Viki čili muzikál (ze) staré školy

2. květen 2017, 11:00
Viki čili muzikál (ze) staré školy

Hudební retro komedie Viki kráčí za štěstím, jak ji v premiéře uvedlo Městské divadlo Brno, je na mnoho způsobů zpáteční cestou v čase. Diváka vrací ke tvorbě z autorské dílny Milan Uhde, Miloš Štědroň, kterou nyní výrazně doplnil hudební skladatel Karel Cón. Jde navrch o exkurz k reálnému příběhu, který se odehrál na přelomu 60. a 70. let či swingové muzice kralující éře sladkých sixities. A před publikem nyní navrch defiluje bezmála stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Jurajem Nvotou, který se před pěti lety představil na stejném jevišti divákům s romantickým muzikálem Divá Bára.

Bašta muž

A jak už to tak bývá, všechny návraty mají své přednosti ale i možná rizika či přímo negativa. Neobešla je ani Uhdeho hrdinka Viki, která je v tomto díle usedlou pětatřicetiletou manželkou s patnáctiletou dcerou. A tato všedním manželství a hodným mužem unuděná, přitažlivá Viki se zprudka zamiluje do uhrančivého jazzmana, kvůli kterému opustí rodinu, i když jí to celé okolí rozmlouvá. Dělá to třeba i bývalá milenka tohoto záletníka s jiskrou, který je pro ženy k sežrání a zřejmě proto se ve scénáři jmenuje Marek Bašta. Jak Uhde do médií opakovaně přiznal, předobrazem příběhu byla mocná love-story mezi nedávno zesnulým brněnským jazzovým muzikantem a ženou, která pocházela ze zcela jiných sociálních poměrů a bydlela se svým manželem v paneláku. Na dovolenou jezdili i s dcerou na motorce s přídavným vozíkem, která se ve formě 2D kresby na jevišti jako kulisa též objeví. A když se tato Viki Bouzková z muzikálového scénáře zamilovala do charismatického šoumena, přestěhovala se jako kdysi v reálu z panelákového bytu do luxusní prvorepublikové vily. A o tomto všem se tady nyní hraje, zpívá a tančí, ale moc nedeklamuje. Na muzikál se tady totiž mluví minimálně a většina dialogů má charakter zpívaných replik. A tak nebude od věci prohlásit, že se tady dobíráme až k hranici žánru, který bychom nazvali swingová opera.

viki_kraci_za_stestim_2017_JEF_02

Málo připravená

Ostatně už samo Uhdeho libreto si zaslouží kritickou pozornost, protože se na mnohý způsob vymyká stávající muzikálové produkci a ponejvíce staví celý titul někam mezi červenou knihovnu, romantický kýč i jakousi současnou hru na dona Juana. To vše sice dnešní a namnoze jalové muzikály umí taky, zde se však dere na povrch v dobrém i zlém ražba staré školy. Co mám na mysli? Autor je zkušený literát, což se promítlo do jeho vokabuláře plného nejrůznějších přímých či jemných literárních aluzí (Vrchlický, Heine, Píseň písní nebo třeba Erben). To však literárně neškolení lidé, kteří v publiku převažují, zřejmě nedocení. Bohužel se velká divadelní zkušenost nepromítla do dramatické stavby příběhu, jehož děj či zápletka jsou -  přiznejme si – banální a řídké.  Nic ani nepomůže dráždivě přidaná hodnota tedy adorace či neustálé zdůrazňování sexuality jako jevu z těchto časů, kdy lidi objevili a radostně pěstovali volnou lásku. Ostatně Baštova doprovodná ženská vokální skupina nese název Sex-tety, což však neznamená jen zvukomalebné označení šestice, ale značí to i fakt, že svému lídrovi při korepeticích neodmítnou vyžadovanou tělesnost. A tyto poměry navíc nakonec celou lásku sexi Viki a sexsmana Bašty  rozbijí.

Přes okázalou otevřenost, s níž se tady o sexualitě hovoří a s níž jí tady alfa samec Bašta (zpočátku samozřejmě maskovaný za věrného citlivého kořistníka) konzumuje, působí otevření druhé půle inscenace nechtěně legračně. Děj nás po přestávce uvádí do ordinace sexuologa Staška (po celou dobu Viki miluje též), která je plná nejrůznějších neurotiků majících problém se svým genitálem. Kdyby pojednávali a konzumovali chtíč jako Marek Bašta (vyznává lásku, která toleruje věrnou nevěru) byl by sexuolog Stašek bez práce. Ale protože je Viki čistá, věrná a oddaná zabloudí do ordinace též. Má totiž problém! Pro svého sexuálního nenasytu „neumí být tak rychle připravená“ a tak „potřebuje povzbudit svůj chtíč“. Toto dramatické řešení v záplavě textů o lásce, svobodě, rozvodu a jiných nepřitažlivě pozemských věcech zejména ženskou část publika jistě srazí do kolen.

Někomu možná přijdou příliš také Uhdeho neustálé rýmy, které oscilují mezi dvojicemi procent – docent, ale jindy zase nabídnou vtipnou parafrázi dětské říkanky „Chodí láska okolo, nemiluje nikoho“, Já zůstávám příznivcem této autorské prozódie. Uhdeho povětšinou zveršované dialogy představují svéráznou kvalitu kusu.

viki_kraci_za_stestim_2017_JEF_03

Swing a jazz

Reálný příběh z počátku normalizace je v muzikálu Viki kráčí za štěstím vsazený do tónů jazzu, swingu ale i názvuků rock’n’rollu. A musím říci, že zejména Cónova hudební výprava je příjemným způsobem, který nese posluchače v čase zpět. V záplavě nápadité a pohodově šlapající autorské muziky se objeví také opakovaně citace či motiv ze slavného jazzového hitu In the Mood, jak jej známe z nesmrtelné nahrávky Glenna Millera a který celé swingové uchopení muzikálu vhodně svírá a rámuje jej. Celý titul také v několika písňových číslech vhodně a zajímavě nabídne několik blues, tedy muziky, která dala přímý základ jazzu, ragtimu, rock’n’rollu či rocku.

Předností večera je tradičně naplno šlapající a zvukově sytý orchestr pod vedením Dana Kalouska, což už je litanicky opakující se recenzní sdělení. Podobně jako fakt, že i tentokrát v dramaticky řídkém ději a vcelku neokázalé, upozaďující se Nvotově režii dokázali herci stvořit dle možností dramatické figury, které dávají vyniknout přednostem, ale paradoxně i nedostatkům titulu. Na výbornou zvládla hlavní hrdinku Lucie Bergerová, která z Viki neudělala toliko nějaký romanticky trpný obrázek přeslazené ženy jdoucí za svojí osudovou, i když nepříliš kvalitní láskou. Pěvecká perfekce u Bergerové je potom vlastní také Viktorii Matušovové v roli zahnané milenky a uklízečky Maláškové.  Mladá muzikálová herečka dodala figuře této mstící se a vlastně jen využité ženy ve finále až démonický rozměr antické Erínye a její poslední sólo bylo posluchačským zážitkem plným hlasových i hereckých emocí. Herecky své figuře dostál také Petr Štěpán v roli zamilovaného proutníka Bašty. Jeho hrdina je ovšem i díky jeho scénářové nejednoznačnosti a dvojlomnosti (zpočátku nemá jen ony zavrženíhodné rysy promiskuitního svůdce, posléze se schovává za „věrnost v nevěře“) ponejvíce televizním svůdníkem z levnější revuální šou. Už tradičně výtečné byly sbory, ať to byly Sex-tety nebo zavržené Baštovy ženy. Důležité je také vyzvednout opravdu nápaditou a pulsující choreografii Jaroslava Moravčíka, který titul Viki kráčí za štěstím místy přibližuje k tanečnímu muzikálu a nabízí skutečně svižná, nápaditá čísla. Dobový odér do svých kostýmů nápaditě přenesla Zuzana Štefunková–Rusínová. Scéna jejího manžela Tomáše Rusína potom využívá naznačených 2D efektů kreslených komiksů a je taktéž oživením celé hořké komedie. Muzikál Viki kráčí za štěstím potěší vyznavače swingových standardů, zaskočí popsanými dramatickými cingrlaty a udělá radost fanouškům kvalitní herecké intepretace muzikálů, za níž do Městského divadla Brno na tento žánr chodí.

Komentáře

Reagovat
  • Draha

    20. červen 2017, 23:52
    Jsem na rozpacích. Příběh jak z červené knihovny 40.let pro kuchařinky,včetně morálního ponaučení, docela hezká swingová hudba,ne zcela původní, k tomu kulisy z panelákových 60. let a oblečení protagonistů cca. 50.- 70 léta - což nebylo v průběhu let totéž.Chybělo mi tam odlehčení, humor. Štěpán tentokrát i se svým charismatem žádný Deryl.

Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.  více

Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více