Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

17. leden 2014, 8:11

Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

Čtvrteční abonentní koncert Filharmonie Brno přinesl hned několik zajímavých kontrastů a srovnání: melancholického Rachmaninova s cholerickým Janáčkem, dále dvou čerstvých třicátníků, introvertní submisivní klavíristky Vinnické s houslistou Paľou, který byl prakticky ve všem jejím úplným protipólem, ale také srovnání suverénně podané zažité skladby s bezradnou zvukovou nevyrovnaností. Jako celek byl večer především pestrý a příjemný, i když velmi krátký.

Je zajímavé, že hostující zahraniční symfonické orchestry (a není tu nutně řeč pouze o London Symphony Orchestra na závěru Moravského podzimu 2013) dokážou svoji hru během jediné zkoušky přizpůsobit plyšově „sjezdové“ akustice Janáčkova divadla, zatímco domácí orchestr, snad z obavy z natrženého svalstva a poškozeného sluchu, se v tomto prostoru stále jakoby hledá. Zřejmě se domácí hráči nechtějí smířit s tím, že rezignují na lyrické nuance a budou znít jako vojenská dechovka odněkud ze Sibiře. Ať tak či onak, v Rachmaninovově slavném Klavírním koncertu č. 2 byl ruské pianistce Anně Vinnické orchestr slabým partnerem, a to nikoliv výkonnostně, nýbrž výrazově. Chybou je dlouhodobé přesvědčení hráčů Filharmonie Brno (ale i většiny dalších orchestrů), že koncertantní skladby pro ně znamenají prostě jen doprovod. Naopak, orchestr musí prokázat mnohem větší elasticitu, aby ve skutečných doprovodech nepřehlušil sólistu, ale v ryze orchestrálních pasážích dokázal přinést plný dynamický a výrazový kontrast, nikoliv jen nějaký polovičatý a dílčí. Na rozdíl od Janáčka ve druhé polovině večera se v Rachmaninovově partituře nenachází mnoho míst, do nichž se dá dynamicky opřít, a dirigent Aleksandar Marković bohužel nechal plynout zvuk orchestru, jako by se hrálo ve vídeňském Musikvereinu nebo v pražském Rudolfinu. Asi i jemu přišlo nepatřičné kvůli nevyhovujícímu sálu Rachmaninova dynamicky aranžovat. Se špatnými podmínkami ovšem klesá i motivace, a tak se světlými momenty (klarinetové sólo Lukáše Daňhela na začátku druhé věty) kontrastovala například nevyrovnanost a nejednota zvuku violoncell v exponovaných melodických momentech, kdy bylo správný výraz slyšet pouze od prvních dvou pultů, další už se pouze vezli. Sólový lesní roh hrál bez chyby, ale jeho tón byl nezvykle nakřáplý a unylý. Rychlý vstup do Finale koncertu jakoby některé hráče překvapil a souhra se na moment rozsypala. K projevu kapely ovšem dodejme optimistickou poznámku, že páteční reprízy bývají tradičně výrazně sehranější a kompaktnější, a to především právě u koncertantních kusů. Proč tomu tak je, nechť každý zauvažuje sám.

Sama pianistka Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně. Možná to pro někoho bylo u Rachmaninova až nevhodné, ale mělo to své výhody. Především jsme se u této melancholické romantické hudby nedočkali obvyklých excesů a rozervaných gest. Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Žádná fortissima, žádná velká acceleranda, jen prostě, správně a standardně odehraný a procítěný výkon – pro někoho požitek trochu všední, pro jiného hluboký a silný.

Problémem těch úplně nejohranějších skladeb je jednak jejich přílišná interpretační ukotvenost v daných zvyklostech, ale především to, že je zákonitě musí hrát kdekdo. Náročnou Rachmaninovovu partituru je třeba doširoka rozvinout a rozezpívat, ale zůstat u toho v artikulaci precizní s důrazem na ten nejmenší detail. Těmto požadavkům řada interpretů nedostojí technikou ani intelektem, a tak se začarovaný kruh uzavírá a kvalitativní interpretační standard nejpopulárnějších koncertantních skladeb jde dolů. Vinnickaja podala výkon spíše inspirativní, než výrazný, zjevně ho již hrála mnohokrát, a kromě místy zanikající artikulace jí nelze nic moc vyčíst. Dělá přesně to, na co má a jak skladbu chápe se všemi přednostmi ženské duše. Suverénnímu virtuosnímu ideálu Rachmaninovovu se, řekněme, z dálky nesměle blíží, ve srovnání se současnou interpretační praxí plnou nepatřičných egoistických sólistických nánosů však její projev působil jako opravdový skvost.

Poslední rok se v brněnských koncertních sálech zabydlují aplausy vstoje, snad pod vlivem soustavně a úspěšně rozehřívaného publika Městského divadla Brno. Je samozřejmě skvělé až dojemné, když dají posluchači volný průběh nahromaděným emocím, třeba i úroveň koncertů stoupá, jen je třeba upozornit na nebezpečí zevšednění tohoto ocenění interpretů. Něco bychom si měli nechat v rezervě na vskutku mimořádné zážitky. Abychom nemuseli oživovat nenáviděné papalášské skandované potlesky, dosud velmi oblíbené na Ukrajině a v Rusku a k dokonalosti dovedené dnešním budapešťským publikem.

S nepředstíraným respektem ke vší genderové korektnosti ukázal po přestávce houslista Milan Paľa v Janáčkově Houslovém koncertu „Putování dušičky“ svůj velkolepý, doširoka a energicky rozvinutý mužský interpretační živel. Přitom tu nejde o nějakou nevyslovitelnou mystiku, ale o důležité aspekty hry, které považuje za prioritní nikoliv pouze nějakým logickým rozhodnutím, ale jakousi bytostnou nutností. Je u něj zjevné, že by bez perfektně zvládnuté techniky ani nedokázal vyjít na pódium. Navíc usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. A Janáčkův koncert, původně fragment rekonstruovaný Leošem Faltusem a Milošem Štědroněm do prezentovatelné podoby, si díky svým mnoha expresionistickým finesám doslova říká o mezní interpretační prostředky i nasazení. Nic proti prvním domácím interpretům této skladby Josefu Sukovi a Ivanu Ženatému, ale v propracovaném Paľově podání najednou člověk objevuje mnoho nového. Držme mladému sólistovi palce, ať si udrží nároky, které na sebe klade, a nesklouzne do šedého průměru, tak jako před ním mnoho českých zázračných dětí.

Hlavní předností orchestru byl v Koncertu dirigent. Marković dobře rozumí janáčkovskému dramatismu, zdánlivě nesouvisejícím nuancím i požadavkům na přesnou rytmiku. Orchestr se velmi snažil, správného tvrdého a znělého výrazu však zatím není schopen – nebo ochoten, částečně snad i kvůli chybějícímu koncertnímu prostoru: hráči prostě mají za to, že by ta snaha přišla vniveč. Kontrabasy zněly jednotně a kompaktně, ale pořád spíše připomínaly takové to večerníčkové brum brum. Pikoly držely vysoké tóny, seč jim síly stačily, ale suverenity v tom bylo pramálo. Podání Koncertu mělo mnoho silných momentů, především v hlubokých žestích, oproti první půli to byl výrazný krok vpřed, celek nicméně připomínal spíše dobře zvolenou cestu, než kýžený cíl.

Úplně doma se orchestr cítil až v Janáčkově Tarasi Bulbovi. Velkolepá programní orchestrální rapsodie s výrazně ruskou atmosférou a mnoha nečekanými zvraty je parádním číslem brněnského orchestru, ovšem s jednou výhradou: důležitou roli tu hrají varhany, a ty tu jaksi nemáme. Působíme spíš jako rozvojová země, než město Mendelovo a Janáčkovo: ten neznějící syntezátor, na nějž byl přinucen hrát petrovský regenschori Petr Kolař, představoval určitý pokrok tak před dvaceti lety. Nyní zněl nejlépe, když vůbec nezněl, protože byl přehlušován orchestrem. My vlastně vůbec nevíme, jak Taras správně zní, protože varhany v něm nejsou doprovodné, nýbrž prominentní. A asi ještě dlouho nebudeme vědět.

Ale zpět k orchestru. České pojetí Janáčka představuje jakýsi vhodný kompromis mezi technikou a výrazem. Britské orchestry, u nichž je Janáček ještě více doma než u nás, dokážou podat všechny rytmické finesy a instrumentační vyhrocenosti suverénně a velmi přesně, že by zkušený hudebník podle jejich hry dokázal zapsat partituru. Zaujetí technikou však někdy ochuzuje dynamické krajnosti. U nás se pojímá rytmika o mnoho přibližněji, což je často škoda, a efekt je postaven na katarzních momentech. Zvukově nejbohatší orchestry východní, především ruské, bohužel zatím nejsou po technické stránce vůbec schopny Janáčka zvládnout. Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma. Taras vyzněl pevně a oslnivě, samozřejmě v rámci technických možností hráčů, kteří bohužel stále hledají kvalitativní srovnání v Ostravě, Olomouci a Bratislavě, nikoliv ve Vídni, Praze a Budapešti. Pochvalu zaslouží především tympánista Lukáš Krejčí, který na sobě stále pracuje a zlepšuje se, navíc v několika momentech dodal Janáčkovi volbou velmi tvrdých paliček efektní pregnanci. Technicky, intonačně i fyzicky náročné houslové sólo na konci podal parádně a s patřičnou velkolepostí koncertní mistr Pavel Wallinger. Správnou výhružnou razanci měl i es-klarinet (hrál na něj Stanislav Pavlíček, díky za upozornění v komentářích podle fotografie na webu na něj hrál Jiří Sedláček – zde je třeba filharmonii ocenit za to, že dává tištěné programy i aktuální obsazení orchestru na internet). Opět byla velká škoda přesvětleného sálu, v němž se nedá dobře soustředit výhradně na hudbu. Naopak tradiční hlučný větrák se odmlčel, přestože bylo vyprodáno a větralo se. Díky za to.

Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 2 c-moll op. 18, Leoš Janáček: Houslový koncert „Putování dušičky“, Taras Bulba. Anna Vinnickaja – klavír, Milan Paľa – housle, Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 16. ledna 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.

Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 17. ledna 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Anna Vinnickaja, foto Gela Megrelidze

Komentáře

Reagovat
  • Lenka Němcová

    24. leden 2014, 17:22
    Ano, na es-klarinet hrál Stanislav Pavlíček, omlouvám se za mylný komentář a pro pořádek - zde jsou fotografie a jména našich klarinetistů: http://www.filharmonie-brno.cz/klarinety-p271.html (Lenka Němcová)
  • Němcová

    17. leden 2014, 14:36
    Ano, byl to Jiří Sedláček. Lenka Němcová (FB)
    zobraz vše (3)
    • Lukáš Krejčì

      18. leden 2014, 10:33
      Na es-klarinet hrál skvěle Stanislav Pavlíček. Jiří Sedláček hrál na klarinet basový, také výborně.
    • Jan Špaček

      20. leden 2014, 9:25
      V Tarasovi? Kažopádně díky všem za doplnění. Bylo by pěkné, kdyby lidé znali důležité hráče jménem.

Filharmonie Brno, Vinnickaja, Paľa / A. Marković

17.1.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více


Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Sobotní večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který zde vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

S dramaturgicky pestrým programem zavítal na včerejší koncert Moravského podzimu, který se již přehoupl do své druhé poloviny, Basilejský komorní orchestr spolu s polským klavíristou Piotrem Anderszewskim. V dílech Mozarta a Schumanna se sólista představil zároveň v roli dirigenta zpoza koncertního křídla. Téměř plný sál Besedního domu se tak stal dějištěm více než dvouhodinového koncertního programu.   více

V prostorech neogotického Českobratrského evangelického chrámu J. A. Komenského zněla při pátém večeru festivalu Moravský podzim duchovní hudba pro sbor a varhany. Programu s názvem Martinů Voices vedle stejnojmenného sboru dále dominovaly varhanistka Linda Sítková a čtyřčlenný soubor lesních rohů. To vše za řízení sbormistra Lukáše Vasilka.  více

Čtvrtý večer festivalu Moravský podzim byl již podruhé naplněný čistě tvorbou Bohuslava Martinů. V sále Besedního domupředstavila včera sopranistka Jana Hrochová spolu s klavíristou Giorgiem Kouklem výběr z bohaté písňové tvorby tohoto českého skladatele. Navázala tak na jejich předešlou spolupráci při nahrávání pěti CD těchto písní. Komorně laděný večer umocnilo také netradiční rozestavění židlí v sále do půlkruhu a přesunutí pomyslného pódia do středu sálu. Tento koncept směřoval k většímu propojení dvou oddělených jednotek, tedy diváků a účinkujících, a vyšel na sto procent.  více

Na divadelní scénu se přenesla třetí akce letošního festivalu Moravský podzim. Za její realizací konkrétně stál Terén, tedy platforma působící jako třetí scéna Centra Experimentálního divadla, hned po divadlech Husa na provázku a HaDivadle. A právě na jevišti Husy na provázku se včera odehrála světová premiéra scénického provedení hry Oidipus, jejímž autorem je André Gide. Za neméně důležitou scénickou hudbou potom stojí skladatel Bohuslav Martinů.  více

Jubilejní 50. ročník hudebního festivalu Moravský podzim včera v brněnském Bobycentru odstartovalo koncertní provedení minimalistické opery Einstein on the Beach skladatele Philipa Glasse a režiséra Roberta Wilsona. Koncertní verze vznikla spoluprací vizuální umělkyně Germaine Kruipové, zpěvačky Suzanne Vegy a hudebních těles Ictus Ensemble a Collegium Vocale Gent. Ačkoliv z původně jevištního vystoupení zůstala prakticky pouze hudba, délka samotného koncertu je s operním dílem srovnatelná. Večer tak trval takřka čtyři hodiny.  více

Doktor David Fligg si s námi povídal o jednom z nejnadanějších skladatelů a hudebníků první poloviny dvacátého století - Gideonu Kleinovi. Je zároveň jedním z organizátorů projektu Gido se vrací domů, který připomíná rovné století od narození tohoto skladatele.  více

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Nejčtenější

Kritika

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více