Ženevský Janáček v ruském objetí

19. listopad 2022, 11:00

Ženevský Janáček v ruském objetí

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.

Dva dny po uvedení Káti Kabanové vystoupil ženevský Orchestr románského Švýcarska z operního orchestřiště na pódium Janáčkova divadla. Toto přední švýcarské těleso s bohatou historií, které kromě samostatné koncertní činnosti účinkuje také v představeních ženevského Velkého divadla, si tentokrát ke spolupráci přizvalo přerovského rodáka Tomáše Netopila, který pravidelně i jednorázově vystupuje na řadě míst Evropy. Ve stálém angažmá je ale desátým rokem u opery a orchestru v Essenu. Brněnské publikum jej z poslední doby zná z několika zdařilých vystoupení s Filharmonií Brno.

orchestre de la Suisse Romande_15_11_Olbrzymek_01

Netopil patří k nejpečlivějším dirigentům své generace. Orchestr pod ním šlape jako perfektně seřízený hodinový strojek. Obzvláště působivé jsou u něj nuance tiché dynamiky a celková jemná barevnost všech nástrojů včetně žesťů a bicích. Je to charismatický hudebník, který dokáže i během jednorázového hostování mobilizovat orchestr k mimořádnému výkonu. Zvuk orchestru pro něj znamená především nekonečný vzorník rafinovaných barevných odstínů, zatímco se vyhýbá krajní hlasitosti, při které by neměl nad výsledným zvukem kontrolu. Jeho fortissima jsou mírná, elastická a hybná, zbavená agogického balastu. Takto se pracuje s tzv. super-orchestry, Netopil by se mohl okamžitě postavit před Berlínské filharmoniky. Zároveň je ze všech žáků Jiřího Bělohlávka nejblíže stylu dirigování svého učitele, včetně modelování rytmického toku ve značném předstihu. Jeho nedělní Káťa byla nevídaně přehledná, přesná a čitelná.

orchestre de la Suisse Romande_15_11_Olbrzymek_02

Švýcarský orchestr má především mladé hráče a je zvyklý koncentrovat se vždy na jeden projekt, bez nutnosti hrát ve dvou večerech „Bacha i Vlacha“. V Brně kromě Janáčka hráli hudbu dvou z nejžádanějších ruských skladatelů. První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče zahrála fenomenální a osobitě charismatická britská houslistka Viktoria Mullova, která do věku 24 let, tedy do svého dramatického útěku na svobodný Západ, představovala jednu z hlavních nadějí ruské houslové školy. Ta se v ní unikátním způsobem snoubí se západní důkladností. Od mládí v ní prý rostl odpor k panujícímu sovětskému předstírání i k pokryteckému hudebnímu vzdělávání. Na svobodě se pak od ruské tradice odklonila co možná nejvíce, zůstala v ní však neuvěřitelná fyzická výdrž a všestrannost, díky níž přichází s osobitým výkladem Bacha, Beethovena i moderních autorů.

orchestre de la Suisse Romande_15_11_Olbrzymek_04

Skladatel Šostakovič se svým dílem nespěchal. Možnost jeho uvedení se dlouhá léta nerýsovala, proto strávil mnoho času poradami s houslistou Davidem Oistrachem, aby vytvořil virtuosní kus krajní náročnosti, avšak i plnohodnotné zpěvnosti a ohromného účinku. Barvitá směs existenciálního smutku a burleskní prudkosti perfektně pasovala uměleckému a zřejmě i lidskému naturelu Mullovové, ta však s originalitou sobě vlastní překvapivě osekala ze Šostakovičovy velkorysé technické exhibice veškerý vnějškový efekt a provokativně ji předvedla v maximální oproštěnosti, jako by hrála Bacha. Soustředila se na to, co je na Šostakovičově bolestné hudbě z posledních let stalinismu pravdivé a krásné. Jako by mu však nechtěla dopřát ani zrnko popularity navíc. Její projev byl technicky mimořádný, ukázněný, bez sebemenších výstřelků, z každé její fráze však bylo zjevné, s jak ohromnou vnitřní silou a nadhledem krotí a usměrňuje svoji živelnou muzikálnost. Orchestr doprovázel s působivým rytmickým i výrazovým temperamentem, ale s ohromující dynamickou ohleduplností vůči sólistce, takže žádný její tón nezapadl.

Před přestávkou ještě zazněla premiéra výběru orchestrální hudby z Janáčkovy Věci Makropulos, který na návrh dirigenta Netopila sestavil a kompozičně pospojoval Tomáš Ille. V této opeře se hudba u Janáčka vůbec nejvíce podřizuje dramatickému textu a poskytuje minimum samostatných orchestrálních ploch. Ille se tohoto úskalí nezalekl a směle obnažil živelně pulsující Janáčkovo symfonické předivo prostým odstraněním zpěvních partů. Objevné to bylo především proto, že nebylo třeba jakkoliv dynamicky krotit orchestr kvůli zpěvákům. Posluchači si mohli vychutnat gejzír skladatelovy neposedné invence. Tato koncepce konvenuje Netopilově zálibě v pilování sebemenších detailů a zvýrazňování impresionistického charakteru hudby. Mohl také stejně jako o dva dny dříve v Káti Kabanové předvést nekompromisní rytmickou údernost i ve vysokých tempech. A pěkně nahlas!

orchestre de la Suisse Romande_15_11_Olbrzymek_03

Suita sama poněkud překvapivě vynechala předehru a mohla působit rušivě pro znalce Věci Makropulos, kteří si k jednotlivým úryvkům automaticky přiřazují zpěv a konkrétní dramatické situace. Nejprve přišel průřez hudbou doprovázející milostná vzplanutí Alberta Gregora z 1. a 2. jednání a pak mozaika dramatických situací okolo Emilie Marty ze 2. a především závěrečného 3. jednání, ovšem bez chronologie, což sice u koncertní prezentace orchestrálního doprovodu není nutně výtka. Trochu to přesto zabolelo, když byl souvisle prezentovaný katarzní závěr opery s existenčním prozřením hrdinky utnutý před hymnickou orchestrální dohrou a „děj“ byl vržen o dobrých patnáct minut nazpět k opilé vzpouzející se podvodnici – a tam už zůstal. Vytkl bych snad jen banální závěr suity. Šlo sice jen o pár taktů, ty ale jako jediné z celé Illeho koláže nebyly Janáčkovy; ten ve svých operách zakončoval každý akt s nebývalou rafinovaností.

Po přestávce zazněly oblíbené Musorgského Kartinki v „monopolní“ orchestraci Maurice Ravela. V porovnání s první polovinou večera se nejednalo o hráčsky náročný úkol. Titěrně realistické hudební obrazy byly podány z až intimní blízkosti, často ve spodních dynamických krajnostech, jako by skladatelem hudebně zachycená obrazárna byla opuštěná, bez návštěvníků a ve ztemnělém světle. Sehrané a barevně sladěné žestě zněly v Promenádách i v závěru takřka jako varhany. Dřeva vynikla v sólových vstupech i v náročných ozdobách Kuřátek. V hádce Dvou Židů se ukázala Netopilova záliba v nasazování rychlých temp v technicky náročných a rytmicky komplikovaných pasážích, trumpetista však obstál znamenitě. Přesto v Kartinkách poněkud opadlo napětí z první půle a nedostavila se ani děsivá údernost Baby Jagy a Velké brány kyjevské. Lze to přičíst za všech okolností zpěvným žesťům a nepříliš vyčnívajícím bicím. Je to spíše věc fixace na barevnost zvuku než interpretační nedostatek a rozhodně jde o záměr. V případě Musorgského nicméně jde o značný stylový odklon. Mezi bicími byl i skutečný zvon, nikoliv obvyklý tyčový. Ani on nehrál bůhvíjak nahlas, zato se však několikrát samovolně rozezněl a po odsazeních přezníval.

15. 11. 2022 v 19 hodin, Janáčkovo divadlo, Brno

Orchestr románského Švýcarska (Orchestre de la Suisse Romande)

Dirigent: Tomáš Netopil, Housle: Viktoria Mullova

Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77

Leoš Janáček: Suita z opery Věc Makropulos – premiéra (navržena Tomášem Netopilem, upravil Tomáš Ille)

Modest Petrovič Musorgskij: Obrázky z výstavy (instrumentace Maurice Ravel)

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více