Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Po pátečním koncertu v Červeném kostele bych rád věřil, že tolik obávaná soudobá hudba má svoje publikum a nemusí děsit ani konzervativnější návštěvníky Velikonočního festivalu. Společně s předchozím oratoriem Israel in Egypt v provedení Capelly Cracoviensis a se závěrečným mendelssohnovským koncertem vznikla vyvážená trojice. Ve třech večerech se setkala stará, soudobá a romantická hudba, všechny tři koncerty byly působivě provedené a publikem vřele přijaté. A navíc: vřelé přijetí tu bylo nepochybně na místě.

Ondřej Štochl napsal svoji kompozici …vlídnost…světlo duše… na objednávku festivalu a rozmístění nástrojů využívalo celý prostor Červeného kostela. Kompozice sledovala sedm stavů duše reprezentovaných vizuálně sedmi barvami duhy. Postup od teplé červené přes chladnou modrou až po jejich smíření ve fialové si můžeme vztáhnout třeba na myšlenkový proces od náhlého nápadu přes jeho myšlenkové zpracování až po realizaci. Může v něm ale také být obsažen celý lidský život od narození až ke smrti.

Odhlédneme-li od mimohudebních výkladů, každá barva byla charakterizována konkrétním nástrojem a zřetelný byl i kompoziční systém Ondřeje Štochla. Ten staví na sjednocování protikladů, které jsou vyjádřeny pomocí alikvotní řady na jedné straně a kvartového kruhu na straně druhé. Vysledovatelné je rovněž důsledné vyhýbání tonálním místům, posluchač vlastně nikdy nemá pocit, že nastal důvěrně známý vztah tónika – dominanta. Přesto ale skladba působí tak, jak se jmenuje – totiž světle a vlídně. Ignorování tonálního uvažování nemá funkci dráždivého naschválu, naopak pomáhá soustředit se na samotný zvuk. Nejedná se ale o vnímání osamocených zvuků v cageovském smyslu, svislé harmonické struktury jsou tu nahrazeny strukturami zvukovými.

Jediné omezení, se kterým se Ondřej Štochl musel při kompozici vyrovnat, bylo obsazení následující kompozice Steva Reicha Tehilim. Štochlovo hudební uvažování je od Reichova natolik vzdálené, že nevznikla kopie, ale ani prudký kontrast. Pokud obě skladby něco spojovalo, byla to přinejmenším ona vlídnost směrem k posluchačům. Tehilim jsou zhudebněné hebrejské texty žalmů, jedna z vrcholných Reichových skladeb. Jejich minimalistický charakter mnohem víc akcentuje horizontální pohyb oproti Štochlovým vertikálním zvukovým strukturám. Vzhledem k téměř stejnému obsazení se v rámci večera dá hovořit také o definování zvukového materiálu v první části a jeho rozhýbání v části druhé. Tehilim se hrají ozvučené, o kvalitní zvuk se postaral Tomáš Vtípil. Zbytečné a bez nápadu ale bylo během nich použití barevných světel, která měla jasnou funkci u …vlídnosti…světla duše…

Hudebníci Brno Contemporary Orchestra byli pro …vlídnost…světlo duše… rozmístěni u oltáře, po stranách chrámové lodi i na kůru, Pavel Šnajdr řídil provedení z prostřední části kostela. Zpěvačky, které také příležitostně obsluhovaly bicí, se v závěru sešly u oltáře, odkud také byly provedeny následující Tehilim. Pavel Šnajdr obě kompozice dobře zvládl koncepčně a orchestr se nedopouštěl vyložených chyb stejně jako zpěvačky. Z provedení ale byla cítit za prvé vcelku pochopitelná nervozita a za druhé ještě jistá nevyzrálost tělesa.

Brno Contemporary Orchestra je na dobré cestě, ale stále ještě nemá zažitý interpretační styl potřebný pro soudobou hudbu. Úrovni koncertu pomohly dobře vybrané zpěvačky – především Tehilim s nimi stálo a padalo. Koncert mi potvrdil to, co vlastně kolem BCO opakuji různými slovy už po několikáté: orchestr potřebuje dobrého dramaturga, hodně hrát a konfrontovat se se špičkovými tělesy i náročným publikem. Pokud by to bylo možné, měl by si alespoň …vlídnost…světlo duše… (ale nejlépe i Tehilim) podržet na repertoáru a provést je ještě několikrát, třeba i v úpravě nevyžadující konkrétní prostor Červeného kostela. Přál bych si, aby se BCO dostal do stavu, kdy nebude „na Brno dobrý“, ale prostě jen dobrý, lepší a vynikající.

Mendelssohnova klidná radost na Petrově

Závěrečný koncert letošního ročníku Velikonočního festivalu byl sestaven z duchovních děl Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tradičně se konal na Petrově a byl věnován sedmdesátým narozeninám zakladatele festivalu Petra Fialy. Ten řídil v úvodu večera svůj Český filharmonický sbor Brno, který provedl a capella Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu).

Nebudu už pořád dokola opakovat stížnosti na akustiku Petrova, zcela nevhodnou pro orchestrální koncerty – s tou už nejspíš nikdo nic neudělá. Pokud existuje pro slavnostní závěr festivalu nějaké zadání, které trvá na biskupské katedrále a romantickém repertoáru s orchestrem, sotva se dalo dramaturgicky udělat víc. Mendelssohnovy umírněné kompozice, které se v mnohém obracejí k barokní minulosti, je možné provést tak, aby byly alespoň pochopitelné a nezůstal z nich jen náladotvorný doplněk k velebnému prostředí Petrova (podobně dobře zvolený a vlastně i provedený byl loňský Schubertův Lazarus). Ukázalo se také, že dříve užívaná plachta nad presbytářem nemá na výsledný zvuk žádný vliv.

Český filharmonický sbor Brno koncert uvedl a celému provedení zcela jasně dominoval. Má krásný zvuk sám o sobě a podporuje ho i místo. Řekl bych, že na Petrově znějí dobře lidské hlasy – žestě – dřeva – hluboké smyčce – vysoké smyčce v tomto sestupném pořadí. Jako malý zázrak působilo i to, že sboru bylo i navzdory mohutnému dozvuku prakticky pořád rozumět, což se nedá říci o sólistech.

Následující Žalm 114 (Když Izrael vyšel z Egypta) je určen pro osmihlasý sbor a orchestr, provedení od této chvíle řídil Andreas Sebastian Weiser. Žalm se tématem Exodu stýká nejen s Händelovým oratoriem Israel in Egypt, ale i s celkovou koncepcí letošního ročníku festivalu. Z orchestrálního zvuku se vydělovaly efektní fanfáry žesťů, dřeva vytvářela zvukovou barvu a smyčce spíš zanikaly. Weiser orchestr nepouštěl do žádných dynamických extrémů, ale výsledek zůstával i tak zahalen do neurčitosti. Hodně záleží určitě i na tom, kde který posluchač sedí, tak se ani nechci pokoušet o nějaké analýzy.

Kantáta Gloria zopakovala již jednou provedený text, tentokrát ale latinsky. Ke sboru a orchestru se přidali sólisté, jejichž kvality vynikly ve vyrovnané pětihlasé části Gratias agimus tibi. Pěknou barvou a jistými výškami se ze sólistického ansámblu připomínali Martina JankováJaroslav Březina, alt Lucie Hilscherové zněl navzdory dozvuku ostře. Mendelssohnovo Gloria má překvapivě mírný charakter niterné radosti a otevřený konec.

Lauda Sion je zhudebněná sekvence Tomáše Akvinského určená ke svátku Božího těla, čímž jsme se v liturgickém kalendáři přenesli deset dní za konec velikonočního období. Připomínkou Poslední večeře se ale svátek k Velikonocům jednoznačně odkazuje. Hymnický a pohyblivý charakter kompozice doplnil předcházející Gloria. Výborně zněl ansámbl se sborem In hac mensa, a především lyrický projev Martiny Jankové v části Caro cibus se sólovým hobojem.

Festival duchovní hudby vykročil závěrečnou kompozicí z velikonočních svátků směrem k příštímu ročníku, jeho současná podoba vnáší vítané oživení do hudebního života města. Prvních dvacet ročníků přineslo mnoho kvalitní hudby, i když na nich dnes leží ještě živý stín unaveného závěru. Dramaturgická i interpretační kvalita má vzestupnou tendenci, což je pro dobrá zpráva pro publikum. Pro pořadatele je ale dobrá zpráva i to, že ještě pořád je kam stoupat, takže mohou pokračovat v dobře započatém díle.

Foto Petr Francán

Program obou večerů

Ondřej Štochl: …vlídnost…světlo duše… (prostorová kompozice na objednávku festivalu, 2012–2013), Steve Reich: Tehillim pro čtyři ženské hlasy a komorní ansámbl (1981). Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Ivana Píchová – lyrický soprán, Linda Nepivodová – mezzosoprán, Lucie Kořínková – alt, Romana Jedličková – vysoký soprán, Brno Contemporary Orchestra. 5. 4. 2013, kostel J. A. Komenského (zvaný Červený), Brno.

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu), Žalm 114, Gloria, Lauda Sion (Chval Sióne Spasitele). Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser a Petr Fiala, Martina Janková – soprán, Hana Škarková – soprán, Lucie Hilscherová – alt, Jaroslav Březina – tenor, Tomáš Šelc – basbaryton, Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Brno. 7. 4. 2013, katedrála svatých Petra a Pavla, Brno. Koncert byl věnován životnímu jubileu Petra Fialy.

Hodnocení autora: 70 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více