Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Po pátečním koncertu v Červeném kostele bych rád věřil, že tolik obávaná soudobá hudba má svoje publikum a nemusí děsit ani konzervativnější návštěvníky Velikonočního festivalu. Společně s předchozím oratoriem Israel in Egypt v provedení Capelly Cracoviensis a se závěrečným mendelssohnovským koncertem vznikla vyvážená trojice. Ve třech večerech se setkala stará, soudobá a romantická hudba, všechny tři koncerty byly působivě provedené a publikem vřele přijaté. A navíc: vřelé přijetí tu bylo nepochybně na místě.

Ondřej Štochl napsal svoji kompozici …vlídnost…světlo duše… na objednávku festivalu a rozmístění nástrojů využívalo celý prostor Červeného kostela. Kompozice sledovala sedm stavů duše reprezentovaných vizuálně sedmi barvami duhy. Postup od teplé červené přes chladnou modrou až po jejich smíření ve fialové si můžeme vztáhnout třeba na myšlenkový proces od náhlého nápadu přes jeho myšlenkové zpracování až po realizaci. Může v něm ale také být obsažen celý lidský život od narození až ke smrti.

Odhlédneme-li od mimohudebních výkladů, každá barva byla charakterizována konkrétním nástrojem a zřetelný byl i kompoziční systém Ondřeje Štochla. Ten staví na sjednocování protikladů, které jsou vyjádřeny pomocí alikvotní řady na jedné straně a kvartového kruhu na straně druhé. Vysledovatelné je rovněž důsledné vyhýbání tonálním místům, posluchač vlastně nikdy nemá pocit, že nastal důvěrně známý vztah tónika – dominanta. Přesto ale skladba působí tak, jak se jmenuje – totiž světle a vlídně. Ignorování tonálního uvažování nemá funkci dráždivého naschválu, naopak pomáhá soustředit se na samotný zvuk. Nejedná se ale o vnímání osamocených zvuků v cageovském smyslu, svislé harmonické struktury jsou tu nahrazeny strukturami zvukovými.

Jediné omezení, se kterým se Ondřej Štochl musel při kompozici vyrovnat, bylo obsazení následující kompozice Steva Reicha Tehilim. Štochlovo hudební uvažování je od Reichova natolik vzdálené, že nevznikla kopie, ale ani prudký kontrast. Pokud obě skladby něco spojovalo, byla to přinejmenším ona vlídnost směrem k posluchačům. Tehilim jsou zhudebněné hebrejské texty žalmů, jedna z vrcholných Reichových skladeb. Jejich minimalistický charakter mnohem víc akcentuje horizontální pohyb oproti Štochlovým vertikálním zvukovým strukturám. Vzhledem k téměř stejnému obsazení se v rámci večera dá hovořit také o definování zvukového materiálu v první části a jeho rozhýbání v části druhé. Tehilim se hrají ozvučené, o kvalitní zvuk se postaral Tomáš Vtípil. Zbytečné a bez nápadu ale bylo během nich použití barevných světel, která měla jasnou funkci u …vlídnosti…světla duše…

Hudebníci Brno Contemporary Orchestra byli pro …vlídnost…světlo duše… rozmístěni u oltáře, po stranách chrámové lodi i na kůru, Pavel Šnajdr řídil provedení z prostřední části kostela. Zpěvačky, které také příležitostně obsluhovaly bicí, se v závěru sešly u oltáře, odkud také byly provedeny následující Tehilim. Pavel Šnajdr obě kompozice dobře zvládl koncepčně a orchestr se nedopouštěl vyložených chyb stejně jako zpěvačky. Z provedení ale byla cítit za prvé vcelku pochopitelná nervozita a za druhé ještě jistá nevyzrálost tělesa.

Brno Contemporary Orchestra je na dobré cestě, ale stále ještě nemá zažitý interpretační styl potřebný pro soudobou hudbu. Úrovni koncertu pomohly dobře vybrané zpěvačky – především Tehilim s nimi stálo a padalo. Koncert mi potvrdil to, co vlastně kolem BCO opakuji různými slovy už po několikáté: orchestr potřebuje dobrého dramaturga, hodně hrát a konfrontovat se se špičkovými tělesy i náročným publikem. Pokud by to bylo možné, měl by si alespoň …vlídnost…světlo duše… (ale nejlépe i Tehilim) podržet na repertoáru a provést je ještě několikrát, třeba i v úpravě nevyžadující konkrétní prostor Červeného kostela. Přál bych si, aby se BCO dostal do stavu, kdy nebude „na Brno dobrý“, ale prostě jen dobrý, lepší a vynikající.

Mendelssohnova klidná radost na Petrově

Závěrečný koncert letošního ročníku Velikonočního festivalu byl sestaven z duchovních děl Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tradičně se konal na Petrově a byl věnován sedmdesátým narozeninám zakladatele festivalu Petra Fialy. Ten řídil v úvodu večera svůj Český filharmonický sbor Brno, který provedl a capella Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu).

Nebudu už pořád dokola opakovat stížnosti na akustiku Petrova, zcela nevhodnou pro orchestrální koncerty – s tou už nejspíš nikdo nic neudělá. Pokud existuje pro slavnostní závěr festivalu nějaké zadání, které trvá na biskupské katedrále a romantickém repertoáru s orchestrem, sotva se dalo dramaturgicky udělat víc. Mendelssohnovy umírněné kompozice, které se v mnohém obracejí k barokní minulosti, je možné provést tak, aby byly alespoň pochopitelné a nezůstal z nich jen náladotvorný doplněk k velebnému prostředí Petrova (podobně dobře zvolený a vlastně i provedený byl loňský Schubertův Lazarus). Ukázalo se také, že dříve užívaná plachta nad presbytářem nemá na výsledný zvuk žádný vliv.

Český filharmonický sbor Brno koncert uvedl a celému provedení zcela jasně dominoval. Má krásný zvuk sám o sobě a podporuje ho i místo. Řekl bych, že na Petrově znějí dobře lidské hlasy – žestě – dřeva – hluboké smyčce – vysoké smyčce v tomto sestupném pořadí. Jako malý zázrak působilo i to, že sboru bylo i navzdory mohutnému dozvuku prakticky pořád rozumět, což se nedá říci o sólistech.

Následující Žalm 114 (Když Izrael vyšel z Egypta) je určen pro osmihlasý sbor a orchestr, provedení od této chvíle řídil Andreas Sebastian Weiser. Žalm se tématem Exodu stýká nejen s Händelovým oratoriem Israel in Egypt, ale i s celkovou koncepcí letošního ročníku festivalu. Z orchestrálního zvuku se vydělovaly efektní fanfáry žesťů, dřeva vytvářela zvukovou barvu a smyčce spíš zanikaly. Weiser orchestr nepouštěl do žádných dynamických extrémů, ale výsledek zůstával i tak zahalen do neurčitosti. Hodně záleží určitě i na tom, kde který posluchač sedí, tak se ani nechci pokoušet o nějaké analýzy.

Kantáta Gloria zopakovala již jednou provedený text, tentokrát ale latinsky. Ke sboru a orchestru se přidali sólisté, jejichž kvality vynikly ve vyrovnané pětihlasé části Gratias agimus tibi. Pěknou barvou a jistými výškami se ze sólistického ansámblu připomínali Martina JankováJaroslav Březina, alt Lucie Hilscherové zněl navzdory dozvuku ostře. Mendelssohnovo Gloria má překvapivě mírný charakter niterné radosti a otevřený konec.

Lauda Sion je zhudebněná sekvence Tomáše Akvinského určená ke svátku Božího těla, čímž jsme se v liturgickém kalendáři přenesli deset dní za konec velikonočního období. Připomínkou Poslední večeře se ale svátek k Velikonocům jednoznačně odkazuje. Hymnický a pohyblivý charakter kompozice doplnil předcházející Gloria. Výborně zněl ansámbl se sborem In hac mensa, a především lyrický projev Martiny Jankové v části Caro cibus se sólovým hobojem.

Festival duchovní hudby vykročil závěrečnou kompozicí z velikonočních svátků směrem k příštímu ročníku, jeho současná podoba vnáší vítané oživení do hudebního života města. Prvních dvacet ročníků přineslo mnoho kvalitní hudby, i když na nich dnes leží ještě živý stín unaveného závěru. Dramaturgická i interpretační kvalita má vzestupnou tendenci, což je pro dobrá zpráva pro publikum. Pro pořadatele je ale dobrá zpráva i to, že ještě pořád je kam stoupat, takže mohou pokračovat v dobře započatém díle.

Foto Petr Francán

Program obou večerů

Ondřej Štochl: …vlídnost…světlo duše… (prostorová kompozice na objednávku festivalu, 2012–2013), Steve Reich: Tehillim pro čtyři ženské hlasy a komorní ansámbl (1981). Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Ivana Píchová – lyrický soprán, Linda Nepivodová – mezzosoprán, Lucie Kořínková – alt, Romana Jedličková – vysoký soprán, Brno Contemporary Orchestra. 5. 4. 2013, kostel J. A. Komenského (zvaný Červený), Brno.

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu), Žalm 114, Gloria, Lauda Sion (Chval Sióne Spasitele). Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser a Petr Fiala, Martina Janková – soprán, Hana Škarková – soprán, Lucie Hilscherová – alt, Jaroslav Březina – tenor, Tomáš Šelc – basbaryton, Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Brno. 7. 4. 2013, katedrála svatých Petra a Pavla, Brno. Koncert byl věnován životnímu jubileu Petra Fialy.

Hodnocení autora: 70 %

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více