Závěr festivalu Concentus Moraviae – síla vůle zvítězit

26. červen 2021, 12:00
Závěr festivalu Concentus Moraviae – síla vůle zvítězit

Závěrečné koncerty festivalů bývají zpravidla jejich dramaturgickým i interpretačním vyvrcholením – okamžikem, v němž se prolnou nejlepší aspekty z celého festivalového běhu a udělají tečku za aktuálním ročníkem. V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou proběhl ve čtvrtek 24. června závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae, který představil sopranistku Raquel Andueza s ansámblem Private Musicke v sestavě Pierre Pitzl (barokní kytara), Hugh Sandilands (barokní kytara), Jesús Fernández Baena (theorba), Richard Myron (violon) a David Mayoral (perkuse) ve skladbách renesančních a barokních autorů. Nemělo však jít o tradiční nastudování hudebních klasiků – webový program sliboval dokonce ukulele, banjo či elektrické kytary, a ačkoliv program tištěný nic takového explicitně neavizoval, programový text v něm od Ondřeje Maňoura s ukulele či elektrickou kytaru evidentně počítal. Posléze však začalo být zřejmé, že posluchače čekají oproti původním plánům jisté změny; ukulele, banjo ani elektrická kytara v hudbě renesančních a barokních skladatelů prostor nedostaly. Dalším drobným rozdílem pak bylo, že online program zmiňoval skladby Johna Dowlanda, ten tištěný však již ne. (A žádné ani nezazněly.) Lze tedy předpokládat, že původní podoba koncertu měla být – minimálně z hlediska nástrojového obsazení a přinejmenším některých skladeb – alespoň částečně jiná. Za normální situace by mohlo být důvodů pro podobné změny doslova přehršel, ale myslím, že tentokrát nad viníkem není třeba nikterak dlouze přemýšlet.

Program zahájila píseň Amante felice (Šťastný milenec) skladatele Giovanniho Stefani. Instrumentální zahájení v podobě sólové barokní kytary (Pierre Pitzl) bylo vkusné a s krátkou, leč povedenou gradací. Záhy na to se přidala zpěvačka Raquel Andueza se slovy „Bella mia, questo mio core“ a nedlouho na to bylo zřejmé, že něco není zcela v pořádku. Projev sopranistky byl nezvykle těžký, působil namáhavě, dýchavičně a místy až přidušeně a co víc – občas byla zpěvačka citelně pod tónem. Ostré byly také přechody mezi hlasovými rejstříky, kdy od určitého tónu došlo ke kompletní změně barvy hlasu. Tento efekt samozřejmě mnohé zpěvačky dělají záměrně a ostatně i Raquel Andueza to v souladu s vnitřní logikou u některých skladeb udělala, ale toto nebyl popisovaný případ. Kdo někdy slyšel Raquel Andueza, byť alespoň z hudebního nosiče, ví, že tohle nebyl výkon, který by si běžně se zpěvačkou spojil. Prakticky vše tak ukazovalo na hlasovou indispozici, kterou sopranistka zřejmě trpěla. Je to mrzuté – nikoli pro posluchače, který jak věřím, má v takových případech snad bezvýhradné pochopení, ale pro zpěvačku, která se nejenže musí vypořádat s nevypočitatelným hlasem, ale navíc tím svému hrdlu ani trochu neprospívá. To, že ve výsledku pravděpodobně bude spíše frustrovaná než spokojená, je pouze hořkou tečkou za vysilujícím snažením. Přes všechny nesnáze se s většinou skladeb poprala s až obdivuhodnou odhodlaností a nezřídka vyšla jako vítěz. Přiznávám, že sledovat zpěvaččin triumf nad některými náročnými pasážemi byl umělecký zážitek sui generis. Například písně Felici gl’animi (Šťastné duše) či Alma Mia (Lásko má) Giovanniho Girolama Kapspergera byly velmi povedené a Si c’est un bien che l’esperance (Je-li na naději něco dobrého) Josepha Chabanceau de la Barre byla – tentokrát v dobrém smyslu – dechberoucí. Její měkký, něhou přetékající projev byl výrazově i dynamicky vypointovaný a z mého pohledu se jednalo o vrchol večera.

Instrumentální stránka byla zvukově působivě uchopena – hudební „gró“ (rytmická akordická hra, hlavní melodie a její zdobení a tak dále) zajišťovala barokní kytara Pierra Pitzla, který je současně uměleckým vedoucím tělesa Private Musicke. Jeho výtečný cit pro výstavbu hudební fráze i interpretační zdatnost, která se projevovala například při hře technik campanella či rasgueado, udávala „tón“ hudebnímu uchopení. Harmonii upevňoval violon Richarda Myrona, který měl navíc velmi povedené a bezmála jazzové sólo ve skladbě Folia Giovanniho Paola Foscariniho, a perkusivní složka Davida Mayorala doslova hýřila barvami – hudebník se nebál užít nejen tradičních bubnů, ale také tamburín, shakerů a v případě Meraviglia d’Amore (Zázrak lásky) skladatele Biagia Mariniho dokonce i kalimby. Právě kombinace bicích nástrojů a jejich zapojování do hudby dokázalo, jak povedené „aranžmá“ dokáží hudebníci z Private Musicke vytvořit. Snad jen druhá barokní kytara (Hugh Sandilands) či theorba (Jesús Fernández Baena) nebyly zcela využity, což ostatně odráží i praxi – v rámci continua není nutné takové množství nástrojů, pokud nejsou náležitě zužitkovány. Theorbové sólo v Canarios Gaspara Sanze bylo sice příjemným ozvláštněním, ale zajímavější prostor ve skladbách nástroj prakticky nedostával. Na druhou stranu těžko říct, jak měl původní koncert vypadat a jaké role jednotliví instrumentalisté plnili.

Hudební festival Concentus Moraviae 2021 byl nabitý pozoruhodnými koncerty, které mnohdy zabíhaly mimo tradiční hudební proudy a představovaly „starou hudbu“ (a nejen tu!) ve své nejsvěžejší podobě. Pravděpodobně takovým měl být i samotný závěr festivalu ve své původní podobně. Ačkoliv ne všechno dopadlo, jak by si hudebníci nejspíše přáli, jednalo se o večer, který svým způsobem trochu paradoxně potvrdil, že tam, kde je nezlomná vůle (ať již organizátorů či interpretů) a touha vzdorovat osudu, pandemii či snad hlasovým indispozicím, tam umění přežije. 

Raquel Andueza / soprán

Pierre Pitzl / barokní kytara

Jesús Baena / theorba

Richard Myron / violon

Hugh Sandilands / barokní kytara

David Mayoral / perkuse

Giovanni Stefani: Amante felice

Giovanni Girolamo Kapsperger: Rosa Bianca, Alma Mia, Felici gl’animi

Gaspar Sanz: Canarios

Tarquinio Merula: Folle e ben che si crede

Fernando Valdambrini: Capona

Joseph Chabanceau de la Barre: Si c’est un bien che l’esperance

Santiago de Muroia: Marionas

Biagio Marini: Meraviglia d’Amore

Giovanni Paolo Foscarini: Folia

Andrea Falconieri: O vezzosetta

Náměšť nad Oslavou, zámek, knihovna

Čtvrtek, 24. června 2021

Koncert zaštítil Ángel Lossada Torres-Quevedo, velvyslanec Španělska v ČR.

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce