Jazzová legenda Wayne Shorter byl bezpochyby největší hvězdou letošního JazzFestuBrno. Jeden z vrcholů 15. ročníku festivalu si osobně vychutnalo 1500 návštěvníků koncertu jeho kvarteta.
Čtveřice mistrů jazzové improvizace vedená inovativním komponistou, improvizátorem a špičkovým instrumentalistou Waynem Shorterem, si podmanila skvěle ozvučenou halu brněnského Bobycentra špičkovým půldruhahodinovým výkonem. Koncert bez zbytečných proslovů a prostojů zahrála v jediném zátahu. I občasný potlesk jako by muzikanty jen rozptyloval, jen kývli a znovu se ponořili do proudu svých licků, chromatických kaskád, ostinát i melodických vyhrávek.
Spoluhráče pro svoje kvarteto našel zanedlouho třiaosmdesátiletý Shorter před šestnácti lety v muzikantech o jednu až dvě generace mladších. Jsou to špičkoví instrumentalisté a vyhledávaní studioví hosté: pianista Danilo Pérez (*1965), kontrabasista John Patitucci (*1959) a hráč na bicí Brian Blade (*1970). Od svého založení nahrála tato hvězdná sestava čtveřici alb, z nichž pouze to „rozjezdové“, Footprints Live! (2002), inovace čtyřicet let staré Shorterovy klasiky, nezískalo alespoň jednu Grammy. Zbylá tři (Alegría, 2003, Beyond the Sound Barrier, 2005 a nedávné Without a Net, 2013) už bodovala jako jazzová alba roku, přičemž sám Wayne Shorter získal svou prozatím poslední, desátou (!) Grammy 2013 za Nejlepší improvizované jazzové sólo ve své skladbě Orbits na albu Without a Net.
Právě hudební materiál z oněch tří oceňovaných alb je základem koncertního vystoupení Wayne Shorter Quartetu. Ale kdo by čekal pouhé improvizace na témata konkrétních skladeb, bude překvapen (nikoliv zklamán): žádný tracklist, žádná tradiční jazzová přehrávka melodie a následné improvizování jednotlivých nástrojů, pěkně jednoho po druhém – nic podobného se nekoná. Posluchač je vtažen do kontinuálního proudu imaginace, hudebního pohybu, jehož výška, délka, barva, síla ani směr nejsou omezeny žádnými mantinely. Jen úvodní volná improvizace trvala přes třicet minut, než byla přerušena mírně netrpělivým potleskem publika.
Počáteční opatrný, postupně gradující dialog piana s kontrabasem narušil Shorter poprvé jakoby nejistým „odchrchláním“ tenorsaxofonu až po několika minutách a ani následující „sípavý dech“ se zdánlivě nepevnými tóny nenaznačoval, co má přijít. Přišla smršť, kaskády přes celý rozsah klaviatury doprovázené bicími v celé škále dynamiky od tichého šustění metličkami po údery paličkami plnou silou, a k tomu tiché smyčcové arco kontrabasu střídané až kvílivými vyhrávkami v palcové poloze někde u kobylky, pak basové přiznávky vyhnané až k prudkému slappingu.
Plató fázi pochopilo publikum jako výzvu k potlesku, ale proud hudby neustával: zase dialog piano-kontrabas, ale jiný – smyčcové flažolety provázené vybrnkáváním prsty po strunách otevřeného piana evokujícím cimbál, od bicích přihrávané zvonkohrou. A jemné, dlouhé tóny sopránsaxofonu postupně gradující do neuvěřitelného sóla, jímž Wayne Shorter přesvědčivě dokázal, kdo je pánem prostoru a času. A jako se jeho spoluhráči prozatím doplňovali jako sólisté, postupně se jeden po druhém přirozeně stáhli, po jednom i střídavě po dvojicích jako perfektní empatičtí sidemani soustředění kolem svého sedícího a přesto dominujícího frontmana.
Pro fungování čtyřčlenné formace je obvykle rozhodující vzájemná vazba bicí-kontrabas; zde oba prvky obvyklého formátu občas funkčně nahradilo piano, aniž to posluchač stačil vůbec zaznamenat. Hledat v toku hudby jednotlivé „písně“ nebo aspoň motivy z alb je pro publikum vlastně zábavná hra: co poznáte? Co jste stačili postřehnout? To byly Orbits!Aha, to je Joy Ryder – a to už zase Plaza Real … teď to zní jako začátek She Moves Through the Fair … a teď jako Footprints … a tohle je Zero Gravity!Koneckonců, co na tom sejde – be-bop, post-bop, konceptuální jazz, jazzový impresionismus jsou jenom škatulky, se kterými si čtveřice skvělých instrumentalistů ve své s lehkostí servírované muzikantské konverzaci pohrává podle svého. Přesně v duchu výroku svého stále invenčního guru: „Jazz – to znamená troufnout si, opovážit se.“ Není co dodat.
Jediným mluveným projevem celého večera byl stručný odborný úvod do historie Wayne Shorter Quartetu v podání Jana Beránka-Daleckého: Waynea Shortera (*1933),snad nejvýznamnějšího a jistě nejvlivnějšího žijícího jazzového saxofonistu, představil jako absolventa Newark Art High School a studia kompozice na New York University. Na jazzové scéně se Shorter etabloval jako spoluhráč Manyarda Fergusona a především Arta Blakeyho, který jej v roce 1959 pozval do svých Jazz Messengers. Odtud jej už o rok později – na doporučení svého odcházejícího saxofonisty Johna Coltranea – usiloval přetáhnout Miles Davis; podařilo se mu to až v roce 1964, Shorter dodržel smlouvu. Léta 1964–1970 byla ve znamení spolupráce MD Quintetu (Davis-Shorter-Hancock-Carter-Williams), který ovlivnil dějiny jazzu nejen sedmdesátých let.
Dalších patnáct let prožil Wayne Shorter s legendární jazzrockovou kapelou Weather Report (mj. Joe Zawinul, Miroslav Vitouš, resp. Jaco Pastorius, Airto Moreira). Do konce tisíciletí Shorter jako protagonista vlastních sólových projektů i oblíbený spoluhráč (Carlos Santana, Herbie Hancock, Joni Mitchell) hledal konkrétní podobu prvního souboru, který ponese jeho jméno. V roce 2000 se jím stal Wayne Shorter Quartet ve stejném složení, které slyšeli i posluchači v Brně.
Wayne Shorter Quartet. 13. dubna 2016, Bobycentrum, Brno. V rámci festivalu JazzFestBrno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..