zvyklostí, tradičních ústupků a mnohých zjednodušení, která do ní řemeslný jevištní provoz za desítky let vnesl. Z ryze praktického hlediska se není čemu divit, teprve při prohlédnutí partitury si člověk uvědomí, jak je pekelně těžká a bezchybně prakticky nehratelná. Orchestr si ani na chvíli nevydechne, ani jednou se nestane, že by se během árie trošičku vezl za zpěvákem a nechal hudbu tak trošku běžet samospádem – takové místo v celé opeře není.
Věc Makropulos zněla průzračně, ale také kompaktně. Nebyly v ní zvukové díry a propady, přestože by k tomu místy prazvláštní instrumentace mohla vést. Dobře zněla i kapela za scénou během předehry, naštěstí neozvučená – iluze ozvěny jiného, vzdáleného světa byla perfektní. Orchestr nebyl příliš uhlazený, hrál výborně rytmicky s potřebnou dávkou pronikavosti, která jako by vrážela člověku do těla drobné jehličky. Nebolí, ale dráždí a víte o nich pořád. Marko Ivanović nastudoval mimořádně náročné dílo pečlivě, ale bez pedanterie – energicky a zaujatě. Na místě byly rozum i cit a bude jen dobře, když v brněnské opeře nějakou dobu vydrží.
Věc Makropulos je jaksi „uštěkaná“ opera a pěvci se musí vyrovnat s party, ve kterých si vlastně moc nezazpívají, ale neměli by zároveň klouzat k nějaké janáčkovské verzi sprechgesangu. Výrazově je to velmi náročné a Makropulos je snad jediná Janáčkova opera, která neobsahuje vysloveně lyrické, kantabilní pasáže. Závěrečné pohnutí, které vzbudí Marty svým monologem s mužským sborem a výkřikem „Patér hémón!“ (Otče náš), není způsobeno dojemným hudebním vykoupením, ale silou myšlenky. Staré pořádky a systém hodnot se hroutí stejně nenávratně jako ve finále Soumraku bohů (ostatně i dobrovolná smrt hlavní hrdinky vytváří jemnou, byť asi nezamýšlenou paralelu obou děl).
Z vyrovnaného a velmi solidního obsazení na prvním místě zmiňuji Svatopluka Sema v roli Jaroslava Pruse. Poradil si se svou rolí báječně, jeho výstupy byly hybnou pěveckou silou představení. Velmi dobrá byla i Eva Štěrbová jako Kristinka, která vytvářela jeho zářivý, naivní protipól. Aleš Briscein byl Albert Gregor přesvědčivý ve chvílích nejistoty, vášně i zoufalství. Josef Škrobánek byl náležitě bizarní slabomyslný Hauk-Šendorf, který s jasnozřivostí blázna nevázaného na konvence jako jediný Emilii Marty pozná. Roli navíc zvládl bez hloupého pitvoření a více tak vynikl její vážný podtext. Ocenil jsem i obsazení vedlejších rolí zdatnými silami. Jediným slabým místem inscenace byla bohužel představitelka Emilie Marty Gitta-Maria Sjöberg, jejíž obsazení nemůžu žádným racionálním způsobem pochopit. Žádný zvláštní hlas ani zpěv, žádná zvláštní herečka, žádný zvlášť atraktivní zjev – čím se na roli osudové ženy pro patnáct generací hodila, čert ví a Bůh suď.
Inscenace jako celek je nicméně výborná a mohla by sloužit jako příkladná ukázka způsobu práce pro dnešní operu. Při nějakých čtyřech premiérách do sezóny prostě není možné přistupovat na hudební ani inscenační šlendrián, ulevovat si zjednodušujícími úpravami, krácením a řemeslnými klišé. Každé představení by mělo mít unikátní, festivalový charakter, a toho se nám ve Věci Makropulos vedené Markem Ivanovićem a Davidem Radokem téměř stoprocentně dostalo. Škoda, že jen na pět představení v sezóně – nenechte si alespoň jedno z nich ujít.
Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto skladatel podle komedie Karla Čapka. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: David Radok, scéna: Ondřej Nekvasil, Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Petr Kozumplík, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Pavel Petráněk. Emilia Marty – Gitta-Maria Sjöberg, Albert Gregor – Aleš Briscein, Solicitátor Vítek – Petr Levíček, Kristina – Eva Štěrbová, Jaroslav Prus – Svatopluk Sem, Janek – Peter Račko, Advokát dr. Kolenatý – František Ďuriač, Strojník – Jiří Klecker, Poklízečka – Jitka Zerhauová, Hauk-Šendorf – Josef Škrobánek, Komorná – Jana Hrochová Wallingerová. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 21. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..