Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

17. leden 2014, 8:11

Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

Čtvrteční abonentní koncert Filharmonie Brno přinesl hned několik zajímavých kontrastů a srovnání: melancholického Rachmaninova s cholerickým Janáčkem, dále dvou čerstvých třicátníků, introvertní submisivní klavíristky Vinnické s houslistou Paľou, který byl prakticky ve všem jejím úplným protipólem, ale také srovnání suverénně podané zažité skladby s bezradnou zvukovou nevyrovnaností. Jako celek byl večer především pestrý a příjemný, i když velmi krátký.

Je zajímavé, že hostující zahraniční symfonické orchestry (a není tu nutně řeč pouze o London Symphony Orchestra na závěru Moravského podzimu 2013) dokážou svoji hru během jediné zkoušky přizpůsobit plyšově „sjezdové“ akustice Janáčkova divadla, zatímco domácí orchestr, snad z obavy z natrženého svalstva a poškozeného sluchu, se v tomto prostoru stále jakoby hledá. Zřejmě se domácí hráči nechtějí smířit s tím, že rezignují na lyrické nuance a budou znít jako vojenská dechovka odněkud ze Sibiře. Ať tak či onak, v Rachmaninovově slavném Klavírním koncertu č. 2 byl ruské pianistce Anně Vinnické orchestr slabým partnerem, a to nikoliv výkonnostně, nýbrž výrazově. Chybou je dlouhodobé přesvědčení hráčů Filharmonie Brno (ale i většiny dalších orchestrů), že koncertantní skladby pro ně znamenají prostě jen doprovod. Naopak, orchestr musí prokázat mnohem větší elasticitu, aby ve skutečných doprovodech nepřehlušil sólistu, ale v ryze orchestrálních pasážích dokázal přinést plný dynamický a výrazový kontrast, nikoliv jen nějaký polovičatý a dílčí. Na rozdíl od Janáčka ve druhé polovině večera se v Rachmaninovově partituře nenachází mnoho míst, do nichž se dá dynamicky opřít, a dirigent Aleksandar Marković bohužel nechal plynout zvuk orchestru, jako by se hrálo ve vídeňském Musikvereinu nebo v pražském Rudolfinu. Asi i jemu přišlo nepatřičné kvůli nevyhovujícímu sálu Rachmaninova dynamicky aranžovat. Se špatnými podmínkami ovšem klesá i motivace, a tak se světlými momenty (klarinetové sólo Lukáše Daňhela na začátku druhé věty) kontrastovala například nevyrovnanost a nejednota zvuku violoncell v exponovaných melodických momentech, kdy bylo správný výraz slyšet pouze od prvních dvou pultů, další už se pouze vezli. Sólový lesní roh hrál bez chyby, ale jeho tón byl nezvykle nakřáplý a unylý. Rychlý vstup do Finale koncertu jakoby některé hráče překvapil a souhra se na moment rozsypala. K projevu kapely ovšem dodejme optimistickou poznámku, že páteční reprízy bývají tradičně výrazně sehranější a kompaktnější, a to především právě u koncertantních kusů. Proč tomu tak je, nechť každý zauvažuje sám.

Sama pianistka Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně. Možná to pro někoho bylo u Rachmaninova až nevhodné, ale mělo to své výhody. Především jsme se u této melancholické romantické hudby nedočkali obvyklých excesů a rozervaných gest. Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Žádná fortissima, žádná velká acceleranda, jen prostě, správně a standardně odehraný a procítěný výkon – pro někoho požitek trochu všední, pro jiného hluboký a silný.

Problémem těch úplně nejohranějších skladeb je jednak jejich přílišná interpretační ukotvenost v daných zvyklostech, ale především to, že je zákonitě musí hrát kdekdo. Náročnou Rachmaninovovu partituru je třeba doširoka rozvinout a rozezpívat, ale zůstat u toho v artikulaci precizní s důrazem na ten nejmenší detail. Těmto požadavkům řada interpretů nedostojí technikou ani intelektem, a tak se začarovaný kruh uzavírá a kvalitativní interpretační standard nejpopulárnějších koncertantních skladeb jde dolů. Vinnickaja podala výkon spíše inspirativní, než výrazný, zjevně ho již hrála mnohokrát, a kromě místy zanikající artikulace jí nelze nic moc vyčíst. Dělá přesně to, na co má a jak skladbu chápe se všemi přednostmi ženské duše. Suverénnímu virtuosnímu ideálu Rachmaninovovu se, řekněme, z dálky nesměle blíží, ve srovnání se současnou interpretační praxí plnou nepatřičných egoistických sólistických nánosů však její projev působil jako opravdový skvost.

Poslední rok se v brněnských koncertních sálech zabydlují aplausy vstoje, snad pod vlivem soustavně a úspěšně rozehřívaného publika Městského divadla Brno. Je samozřejmě skvělé až dojemné, když dají posluchači volný průběh nahromaděným emocím, třeba i úroveň koncertů stoupá, jen je třeba upozornit na nebezpečí zevšednění tohoto ocenění interpretů. Něco bychom si měli nechat v rezervě na vskutku mimořádné zážitky. Abychom nemuseli oživovat nenáviděné papalášské skandované potlesky, dosud velmi oblíbené na Ukrajině a v Rusku a k dokonalosti dovedené dnešním budapešťským publikem.

S nepředstíraným respektem ke vší genderové korektnosti ukázal po přestávce houslista Milan Paľa v Janáčkově Houslovém koncertu „Putování dušičky“ svůj velkolepý, doširoka a energicky rozvinutý mužský interpretační živel. Přitom tu nejde o nějakou nevyslovitelnou mystiku, ale o důležité aspekty hry, které považuje za prioritní nikoliv pouze nějakým logickým rozhodnutím, ale jakousi bytostnou nutností. Je u něj zjevné, že by bez perfektně zvládnuté techniky ani nedokázal vyjít na pódium. Navíc usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. A Janáčkův koncert, původně fragment rekonstruovaný Leošem Faltusem a Milošem Štědroněm do prezentovatelné podoby, si díky svým mnoha expresionistickým finesám doslova říká o mezní interpretační prostředky i nasazení. Nic proti prvním domácím interpretům této skladby Josefu Sukovi a Ivanu Ženatému, ale v propracovaném Paľově podání najednou člověk objevuje mnoho nového. Držme mladému sólistovi palce, ať si udrží nároky, které na sebe klade, a nesklouzne do šedého průměru, tak jako před ním mnoho českých zázračných dětí.

Hlavní předností orchestru byl v Koncertu dirigent. Marković dobře rozumí janáčkovskému dramatismu, zdánlivě nesouvisejícím nuancím i požadavkům na přesnou rytmiku. Orchestr se velmi snažil, správného tvrdého a znělého výrazu však zatím není schopen – nebo ochoten, částečně snad i kvůli chybějícímu koncertnímu prostoru: hráči prostě mají za to, že by ta snaha přišla vniveč. Kontrabasy zněly jednotně a kompaktně, ale pořád spíše připomínaly takové to večerníčkové brum brum. Pikoly držely vysoké tóny, seč jim síly stačily, ale suverenity v tom bylo pramálo. Podání Koncertu mělo mnoho silných momentů, především v hlubokých žestích, oproti první půli to byl výrazný krok vpřed, celek nicméně připomínal spíše dobře zvolenou cestu, než kýžený cíl.

Úplně doma se orchestr cítil až v Janáčkově Tarasi Bulbovi. Velkolepá programní orchestrální rapsodie s výrazně ruskou atmosférou a mnoha nečekanými zvraty je parádním číslem brněnského orchestru, ovšem s jednou výhradou: důležitou roli tu hrají varhany, a ty tu jaksi nemáme. Působíme spíš jako rozvojová země, než město Mendelovo a Janáčkovo: ten neznějící syntezátor, na nějž byl přinucen hrát petrovský regenschori Petr Kolař, představoval určitý pokrok tak před dvaceti lety. Nyní zněl nejlépe, když vůbec nezněl, protože byl přehlušován orchestrem. My vlastně vůbec nevíme, jak Taras správně zní, protože varhany v něm nejsou doprovodné, nýbrž prominentní. A asi ještě dlouho nebudeme vědět.

Ale zpět k orchestru. České pojetí Janáčka představuje jakýsi vhodný kompromis mezi technikou a výrazem. Britské orchestry, u nichž je Janáček ještě více doma než u nás, dokážou podat všechny rytmické finesy a instrumentační vyhrocenosti suverénně a velmi přesně, že by zkušený hudebník podle jejich hry dokázal zapsat partituru. Zaujetí technikou však někdy ochuzuje dynamické krajnosti. U nás se pojímá rytmika o mnoho přibližněji, což je často škoda, a efekt je postaven na katarzních momentech. Zvukově nejbohatší orchestry východní, především ruské, bohužel zatím nejsou po technické stránce vůbec schopny Janáčka zvládnout. Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma. Taras vyzněl pevně a oslnivě, samozřejmě v rámci technických možností hráčů, kteří bohužel stále hledají kvalitativní srovnání v Ostravě, Olomouci a Bratislavě, nikoliv ve Vídni, Praze a Budapešti. Pochvalu zaslouží především tympánista Lukáš Krejčí, který na sobě stále pracuje a zlepšuje se, navíc v několika momentech dodal Janáčkovi volbou velmi tvrdých paliček efektní pregnanci. Technicky, intonačně i fyzicky náročné houslové sólo na konci podal parádně a s patřičnou velkolepostí koncertní mistr Pavel Wallinger. Správnou výhružnou razanci měl i es-klarinet (hrál na něj Stanislav Pavlíček, díky za upozornění v komentářích podle fotografie na webu na něj hrál Jiří Sedláček – zde je třeba filharmonii ocenit za to, že dává tištěné programy i aktuální obsazení orchestru na internet). Opět byla velká škoda přesvětleného sálu, v němž se nedá dobře soustředit výhradně na hudbu. Naopak tradiční hlučný větrák se odmlčel, přestože bylo vyprodáno a větralo se. Díky za to.

Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 2 c-moll op. 18, Leoš Janáček: Houslový koncert „Putování dušičky“, Taras Bulba. Anna Vinnickaja – klavír, Milan Paľa – housle, Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 16. ledna 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.

Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 17. ledna 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Anna Vinnickaja, foto Gela Megrelidze

Komentáře

Reagovat
  • Lenka Němcová

    24. leden 2014, 17:22
    Ano, na es-klarinet hrál Stanislav Pavlíček, omlouvám se za mylný komentář a pro pořádek - zde jsou fotografie a jména našich klarinetistů: http://www.filharmonie-brno.cz/klarinety-p271.html (Lenka Němcová)
  • Němcová

    17. leden 2014, 14:36
    Ano, byl to Jiří Sedláček. Lenka Němcová (FB)
    zobraz vše (3)
    • Lukáš Krejčì

      18. leden 2014, 10:33
      Na es-klarinet hrál skvěle Stanislav Pavlíček. Jiří Sedláček hrál na klarinet basový, také výborně.
    • Jan Špaček

      20. leden 2014, 9:25
      V Tarasovi? Kažopádně díky všem za doplnění. Bylo by pěkné, kdyby lidé znali důležité hráče jménem.

Filharmonie Brno, Vinnickaja, Paľa / A. Marković

17.1.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více


Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více