Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

22. listopad 2014, 0:47

Věc Makropulos pronikavá a jemná až do morku kostí

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.

Nesmrtelná Elina Makropulos prochází lidskými dějinami jako ahasver operních scén, slavná zpěvačka, která se narodila v době vlády Rudolfa II., přesněji v roce 1585. Mizela a opět se objevovala, jmenovala se Ellian Mac Gregor, (J)Ekatěrina Myškina, Elsa Müller, Eugenia Montez, samá EM a divadla jí ležela u nohou (co dělala nejméně do roku 1637, kdy bylo otevřeno první veřejné operní divadlo v Benátkách, nechme stranou). Její otec na ní vyzkoušel elixír dlouhověkosti, takže se s ní ocitáme až někde v roce 1922, kdy má účinek elixíru vyprchat. Receptura je součástí dědictví, o něž se vede už téměř stoletý spor mezi dvěma rodinami. Ani jedna ze stran sporu o neuvěřitelném receptu nic netuší, je to jen divná listina popsaná řecky, která pro ně ve srovnání se stamilionovým dědictvím nemá cenu. Kauza Gregor–Prus se točí kolem ohromného majetku, ale s příchodem slavné zpěvačky, která se teď jmenuje Emilia Marty, se zhroutí všechno, co se zdálo být dosud neotřesitelné.

Jistě, nevědělo se, kdo spor vyhraje – zda zchudlý Albert Gregor, který vidí ve získání dědictví záchranu života, aby se nemusel zastřelit pro dluhy, jak to udělal už jeho otec. Nebo dobře situovaný Jaroslav Prus, který by žádný majetek nepotřeboval a jde mu o potvrzení společenské prestiže. Kdyby se nejednalo o peníze, snad by se dalo i říct, že mu jde o princip. I tato vleklá soudní nejistota – ironický obraz nekonečného života bez zázračných přípravků – ale zapadá do běhu pozemských věcí, jak je i dnes všichni známe. Potom ale přijde někdo, kdo zná detaily událostí, které se odehrály o několik generací zpět – zná je, protože u nich byl a podílel se na nich.

Inscenace Davida Radoka nás uvádí do advokátní kanceláře s mírným světlem, z nějž jen lehce vystupuje decentní vzorek tapet. Scéna Ondřeje NekvasilaZuzany Ježkové vytváří prostředí solidní, uměřené a na první pohled neokázalé, jako každý opravdový luxus. Bytelné psací stoly, zaměstnanci v neuspěchané, ale neustávající práci, vysoká okna a za nimi centrum Prahy – tady se pracuje na dobrém místě a pro bohaté klienty. Albert Gregor sice mnoho majetku nemá, ale v kanceláři dr. Kolenatého se jeho spor již dlouho dědí. Tak trošku si ho tam i pěstují jako součást tradice a palmare v případě vítězství nenechává v klidu ani racionálně uvažujícího právníka. Ten má ovšem najednou uvěřit, že Emilia Marty ví, jaké listiny se nacházejí v zamčených zásuvkách Prusova domu. To se jeho zdravému rozumu příčí a odhodlá se pro ně jít, až když začne Gregor vyhrožovat, že si najde jiného právního zástupce.

Klíčové je druhé dějství v zákulisí opery, do nějž nás uvádí strojník a poklízečka. Potom ale přichází Marty po fantastickém úspěchu v představení a za ní se táhnou její ctitelé: to znamená vlastně všichni, komu se podařilo do zákulisí proniknout. Solidní kancelář se najednou rozpadá, máme před sebou přiznaný divadelní svět – krásné kulisy jsou zezadu jen kusy náhražkových materiálů, všude je šero, okno vede jen do vedlejší místnosti a u něj se rozcvičuje baletka. A uprostřed toho odhaleného kouzla mizí i kouzlo Emilie Marty. Teď se teprve ukazuje, jaká doopravdy je, chová se ke svým obdivovatelům hrozně, zneužívá je, ponižuje a psychicky týrá. „Čerta se starám o své mladé“ sice říká až později ve třetím dějství, ale kdo má oči, ten to vidí ze samotné inscenace už teď. 

S pohrdáním odmítne dárek od Alberta Gregora. Nezajímá ji nic než ona sama a elixír – ten by jí umožnil pokračovat v životě, který ji už dávno nebaví. Dcera solicitátora Vítka Kristina od ní sice dostane podepsanou fotografii, ale předtím se rozhodla rozejít s Prusovým synem Jankem – chce zpívat jako Marty a nic ji při tom nesmí rozptylovat. Marty se ostatně pokusí Janka svést, aby pro ni otci ukradl řecké listiny. Vyruší je starý Prus, který Janka poníží, vyhodí a přidá tak svůj podíl na jeho pozdější sebevraždě, z níž pokrytecky obviní Marty samotnou. Prusovi Marty za listiny slíbí jednu noc a také mu ji dá. Listiny dostane, i když byla v posteli jako led – co čekat od někoho, kdo je znechucený životem už nějakých dvě stě roků.

Inscenace se chová velmi realisticky, zdánlivě příběh vůbec nevykládá, ale zároveň na jeho smysl stále upozorňuje. Dělá to zlehka, bez velkých efektů, ale jemně proniká na samotnou podstatu příběhu a souzní s jeho myšlenkovým světem. Stále před sebou máme víceméně detektivní příběh s bizarními komickými rysy, jehož rozuzlení ve třetím dějství teprve přináší pointu: „Hlupci, vy jste tak šťastni. A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete!“ Zároveň s inscenací jdou i lehce proměňované kostýmy Zuzany Ježkové, především u Emilie Marty, která mění paruky a šaty jako svoje vrtochy. Zmar dosavadních hodnot tváří v tvář omrzelosti a nudě z nekonečného života reprezentuje Jaroslav Prus: po zprávě o smrti svého syna zhroucený, v péči lékaře, jeho dosavadní suverenita je rázem pryč.

Do solidního, rozpadajícího se a opět skládaného světa vpadá s maximální výmluvností hudba. Dirigent Marko Ivanović se v Brně představil poprvé a jako budoucí šéfdirigent Janáčkovy opery to udělal nejlepším možným způsobem. Nastudoval Věc Makropulos z nové kritické edice, kterou pro Universal Edition připravil Jiří Zahrádka, a pokusil se tak přivést Janáčkovu partituru na jeviště bez zavedených zvyklostí, tradičních ústupků a mnohých zjednodušení, která do ní řemeslný jevištní provoz za desítky let vnesl. Z ryze praktického hlediska se není čemu divit, teprve při prohlédnutí partitury si člověk uvědomí, jak je pekelně těžká a bezchybně prakticky nehratelná. Orchestr si ani na chvíli nevydechne, ani jednou se nestane, že by se během árie trošičku vezl za zpěvákem a nechal hudbu tak trošku běžet samospádem – takové místo v celé opeře není.

Věc Makropulos zněla průzračně, ale také kompaktně. Nebyly v ní zvukové díry a propady, přestože by k tomu místy prazvláštní instrumentace mohla vést. Dobře zněla i kapela za scénou během předehry, naštěstí neozvučená – iluze ozvěny jiného, vzdáleného světa byla perfektní. Orchestr nebyl příliš uhlazený, hrál výborně rytmicky s potřebnou dávkou pronikavosti, která jako by vrážela člověku do těla drobné jehličky. Nebolí, ale dráždí a víte o nich pořád. Marko Ivanović nastudoval mimořádně náročné dílo pečlivě, ale bez pedanterie – energicky a zaujatě. Na místě byly rozum i cit a bude jen dobře, když v brněnské opeře nějakou dobu vydrží.

Věc Makropulos je jaksi „uštěkaná“ opera a pěvci se musí vyrovnat s party, ve kterých si vlastně moc nezazpívají, ale neměli by zároveň klouzat k nějaké janáčkovské verzi sprechgesangu. Výrazově je to velmi náročné a Makropulos je snad jediná Janáčkova opera, která neobsahuje vysloveně lyrické, kantabilní pasáže. Závěrečné pohnutí, které vzbudí Marty svým monologem s mužským sborem a výkřikem „Patér hémón!“ (Otče náš), není způsobeno dojemným hudebním vykoupením, ale silou myšlenky. Staré pořádky a systém hodnot se hroutí stejně nenávratně jako ve finále Soumraku bohů (ostatně i dobrovolná smrt hlavní hrdinky vytváří jemnou, byť asi nezamýšlenou paralelu obou děl).

Z vyrovnaného a velmi solidního obsazení na prvním místě zmiňuji Svatopluka Sema v roli Jaroslava Pruse. Poradil si se svou rolí báječně, jeho výstupy byly hybnou pěveckou silou představení. Velmi dobrá byla i Eva Štěrbová jako Kristinka, která vytvářela jeho zářivý, naivní protipól. Aleš Briscein byl Albert Gregor přesvědčivý ve chvílích nejistoty, vášně i zoufalství. Josef Škrobánek byl náležitě bizarní slabomyslný Hauk-Šendorf, který s jasnozřivostí blázna nevázaného na konvence jako jediný Emilii Marty pozná. Roli navíc zvládl bez hloupého pitvoření a více tak vynikl její vážný podtext. Ocenil jsem i obsazení vedlejších rolí zdatnými silami. Jediným slabým místem inscenace byla bohužel představitelka Emilie Marty Gitta-Maria Sjöberg, jejíž obsazení nemůžu žádným racionálním způsobem pochopit. Žádný zvláštní hlas ani zpěv, žádná zvláštní herečka, žádný zvlášť atraktivní zjev – čím se na roli osudové ženy pro patnáct generací hodila, čert ví a Bůh suď.

Inscenace jako celek je nicméně výborná a mohla by sloužit jako příkladná ukázka způsobu práce pro dnešní operu. Při nějakých čtyřech premiérách do sezóny prostě není možné přistupovat na hudební ani inscenační šlendrián, ulevovat si zjednodušujícími úpravami, krácením a řemeslnými klišé. Každé představení by mělo mít unikátní, festivalový charakter, a toho se nám ve Věci Makropulos vedené Markem Ivanovićem a Davidem Radokem téměř stoprocentně dostalo. Škoda, že jen na pět představení v sezóně – nenechte si alespoň jedno z nich ujít.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, libreto skladatel podle komedie Karla Čapka. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: David Radok, scéna: Ondřej Nekvasil, Zuzana Ježková, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Petr Kozumplík, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Pavel Petráněk. Emilia Marty – Gitta-Maria Sjöberg, Albert Gregor – Aleš Briscein, Solicitátor Vítek – Petr Levíček, Kristina – Eva Štěrbová, Jaroslav Prus – Svatopluk Sem, Janek – Peter Račko, Advokát dr. Kolenatý – František Ďuriač, Strojník – Jiří Klecker, Poklízečka – Jitka Zerhauová, Hauk-Šendorf – Josef Škrobánek, Komorná – Jana Hrochová Wallingerová. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 21. listopadu 2014, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto Jana Hallová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Věc Makropulos se v Janáčkově městě Brně nehrála už hodně dlouho. Inscenace, kterou nyní pro úvodní večer janáčkovského mezinárodního festivalu připravil nastupující operní šéfdirigent Marko Ivanović, vzácný režisérský host David Radok a výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, je událostí. Souzní s hudbou a potřebné poselství předává neokázale, ale s plnou silou.  více

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.  více

Festival Janáček Brno - Matiné HF JAMU

22.11.2014, 11:00 / Koncertní sál HF JAMU v Brně

Festival Janáček Brno - Sborový koncert, Kantiléna

22.11.2014, 16:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Příhody lišky Bystroušky

22.11.2014, 19:00 / Divadlo Na Orlí

Festival Janáček Brno - Janáček Ensemble

23.11.2014, 10:00 / Památník Leoše Janáčka

Festival Janáček Brno - Alice in bed

23.11.2014, 15:00 / Reduta

Vánoční koncert Václava Hybše

23.11.2014, 17:00 / Mahenovo divadlo

Festival Janáček Brno - Její pastorkyňa

23.11.2014, 18:00 / Janáčkovo divadlo

Festival Janáček Brno - Věc Makropulos

24.11.2014, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Sobotní večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který zde vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

S dramaturgicky pestrým programem zavítal na včerejší koncert Moravského podzimu, který se již přehoupl do své druhé poloviny, Basilejský komorní orchestr spolu s polským klavíristou Piotrem Anderszewskim. V dílech Mozarta a Schumanna se sólista představil zároveň v roli dirigenta zpoza koncertního křídla. Téměř plný sál Besedního domu se tak stal dějištěm více než dvouhodinového koncertního programu.   více

V prostorech neogotického Českobratrského evangelického chrámu J. A. Komenského zněla při pátém večeru festivalu Moravský podzim duchovní hudba pro sbor a varhany. Programu s názvem Martinů Voices vedle stejnojmenného sboru dále dominovaly varhanistka Linda Sítková a čtyřčlenný soubor lesních rohů. To vše za řízení sbormistra Lukáše Vasilka.  více

Čtvrtý večer festivalu Moravský podzim byl již podruhé naplněný čistě tvorbou Bohuslava Martinů. V sále Besedního domupředstavila včera sopranistka Jana Hrochová spolu s klavíristou Giorgiem Kouklem výběr z bohaté písňové tvorby tohoto českého skladatele. Navázala tak na jejich předešlou spolupráci při nahrávání pěti CD těchto písní. Komorně laděný večer umocnilo také netradiční rozestavění židlí v sále do půlkruhu a přesunutí pomyslného pódia do středu sálu. Tento koncept směřoval k většímu propojení dvou oddělených jednotek, tedy diváků a účinkujících, a vyšel na sto procent.  více

Na divadelní scénu se přenesla třetí akce letošního festivalu Moravský podzim. Za její realizací konkrétně stál Terén, tedy platforma působící jako třetí scéna Centra Experimentálního divadla, hned po divadlech Husa na provázku a HaDivadle. A právě na jevišti Husy na provázku se včera odehrála světová premiéra scénického provedení hry Oidipus, jejímž autorem je André Gide. Za neméně důležitou scénickou hudbou potom stojí skladatel Bohuslav Martinů.  více

Jubilejní 50. ročník hudebního festivalu Moravský podzim včera v brněnském Bobycentru odstartovalo koncertní provedení minimalistické opery Einstein on the Beach skladatele Philipa Glasse a režiséra Roberta Wilsona. Koncertní verze vznikla spoluprací vizuální umělkyně Germaine Kruipové, zpěvačky Suzanne Vegy a hudebních těles Ictus Ensemble a Collegium Vocale Gent. Ačkoliv z původně jevištního vystoupení zůstala prakticky pouze hudba, délka samotného koncertu je s operním dílem srovnatelná. Večer tak trval takřka čtyři hodiny.  více

Doktor David Fligg si s námi povídal o jednom z nejnadanějších skladatelů a hudebníků první poloviny dvacátého století - Gideonu Kleinovi. Je zároveň jedním z organizátorů projektu Gido se vrací domů, který připomíná rovné století od narození tohoto skladatele.  více

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Nejčtenější

Kritika

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více