Živý záblesk starých časů. Glagolská mše na Stadionu

Živý záblesk starých časů. Glagolská mše na Stadionu

Žánrově otevřenější posluchači byli v sobotu v Brně postaveni před Sofiinu volbu. V hale na Vodově koncertoval Herbie Hancock, a zároveň končil festival Janáček Brno provedením Glagolské mše. Nebylo to ovšem jen tak ledajaké provedení, ale opakování světové premiéry se stejnou sestavou účinkujících těles, ve stejném sále, se stejnými varhanami a v původní verzi. Výjmečná to byla událost, výjimečný byl i samotný zážitek.

Leoš Janáček dokončil Glagolskou mši v roce 1926 a její světová premiéra proběhla 5. prosince 1927. Stalo se tak ve výstavním pavilonu – funkcionalistické budově, kterou známe jako součást multifunkčního komplexu Stadion na Kounicově ulici. Ten disponoval velkým sálem, v němž byly díky brněnské konzervatoři umístěny také varhany, které tam jsou dodnes (původně stály v pražském Rudolfinu). Prvního provedení se ujal Filharmonický spolek Beseda brněnská, hrál orchestr Národního divadla v Brně a tak tomu bylo i tentokrát. Na aktuálním provedení se podílel i divadelní sbor, dnešní Beseda brněnská určitě nedisponuje 140 členy jako při původní premiéře. Při té byla provedená také kantáta Jaroslava Křičky Pokušení na poušti, kterou tentokrát vystřídalo Janáčkovo Věčné evangelium na text Jaroslava Vrchlického. Galgolská mše se hrála v původní verzi, jejíž edici připravil Jiří Zahrádka. Janáček později přepracoval střední část Věruju a provedl mnoho změn v instrumentaci i pěveckých partech.

Provedení Glagolské mše na Stadionu nebylo jen připomenutím toho, jak mohla původní premiéra vypadat a působit, ve skloubení nekonvenční duchovní skladby se světským prostředím funkcionalistického sálu je i něco navíc. Tehdejší architektonickou modernu můžeme do značné míry vnímat i jako výraz étosu společnosti, která se oprošťuje od dosavadního vnímání náboženství – což je na tradičně katolické jižní Moravě obzvlášť pikantní –, a vytváří si nové kulty. V budově Stadionu pochopitelně není obsažena duchovní symbolika jako v brněnském krematoriu, které se k těmto novým kultům otevřeně a úmyslně hlásí, ale sám ji vnímám v celém funkcionalismu jako neustále rezidentně přítomnou (přiznávám, že to může být jen můj subjektivní dojem). Cítím z ní cestu k univerzálnímu a všeobecnému propojení všech věcí na světě, v němž Bůh se svojí jednoznačnou a svrchovanou autoritou nemusí být nutně přítomen.

Podivuhodný koncept Glagolské mše, který předkládá pořad tradiční katolické mše provedený ve staroslověnštině, vytváří zvláštní duchovní napětí už v samotném textu. Spojuje tradici živou a zároveň částečně dohasínající, s tradicí starou tak, až působí jako hlas ze samotné podstaty slovanského bytí. Text spojuje společné kořeny evropského západu i východu v „symfonické“ formě – hlavní téma, vedlejší téma a syntetické provedení. Hudba samotná nemedituje, ale zasahuje. Je to poryv divoké hudební energie, který posluchače obklopí, prostoupí a zmocní se ho. Sinfonietta je krásná a efektní věc, která publikum zvedá ze sedadel, Glagolská mše odnese posluchače rovnou do vesmíru a udělá z něj jeho součást.

Repríza světové premiéry to potvrdila, nejednalo se o pouhou společenskou kuriozitu, ale především o vynikající provedení. Hudební nastudování měl v rukou dirigent Jaroslav Kyzlink, který patří – přinejmenším co se provozování vokálních děl týká – k naší špičce. Přispívá k tomu jistě i jeho dávná sbormistrovská praxe, rozumí zpěvu a vychází z něj, bezvadně vede sbor i sólisty. To samozřejmě neznamená, že by orchestr zanedbával a odstrkoval do role doprovodného tělesa v pozadí, ale zpěv je pro něj na prvním místě, dovede s ním zacházet a skloubit ho i s tak mohutným orchestrálním obsazením jaké Glagolská mše má. Orchestr byl čitelný, dobře artikuloval, nepřekrýval sólisty, ale zněl i hutně, s ohromnou energií a pokud bylo potřeba tak i s maximální intenzitou.

Spojení sboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno s Besedou brněnskou vytvořilo pěveckou masu, která zaplnila sál stadionu ušlechtilým a neprostupným zvukovým materiálem. Kdyby někdo chtěl důkaz, že nahrávky ani při nejlepší audiotechnice nenahradí živé provedení, tak jej dostal. Nedovedu si představit, jak by se zážitek z toho bezprostředního chvění mohl přenést domů. A to nemluvím o nějakém pocitu sounáležitosti s posluchači, ale čistě o prožitku hudebním, o té nádherné a mocné akustické vlně, která se Stadionem prohnala. Zpěv pokládám za vůbec nejkrásnější prostředek a zvuk, který je v hudbě možný, a jeho znásobení ve sboru má účinky, které svojí intenzitou okouzlují a ohromují zároveň. Nejde samozřejmě jen o množství, ale také o kvalitu. Sbormistr Josef Pančík drží sbor Janáčkovy opery už několik desítek let na koncertní úrovni, což není běžné ani v nejlepších operách světa. Besedu brněnskou vede v současnosti Petr Kolař, který byl i interpretem varhanního partu. Je to nenápadný, ale výborný hudeník, před běžným koncertním životem poněkud zašitý v úloze regenschoriho biskupské katedrály na Petrově. Tentokrát byl skvělým interpretem varhanního Postludia – zahrál extrémně složité sólo v tempu, přesně, bezvadně.

Kvarteto sólistů je v Glagolské mši v dosti nevděčné úloze, kromě tenorového partu se jedná spíš o doplnění zvukového spektra než o plnohodnotné úlohy. Tenorista Michal Lehotský se své vedoucí úlohy zhostil energicky, zpíval výborně s naléhavostí vášnivého kazatele. Má pro Janáčkovu hudbu i vhodnou barvu hlasu, mírně a ušlechtile ostrou. Přidat by měl na artikulaci, je mu málo rozumět. Sopranistka Maria Kobielska se vedle něj maličko ztrácela ve Věčném evangeliu, ale při Glagolské se rozezpívala. Svoji účast na provedení poněkud odskákali mezzosopranistka Magdalena Kožená a basista Gustáv Beláček, jejichž party mají jen pár taktů. Festivalu samozřejmě slouží ke cti, když i malé role obsadí dobrými interprety.

Především účast Magdaleny Kožené ale měla i symbolický smysl. Dlouhodobou bolestí Brna je chybějící koncertní sál, o jehož potřebě se mluvilo už v době, kdy vznikal Stadion a mluví se o ní dodnes. V této debatě se ozývají i hlasy, že by bylo dobré obnovit koncertní život právě na Stadionu, kde se filharmonické koncerty hrály ještě v 90. letech. Sobotní koncert ukázal, že hudba tam zní sice dobře a varhany jsou v dobrém stavu, ale celkový prostor a především zázemí jsou naprosto nevyhovující. Účinkující se před začátkem míchali ve foyer s obecenstvem, čekali, až se publikum usadí a potom vcházeli do sálu stejným vchodem. Při výjimečné události to bylo roztomilé, pro pravidelný provoz by to asi oběma stranám začalo lézt krkem. Brno nový sál prostě potřebuje a Magdalena Kožená – abych se vrátil k symbolickému smyslu jejího vystoupení – se v úsilí o jeho výstavbu dlouhodobě angažuje.

Festival Janáček Brno 2014 skončil fantasticky, jako by k jemné a zevnitř prosvětlené inscenaci Věci Makropulos dodal vyrovnávající protipól. Oslnivý hudební blesk, jehož světlo si budeme pamatovat ještě hodně dlouho.

Leoš Janáček: Věčné evangelium, Glagolská mše (verze září 1927 – editor Jiří Zahrádka). Jaroslav Kyzlink – dirigent, Josef Pančík – sbormistr, Petr Kolař – varhany, Maria Kobielska – soprán, Magdalena Kožená – alt, Michal Lehotský – tenor, Gustáv Beláček – bas, Lenka Koplová – houslové sólo. Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno, Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská. 29. listopadu 2014, Stadion na Kounicově ulici, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto archiv festivalu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

Nápěvky mluvy z Janáčkových zápisníků na nové brdo upravené – tak by možná označil kompozici Alessandra Bosettiho Josef Váchal. Asi čtyřicetiminutové představení mělo svoje silná i slabá místa, ale celkově nakonec především potěšilo.  více


Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více