Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

22. listopad 2014, 0:47

Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.

Nesmrtelná Elina Makropulos prochází lidskými dějinami jako ahasver operních scén, slavná zpěvačka, která se narodila v době vlády Rudolfa II., přesněji v roce 1585. Mizela a opět se objevovala, jmenovala se Ellian Mac Gregor, (J)Ekatěrina Myškina, Elsa Müller, Eugenia Montez, samá EM a divadla jí ležela u nohou (co dělala nejméně do roku 1637, kdy bylo otevřeno první veřejné operní divadlo v Benátkách, nechme stranou). Její otec na ní vyzkoušel elixír dlouhověkosti, takže se s ní ocitáme až někde v roce 1922, kdy má účinek elixíru vyprchat. Receptura je součástí dědictví, o něž se vede už téměř stoletý spor mezi dvěma rodinami. Ani jedna ze stran sporu o neuvěřitelném receptu nic netuší, je to jen divná listina popsaná řecky, která pro ně ve srovnání se stamilionovým dědictvím nemá cenu. Kauza Gregor–Prus se točí kolem ohromného majetku, ale s příchodem slavné zpěvačky, která se teď jmenuje Emilia Marty, se zhroutí všechno, co se zdálo být dosud neotřesitelné.

Jistě, nevědělo se, kdo spor vyhraje – zda zchudlý Albert Gregor, který vidí ve získání dědictví záchranu života, aby se nemusel zastřelit pro dluhy, jak to udělal už jeho otec. Nebo dobře situovaný Jaroslav Prus, který by žádný majetek nepotřeboval a jde mu o potvrzení společenské prestiže. Kdyby se nejednalo o peníze, snad by se dalo i říct, že mu jde o princip. I tato vleklá soudní nejistota – ironický obraz nekonečného života bez zázračných přípravků – ale zapadá do běhu pozemských věcí, jak je i dnes všichni známe. Potom ale přijde někdo, kdo zná detaily událostí, které se odehrály o několik generací zpět – zná je, protože u nich byl a podílel se na nich.

Inscenace Davida Radoka nás uvádí do advokátní kanceláře s mírným světlem, z nějž jen lehce vystupuje decentní vzorek tapet. Scéna Ondřeje NekvasilaZuzany Ježkové vytváří prostředí solidní, uměřené a na první pohled neokázalé, jako každý opravdový luxus. Bytelné psací stoly, zaměstnanci v neuspěchané, ale neustávající práci, vysoká okna a za nimi centrum Prahy – tady se pracuje na dobrém místě a pro bohaté klienty. Albert Gregor sice mnoho majetku nemá, ale v kanceláři dr. Kolenatého se jeho spor již dlouho dědí. Tak trošku si ho tam i pěstují jako součást tradice a palmare v případě vítězství nenechává v klidu ani racionálně uvažujícího právníka. Ten má ovšem najednou uvěřit, že Emilia Marty ví, jaké listiny se nacházejí v zamčených zásuvkách Prusova domu. To se jeho zdravému rozumu příčí a odhodlá se pro ně jít, až když začne Gregor vyhrožovat, že si najde jiného právního zástupce.

Klíčové je druhé dějství v zákulisí opery, do nějž nás uvádí strojník a poklízečka. Potom ale přichází Marty po fantastickém úspěchu v představení a za ní se táhnou její ctitelé: to znamená vlastně všichni, komu se podařilo do zákulisí proniknout. Solidní kancelář se najednou rozpadá, máme před sebou přiznaný divadelní svět – krásné kulisy jsou zezadu jen kusy náhražkových materiálů, všude je šero, okno vede jen do vedlejší místnosti a u něj se rozcvičuje baletka. A uprostřed toho odhaleného kouzla mizí i kouzlo Emilie Marty. Teď se teprve ukazuje, jaká doopravdy je, chová se ke svým obdivovatelům hrozně, zneužívá je, ponižuje a psychicky týrá. „Čerta se starám o své mladé“ sice říká až později ve třetím dějství, ale kdo má oči, ten to vidí ze samotné inscenace už teď. 

S pohrdáním odmítne dárek od Alberta Gregora. Nezajímá ji nic než ona sama a elixír – ten by jí umožnil pokračovat v životě, který ji už dávno nebaví. Dcera solicitátora Vítka Kristina od ní sice dostane podepsanou fotografii, ale předtím se rozhodla rozejít s Prusovým synem Jankem – chce zpívat jako Marty a nic ji při tom nesmí rozptylovat. Marty se ostatně pokusí Janka svést, aby pro ni otci ukradl řecké listiny. Vyruší je starý Prus, který Janka poníží, vyhodí a přidá tak svůj podíl na jeho pozdější sebevraždě, z níž pokrytecky obviní Marty samotnou. Prusovi Marty za listiny slíbí jednu noc a také mu ji dá. Listiny dostane, i když byla v posteli jako led – co čekat od někoho, kdo je znechucený životem už nějakých dvě stě roků.

Inscenace se chová velmi realisticky, zdánlivě příběh vůbec nevykládá, ale zároveň na jeho smysl stále upozorňuje. Dělá to zlehka, bez velkých efektů, ale jemně proniká na samotnou podstatu příběhu a souzní s jeho myšlenkovým světem. Stále před sebou máme víceméně detektivní příběh s bizarními komickými rysy, jehož rozuzlení ve třetím dějství teprve přináší pointu: „Hlupci, vy jste tak šťastni. A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete!“ Zároveň s inscenací jdou i lehce proměňované kostýmy Zuzany Ježkové, především u Emilie Marty, která mění paruky a šaty jako svoje vrtochy. Zmar dosavadních hodnot tváří v tvář omrzelosti a nudě z nekonečného života reprezentuje Jaroslav Prus: po zprávě o smrti svého syna zhroucený, v péči lékaře, jeho dosavadní suverenita je rázem pryč.

Do solidního, rozpadajícího se a opět skládaného světa vpadá s maximální výmluvností hudba. Dirigent Marko Ivanović se v Brně představil poprvé a jako budoucí šéfdirigent Janáčkovy opery to udělal nejlepším možným způsobem. Nastudoval Věc Makropulos z nové kritické edice, kterou pro Universal Edition připravil Jiří Zahrádka, a pokusil se tak přivést Janáčkovu partituru na jeviště bez zavedených zvyklostí, tradičních ústupků a mnohých zjednodušení, která do ní řemeslný jevištní provoz za desítky let vnesl. Z ryze praktického hlediska se není čemu divit, teprve při prohlédnutí partitury si člověk uvědomí, jak je pekelně těžká a bezchybně prakticky nehratelná. Orchestr si ani na chvíli nevydechne, ani jednou se nestane, že by se během árie trošičku vezl za zpěvákem a nechal hudbu tak trošku běžet samospádem – takové místo v celé opeře není.

Věc Makropulos zněla průzračně, ale také kompaktně. Nebyly v ní zvukové díry a propady, přestože by k tomu místy prazvláštní instrumentace mohla vést. Dobře zněla i kapela za scénou během předehry, naštěstí neozvučená – iluze ozvěny jiného, vzdáleného světa byla perfektní. Orchestr nebyl příliš uhlazený, hrál výborně rytmicky s potřebnou dávkou pronikavosti, která jako by vrážela člověku do těla drobné jehličky. Nebolí, ale dráždí a víte o nich pořád. Marko Ivanović nastudoval mimořádně náročné dílo pečlivě, ale bez pedanterie – energicky a zaujatě. Na místě byly rozum i cit a bude jen dobře, když v brněnské opeře nějakou dobu vydrží.

Věc Makropulos je jaksi „uštěkaná“ opera a pěvci se musí vyrovnat s party, ve kterých si vlastně moc nezazpívají, ale neměli by zároveň klouzat k nějaké janáčkovské verzi sprechgesangu. Výrazově je to velmi náročné a Makropulos je snad jediná Janáčkova opera, která neobsahuje vysloveně lyrické, kantabilní pasáže. Závěrečné pohnutí, které vzbudí Marty svým monologem s mužským sborem a výkřikem „Patér hémón!“ (Otče náš), není způsobeno dojemným hudebním vykoupením, ale silou myšlenky. Staré pořádky a systém hodnot se hroutí stejně nenávratně jako ve finále Soumraku bohů (ostatně i dobrovolná smrt hlavní hrdinky vytváří jemnou, byť asi nezamýšlenou paralelu obou děl).

Z vyrovnaného a velmi solidního obsazení na prvním místě zmiňuji Svatopluka Sema v roli Jaroslava Pruse. Poradil si se svou rolí báječně, jeho výstupy byly hybnou pěveckou silou představení. Velmi dobrá byla i Eva Štěrbová jako Kristinka, která vytvářela jeho zářivý, naivní protipól. Aleš Briscein byl Albert Gregor přesvědčivý ve chvílích nejistoty, vášně i zoufalství. Josef Škrobánek byl náležitě bizarní slabomyslný Hauk-Šendorf, který s jasnozřivostí blázna nevázaného na konvence jako jediný Emilii Marty pozná. Roli navíc zvládl bez hloupého pitvoření a více tak vynikl její vážný podtext. Ocenil jsem i obsazení vedlejších rolí zdatnými silami. Jediným slabým místem inscenace byla bohužel představitelka Emilie Marty Gitta-Maria Sjöberg, jejíž obsazení nemůžu žádným racionálním způsobem pochopit. Žádný zvláštní hlas ani zpěv, žádná zvláštní herečka, žádný zvlášť atraktivní zjev – čím se na roli osudové ženy pro patnáct generací hodila, čert ví a Bůh suď.

Inscenace jako celek je nicméně výborná a mohla by sloužit jako příkladná ukázka způsobu práce pro dnešní operu. Při nějakých čtyřech premiérách do sezóny prostě není možné přistupovat na hudební ani inscenační šlendrián, ulevovat si zjednodušujícími úpravami, krácením a řemeslnými klišé. Každé představení by mělo mít unikátní, festivalový charakter, a toho se nám ve Věci Makropulos vedené Markem Ivanovićem a Davidem Radokem téměř stoprocentně dostalo. Škoda, že jen na pět představení v sezóně – nenechte si alespoň jedno z nich ujít.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto skladatel podle komedie Karla Čapka. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: David Radok, scéna: Ondřej Nekvasil, Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Petr Kozumplík, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Pavel Petráněk. Emilia Marty – Gitta-Maria Sjöberg, Albert Gregor – Aleš Briscein, Solicitátor Vítek – Petr Levíček, Kristina – Eva Štěrbová, Jaroslav Prus – Svatopluk Sem, Janek – Peter Račko, Advokát dr. Kolenatý – František Ďuriač, Strojník – Jiří Klecker, Poklízečka – Jitka Zerhauová, Hauk-Šendorf – Josef Škrobánek, Komorná – Jana Hrochová Wallingerová. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 21. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.  více

Festival Janáček Brno - Matiné HF JAMU

22.11.2014, 11:00 / Koncertní sál HF JAMU v Brně

Festival Janáček Brno - Sborový koncert, Kantiléna

22.11.2014, 16:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Příhody lišky Bystroušky

22.11.2014, 19:00 / Divadlo Na Orlí

Festival Janáček Brno - Janáček Ensemble

23.11.2014, 10:00 / Památník Leoše Janáčka

Festival Janáček Brno - Alice in bed

23.11.2014, 15:00 / Reduta

Vánoční koncert Václava Hybše

23.11.2014, 17:00 / Mahenovo divadlo

Festival Janáček Brno - Její pastorkyňa

23.11.2014, 18:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Věc Makropulos

24.11.2014, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více