Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

17. leden 2014, 8:11

Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

Čtvrteční abonentní koncert Filharmonie Brno přinesl hned několik zajímavých kontrastů a srovnání: melancholického Rachmaninova s cholerickým Janáčkem, dále dvou čerstvých třicátníků, introvertní submisivní klavíristky Vinnické s houslistou Paľou, který byl prakticky ve všem jejím úplným protipólem, ale také srovnání suverénně podané zažité skladby s bezradnou zvukovou nevyrovnaností. Jako celek byl večer především pestrý a příjemný, i když velmi krátký.

Je zajímavé, že hostující zahraniční symfonické orchestry (a není tu nutně řeč pouze o London Symphony Orchestra na závěru Moravského podzimu 2013) dokážou svoji hru během jediné zkoušky přizpůsobit plyšově „sjezdové“ akustice Janáčkova divadla, zatímco domácí orchestr, snad z obavy z natrženého svalstva a poškozeného sluchu, se v tomto prostoru stále jakoby hledá. Zřejmě se domácí hráči nechtějí smířit s tím, že rezignují na lyrické nuance a budou znít jako vojenská dechovka odněkud ze Sibiře. Ať tak či onak, v Rachmaninovově slavném Klavírním koncertu č. 2 byl ruské pianistce Anně Vinnické orchestr slabým partnerem, a to nikoliv výkonnostně, nýbrž výrazově. Chybou je dlouhodobé přesvědčení hráčů Filharmonie Brno (ale i většiny dalších orchestrů), že koncertantní skladby pro ně znamenají prostě jen doprovod. Naopak, orchestr musí prokázat mnohem větší elasticitu, aby ve skutečných doprovodech nepřehlušil sólistu, ale v ryze orchestrálních pasážích dokázal přinést plný dynamický a výrazový kontrast, nikoliv jen nějaký polovičatý a dílčí. Na rozdíl od Janáčka ve druhé polovině večera se v Rachmaninovově partituře nenachází mnoho míst, do nichž se dá dynamicky opřít, a dirigent Aleksandar Marković bohužel nechal plynout zvuk orchestru, jako by se hrálo ve vídeňském Musikvereinu nebo v pražském Rudolfinu. Asi i jemu přišlo nepatřičné kvůli nevyhovujícímu sálu Rachmaninova dynamicky aranžovat. Se špatnými podmínkami ovšem klesá i motivace, a tak se světlými momenty (klarinetové sólo Lukáše Daňhela na začátku druhé věty) kontrastovala například nevyrovnanost a nejednota zvuku violoncell v exponovaných melodických momentech, kdy bylo správný výraz slyšet pouze od prvních dvou pultů, další už se pouze vezli. Sólový lesní roh hrál bez chyby, ale jeho tón byl nezvykle nakřáplý a unylý. Rychlý vstup do Finale koncertu jakoby některé hráče překvapil a souhra se na moment rozsypala. K projevu kapely ovšem dodejme optimistickou poznámku, že páteční reprízy bývají tradičně výrazně sehranější a kompaktnější, a to především právě u koncertantních kusů. Proč tomu tak je, nechť každý zauvažuje sám.

Sama pianistka Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně. Možná to pro někoho bylo u Rachmaninova až nevhodné, ale mělo to své výhody. Především jsme se u této melancholické romantické hudby nedočkali obvyklých excesů a rozervaných gest. Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Žádná fortissima, žádná velká acceleranda, jen prostě, správně a standardně odehraný a procítěný výkon – pro někoho požitek trochu všední, pro jiného hluboký a silný.

Problémem těch úplně nejohranějších skladeb je jednak jejich přílišná interpretační ukotvenost v daných zvyklostech, ale především to, že je zákonitě musí hrát kdekdo. Náročnou Rachmaninovovu partituru je třeba doširoka rozvinout a rozezpívat, ale zůstat u toho v artikulaci precizní s důrazem na ten nejmenší detail. Těmto požadavkům řada interpretů nedostojí technikou ani intelektem, a tak se začarovaný kruh uzavírá a kvalitativní interpretační standard nejpopulárnějších koncertantních skladeb jde dolů. Vinnickaja podala výkon spíše inspirativní, než výrazný, zjevně ho již hrála mnohokrát, a kromě místy zanikající artikulace jí nelze nic moc vyčíst. Dělá přesně to, na co má a jak skladbu chápe se všemi přednostmi ženské duše. Suverénnímu virtuosnímu ideálu Rachmaninovovu se, řekněme, z dálky nesměle blíží, ve srovnání se současnou interpretační praxí plnou nepatřičných egoistických sólistických nánosů však její projev působil jako opravdový skvost.

Poslední rok se v brněnských koncertních sálech zabydlují aplausy vstoje, snad pod vlivem soustavně a úspěšně rozehřívaného publika Městského divadla Brno. Je samozřejmě skvělé až dojemné, když dají posluchači volný průběh nahromaděným emocím, třeba i úroveň koncertů stoupá, jen je třeba upozornit na nebezpečí zevšednění tohoto ocenění interpretů. Něco bychom si měli nechat v rezervě na vskutku mimořádné zážitky. Abychom nemuseli oživovat nenáviděné papalášské skandované potlesky, dosud velmi oblíbené na Ukrajině a v Rusku a k dokonalosti dovedené dnešním budapešťským publikem.

S nepředstíraným respektem ke vší genderové korektnosti ukázal po přestávce houslista Milan Paľa v Janáčkově Houslovém koncertu „Putování dušičky“ svůj velkolepý, doširoka a energicky rozvinutý mužský interpretační živel. Přitom tu nejde o nějakou nevyslovitelnou mystiku, ale o důležité aspekty hry, které považuje za prioritní nikoliv pouze nějakým logickým rozhodnutím, ale jakousi bytostnou nutností. Je u něj zjevné, že by bez perfektně zvládnuté techniky ani nedokázal vyjít na pódium. Navíc usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. A Janáčkův koncert, původně fragment rekonstruovaný Leošem Faltusem a Milošem Štědroněm do prezentovatelné podoby, si díky svým mnoha expresionistickým finesám doslova říká o mezní interpretační prostředky i nasazení. Nic proti prvním domácím interpretům této skladby Josefu Sukovi a Ivanu Ženatému, ale v propracovaném Paľově podání najednou člověk objevuje mnoho nového. Držme mladému sólistovi palce, ať si udrží nároky, které na sebe klade, a nesklouzne do šedého průměru, tak jako před ním mnoho českých zázračných dětí.

Hlavní předností orchestru byl v Koncertu dirigent. Marković dobře rozumí janáčkovskému dramatismu, zdánlivě nesouvisejícím nuancím i požadavkům na přesnou rytmiku. Orchestr se velmi snažil, správného tvrdého a znělého výrazu však zatím není schopen – nebo ochoten, částečně snad i kvůli chybějícímu koncertnímu prostoru: hráči prostě mají za to, že by ta snaha přišla vniveč. Kontrabasy zněly jednotně a kompaktně, ale pořád spíše připomínaly takové to večerníčkové brum brum. Pikoly držely vysoké tóny, seč jim síly stačily, ale suverenity v tom bylo pramálo. Podání Koncertu mělo mnoho silných momentů, především v hlubokých žestích, oproti první půli to byl výrazný krok vpřed, celek nicméně připomínal spíše dobře zvolenou cestu, než kýžený cíl.

Úplně doma se orchestr cítil až v Janáčkově Tarasi Bulbovi. Velkolepá programní orchestrální rapsodie s výrazně ruskou atmosférou a mnoha nečekanými zvraty je parádním číslem brněnského orchestru, ovšem s jednou výhradou: důležitou roli tu hrají varhany, a ty tu jaksi nemáme. Působíme spíš jako rozvojová země, než město Mendelovo a Janáčkovo: ten neznějící syntezátor, na nějž byl přinucen hrát petrovský regenschori Petr Kolař, představoval určitý pokrok tak před dvaceti lety. Nyní zněl nejlépe, když vůbec nezněl, protože byl přehlušován orchestrem. My vlastně vůbec nevíme, jak Taras správně zní, protože varhany v něm nejsou doprovodné, nýbrž prominentní. A asi ještě dlouho nebudeme vědět.

Ale zpět k orchestru. České pojetí Janáčka představuje jakýsi vhodný kompromis mezi technikou a výrazem. Britské orchestry, u nichž je Janáček ještě více doma než u nás, dokážou podat všechny rytmické finesy a instrumentační vyhrocenosti suverénně a velmi přesně, že by zkušený hudebník podle jejich hry dokázal zapsat partituru. Zaujetí technikou však někdy ochuzuje dynamické krajnosti. U nás se pojímá rytmika o mnoho přibližněji, což je často škoda, a efekt je postaven na katarzních momentech. Zvukově nejbohatší orchestry východní, především ruské, bohužel zatím nejsou po technické stránce vůbec schopny Janáčka zvládnout. Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma. Taras vyzněl pevně a oslnivě, samozřejmě v rámci technických možností hráčů, kteří bohužel stále hledají kvalitativní srovnání v Ostravě, Olomouci a Bratislavě, nikoliv ve Vídni, Praze a Budapešti. Pochvalu zaslouží především tympánista Lukáš Krejčí, který na sobě stále pracuje a zlepšuje se, navíc v několika momentech dodal Janáčkovi volbou velmi tvrdých paliček efektní pregnanci. Technicky, intonačně i fyzicky náročné houslové sólo na konci podal parádně a s patřičnou velkolepostí koncertní mistr Pavel Wallinger. Správnou výhružnou razanci měl i es-klarinet (hrál na něj Stanislav Pavlíček, díky za upozornění v komentářích podle fotografie na webu na něj hrál Jiří Sedláček – zde je třeba filharmonii ocenit za to, že dává tištěné programy i aktuální obsazení orchestru na internet). Opět byla velká škoda přesvětleného sálu, v němž se nedá dobře soustředit výhradně na hudbu. Naopak tradiční hlučný větrák se odmlčel, přestože bylo vyprodáno a větralo se. Díky za to.

Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 2 c-moll op. 18, Leoš Janáček: Houslový koncert „Putování dušičky“, Taras Bulba. Anna Vinnickaja – klavír, Milan Paľa – housle, Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 16. ledna 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.

Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 17. ledna 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Anna Vinnickaja, foto Gela Megrelidze

Komentáře

Reagovat
  • Lenka Němcová

    24. leden 2014, 17:22
    Ano, na es-klarinet hrál Stanislav Pavlíček, omlouvám se za mylný komentář a pro pořádek - zde jsou fotografie a jména našich klarinetistů: http://www.filharmonie-brno.cz/klarinety-p271.html (Lenka Němcová)
  • Němcová

    17. leden 2014, 14:36
    Ano, byl to Jiří Sedláček. Lenka Němcová (FB)
    zobraz vše (3)
    • Lukáš Krejčì

      18. leden 2014, 10:33
      Na es-klarinet hrál skvěle Stanislav Pavlíček. Jiří Sedláček hrál na klarinet basový, také výborně.
    • Jan Špaček

      20. leden 2014, 9:25
      V Tarasovi? Kažopádně díky všem za doplnění. Bylo by pěkné, kdyby lidé znali důležité hráče jménem.

Filharmonie Brno, Vinnickaja, Paľa / A. Marković

17.1.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více


Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více