Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Velikonoční festival: vlídnost, žalmy a tichá radost v závěru

Po pátečním koncertu v Červeném kostele bych rád věřil, že tolik obávaná soudobá hudba má svoje publikum a nemusí děsit ani konzervativnější návštěvníky Velikonočního festivalu. Společně s předchozím oratoriem Israel in Egypt v provedení Capelly Cracoviensis a se závěrečným mendelssohnovským koncertem vznikla vyvážená trojice. Ve třech večerech se setkala stará, soudobá a romantická hudba, všechny tři koncerty byly působivě provedené a publikem vřele přijaté. A navíc: vřelé přijetí tu bylo nepochybně na místě.

Ondřej Štochl napsal svoji kompozici …vlídnost…světlo duše… na objednávku festivalu a rozmístění nástrojů využívalo celý prostor Červeného kostela. Kompozice sledovala sedm stavů duše reprezentovaných vizuálně sedmi barvami duhy. Postup od teplé červené přes chladnou modrou až po jejich smíření ve fialové si můžeme vztáhnout třeba na myšlenkový proces od náhlého nápadu přes jeho myšlenkové zpracování až po realizaci. Může v něm ale také být obsažen celý lidský život od narození až ke smrti.

Odhlédneme-li od mimohudebních výkladů, každá barva byla charakterizována konkrétním nástrojem a zřetelný byl i kompoziční systém Ondřeje Štochla. Ten staví na sjednocování protikladů, které jsou vyjádřeny pomocí alikvotní řady na jedné straně a kvartového kruhu na straně druhé. Vysledovatelné je rovněž důsledné vyhýbání tonálním místům, posluchač vlastně nikdy nemá pocit, že nastal důvěrně známý vztah tónika – dominanta. Přesto ale skladba působí tak, jak se jmenuje – totiž světle a vlídně. Ignorování tonálního uvažování nemá funkci dráždivého naschválu, naopak pomáhá soustředit se na samotný zvuk. Nejedná se ale o vnímání osamocených zvuků v cageovském smyslu, svislé harmonické struktury jsou tu nahrazeny strukturami zvukovými.

Jediné omezení, se kterým se Ondřej Štochl musel při kompozici vyrovnat, bylo obsazení následující kompozice Steva Reicha Tehilim. Štochlovo hudební uvažování je od Reichova natolik vzdálené, že nevznikla kopie, ale ani prudký kontrast. Pokud obě skladby něco spojovalo, byla to přinejmenším ona vlídnost směrem k posluchačům. Tehilim jsou zhudebněné hebrejské texty žalmů, jedna z vrcholných Reichových skladeb. Jejich minimalistický charakter mnohem víc akcentuje horizontální pohyb oproti Štochlovým vertikálním zvukovým strukturám. Vzhledem k téměř stejnému obsazení se v rámci večera dá hovořit také o definování zvukového materiálu v první části a jeho rozhýbání v části druhé. Tehilim se hrají ozvučené, o kvalitní zvuk se postaral Tomáš Vtípil. Zbytečné a bez nápadu ale bylo během nich použití barevných světel, která měla jasnou funkci u …vlídnosti…světla duše…

Hudebníci Brno Contemporary Orchestra byli pro …vlídnost…světlo duše… rozmístěni u oltáře, po stranách chrámové lodi i na kůru, Pavel Šnajdr řídil provedení z prostřední části kostela. Zpěvačky, které také příležitostně obsluhovaly bicí, se v závěru sešly u oltáře, odkud také byly provedeny následující Tehilim. Pavel Šnajdr obě kompozice dobře zvládl koncepčně a orchestr se nedopouštěl vyložených chyb stejně jako zpěvačky. Z provedení ale byla cítit za prvé vcelku pochopitelná nervozita a za druhé ještě jistá nevyzrálost tělesa.

Brno Contemporary Orchestra je na dobré cestě, ale stále ještě nemá zažitý interpretační styl potřebný pro soudobou hudbu. Úrovni koncertu pomohly dobře vybrané zpěvačky – především Tehilim s nimi stálo a padalo. Koncert mi potvrdil to, co vlastně kolem BCO opakuji různými slovy už po několikáté: orchestr potřebuje dobrého dramaturga, hodně hrát a konfrontovat se se špičkovými tělesy i náročným publikem. Pokud by to bylo možné, měl by si alespoň …vlídnost…světlo duše… (ale nejlépe i Tehilim) podržet na repertoáru a provést je ještě několikrát, třeba i v úpravě nevyžadující konkrétní prostor Červeného kostela. Přál bych si, aby se BCO dostal do stavu, kdy nebude „na Brno dobrý“, ale prostě jen dobrý, lepší a vynikající.

Mendelssohnova klidná radost na Petrově

Závěrečný koncert letošního ročníku Velikonočního festivalu byl sestaven z duchovních děl Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tradičně se konal na Petrově a byl věnován sedmdesátým narozeninám zakladatele festivalu Petra Fialy. Ten řídil v úvodu večera svůj Český filharmonický sbor Brno, který provedl a capella Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu).

Nebudu už pořád dokola opakovat stížnosti na akustiku Petrova, zcela nevhodnou pro orchestrální koncerty – s tou už nejspíš nikdo nic neudělá. Pokud existuje pro slavnostní závěr festivalu nějaké zadání, které trvá na biskupské katedrále a romantickém repertoáru s orchestrem, sotva se dalo dramaturgicky udělat víc. Mendelssohnovy umírněné kompozice, které se v mnohém obracejí k barokní minulosti, je možné provést tak, aby byly alespoň pochopitelné a nezůstal z nich jen náladotvorný doplněk k velebnému prostředí Petrova (podobně dobře zvolený a vlastně i provedený byl loňský Schubertův Lazarus). Ukázalo se také, že dříve užívaná plachta nad presbytářem nemá na výsledný zvuk žádný vliv.

Český filharmonický sbor Brno koncert uvedl a celému provedení zcela jasně dominoval. Má krásný zvuk sám o sobě a podporuje ho i místo. Řekl bych, že na Petrově znějí dobře lidské hlasy – žestě – dřeva – hluboké smyčce – vysoké smyčce v tomto sestupném pořadí. Jako malý zázrak působilo i to, že sboru bylo i navzdory mohutnému dozvuku prakticky pořád rozumět, což se nedá říci o sólistech.

Následující Žalm 114 (Když Izrael vyšel z Egypta) je určen pro osmihlasý sbor a orchestr, provedení od této chvíle řídil Andreas Sebastian Weiser. Žalm se tématem Exodu stýká nejen s Händelovým oratoriem Israel in Egypt, ale i s celkovou koncepcí letošního ročníku festivalu. Z orchestrálního zvuku se vydělovaly efektní fanfáry žesťů, dřeva vytvářela zvukovou barvu a smyčce spíš zanikaly. Weiser orchestr nepouštěl do žádných dynamických extrémů, ale výsledek zůstával i tak zahalen do neurčitosti. Hodně záleží určitě i na tom, kde který posluchač sedí, tak se ani nechci pokoušet o nějaké analýzy.

Kantáta Gloria zopakovala již jednou provedený text, tentokrát ale latinsky. Ke sboru a orchestru se přidali sólisté, jejichž kvality vynikly ve vyrovnané pětihlasé části Gratias agimus tibi. Pěknou barvou a jistými výškami se ze sólistického ansámblu připomínali Martina JankováJaroslav Březina, alt Lucie Hilscherové zněl navzdory dozvuku ostře. Mendelssohnovo Gloria má překvapivě mírný charakter niterné radosti a otevřený konec.

Lauda Sion je zhudebněná sekvence Tomáše Akvinského určená ke svátku Božího těla, čímž jsme se v liturgickém kalendáři přenesli deset dní za konec velikonočního období. Připomínkou Poslední večeře se ale svátek k Velikonocům jednoznačně odkazuje. Hymnický a pohyblivý charakter kompozice doplnil předcházející Gloria. Výborně zněl ansámbl se sborem In hac mensa, a především lyrický projev Martiny Jankové v části Caro cibus se sólovým hobojem.

Festival duchovní hudby vykročil závěrečnou kompozicí z velikonočních svátků směrem k příštímu ročníku, jeho současná podoba vnáší vítané oživení do hudebního života města. Prvních dvacet ročníků přineslo mnoho kvalitní hudby, i když na nich dnes leží ještě živý stín unaveného závěru. Dramaturgická i interpretační kvalita má vzestupnou tendenci, což je pro dobrá zpráva pro publikum. Pro pořadatele je ale dobrá zpráva i to, že ještě pořád je kam stoupat, takže mohou pokračovat v dobře započatém díle.

Foto Petr Francán

Program obou večerů

Ondřej Štochl: …vlídnost…světlo duše… (prostorová kompozice na objednávku festivalu, 2012–2013), Steve Reich: Tehillim pro čtyři ženské hlasy a komorní ansámbl (1981). Hudební nastudování – Pavel Šnajdr, Ivana Píchová – lyrický soprán, Linda Nepivodová – mezzosoprán, Lucie Kořínková – alt, Romana Jedličková – vysoký soprán, Brno Contemporary Orchestra. 5. 4. 2013, kostel J. A. Komenského (zvaný Červený), Brno.

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Ehre sei Gott in der Höhe (Sláva na výsostech Bohu), Žalm 114, Gloria, Lauda Sion (Chval Sióne Spasitele). Hudební nastudování – Andreas Sebastian Weiser a Petr Fiala, Martina Janková – soprán, Hana Škarková – soprán, Lucie Hilscherová – alt, Jaroslav Březina – tenor, Tomáš Šelc – basbaryton, Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Brno. 7. 4. 2013, katedrála svatých Petra a Pavla, Brno. Koncert byl věnován životnímu jubileu Petra Fialy.

Hodnocení autora: 70 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více