Zatmění slunce v pátek dopoledne částečně ochromilo Českou republiku: utichla kola strojů i kancelářské kopírky, národ ateistů vykoupil svářečské filtry a na hodinu obrátil oči k nebi. Smíšený sbor Vox Iuvenalis si na večer připravil tematický program, při jehož nácviku musel potit krev, ale námaha se jednoznačně vyplatila.
Program nazvaný „Zatmění na východě“ si s astronomickou podívanou pohrával spíš v hlubších souvislostech než aby se na ní lacině vezl, ale na to jsme už od dramaturgie Voxu Iuvenalis dlouhodobě zvyklí. Na komfort si člověk zvyká snadno a rád, tím spíš je potřeba si připomínat, že se mu ho zcela automaticky dostává. Parodická miniopera Antiformalističeskij rajok Dmitrije Šostakoviče, druhá část Koncertu pro sbor Alfreda Schnittkeho a Koncert pro klavír a sbor současného skladatele Dimitrije Česnokova vytvořily souvislý celek, který ve třech bodech vypovídal o vývoji hudby, která vychází z ruských tradic.
Šostakovičův Rajok je jízlivá parodie na sjezd komunistických skladatelů. Tři řečníci přednesou své projevy o hudbě, která má vycházet z lidových tradic, být lidu přístupná a vyhýbat se všem „formalistickým“ experimentům, atonalitě, disonancím a jiným zvrhlostem. Je to škaredá komedie, kterou musel skladatel za svého života pochopitelně schovávat, a k veřejnému provedení došlo až v roce 1989 ve Washingtonu. Úmyslné idiocii citátů z lidové hudby i klasiků se posluchač rád zasměje ještě dnes, pamětníkovi se trošku stahují vnitřnosti, když si vzpomene na atmosféru komunistických sjezdů a funkcionářskou tupost, která měla možnost strkat prsty do všeho – od vládní úrovně až po uliční výbory. Nejhorší na tom všem ale je vědomí, že to fňukání po krásných melodiích a zavrhování nesrozumitelné moderny nezmizelo, a mnozí posluchači i členové orchestrů by nejraději mydlili Mozarta a Čajkovského pořád dokola. Je to všechno v lidech, ne ve stranických sekretariátech.
Hra o tupém a mechanickém zacházení s tradicemi byla ale pouze kontrastní předehrou ke dvěma dílům pozdějším. Obě se – vlastně zcela v souladu s antiformalistickými požadavky – k ruské tradici obracejí, ale zcela jinak, než to oficiální kulturní politika předpokládala a chtěla. Obě díla jsou postavena na klasickém formálním základu – Schnittkeho koncert připomene čtyřvětou symfonii, Česnokov má třívětou strukturu klasického instrumentálního koncertu. Obě díla vycházejí z pravoslavných zpěvů, provolávají slávu Bohu, ale zároveň jsou plná smutku a v Česnokovově případě i zuřivého a bezmocného vzteku. Obě jsou nesmírně působivá, tíživá, až chmurná. Schnittkeho smutek je masivní, valí se jako těžký mrak, ale zároveň je povznášející. Česnokov se utápí v pochybnostech o Bohu i vlastních pokušeních a po vážném úvodu se z nich snaží vypít a vykřičet. Jeho výkřiky by mohla zhudebnit i punková kapela, nakonec všude vidí jen smrt.
Sjezd skladatelů a hudebních teoretiků ztvárnil sbor poloscénicky, ženy měly na hlavách a kolem krků venkovské šátky, muži si uvázali barevné kravaty pěkně funkcionářsky do půli břicha. Provedení zahájil Viktor Pantůček mluveným úvodem od řečnického pultu, u nějž se později vystřídal předseda sjezdu a řečníci Jednicyn, Dvojkin a Trojkin. Sólové role ztvárnili čtyři basisté – Sergej Derda, Václav Jeřábek, Josef Škarka a Miroslav Urbánek – a nejdůležitější je, že jejich hlasy byly ve výsledku vyrovnané, jejich sdělení měla i výrazově přibližně stejnou váhu. Všichni čtyři se ale do svých rolí pěkně energicky opírali a dávali svým postavám charakteristické rysy vyplývající z rozdílů mezi starým teoretikem, mladým teoretikem, diktátorem a předsedajícím. Sbor se v úloze delegátů usadil nejen na jevišti, ale i na balkóně Besedního domu, iluze sjezdu byla v rámci inscenační skromnosti dostačující. Sborové vstupy byly energické, nadšené, ale i přesně zrežírované, jak se na správný sjezd patří.
Druhá část Koncertu pro sbor Alfreda Schnittkeho nás přivedla do úplně jiného hudebního světa a naznačila i klasické členění celého večera: rychle – pomalu – rychle. Závažná výpověď o vnitřní potřebě oslovit hlubokými myšlenkami celý svět hrála roli pomalé věty v celkovém pořadu. Jedná se o skutečný koncert, který zachází s hlasy nesmírně vynalézavým a komplikovaným způsobem, dělí je mnohem složitěji než na prostý čtyřhlas, Vox Iuvenalis si tady sáhl snad až za hranice svých možností: přinejmenším by potřeboval zdvojnásobit obsazení. Všechna čest ale patří výsledku, který byl zcela přesvědčivý a nesmírně se těším na případné provedení v příznivějších akustických podmínkách, které objemu hlasů amatérského tělesa trošku pomůžou. Pro mě to byl jednoznačný vrchol večera.
Koncert pro sbor a klavír Dimitrije Česnokova dal větší příležitost i Konstantinu Tyshkovi, který doprovázel už Rajok, ale tam má klavír víceméně podpůrnou funkci. U Česnokova je rovnocenným partnerem sboru a dostává i značný sólový prostor. Tyshko se projevil výrazově bezvadně hned v úvodu, který imituje pravoslavnou zvonici, klavír měl opravdu zvonivý, místy až třískavý zvuk. Myslím to v dobrém, iluze vyzvánění byla perfektní. Energičtější pasáže vůbec vycházely velmi dobře i v dalším průběhu provedení, lyrické mi přišly poněkud roztříštěné. Sbor se od vážného a slavnostního začátku postupně dostával do varu, střídal se s klavírem opravdu rovnocenně a stupňoval napětí a nápor energie až do závěrečného výkřiku.
Sbormistr Voxu Iuvenalis Jan Ocetek odvedl vynikající práci: střetávají se v ní schopnosti sbormistra, který dokáže nejen mimořádně náročné kompozice s amatérským sborem nastudovat, ale také v jeho členech dlouhodobě pěstovat pro náročnou, závažnou a „buržoazně formalistickou“ hudbu zaujetí a pochopení. Je to neustálé hledání, které dá hodně práce, ale zároveň způsobuje, že se hudba účinkujícím ani posluchačům neomrzí. Stává se z ní dobrodružství, do kterého se chce člověk pouštět pořád znovu a znovu.
Zatmění na východě. Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Antiformalističeskij rajok, Alfred Schnittke: Koncert pro sbor (2. část), Dimitri Česnokov: Koncert pro klavír a sbor. Smíšený sbor Vox Iuvenalis, hudební nastudování Jan Ocetek, Sergej Derda, Václav Jeřábek, Josef Škarka, Miroslav Urbánek – bas, Konstantin Tyshko – klavír. 20. března 2015, Besední dům, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..