Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

17. leden 2014, 8:11

Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

Čtvrteční abonentní koncert Filharmonie Brno přinesl hned několik zajímavých kontrastů a srovnání: melancholického Rachmaninova s cholerickým Janáčkem, dále dvou čerstvých třicátníků, introvertní submisivní klavíristky Vinnické s houslistou Paľou, který byl prakticky ve všem jejím úplným protipólem, ale také srovnání suverénně podané zažité skladby s bezradnou zvukovou nevyrovnaností. Jako celek byl večer především pestrý a příjemný, i když velmi krátký.

Je zajímavé, že hostující zahraniční symfonické orchestry (a není tu nutně řeč pouze o London Symphony Orchestra na závěru Moravského podzimu 2013) dokážou svoji hru během jediné zkoušky přizpůsobit plyšově „sjezdové“ akustice Janáčkova divadla, zatímco domácí orchestr, snad z obavy z natrženého svalstva a poškozeného sluchu, se v tomto prostoru stále jakoby hledá. Zřejmě se domácí hráči nechtějí smířit s tím, že rezignují na lyrické nuance a budou znít jako vojenská dechovka odněkud ze Sibiře. Ať tak či onak, v Rachmaninovově slavném Klavírním koncertu č. 2 byl ruské pianistce Anně Vinnické orchestr slabým partnerem, a to nikoliv výkonnostně, nýbrž výrazově. Chybou je dlouhodobé přesvědčení hráčů Filharmonie Brno (ale i většiny dalších orchestrů), že koncertantní skladby pro ně znamenají prostě jen doprovod. Naopak, orchestr musí prokázat mnohem větší elasticitu, aby ve skutečných doprovodech nepřehlušil sólistu, ale v ryze orchestrálních pasážích dokázal přinést plný dynamický a výrazový kontrast, nikoliv jen nějaký polovičatý a dílčí. Na rozdíl od Janáčka ve druhé polovině večera se v Rachmaninovově partituře nenachází mnoho míst, do nichž se dá dynamicky opřít, a dirigent Aleksandar Marković bohužel nechal plynout zvuk orchestru, jako by se hrálo ve vídeňském Musikvereinu nebo v pražském Rudolfinu. Asi i jemu přišlo nepatřičné kvůli nevyhovujícímu sálu Rachmaninova dynamicky aranžovat. Se špatnými podmínkami ovšem klesá i motivace, a tak se světlými momenty (klarinetové sólo Lukáše Daňhela na začátku druhé věty) kontrastovala například nevyrovnanost a nejednota zvuku violoncell v exponovaných melodických momentech, kdy bylo správný výraz slyšet pouze od prvních dvou pultů, další už se pouze vezli. Sólový lesní roh hrál bez chyby, ale jeho tón byl nezvykle nakřáplý a unylý. Rychlý vstup do Finale koncertu jakoby některé hráče překvapil a souhra se na moment rozsypala. K projevu kapely ovšem dodejme optimistickou poznámku, že páteční reprízy bývají tradičně výrazně sehranější a kompaktnější, a to především právě u koncertantních kusů. Proč tomu tak je, nechť každý zauvažuje sám.

Sama pianistka Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně. Možná to pro někoho bylo u Rachmaninova až nevhodné, ale mělo to své výhody. Především jsme se u této melancholické romantické hudby nedočkali obvyklých excesů a rozervaných gest. Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Žádná fortissima, žádná velká acceleranda, jen prostě, správně a standardně odehraný a procítěný výkon – pro někoho požitek trochu všední, pro jiného hluboký a silný.

Problémem těch úplně nejohranějších skladeb je jednak jejich přílišná interpretační ukotvenost v daných zvyklostech, ale především to, že je zákonitě musí hrát kdekdo. Náročnou Rachmaninovovu partituru je třeba doširoka rozvinout a rozezpívat, ale zůstat u toho v artikulaci precizní s důrazem na ten nejmenší detail. Těmto požadavkům řada interpretů nedostojí technikou ani intelektem, a tak se začarovaný kruh uzavírá a kvalitativní interpretační standard nejpopulárnějších koncertantních skladeb jde dolů. Vinnickaja podala výkon spíše inspirativní, než výrazný, zjevně ho již hrála mnohokrát, a kromě místy zanikající artikulace jí nelze nic moc vyčíst. Dělá přesně to, na co má a jak skladbu chápe se všemi přednostmi ženské duše. Suverénnímu virtuosnímu ideálu Rachmaninovovu se, řekněme, z dálky nesměle blíží, ve srovnání se současnou interpretační praxí plnou nepatřičných egoistických sólistických nánosů však její projev působil jako opravdový skvost.

Poslední rok se v brněnských koncertních sálech zabydlují aplausy vstoje, snad pod vlivem soustavně a úspěšně rozehřívaného publika Městského divadla Brno. Je samozřejmě skvělé až dojemné, když dají posluchači volný průběh nahromaděným emocím, třeba i úroveň koncertů stoupá, jen je třeba upozornit na nebezpečí zevšednění tohoto ocenění interpretů. Něco bychom si měli nechat v rezervě na vskutku mimořádné zážitky. Abychom nemuseli oživovat nenáviděné papalášské skandované potlesky, dosud velmi oblíbené na Ukrajině a v Rusku a k dokonalosti dovedené dnešním budapešťským publikem.

S nepředstíraným respektem ke vší genderové korektnosti ukázal po přestávce houslista Milan Paľa v Janáčkově Houslovém koncertu „Putování dušičky“ svůj velkolepý, doširoka a energicky rozvinutý mužský interpretační živel. Přitom tu nejde o nějakou nevyslovitelnou mystiku, ale o důležité aspekty hry, které považuje za prioritní nikoliv pouze nějakým logickým rozhodnutím, ale jakousi bytostnou nutností. Je u něj zjevné, že by bez perfektně zvládnuté techniky ani nedokázal vyjít na pódium. Navíc usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. A Janáčkův koncert, původně fragment rekonstruovaný Leošem Faltusem a Milošem Štědroněm do prezentovatelné podoby, si díky svým mnoha expresionistickým finesám doslova říká o mezní interpretační prostředky i nasazení. Nic proti prvním domácím interpretům této skladby Josefu Sukovi a Ivanu Ženatému, ale v propracovaném Paľově podání najednou člověk objevuje mnoho nového. Držme mladému sólistovi palce, ať si udrží nároky, které na sebe klade, a nesklouzne do šedého průměru, tak jako před ním mnoho českých zázračných dětí.

Hlavní předností orchestru byl v Koncertu dirigent. Marković dobře rozumí janáčkovskému dramatismu, zdánlivě nesouvisejícím nuancím i požadavkům na přesnou rytmiku. Orchestr se velmi snažil, správného tvrdého a znělého výrazu však zatím není schopen – nebo ochoten, částečně snad i kvůli chybějícímu koncertnímu prostoru: hráči prostě mají za to, že by ta snaha přišla vniveč. Kontrabasy zněly jednotně a kompaktně, ale pořád spíše připomínaly takové to večerníčkové brum brum. Pikoly držely vysoké tóny, seč jim síly stačily, ale suverenity v tom bylo pramálo. Podání Koncertu mělo mnoho silných momentů, především v hlubokých žestích, oproti první půli to byl výrazný krok vpřed, celek nicméně připomínal spíše dobře zvolenou cestu, než kýžený cíl.

Úplně doma se orchestr cítil až v Janáčkově Tarasi Bulbovi. Velkolepá programní orchestrální rapsodie s výrazně ruskou atmosférou a mnoha nečekanými zvraty je parádním číslem brněnského orchestru, ovšem s jednou výhradou: důležitou roli tu hrají varhany, a ty tu jaksi nemáme. Působíme spíš jako rozvojová země, než město Mendelovo a Janáčkovo: ten neznějící syntezátor, na nějž byl přinucen hrát petrovský regenschori Petr Kolař, představoval určitý pokrok tak před dvaceti lety. Nyní zněl nejlépe, když vůbec nezněl, protože byl přehlušován orchestrem. My vlastně vůbec nevíme, jak Taras správně zní, protože varhany v něm nejsou doprovodné, nýbrž prominentní. A asi ještě dlouho nebudeme vědět.

Ale zpět k orchestru. České pojetí Janáčka představuje jakýsi vhodný kompromis mezi technikou a výrazem. Britské orchestry, u nichž je Janáček ještě více doma než u nás, dokážou podat všechny rytmické finesy a instrumentační vyhrocenosti suverénně a velmi přesně, že by zkušený hudebník podle jejich hry dokázal zapsat partituru. Zaujetí technikou však někdy ochuzuje dynamické krajnosti. U nás se pojímá rytmika o mnoho přibližněji, což je často škoda, a efekt je postaven na katarzních momentech. Zvukově nejbohatší orchestry východní, především ruské, bohužel zatím nejsou po technické stránce vůbec schopny Janáčka zvládnout. Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma. Taras vyzněl pevně a oslnivě, samozřejmě v rámci technických možností hráčů, kteří bohužel stále hledají kvalitativní srovnání v Ostravě, Olomouci a Bratislavě, nikoliv ve Vídni, Praze a Budapešti. Pochvalu zaslouží především tympánista Lukáš Krejčí, který na sobě stále pracuje a zlepšuje se, navíc v několika momentech dodal Janáčkovi volbou velmi tvrdých paliček efektní pregnanci. Technicky, intonačně i fyzicky náročné houslové sólo na konci podal parádně a s patřičnou velkolepostí koncertní mistr Pavel Wallinger. Správnou výhružnou razanci měl i es-klarinet (hrál na něj Stanislav Pavlíček, díky za upozornění v komentářích podle fotografie na webu na něj hrál Jiří Sedláček – zde je třeba filharmonii ocenit za to, že dává tištěné programy i aktuální obsazení orchestru na internet). Opět byla velká škoda přesvětleného sálu, v němž se nedá dobře soustředit výhradně na hudbu. Naopak tradiční hlučný větrák se odmlčel, přestože bylo vyprodáno a větralo se. Díky za to.

Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 2 c-moll op. 18, Leoš Janáček: Houslový koncert „Putování dušičky“, Taras Bulba. Anna Vinnickaja – klavír, Milan Paľa – housle, Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 16. ledna 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.

Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 17. ledna 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Anna Vinnickaja, foto Gela Megrelidze

Komentáře

Reagovat
  • Lenka Němcová

    24. leden 2014, 17:22
    Ano, na es-klarinet hrál Stanislav Pavlíček, omlouvám se za mylný komentář a pro pořádek - zde jsou fotografie a jména našich klarinetistů: http://www.filharmonie-brno.cz/klarinety-p271.html (Lenka Němcová)
  • Němcová

    17. leden 2014, 14:36
    Ano, byl to Jiří Sedláček. Lenka Němcová (FB)
    zobraz vše (3)
    • Lukáš Krejčì

      18. leden 2014, 10:33
      Na es-klarinet hrál skvěle Stanislav Pavlíček. Jiří Sedláček hrál na klarinet basový, také výborně.
    • Jan Špaček

      20. leden 2014, 9:25
      V Tarasovi? Kažopádně díky všem za doplnění. Bylo by pěkné, kdyby lidé znali důležité hráče jménem.

Filharmonie Brno, Vinnickaja, Paľa / A. Marković

17.1.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více


Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více