Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

26. listopad 2017, 13:30
Vydařená baletní West Side Story zahalená do přirozenosti

Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.

Postavu Marii ztvárnila Taela Williams, Anitu Ivona Jeličová, Mariina nápadníka Tonyho Arthur Abram, vůdce Žraloků (Sharks) Bernarda Martin Svobodník a vůdce Tryskáčů (Jets) Ivan Popov. Tryskáče, Žraloky a jejich dívky zatančili sólisté a sbor Baletu NdB. Hudba zněla ze záznamu a konkrétně z nahrávky, kterou pořídil sám Leonard Bernstein roku 1985. Na nahrávce zpívala Kiri Te Kanawa a José Carreras po boku Tatiany Troyanos, Marilyn Horne, Kurta Ollmana a dalších.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_02

Příběh muzikálu West Side Story nezastírá inspiraci v Shakespearově klasice Romeovi a Julii. Dva znepřátelené gangy bezdůvodně si lačnící po krku jako by vypadly z italské Verony 16. století. Nešťastné zamilované lidské duše dlící v nesprávný čas na špatném místě doufají v budoucí osud daleko od zbytečného chvástání a násilí – příběh starý jako umění samo. Sama West Side Story je zasazena do New Yorku 50. let minulého století. Tedy do časů, kdy země počala znovu žít svůj americký sen a kdy se opět stala lákadlem pro nesčetné množství přistěhovalců hledající v ní své místo. Amerika pro mnoho z nich představovala uskutečněné Eldorádo. Jak bezútěšné a daleké všemu vysněnému bohatství však bylo setkání se skrytou tváří Ameriky – pouličními gangy, rasismem a úplatnou policií. Kdo hodlal uspět v tomto nehostinném prostředí, musel vycenit zuby a třeba i kousnout.

I baletní inscenace Mária Radačovského je pojata jako zápas. Bojištěm představení, podobně jako ve filmu, se stává basketbalové hřiště. Počáteční floutkovské poměřování sil místních hejsků velmi brzy eskaluje v otevřené nepřátelství. Na tento boj v podlouhlé aréně pohlížejí diváci ze dvou protilehlých stran, čímž je dojem sportovního utkání ještě více umocněn. K tribunám vedly poutače rozdělující levou stranu (ze směru příchodu) na příznivce týmu Tryskáčů a pravou stranu na fanoušky Žraloků.

west_side_story_NdB_2017_foto_Ctibor_Bachraty_03

Již první okamžiky škádlení se obou gangů překypovaly mladickou energií, vitalitou a šviháctvím. Choreografie výtečně podtrhla nespoutanou živelnost amerických i portorikánských frajírků. Tanečníci do svých rolí vložili maximum a navzdory jistě vyčerpávajícím tanečním kreacím budili dojem světácké ležérnosti. Pozornost si zaslouží již úvodní tanec s děvčaty, ve kterém jsou tradiční taneční kroky a pohyby prokládány svůdnými a žádostivými gesty chlapců i dívek. Veškerá choreografie se snažila vyjadřovat emoce postav, ať už se jednalo o bojové scény znesvářených gangů, milostná vzplanutí hlavních protagonistů, křehký tanec mrtvého se svojí milou nebo intenzivní a vnitřně svírající scénu Marii s Anitou. Pohyb jakoby skutečně opisoval vnitřní pohnutky postav.

S povedenou režií a choreografií šla ruku v ruce i zdařilá výprava a světelné efekty. Přestože scéna po většinu času zůstává neměnnou, vystačí si s málem. Spoustu práce vykoná například jen využitím pojízdného drátěného plotu, který drží Tryskáče i Žraloky od sebe. Povedené bylo také nasvícení a promítání. Tanečníci jsou po obou stranách odděleni průsvitným plátnem, na kterém projekce vytváří zdařilé zdání drátěného plotu. Oko diváka potěší i vtipné maličkosti, jakou je například postava opakovaně vystrkující hlavu z pojízdné bedny vždy s jinou totožností – jednou jako soudce, následně jako doktor nebo policista. Jedinou nevýhodou scénického řešení byly občasné projekce textu, který byl promítán na levou i pravou stranu plátna, a tudíž diváci v předních řadách (obzvláště seděli-li na krajních místech) byli značně znevýhodněni. Promítaného textu nebylo příliš, což do jisté míry také zamrzí – neškodilo by texty písní nebo občasné rozmluvy uvádět podobně jako v operních představeních otitulkované.

west_side_story_2017_NdB_foto_Ctibor_Bachraty_04

Velkou devizou představení představovala přirozenost. Zásluhu na tom má nepochybně i fakt, že ani muži, ani ženy povětšinou netančí v baletních piškotech; dámy obuly střevíce pro latinské tance, zatímco pánové si vystačili s tradičními teniskami. Přestože tímto krokem představení osciluje někde mezi skutečným baletem a taneční show, jedná se bezesporu o uvážené řešení. Těžko bychom od členů gangů a jejich dívek čekali tradiční balet. Ale i ten tu byl ponořený do přirozeností. Podobně světsky a dobově byly koncipovány i kostýmy – muži oblékli rifle, trička, košile, tu a tam se objevila i džínová bunda nebo sako, ženy se naopak pochlubily pestrobarevnými šaty, lesknoucími se flitry a svůdnými sukněmi. Kontrastně pak působily postavy Marie i Tonyho. Obzvláště postava Marie představovala křehkost samu, ať už se jednalo o jemné květované šaty nebo noční košilku. Tony většinu času strávil ve světlém saku s tmavou kravatou.

Jedinou pihou na kráse večera bylo zapojení vozu společnosti Renocar, který je partnerem inscenace. Jinak se tento kratičký a skutečně samoúčelný vstup jen těžko dá vysvětlit. Jsem si vědom ohromné finanční nákladnosti celého projektu, a ani zdaleka netvrdím, že sponzorství a reklama jsou jakýmkoliv způsobem v nepořádku. Mnoho projektů může být uskutečněno pouze díky velkým finančním příspěvkům prosperujících velkých společností. Moderní automobil MINI však do inscenace vůbec nezapadl. Lepším (ačkoliv jistě nákladnějším) řešením by bylo pro inscenaci zapůjčit původní stařičký Mini Cooper a nové automobily ponechat jako lákadlo v hale. Trochu paradoxně pak nabourává autenticitu i výborná nahrávka Lenoarda Bernsteina. Novozélanďanka Kiri Te Kanawa jen stěží vyvolává dojem křehké Portoričanky a ani Španěl José Carreras není typický americký Tryskáč. Vzhledem ke kvalitě nahrávky a faktické absenci jiné použitelné se však jedná o malichernou výtku.

Národnímu divadlu Brno se experiment s baletním provedením muzikálového West Side Story skutečně podařil. Velkou zásluhu na úspěchu mají v tomto případě téměř všechny zastoupené složky – povedená režie, nápaditá, a přitom přirozená choreografie, vhodně využitá scéna, výtečné kostýmy a bezpochyby také vhodné nazvučení. Podobné pokusy nezřídka selhávají na technickém provedení, což ale nebyl tento případ. Výtky se týkají maličkostí. Bylo by velkou chybou nechat si ujít toto pozoruhodné představení.

Libreto: Arthur Laurents, hudba: Leonard Bernstein, texty písní: Stephen Sondheim, choreografie: Mário Radačovský, režie: Mário Radačovský, scéna: Marek Hollý, kostýmy: Alexandra Grusková, videoprojekce: Martin Svobodník, Jan Fuksa, světelný design: Tomáš Morávek, hudební spolupráce: Petr Duchalík, asistent choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský.

Foto Ctibor Bachratý

Komentáře

Reagovat
  • helena svobodová

    2. prosinec 2017, 19:00
    s komentáři ve velké většině souhlasím, včetně písně America, kterou ve filmu zpívaly jak dívky, tak jejich partneři. Ve filmu bylo tato píseň strhující, tady mi ta vášeň chyběla a slabý byl konec, výstup Marie a Anity mohl mít hlubší a citlivější náboj a smrt Tonyho byla podána také docela plytce, čekala bych rozloučení nejenom Marie, ale všech zúčastněných. Závěrečné smíření všech také naprosto chybělo, škoda.
  • Simona Škarabelová

    30. listopad 2017, 14:51
    Dobrý den, v zásadě se vším souhlasím, ale u některých výtek bych byla přísnější: Ne/promítání titulků - bylo nebylo, nerozumím tomu, proč to bylo tak na půl cesty. Také mi chvíli trvalo, než jsem přestala hledat toho, kdo zpívá. Asi by mi více vyhovovala instrumentální nahrávka, ale budiž. Velkým zklamáním byla kultovní píseň Amerika - mají zde vystupovat v jakémsi slovním souboji Portorikánky a Portorikánci. Holky vychvalují krásu a příležitosti Ameriky, kluci jejich tvrzení "uzemňují" do reality. Taková ohnivá výměna názorů, obě strany tančí a zpívají proti sobě, zní španělské rytmy s přiznanými nápěvy flamenca. Přesto Mário Radačovský dívkám jen na tuto scénu vyzul střevíce a hochy postavil ležérně k baru. Škoda, přeškoda... Product Placement mi zásadně nevadil, beru ho jako odstrašující příklad propojení bussinesu s uměním. Spíš by mě velmi zajímalo, zda v důslekdu něj stoupne prodejnost MiniCoopera. Lze to vůbec sledovat? Podtrženo sečteno - dramaturgicky velká výzva, režijně s drobnými výtkami, scénograficky přesvědčivé, tanečně kvalitní, sólisté výteční = potenciál pro hostování a zájezdy (což bez zázemí vlastní budovy lze těžko vyčítat).
  • Dita Bartůšková

    26. listopad 2017, 21:55
    Já jsem si je ujít nenechala a viděla hned dnešní reprízu. A s recenzí se zcela ztotožňuji - včetně těch drobných výhrad :-). Všem moc fandím, protože je vidět, že ve skutečnosti vůbec nejsou znesváření, ale fungují jako skvělý mezinárodní tým! Smála jsem se i plakala - a tak to má na správném divadle být.

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více