Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

17. leden 2014, 8:11

Vinnickaja a Paľa – sólistické protipóly před Tarasem Bulbou

Čtvrteční abonentní koncert Filharmonie Brno přinesl hned několik zajímavých kontrastů a srovnání: melancholického Rachmaninova s cholerickým Janáčkem, dále dvou čerstvých třicátníků, introvertní submisivní klavíristky Vinnické s houslistou Paľou, který byl prakticky ve všem jejím úplným protipólem, ale také srovnání suverénně podané zažité skladby s bezradnou zvukovou nevyrovnaností. Jako celek byl večer především pestrý a příjemný, i když velmi krátký.

Je zajímavé, že hostující zahraniční symfonické orchestry (a není tu nutně řeč pouze o London Symphony Orchestra na závěru Moravského podzimu 2013) dokážou svoji hru během jediné zkoušky přizpůsobit plyšově „sjezdové“ akustice Janáčkova divadla, zatímco domácí orchestr, snad z obavy z natrženého svalstva a poškozeného sluchu, se v tomto prostoru stále jakoby hledá. Zřejmě se domácí hráči nechtějí smířit s tím, že rezignují na lyrické nuance a budou znít jako vojenská dechovka odněkud ze Sibiře. Ať tak či onak, v Rachmaninovově slavném Klavírním koncertu č. 2 byl ruské pianistce Anně Vinnické orchestr slabým partnerem, a to nikoliv výkonnostně, nýbrž výrazově. Chybou je dlouhodobé přesvědčení hráčů Filharmonie Brno (ale i většiny dalších orchestrů), že koncertantní skladby pro ně znamenají prostě jen doprovod. Naopak, orchestr musí prokázat mnohem větší elasticitu, aby ve skutečných doprovodech nepřehlušil sólistu, ale v ryze orchestrálních pasážích dokázal přinést plný dynamický a výrazový kontrast, nikoliv jen nějaký polovičatý a dílčí. Na rozdíl od Janáčka ve druhé polovině večera se v Rachmaninovově partituře nenachází mnoho míst, do nichž se dá dynamicky opřít, a dirigent Aleksandar Marković bohužel nechal plynout zvuk orchestru, jako by se hrálo ve vídeňském Musikvereinu nebo v pražském Rudolfinu. Asi i jemu přišlo nepatřičné kvůli nevyhovujícímu sálu Rachmaninova dynamicky aranžovat. Se špatnými podmínkami ovšem klesá i motivace, a tak se světlými momenty (klarinetové sólo Lukáše Daňhela na začátku druhé věty) kontrastovala například nevyrovnanost a nejednota zvuku violoncell v exponovaných melodických momentech, kdy bylo správný výraz slyšet pouze od prvních dvou pultů, další už se pouze vezli. Sólový lesní roh hrál bez chyby, ale jeho tón byl nezvykle nakřáplý a unylý. Rychlý vstup do Finale koncertu jakoby některé hráče překvapil a souhra se na moment rozsypala. K projevu kapely ovšem dodejme optimistickou poznámku, že páteční reprízy bývají tradičně výrazně sehranější a kompaktnější, a to především právě u koncertantních kusů. Proč tomu tak je, nechť každý zauvažuje sám.

Sama pianistka Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně. Možná to pro někoho bylo u Rachmaninova až nevhodné, ale mělo to své výhody. Především jsme se u této melancholické romantické hudby nedočkali obvyklých excesů a rozervaných gest. Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Žádná fortissima, žádná velká acceleranda, jen prostě, správně a standardně odehraný a procítěný výkon – pro někoho požitek trochu všední, pro jiného hluboký a silný.

Problémem těch úplně nejohranějších skladeb je jednak jejich přílišná interpretační ukotvenost v daných zvyklostech, ale především to, že je zákonitě musí hrát kdekdo. Náročnou Rachmaninovovu partituru je třeba doširoka rozvinout a rozezpívat, ale zůstat u toho v artikulaci precizní s důrazem na ten nejmenší detail. Těmto požadavkům řada interpretů nedostojí technikou ani intelektem, a tak se začarovaný kruh uzavírá a kvalitativní interpretační standard nejpopulárnějších koncertantních skladeb jde dolů. Vinnickaja podala výkon spíše inspirativní, než výrazný, zjevně ho již hrála mnohokrát, a kromě místy zanikající artikulace jí nelze nic moc vyčíst. Dělá přesně to, na co má a jak skladbu chápe se všemi přednostmi ženské duše. Suverénnímu virtuosnímu ideálu Rachmaninovovu se, řekněme, z dálky nesměle blíží, ve srovnání se současnou interpretační praxí plnou nepatřičných egoistických sólistických nánosů však její projev působil jako opravdový skvost.

Poslední rok se v brněnských koncertních sálech zabydlují aplausy vstoje, snad pod vlivem soustavně a úspěšně rozehřívaného publika Městského divadla Brno. Je samozřejmě skvělé až dojemné, když dají posluchači volný průběh nahromaděným emocím, třeba i úroveň koncertů stoupá, jen je třeba upozornit na nebezpečí zevšednění tohoto ocenění interpretů. Něco bychom si měli nechat v rezervě na vskutku mimořádné zážitky. Abychom nemuseli oživovat nenáviděné papalášské skandované potlesky, dosud velmi oblíbené na Ukrajině a v Rusku a k dokonalosti dovedené dnešním budapešťským publikem.

S nepředstíraným respektem ke vší genderové korektnosti ukázal po přestávce houslista Milan Paľa v Janáčkově Houslovém koncertu „Putování dušičky“ svůj velkolepý, doširoka a energicky rozvinutý mužský interpretační živel. Přitom tu nejde o nějakou nevyslovitelnou mystiku, ale o důležité aspekty hry, které považuje za prioritní nikoliv pouze nějakým logickým rozhodnutím, ale jakousi bytostnou nutností. Je u něj zjevné, že by bez perfektně zvládnuté techniky ani nedokázal vyjít na pódium. Navíc usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. A Janáčkův koncert, původně fragment rekonstruovaný Leošem Faltusem a Milošem Štědroněm do prezentovatelné podoby, si díky svým mnoha expresionistickým finesám doslova říká o mezní interpretační prostředky i nasazení. Nic proti prvním domácím interpretům této skladby Josefu Sukovi a Ivanu Ženatému, ale v propracovaném Paľově podání najednou člověk objevuje mnoho nového. Držme mladému sólistovi palce, ať si udrží nároky, které na sebe klade, a nesklouzne do šedého průměru, tak jako před ním mnoho českých zázračných dětí.

Hlavní předností orchestru byl v Koncertu dirigent. Marković dobře rozumí janáčkovskému dramatismu, zdánlivě nesouvisejícím nuancím i požadavkům na přesnou rytmiku. Orchestr se velmi snažil, správného tvrdého a znělého výrazu však zatím není schopen – nebo ochoten, částečně snad i kvůli chybějícímu koncertnímu prostoru: hráči prostě mají za to, že by ta snaha přišla vniveč. Kontrabasy zněly jednotně a kompaktně, ale pořád spíše připomínaly takové to večerníčkové brum brum. Pikoly držely vysoké tóny, seč jim síly stačily, ale suverenity v tom bylo pramálo. Podání Koncertu mělo mnoho silných momentů, především v hlubokých žestích, oproti první půli to byl výrazný krok vpřed, celek nicméně připomínal spíše dobře zvolenou cestu, než kýžený cíl.

Úplně doma se orchestr cítil až v Janáčkově Tarasi Bulbovi. Velkolepá programní orchestrální rapsodie s výrazně ruskou atmosférou a mnoha nečekanými zvraty je parádním číslem brněnského orchestru, ovšem s jednou výhradou: důležitou roli tu hrají varhany, a ty tu jaksi nemáme. Působíme spíš jako rozvojová země, než město Mendelovo a Janáčkovo: ten neznějící syntezátor, na nějž byl přinucen hrát petrovský regenschori Petr Kolař, představoval určitý pokrok tak před dvaceti lety. Nyní zněl nejlépe, když vůbec nezněl, protože byl přehlušován orchestrem. My vlastně vůbec nevíme, jak Taras správně zní, protože varhany v něm nejsou doprovodné, nýbrž prominentní. A asi ještě dlouho nebudeme vědět.

Ale zpět k orchestru. České pojetí Janáčka představuje jakýsi vhodný kompromis mezi technikou a výrazem. Britské orchestry, u nichž je Janáček ještě více doma než u nás, dokážou podat všechny rytmické finesy a instrumentační vyhrocenosti suverénně a velmi přesně, že by zkušený hudebník podle jejich hry dokázal zapsat partituru. Zaujetí technikou však někdy ochuzuje dynamické krajnosti. U nás se pojímá rytmika o mnoho přibližněji, což je často škoda, a efekt je postaven na katarzních momentech. Zvukově nejbohatší orchestry východní, především ruské, bohužel zatím nejsou po technické stránce vůbec schopny Janáčka zvládnout. Nutno dodat, že dirigenta Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma. Taras vyzněl pevně a oslnivě, samozřejmě v rámci technických možností hráčů, kteří bohužel stále hledají kvalitativní srovnání v Ostravě, Olomouci a Bratislavě, nikoliv ve Vídni, Praze a Budapešti. Pochvalu zaslouží především tympánista Lukáš Krejčí, který na sobě stále pracuje a zlepšuje se, navíc v několika momentech dodal Janáčkovi volbou velmi tvrdých paliček efektní pregnanci. Technicky, intonačně i fyzicky náročné houslové sólo na konci podal parádně a s patřičnou velkolepostí koncertní mistr Pavel Wallinger. Správnou výhružnou razanci měl i es-klarinet (hrál na něj Stanislav Pavlíček, díky za upozornění v komentářích podle fotografie na webu na něj hrál Jiří Sedláček – zde je třeba filharmonii ocenit za to, že dává tištěné programy i aktuální obsazení orchestru na internet). Opět byla velká škoda přesvětleného sálu, v němž se nedá dobře soustředit výhradně na hudbu. Naopak tradiční hlučný větrák se odmlčel, přestože bylo vyprodáno a větralo se. Díky za to.

Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 2 c-moll op. 18, Leoš Janáček: Houslový koncert „Putování dušičky“, Taras Bulba. Anna Vinnickaja – klavír, Milan Paľa – housle, Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 16. ledna 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.

Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 17. ledna 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.

Anna Vinnickaja, foto Gela Megrelidze

Komentáře

Reagovat
  • Lenka Němcová

    24. leden 2014, 17:22
    Ano, na es-klarinet hrál Stanislav Pavlíček, omlouvám se za mylný komentář a pro pořádek - zde jsou fotografie a jména našich klarinetistů: http://www.filharmonie-brno.cz/klarinety-p271.html (Lenka Němcová)
  • Němcová

    17. leden 2014, 14:36
    Ano, byl to Jiří Sedláček. Lenka Němcová (FB)
    zobraz vše (3)
    • Lukáš Krejčì

      18. leden 2014, 10:33
      Na es-klarinet hrál skvěle Stanislav Pavlíček. Jiří Sedláček hrál na klarinet basový, také výborně.
    • Jan Špaček

      20. leden 2014, 9:25
      V Tarasovi? Kažopádně díky všem za doplnění. Bylo by pěkné, kdyby lidé znali důležité hráče jménem.

Filharmonie Brno, Vinnickaja, Paľa / A. Marković

17.1.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více


Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více