Viki čili muzikál (ze) staré školy

2. květen 2017, 11:00
Viki čili muzikál (ze) staré školy

Hudební retro komedie Viki kráčí za štěstím, jak ji v premiéře uvedlo Městské divadlo Brno, je na mnoho způsobů zpáteční cestou v čase. Diváka vrací ke tvorbě z autorské dílny Milan Uhde, Miloš Štědroň, kterou nyní výrazně doplnil hudební skladatel Karel Cón. Jde navrch o exkurz k reálnému příběhu, který se odehrál na přelomu 60. a 70. let či swingové muzice kralující éře sladkých sixities. A před publikem nyní navrch defiluje bezmála stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Jurajem Nvotou, který se před pěti lety představil na stejném jevišti divákům s romantickým muzikálem Divá Bára.

Bašta muž

A jak už to tak bývá, všechny návraty mají své přednosti ale i možná rizika či přímo negativa. Neobešla je ani Uhdeho hrdinka Viki, která je v tomto díle usedlou pětatřicetiletou manželkou s patnáctiletou dcerou. A tato všedním manželství a hodným mužem unuděná, přitažlivá Viki se zprudka zamiluje do uhrančivého jazzmana, kvůli kterému opustí rodinu, i když jí to celé okolí rozmlouvá. Dělá to třeba i bývalá milenka tohoto záletníka s jiskrou, který je pro ženy k sežrání a zřejmě proto se ve scénáři jmenuje Marek Bašta. Jak Uhde do médií opakovaně přiznal, předobrazem příběhu byla mocná love-story mezi nedávno zesnulým brněnským jazzovým muzikantem a ženou, která pocházela ze zcela jiných sociálních poměrů a bydlela se svým manželem v paneláku. Na dovolenou jezdili i s dcerou na motorce s přídavným vozíkem, která se ve formě 2D kresby na jevišti jako kulisa též objeví. A když se tato Viki Bouzková z muzikálového scénáře zamilovala do charismatického šoumena, přestěhovala se jako kdysi v reálu z panelákového bytu do luxusní prvorepublikové vily. A o tomto všem se tady nyní hraje, zpívá a tančí, ale moc nedeklamuje. Na muzikál se tady totiž mluví minimálně a většina dialogů má charakter zpívaných replik. A tak nebude od věci prohlásit, že se tady dobíráme až k hranici žánru, který bychom nazvali swingová opera.

viki_kraci_za_stestim_2017_JEF_02

Málo připravená

Ostatně už samo Uhdeho libreto si zaslouží kritickou pozornost, protože se na mnohý způsob vymyká stávající muzikálové produkci a ponejvíce staví celý titul někam mezi červenou knihovnu, romantický kýč i jakousi současnou hru na dona Juana. To vše sice dnešní a namnoze jalové muzikály umí taky, zde se však dere na povrch v dobrém i zlém ražba staré školy. Co mám na mysli? Autor je zkušený literát, což se promítlo do jeho vokabuláře plného nejrůznějších přímých či jemných literárních aluzí (Vrchlický, Heine, Píseň písní nebo třeba Erben). To však literárně neškolení lidé, kteří v publiku převažují, zřejmě nedocení. Bohužel se velká divadelní zkušenost nepromítla do dramatické stavby příběhu, jehož děj či zápletka jsou -  přiznejme si – banální a řídké.  Nic ani nepomůže dráždivě přidaná hodnota tedy adorace či neustálé zdůrazňování sexuality jako jevu z těchto časů, kdy lidi objevili a radostně pěstovali volnou lásku. Ostatně Baštova doprovodná ženská vokální skupina nese název Sex-tety, což však neznamená jen zvukomalebné označení šestice, ale značí to i fakt, že svému lídrovi při korepeticích neodmítnou vyžadovanou tělesnost. A tyto poměry navíc nakonec celou lásku sexi Viki a sexsmana Bašty  rozbijí.

Přes okázalou otevřenost, s níž se tady o sexualitě hovoří a s níž jí tady alfa samec Bašta (zpočátku samozřejmě maskovaný za věrného citlivého kořistníka) konzumuje, působí otevření druhé půle inscenace nechtěně legračně. Děj nás po přestávce uvádí do ordinace sexuologa Staška (po celou dobu Viki miluje též), která je plná nejrůznějších neurotiků majících problém se svým genitálem. Kdyby pojednávali a konzumovali chtíč jako Marek Bašta (vyznává lásku, která toleruje věrnou nevěru) byl by sexuolog Stašek bez práce. Ale protože je Viki čistá, věrná a oddaná zabloudí do ordinace též. Má totiž problém! Pro svého sexuálního nenasytu „neumí být tak rychle připravená“ a tak „potřebuje povzbudit svůj chtíč“. Toto dramatické řešení v záplavě textů o lásce, svobodě, rozvodu a jiných nepřitažlivě pozemských věcech zejména ženskou část publika jistě srazí do kolen.

Někomu možná přijdou příliš také Uhdeho neustálé rýmy, které oscilují mezi dvojicemi procent – docent, ale jindy zase nabídnou vtipnou parafrázi dětské říkanky „Chodí láska okolo, nemiluje nikoho“, Já zůstávám příznivcem této autorské prozódie. Uhdeho povětšinou zveršované dialogy představují svéráznou kvalitu kusu.

viki_kraci_za_stestim_2017_JEF_03

Swing a jazz

Reálný příběh z počátku normalizace je v muzikálu Viki kráčí za štěstím vsazený do tónů jazzu, swingu ale i názvuků rock’n’rollu. A musím říci, že zejména Cónova hudební výprava je příjemným způsobem, který nese posluchače v čase zpět. V záplavě nápadité a pohodově šlapající autorské muziky se objeví také opakovaně citace či motiv ze slavného jazzového hitu In the Mood, jak jej známe z nesmrtelné nahrávky Glenna Millera a který celé swingové uchopení muzikálu vhodně svírá a rámuje jej. Celý titul také v několika písňových číslech vhodně a zajímavě nabídne několik blues, tedy muziky, která dala přímý základ jazzu, ragtimu, rock’n’rollu či rocku.

Předností večera je tradičně naplno šlapající a zvukově sytý orchestr pod vedením Dana Kalouska, což už je litanicky opakující se recenzní sdělení. Podobně jako fakt, že i tentokrát v dramaticky řídkém ději a vcelku neokázalé, upozaďující se Nvotově režii dokázali herci stvořit dle možností dramatické figury, které dávají vyniknout přednostem, ale paradoxně i nedostatkům titulu. Na výbornou zvládla hlavní hrdinku Lucie Bergerová, která z Viki neudělala toliko nějaký romanticky trpný obrázek přeslazené ženy jdoucí za svojí osudovou, i když nepříliš kvalitní láskou. Pěvecká perfekce u Bergerové je potom vlastní také Viktorii Matušovové v roli zahnané milenky a uklízečky Maláškové.  Mladá muzikálová herečka dodala figuře této mstící se a vlastně jen využité ženy ve finále až démonický rozměr antické Erínye a její poslední sólo bylo posluchačským zážitkem plným hlasových i hereckých emocí. Herecky své figuře dostál také Petr Štěpán v roli zamilovaného proutníka Bašty. Jeho hrdina je ovšem i díky jeho scénářové nejednoznačnosti a dvojlomnosti (zpočátku nemá jen ony zavrženíhodné rysy promiskuitního svůdce, posléze se schovává za „věrnost v nevěře“) ponejvíce televizním svůdníkem z levnější revuální šou. Už tradičně výtečné byly sbory, ať to byly Sex-tety nebo zavržené Baštovy ženy. Důležité je také vyzvednout opravdu nápaditou a pulsující choreografii Jaroslava Moravčíka, který titul Viki kráčí za štěstím místy přibližuje k tanečnímu muzikálu a nabízí skutečně svižná, nápaditá čísla. Dobový odér do svých kostýmů nápaditě přenesla Zuzana Štefunková–Rusínová. Scéna jejího manžela Tomáše Rusína potom využívá naznačených 2D efektů kreslených komiksů a je taktéž oživením celé hořké komedie. Muzikál Viki kráčí za štěstím potěší vyznavače swingových standardů, zaskočí popsanými dramatickými cingrlaty a udělá radost fanouškům kvalitní herecké intepretace muzikálů, za níž do Městského divadla Brno na tento žánr chodí.

Komentáře

Reagovat
  • Draha

    20. červen 2017, 23:52
    Jsem na rozpacích. Příběh jak z červené knihovny 40.let pro kuchařinky,včetně morálního ponaučení, docela hezká swingová hudba,ne zcela původní, k tomu kulisy z panelákových 60. let a oblečení protagonistů cca. 50.- 70 léta - což nebylo v průběhu let totéž.Chybělo mi tam odlehčení, humor. Štěpán tentokrát i se svým charismatem žádný Deryl.

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více