Viki čili muzikál (ze) staré školy

2. květen 2017, 11:00
Viki čili muzikál (ze) staré školy

Hudební retro komedie Viki kráčí za štěstím, jak ji v premiéře uvedlo Městské divadlo Brno, je na mnoho způsobů zpáteční cestou v čase. Diváka vrací ke tvorbě z autorské dílny Milan Uhde, Miloš Štědroň, kterou nyní výrazně doplnil hudební skladatel Karel Cón. Jde navrch o exkurz k reálnému příběhu, který se odehrál na přelomu 60. a 70. let či swingové muzice kralující éře sladkých sixities. A před publikem nyní navrch defiluje bezmála stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Jurajem Nvotou, který se před pěti lety představil na stejném jevišti divákům s romantickým muzikálem Divá Bára.

Bašta muž

A jak už to tak bývá, všechny návraty mají své přednosti ale i možná rizika či přímo negativa. Neobešla je ani Uhdeho hrdinka Viki, která je v tomto díle usedlou pětatřicetiletou manželkou s patnáctiletou dcerou. A tato všedním manželství a hodným mužem unuděná, přitažlivá Viki se zprudka zamiluje do uhrančivého jazzmana, kvůli kterému opustí rodinu, i když jí to celé okolí rozmlouvá. Dělá to třeba i bývalá milenka tohoto záletníka s jiskrou, který je pro ženy k sežrání a zřejmě proto se ve scénáři jmenuje Marek Bašta. Jak Uhde do médií opakovaně přiznal, předobrazem příběhu byla mocná love-story mezi nedávno zesnulým brněnským jazzovým muzikantem a ženou, která pocházela ze zcela jiných sociálních poměrů a bydlela se svým manželem v paneláku. Na dovolenou jezdili i s dcerou na motorce s přídavným vozíkem, která se ve formě 2D kresby na jevišti jako kulisa též objeví. A když se tato Viki Bouzková z muzikálového scénáře zamilovala do charismatického šoumena, přestěhovala se jako kdysi v reálu z panelákového bytu do luxusní prvorepublikové vily. A o tomto všem se tady nyní hraje, zpívá a tančí, ale moc nedeklamuje. Na muzikál se tady totiž mluví minimálně a většina dialogů má charakter zpívaných replik. A tak nebude od věci prohlásit, že se tady dobíráme až k hranici žánru, který bychom nazvali swingová opera.

viki_kraci_za_stestim_2017_JEF_02

Málo připravená

Ostatně už samo Uhdeho libreto si zaslouží kritickou pozornost, protože se na mnohý způsob vymyká stávající muzikálové produkci a ponejvíce staví celý titul někam mezi červenou knihovnu, romantický kýč i jakousi současnou hru na dona Juana. To vše sice dnešní a namnoze jalové muzikály umí taky, zde se však dere na povrch v dobrém i zlém ražba staré školy. Co mám na mysli? Autor je zkušený literát, což se promítlo do jeho vokabuláře plného nejrůznějších přímých či jemných literárních aluzí (Vrchlický, Heine, Píseň písní nebo třeba Erben). To však literárně neškolení lidé, kteří v publiku převažují, zřejmě nedocení. Bohužel se velká divadelní zkušenost nepromítla do dramatické stavby příběhu, jehož děj či zápletka jsou -  přiznejme si – banální a řídké.  Nic ani nepomůže dráždivě přidaná hodnota tedy adorace či neustálé zdůrazňování sexuality jako jevu z těchto časů, kdy lidi objevili a radostně pěstovali volnou lásku. Ostatně Baštova doprovodná ženská vokální skupina nese název Sex-tety, což však neznamená jen zvukomalebné označení šestice, ale značí to i fakt, že svému lídrovi při korepeticích neodmítnou vyžadovanou tělesnost. A tyto poměry navíc nakonec celou lásku sexi Viki a sexsmana Bašty  rozbijí.

Přes okázalou otevřenost, s níž se tady o sexualitě hovoří a s níž jí tady alfa samec Bašta (zpočátku samozřejmě maskovaný za věrného citlivého kořistníka) konzumuje, působí otevření druhé půle inscenace nechtěně legračně. Děj nás po přestávce uvádí do ordinace sexuologa Staška (po celou dobu Viki miluje též), která je plná nejrůznějších neurotiků majících problém se svým genitálem. Kdyby pojednávali a konzumovali chtíč jako Marek Bašta (vyznává lásku, která toleruje věrnou nevěru) byl by sexuolog Stašek bez práce. Ale protože je Viki čistá, věrná a oddaná zabloudí do ordinace též. Má totiž problém! Pro svého sexuálního nenasytu „neumí být tak rychle připravená“ a tak „potřebuje povzbudit svůj chtíč“. Toto dramatické řešení v záplavě textů o lásce, svobodě, rozvodu a jiných nepřitažlivě pozemských věcech zejména ženskou část publika jistě srazí do kolen.

Někomu možná přijdou příliš také Uhdeho neustálé rýmy, které oscilují mezi dvojicemi procent – docent, ale jindy zase nabídnou vtipnou parafrázi dětské říkanky „Chodí láska okolo, nemiluje nikoho“, Já zůstávám příznivcem této autorské prozódie. Uhdeho povětšinou zveršované dialogy představují svéráznou kvalitu kusu.

viki_kraci_za_stestim_2017_JEF_03

Swing a jazz

Reálný příběh z počátku normalizace je v muzikálu Viki kráčí za štěstím vsazený do tónů jazzu, swingu ale i názvuků rock’n’rollu. A musím říci, že zejména Cónova hudební výprava je příjemným způsobem, který nese posluchače v čase zpět. V záplavě nápadité a pohodově šlapající autorské muziky se objeví také opakovaně citace či motiv ze slavného jazzového hitu In the Mood, jak jej známe z nesmrtelné nahrávky Glenna Millera a který celé swingové uchopení muzikálu vhodně svírá a rámuje jej. Celý titul také v několika písňových číslech vhodně a zajímavě nabídne několik blues, tedy muziky, která dala přímý základ jazzu, ragtimu, rock’n’rollu či rocku.

Předností večera je tradičně naplno šlapající a zvukově sytý orchestr pod vedením Dana Kalouska, což už je litanicky opakující se recenzní sdělení. Podobně jako fakt, že i tentokrát v dramaticky řídkém ději a vcelku neokázalé, upozaďující se Nvotově režii dokázali herci stvořit dle možností dramatické figury, které dávají vyniknout přednostem, ale paradoxně i nedostatkům titulu. Na výbornou zvládla hlavní hrdinku Lucie Bergerová, která z Viki neudělala toliko nějaký romanticky trpný obrázek přeslazené ženy jdoucí za svojí osudovou, i když nepříliš kvalitní láskou. Pěvecká perfekce u Bergerové je potom vlastní také Viktorii Matušovové v roli zahnané milenky a uklízečky Maláškové.  Mladá muzikálová herečka dodala figuře této mstící se a vlastně jen využité ženy ve finále až démonický rozměr antické Erínye a její poslední sólo bylo posluchačským zážitkem plným hlasových i hereckých emocí. Herecky své figuře dostál také Petr Štěpán v roli zamilovaného proutníka Bašty. Jeho hrdina je ovšem i díky jeho scénářové nejednoznačnosti a dvojlomnosti (zpočátku nemá jen ony zavrženíhodné rysy promiskuitního svůdce, posléze se schovává za „věrnost v nevěře“) ponejvíce televizním svůdníkem z levnější revuální šou. Už tradičně výtečné byly sbory, ať to byly Sex-tety nebo zavržené Baštovy ženy. Důležité je také vyzvednout opravdu nápaditou a pulsující choreografii Jaroslava Moravčíka, který titul Viki kráčí za štěstím místy přibližuje k tanečnímu muzikálu a nabízí skutečně svižná, nápaditá čísla. Dobový odér do svých kostýmů nápaditě přenesla Zuzana Štefunková–Rusínová. Scéna jejího manžela Tomáše Rusína potom využívá naznačených 2D efektů kreslených komiksů a je taktéž oživením celé hořké komedie. Muzikál Viki kráčí za štěstím potěší vyznavače swingových standardů, zaskočí popsanými dramatickými cingrlaty a udělá radost fanouškům kvalitní herecké intepretace muzikálů, za níž do Městského divadla Brno na tento žánr chodí.

Komentáře

Reagovat
  • Draha

    20. červen 2017, 23:52
    Jsem na rozpacích. Příběh jak z červené knihovny 40.let pro kuchařinky,včetně morálního ponaučení, docela hezká swingová hudba,ne zcela původní, k tomu kulisy z panelákových 60. let a oblečení protagonistů cca. 50.- 70 léta - což nebylo v průběhu let totéž.Chybělo mi tam odlehčení, humor. Štěpán tentokrát i se svým charismatem žádný Deryl.

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více