Na mezinárodním hudebním festivalu Janáček Brno 2018 zaznělo mnoho rozličných a kvalitativně rozdílných operních představen. Jednou za čas se objeví inscenace, které rozdělí brněnské publikum na dva nesmiřitelné tábory, jedni jsou nadšeni novátorstvím, množstvím mimohudebních odkazů a smělou režií, druzí hořekují nad nelogickým symbolismem, odklonem od operního libreta a konečně políčkem do tváře skladatele. Písňový cyklus Zápisník zmizelého od belgického tělesa Muziektheater Transparant v režii Iva van Hoveho a se skladatelskými přípisky Annelies Van Parys kontroverzní v naznačeném slova smyslu byl. Na novém jevištním tvaru se podílel také scénograf Jan Versweyveld, kostymérka An D’Huys a dramaturg Krystian Lada. V sólových rolích se představili Ed Lyon, Marie Hamard a Hugo Koolschijn, na klavír doprovázena Lada Valešová a za scénou účinkovaly členky sborové akademie De Munt/La Monnaie. Zápisník zmizelého včera zazněl v sále Mahenova divadla.
Verše o divoké lásce Janíčka a cikánky Zefky publikované neznámým autorem roku 1916 v Lidových novinách Janáčkovi učarovaly a již o rok později začal pracovat na cyklu písní, který částečně inspirovalo i Janáčkovo setkání s půvabnou Kamilou Stösslovou, tedy skladatelovou femme fatale a předobrazem mnoha jeho dalších děl. Janáček dokončil cyklus až koncem roku 1920 a prvního soukromého provedení se dílo dočkalo 18. dubna 1921 v brněnské Redutě. Ačkoliv se původně jednalo o písňový cyklus určený pro koncertní síň, našel si cestu i na divadelní jeviště. Nejnovějším počinem na tomto poli je scénická verze v podání Muziektheater Transparant.
Inscenátoři zasadili Janáčkův Zápisník zmizelého do prostředí moderního bytu. Tady se odehrává nejen příběh Janíčkova vztahu k mladé cikánské dívce, ale také celá přidaná vrstva, která rozšířením libreta vznikla. Toto provedení tedy není pouze o bolestné lásce a odloučení, ale také o snění, vzpomínkách a lidském vyhoření. V režijním pojetí Iva van Hovena se objevuje kromě postavy Zefky a Janíčka, také nově přidaná role kombinující postavu zestárlého Janíčka s osobou skladatele Leoše Janáčka. A to může být pro některé posluchače příliš těžké sousto. Herec předčítá Janáčkovy dopisy a působí částečně jako komentátor dění na jevišti – všechno se tak stává ještě více neskutečné, ještě více meta. Postava herce vzpomíná na nenaplněnou lásku k mladé cikánce a následně recituje dopisy psané Janáčkově tajné lásce Kamile Stösslové. Ve své podstatě se jedná o zajímavý nápad a o neotřelé režijní uchopení, výsledek je ale podivně cizí a chladný. Povedené však byly přidané hudební plochy skladatelky Annelies Van Parys, která záměrně zvolila nejen jiné hudební vyjadřovací prostředky, ale také zcela jiný jazyk textu. Skladatelka se tak elegantně vyhnula možné kritice, kdyby se snažila doplnit Janáčkovo dílo stylisticky podobnou hudbou. Přes množství charakteristických glissand a náhlých melodických skoků se hudba Annelies Van Parys s hudbou Janáčkovou poměrně dobře pojila. Mnoho dobrých nápadů a nejasné směřování představení, však ovlivnilo celkové vyznění do jisté míry nepříznivě. Příkladem budiž povedená, ale režijně hůře ospravedlnitelná scéna, která stavěla na maximální realističnosti. Dokonce i kuchyňské zařízení bylo plně funkční, představitelka Zefky Marie Hamard tak hned z kraje inscenace uvařila kávu, kterou pak nabídla přicházejícímu herci. Tato realističnost byla v rozporu s mnohem lyričtěji uchopeným režijním pojetím a ostatně i s charakterem Janáčkovy hudby vůbec. Sama o sobě je však působivá a staví do značné míry na práci se světlem – některé části představení byly osvětleny pouze lampičkami, jinde rozzářila scénu bodová světla ze všech stran a někde naopak svítily pouze červené fotografické lampy. Přesto šlo o natolik zvláštní a atypické uchopení realismu a snovosti v operní režii, že pro mnoho diváků bylo zcela neakceptovatelné.
Herecké a pěvecké výkony představují nejdůležitější část každého jevištního představení. Zde si zaslouží pochvalu především Ed Lyon v roli Janíčka, jeho výrazově plný hlas přecházel od hrubého vzteku k nejněžnější lyričnosti zcela bez změn charakteru zpěvu. Kromě dvou extrémních výšek v závěru „opery“ byl jeho výkon intonačně stabilní i jazykově víceméně srozumitelný. Mezzosopranistka Marie Hamard se může pyšnit poměrně temnou a zemitou barvou hlasu, která v této roli ještě více vynikla. Český jazyk v jejím podání však byl mnohem méně srozumitelný než u Eda Lyona, ale ani jeden se však nemůže srovnávat s bezvadnou češtinou, kterou před pár dny mohli slyšet návštěvníci Mahenova divadla při Věci Makropulos v podání Vlámské opery. Herec a recitátor Hugo Koolschijn zastal svoji roli komentátora bez problémů, přesto působil především jako pozorovatel a žádnou výraznější jevištní akci neměl.
Muziektheater Transparant uchopili Janáčkovo dílo svérázným způsobem, který nepochybně vyvolá v hudbymilovných kruzích města Brna živou diskuzi. Je třeba nazírat na novou inscenaci s otevřenou myslí a nebát se hudebních a režijních experimentů. Jen tak se dá i v této částečně kontroverzní „opeře“ nalézt mnoho kvalitního a povedeného. Stejně tak je v pořádku být zklamaný ze statického a svíravého pojetí, které jen stěží evokovalo smyslnou cikánskou lásku.
Režie Ivo van Hove Dramaturgie: Krystian Lada Kostýmy An D'huys
Scéna: Jan Versweyveld
Obsazení
Mezzosoprán Marie Hamard
Tenor: Ed Lyon Herec: Hugo Koolschijn
Klavír: Lada Valešová
Sbor: Členové pěvecké akademie De Munt/La Monnaie
Zatím nebyl přidán žádný komentář..