Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Po pátečním koncertu v Červeném kostele bych rád věřil, že tolik obávaná soudobá hudba má svoje publikum a nemusí děsit ani konzervativnější návštěvníky Velikonočního festivalu. Společně s předchozím oratoriem Israel in Egypt v provedení Capelly Cracoviensis a se závěrečným mendelssohnovským koncertem vznikla vyvážená trojice. Ve třech večerech se setkala stará, soudobá a romantická hudba, všechny tři koncerty byly působivě provedené a publikem vřele přijaté. A navíc: vřelé přijetí tu bylo nepochybně na místě.

Ondřej Štochl napsal svoji kompozici …vlídnost…světlo duše… na objednávku festivalu a rozmístění nástrojů využívalo celý prostor Červeného kostela. Kompozice sledovala sedm stavů duše reprezentovaných vizuálně sedmi barvami duhy. Postup od teplé červené přes chladnou modrou až po jejich smíření ve fialové si můžeme vztáhnout třeba na myšlenkový proces od náhlého nápadu přes jeho myšlenkové zpracování až po realizaci. Může v něm ale také být obsažen celý lidský život od narození až ke smrti.

Odhlédneme-li od mimohudebních výkladů, každá barva byla charakterizována konkrétním nástrojem a zřetelný byl i kompoziční systém Ondřeje Štochla. Ten staví na sjednocování protikladů, které jsou vyjádřeny pomocí alikvotní řady na jedné straně a kvartového kruhu na straně druhé. Vysledovatelné je rovněž důsledné vyhýbání tonálním místům, posluchač vlastně nikdy nemá pocit, že nastal důvěrně známý vztah tónika – dominanta. Přesto ale skladba působí tak, jak se jmenuje – totiž světle a vlídně. Ignorování tonálního uvažování nemá funkci dráždivého naschválu, naopak pomáhá soustředit se na samotný zvuk. Nejedná se ale o vnímání osamocených zvuků v cageovském smyslu, svislé harmonické struktury jsou tu nahrazeny strukturami zvukovými.

Jediné omezení, se kterým se Ondřej Štochl musel při kompozici vyrovnat, bylo obsazení následující kompozice Steva Reicha Tehilim. Štochlovo hudební uvažování je od Reichova natolik vzdálené, že nevznikla kopie, ale ani prudký kontrast. Pokud obě skladby něco spojovalo, byla to přinejmenším ona vlídnost směrem k posluchačům. Tehilim jsou zhudebněné hebrejské texty žalmů, jedna z vrcholných Reichových skladeb. Jejich minimalistický charakter mnohem víc akcentuje horizontální pohyb oproti Štochlovým vertikálním zvukovým strukturám. Vzhledem k téměř stejnému obsazení se v rámci večera dá hovořit také o definování zvukového materiálu v první části a jeho rozhýbání v části druhé. Tehilim se hrají ozvučené, o kvalitní zvuk se postaral Tomáš Vtípil. Zbytečné a bez nápadu ale bylo během nich použití barevných světel, která měla jasnou funkci u …vlídnosti…světla duše…

Hudebníci Brno Contemporary Orchestra byli pro …vlídnost…světlo duše… rozmístěni u oltáře, po stranách chrámové lodi i na kůru, Pavel Šnajdr řídil provedení z prostřední části kostela. Zpěvačky, které také příležitostně obsluhovaly bicí, se v závěru sešly u oltáře, odkud také byly provedeny následující Tehilim. Pavel Šnajdr obě kompozice dobře zvládl koncepčně a orchestr se nedopouštěl vyložených chyb stejně jako zpěvačky. Z provedení ale byla cítit za prvé vcelku pochopitelná nervozita a za druhé ještě jistá nevyzrálost tělesa.

Brno Contemporary Orchestra je na dobré cestě, ale stále ještě nemá zažitý interpretační styl potřebný pro soudobou hudbu. Úrovni koncertu pomohly dobře vybrané zpěvačky – především Tehilim s nimi stálo a padalo. Koncert mi potvrdil to, co vlastně kolem BCO opakuji různými slovy už po několikáté: orchestr potřebuje dobrého dramaturga, hodně hrát a konfrontovat se se špičkovými tělesy i náročným publikem. Pokud by to bylo možné, měl by si alespoň …vlídnost…světlo duše… (ale nejlépe i Tehilim) podržet na repertoáru a provést je ještě několikrát, třeba i v úpravě nevyžadující konkrétní prostor Červeného kostela. Přál bych si, aby se BCO dostal do stavu, kdy nebude „na Brno dobrý“, ale prostě jen dobrý, lepší a vynikající.

Mendelssohnova klidná radost na Petrově

Závěrečný koncert letošního ročníku Velikonočního festivalu byl sestaven z duchovních děl Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tradičně se konal na Petrově a byl věnován sedmdesátým narozeninám zakladatele festivalu Petra Fialy. Ten řídil v úvodu večera svůj Český filharmonický sbor Brno, který provedl a capella Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu).

Nebudu už pořád dokola opakovat stížnosti na akustiku Petrova, zcela nevhodnou pro orchestrální koncerty – s tou už nejspíš nikdo nic neudělá. Pokud existuje pro slavnostní závěr festivalu nějaké zadání, které trvá na biskupské katedrále a romantickém repertoáru s orchestrem, sotva se dalo dramaturgicky udělat víc. Mendelssohnovy umírněné kompozice, které se v mnohém obracejí k barokní minulosti, je možné provést tak, aby byly alespoň pochopitelné a nezůstal z nich jen náladotvorný doplněk k velebnému prostředí Petrova (podobně dobře zvolený a vlastně i provedený byl loňský Schubertův Lazarus). Ukázalo se také, že dříve užívaná plachta nad presbytářem nemá na výsledný zvuk žádný vliv.

Český filharmonický sbor Brno koncert uvedl a celému provedení zcela jasně dominoval. Má krásný zvuk sám o sobě a podporuje ho i místo. Řekl bych, že na Petrově znějí dobře lidské hlasy – žestě – dřeva – hluboké smyčce – vysoké smyčce v tomto sestupném pořadí. Jako malý zázrak působilo i to, že sboru bylo i navzdory mohutnému dozvuku prakticky pořád rozumět, což se nedá říci o sólistech.

Následující Žalm 114 (Když Izrael vyšel z Egypta) je určen pro osmihlasý sbor a orchestr, provedení od této chvíle řídil Andreas Sebastian Weiser. Žalm se tématem Exodu stýká nejen s Händelovým oratoriem Israel in Egypt, ale i s celkovou koncepcí letošního ročníku festivalu. Z orchestrálního zvuku se vydělovaly efektní fanfáry žesťů, dřeva vytvářela zvukovou barvu a smyčce spíš zanikaly. Weiser orchestr nepouštěl do žádných dynamických extrémů, ale výsledek zůstával i tak zahalen do neurčitosti. Hodně záleží určitě i na tom, kde který posluchač sedí, tak se ani nechci pokoušet o nějaké analýzy.

Kantáta Gloria zopakovala již jednou provedený text, tentokrát ale latinsky. Ke sboru a orchestru se přidali sólisté, jejichž kvality vynikly ve vyrovnané pětihlasé části Gratias agimus tibi. Pěknou barvou a jistými výškami se ze sólistického ansámblu připomínali Martina JankováJaroslav Březina, alt Lucie Hilscherové zněl navzdory dozvuku ostře. Mendelssohnovo Gloria má překvapivě mírný charakter niterné radosti a otevřený konec.

Lauda Sion je zhudebněná sekvence Tomáše Akvinského určená ke svátku Božího těla, čímž jsme se v liturgickém kalendáři přenesli deset dní za konec velikonočního období. Připomínkou Poslední večeře se ale svátek k Velikonocům jednoznačně odkazuje. Hymnický a pohyblivý charakter kompozice doplnil předcházející Gloria. Výborně zněl ansámbl se sborem In hac mensa, a především lyrický projev Martiny Jankové v části Caro cibus se sólovým hobojem.

Festival duchovní hudby vykročil závěrečnou kompozicí z velikonočních svátků směrem k příštímu ročníku, jeho současná podoba vnáší vítané oživení do hudebního života města. Prvních dvacet ročníků přineslo mnoho kvalitní hudby, i když na nich dnes leží ještě živý stín unaveného závěru. Dramaturgická i interpretační kvalita má vzestupnou tendenci, což je pro dobrá zpráva pro publikum. Pro pořadatele je ale dobrá zpráva i to, že ještě pořád je kam stoupat, takže mohou pokračovat v dobře započatém díle.

Foto Petr Francán

Program obou večerů

Ondřej Štochl: …vlídnost…světlo duše… (prostorová kompozice na objednávku festivalu, 2012–2013), Steve Reich: Tehillim pro čtyři ženské hlasy a komorní ansámbl (1981). Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Ivana Píchová – lyrický soprán, Linda Nepivodová – mezzosoprán, Lucie Kořínková – alt, Romana Jedličková – vysoký soprán, Brno Contemporary Orchestra. 5. 4. 2013, kostel J. A. Komenského (zvaný Červený), Brno.

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu), Žalm 114, Gloria, Lauda Sion (Chval Sióne Spasitele). Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser a Petr Fiala, Martina Janková – soprán, Hana Škarková – soprán, Lucie Hilscherová – alt, Jaroslav Březina – tenor, Tomáš Šelc – basbaryton, Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Brno. 7. 4. 2013, katedrála svatých Petra a Pavla, Brno. Koncert byl věnován životnímu jubileu Petra Fialy.

Hodnocení autora: 70 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Uplynulý týden plný hudebních akcí završilo finálové kolo soutěže Central European Jazz Competition pořádané dvojicí „sousedících“ jazzových festivalů –  JazzFestBrno a Poysdorf Jazz & Wine. Přeshraniční hudební projekt  našlápl ke slibné budoucnosti: už první ročník jazzového klání ve svém finálovém odpoledni nabídl šest půlhodinových bloků finalistů, kteří překvapili šíří hudebního záběru i muzikantskou kvalitou.  více

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.  více

Hlavním dramaturgickým záměrem letošního Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2018 je uvedení kompletního hudebně-dramatického autorova díla. Po divácky úspěšné Káti Kabanové a precizním provedení Věci Makropulos včera přišel na řadu polský soubor Teatr Wielki z Poznani s uvedením Její pastorkyně tedy díla, které dvanáct let po své Brněnské premiéře v roce 1904 otevřelo Leoši Janáčkovi dveře na mezinárodní hudební scénu.  více

Na mezinárodním hudebním festivalu Janáček Brno 2018 zaznělo mnoho rozličných a kvalitativně rozdílných operních představen. Jednou za čas se objeví inscenace, které rozdělí brněnské publikum na dva nesmiřitelné tábory, jedni jsou nadšeni novátorstvím, množstvím mimohudebních odkazů a smělou režií, druzí hořekují nad nelogickým symbolismem, odklonem od operního libreta a konečně políčkem do tváře skladatele. Písňový cyklus Zápisník zmizelého od belgického tělesa Muziektheater Transparant v režii Iva van Hoveho a se skladatelskými přípisky Annelies Van Parys kontroverzní v naznačeném slova smyslu byl. Na novém jevištním tvaru se podílel také scénograf Jan Versweyveld, kostymérka An D’Huys a dramaturg Krystian Lada. V sólových rolích se představili Ed Lyon, Marie Hamard a Hugo Koolschijn, na klavír doprovázena Lada Valešová a za scénou účinkovaly členky sborové akademie De Munt/La Monnaie. Zápisník zmizelého včera zazněl v sále Mahenova divadla.  více

Druhý z doprovodných folklorních koncertů festivalu Janáček Brno se uskutečnil v divadle Reduta. Dle všeho laťka, kterou nastavil ten první, zůstává stále vysoko. Pořad nazvaný Chodníčky k lidové písni měl představit divákům jeden z Janáčkových nejoblíbenějších slováckých regionů – Horňácko. Tohoto úkolu se svědomitě ujala cimbálová kapela s výstižným názvem Musica Folklorica.  více

Dvakrát hudební mistrovství prvotřídní kvality a pokaždé jinak. Jednou jako posluchačsky náročná hudební show, kterou jen poučení posluchači vnímali jako připomínku tragických událostí. A podruhé jako odlehčený a roztančený večer s písněmi, které si mohl zpívat celý sál Sono Centra. Pořadatelé JazzFestu Brno ukázali, že není jazzové kvinteto jako jazzové kvinteto. Oba lídři posledních dvou koncertů letošního ročníku festivalu si právem vysloužili bouřlivý potlesk. Přitom by člověk na scéně stěží pohledal dva tak rozdílné typy hudebníků, jako jsou Terence Blanchard a Richard Bona.  více

Brněnský Slovácký krúžek oslavil v sobotu 110. výročí svého vzniku. A díky velkému zájmu diváků si je připomněl hned dvěma odpoledními koncerty v kulturním centru Rubín.  více

Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno je v plném proudu, posluchači si ještě nestačili vychutnat povedenou instrumentaci Ondřeje Kyase v novém scénickém nastudování Šárky a už se na ně valí další produkce. Jednoaktová opera Počátek románu a balet Rákoš Rákoczy zazněly v provedení studentů Konzervatoře Brno s Orchestrem a sborem studentů téže instituce. Vystoupil také umělecký soubor Hradišťan. Režie se chopila Kristiana Belcredi, scénu a kostýmy navrhla Sylva Marková. Obě působí v tělese Ensemble Opera Diversa. Choreografie se ujala umělecká vedoucí souboru Hradišťan Ladislava Košíková. Představení řídil Tomáš Krejčí.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více