Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčová.
Jak lze již z vyjmenovaného obsazení vyčíst, dramaturgie koncertu se protentokrát zaměřila na ne tolik frekventovaný repertoár, kterým jsou díla pro ženské hlasy/sbory. Koncert začal dvěma cykly Leoše Janáčka (1854–1928), přičemž první z nich pojmenovaný Vlčí stopa podle textu Jaroslava Vrchlického je opatřen klavírním doprovodem a výrazným, dramatickým sopránovým partem. Sborové uhlazené vstupy vynikaly sytým, až tenorově zabarveným tónem altů. Soprány se potýkaly s exponovanou linkou zacházející do krajních rozsahových poloh (hranice tříčárkované oktávy), se kterými se slušně vypořádaly. Klavírní doprovod působil umírněně, vkusně a technicky přesně s jedním zajímavým zvukovým prvkem – mírně přeznívající pedalizací na konci hudebních frází. Osobně si nejsem jistá, zda se jednalo o záměr či nikoli. Sluchem byl tento jev postřehnutelný, avšak celkový hudební proud nijak víc nenarušoval. Pěvecký projev Doubravky Novotné dodával kompozici kýženou hysterii a dramatičnost, jež zpěvačka podpořila například hutným vibratem. V tomto případě výrazné vibrato provedení neuškodilo, jelikož sólistka dbala na precizní výslovnost. Obdobně zapůsobilo nastudování následujícího cyklu Hradčanské písničky instrumentálně obohacené o harfový a flétnový part, kde jsme se ale již potýkaly s určitou mírou nesrozumitelnosti textu – především ve třetí části Belveder (např. „tady, ale ty budeš státi“).
První půli uzavřela kompozice Trojhlasé písně posvátné, ve které Bohuslav Martinů vychází z textu české lidové poezie tematicky silně orientované na období Adventu a Vánoc. Prostý charakter melodie, jistou lehkost a vzdušnost sborového nastudování podpořila také hra houslistky Barbary Tolarové. Interpretka se v rámci tří písní pohybovala mezi funkcí doprovodnou (part měl charakter violových konter převzatých z lidové muziky) a funkcí sólistickou mající vyklenuté hudební myšlenky. Cyklus Martinů v kontrastu s díly Janáčka zafungoval jako jistý prvek odlehčení pro vystupující i publikum. To se také projevilo uvolněností ve zpěvu, kde soprány o mnoho lépe, přirozeněji nastupovaly na vysoké tóny.
Absence instrumentálního doprovodu v čistě vokálním Janáčkově sboru Kašpar Rucký nabádá k odlišnému kompozičnímu zacházení s hlasy. Čtyřhlasou sazbu autor doplňuje opět exponovaným sopránovým sólem a ženským kvartetem vycházejícím ze sborového obsazení. Verš „Pane Rucký sem, pane Kašpar tam“ ve svých mnoha obměnách představuje refrén pojící celkem devět slok básníka Františka Serafínského Procházky. Rytmizace, změny temp, propracovaná dynamika, ale i stylisticky a jazykově náročný text z díla tvoří jeden z vrcholů nejen recenzovaného večera, ale české ženské sborové tvorby vůbec. Je však otázkou, zda tato skladba na koncertě měla řádné vyznění. Večer byl totiž zakončen cyklem Deseti zpěvů za doprovodu čtyřručního klavíru od Josefa Suka, které opět svou jednodušší sazbou, eklektičtěji orientovaným charakterem a lidovými texty tvořily vůči Kašparu silný kontrast a jistý nepoměr, co se dramaturgické gradace týče. Kroku uvézt Sukovy písně na konec naprosto rozumím, a to především z hlediska argumentu (opětovného) odlehčení a uvolnění atmosféry, což publikum náležitě ocenilo ovacemi a dlouhým potleskem. Nejsem si však jistá, zda tímto nebylo předešlé Janáčkově skladbě uškozeno z hlediska dramaturgické koncepce i jejího vlastního vyznění. Uvědomuji si ale, že východisek může být mnoho, a proto má tento postřeh pouze polemický charakter. Všeobecně lze večer i výkony považovat za zdařilé, v mnoha ohledech obdivuhodné a oslovující.
Program:
Leoš Janáček: Vlčí stopa pro ženské hlasy a klavír, JW IV/39; Hradčanské písníčky pro soprán, ženský sbor, flétnu a harfu, JW IV/40
Bohuslav Martinů: Trojhlasé písně posvátné (Tři legendy)
Leoš Janáček: Kašpar Rucký pro ženský sbor, JW IV/41
Josef Suk: Deset zpěvů pro ženský sbor a klavír na 4 ruce, op. 15
JK Voices
Jakub Klecker – dirigent
Doubravka Novotná – soprán
Jiří Hrubý – klavír
Helena Fialová – klavír
Barbara Tolarová – housle
Pavla Kopecká – harfa
Hana Oráčová – flétna
Středa 13. listopadu v 19h, foyer Janáčkova divadla Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..