Žánrově otevřenější posluchači byli v sobotu v Brně postaveni před Sofiinu volbu. V hale na Vodově koncertoval Herbie Hancock, a zároveň končil festival Janáček Brno provedením Glagolské mše. Nebylo to ovšem jen tak ledajaké provedení, ale opakování světové premiéry se stejnou sestavou účinkujících těles, ve stejném sále, se stejnými varhanami a v původní verzi. Výjmečná to byla událost, výjimečný byl i samotný zážitek.
Leoš Janáček dokončil Glagolskou mši v roce 1926 a její světová premiéra proběhla 5. prosince 1927. Stalo se tak ve výstavním pavilonu – funkcionalistické budově, kterou známe jako součást multifunkčního komplexu Stadion na Kounicově ulici. Ten disponoval velkým sálem, v němž byly díky brněnské konzervatoři umístěny také varhany, které tam jsou dodnes (původně stály v pražském Rudolfinu). Prvního provedení se ujal Filharmonický spolek Beseda brněnská, hrál orchestr Národního divadla v Brně a tak tomu bylo i tentokrát. Na aktuálním provedení se podílel i divadelní sbor, dnešní Beseda brněnská určitě nedisponuje 140 členy jako při původní premiéře. Při té byla provedená také kantáta Jaroslava Křičky Pokušení na poušti, kterou tentokrát vystřídalo Janáčkovo Věčné evangelium na text Jaroslava Vrchlického. Galgolská mše se hrála v původní verzi, jejíž edici připravil Jiří Zahrádka. Janáček později přepracoval střední část Věruju a provedl mnoho změn v instrumentaci i pěveckých partech.
Provedení Glagolské mše na Stadionu nebylo jen připomenutím toho, jak mohla původní premiéra vypadat a působit, ve skloubení nekonvenční duchovní skladby se světským prostředím funkcionalistického sálu je i něco navíc. Tehdejší architektonickou modernu můžeme do značné míry vnímat i jako výraz étosu společnosti, která se oprošťuje od dosavadního vnímání náboženství – což je na tradičně katolické jižní Moravě obzvlášť pikantní –, a vytváří si nové kulty. V budově Stadionu pochopitelně není obsažena duchovní symbolika jako v brněnském krematoriu, které se k těmto novým kultům otevřeně a úmyslně hlásí, ale sám ji vnímám v celém funkcionalismu jako neustále rezidentně přítomnou (přiznávám, že to může být jen můj subjektivní dojem). Cítím z ní cestu k univerzálnímu a všeobecnému propojení všech věcí na světě, v němž Bůh se svojí jednoznačnou a svrchovanou autoritou nemusí být nutně přítomen.
Podivuhodný koncept Glagolské mše, který předkládá pořad tradiční katolické mše provedený ve staroslověnštině, vytváří zvláštní duchovní napětí už v samotném textu. Spojuje tradici živou a zároveň částečně dohasínající, s tradicí starou tak, až působí jako hlas ze samotné podstaty slovanského bytí. Text spojuje společné kořeny evropského západu i východu v „symfonické“ formě – hlavní téma, vedlejší téma a syntetické provedení. Hudba samotná nemedituje, ale zasahuje. Je to poryv divoké hudební energie, který posluchače obklopí, prostoupí a zmocní se ho. Sinfonietta je krásná a efektní věc, která publikum zvedá ze sedadel, Glagolská mše odnese posluchače rovnou do vesmíru a udělá z něj jeho součást.
Repríza světové premiéry to potvrdila, nejednalo se o pouhou společenskou kuriozitu, ale především o vynikající provedení. Hudební nastudování měl v rukou dirigent Jaroslav Kyzlink, který patří – přinejmenším co se provozování vokálních děl týká – k naší špičce. Přispívá k tomu jistě i jeho dávná sbormistrovská praxe, rozumí zpěvu a vychází z něj, bezvadně vede sbor i sólisty. To samozřejmě neznamená, že by orchestr zanedbával a odstrkoval do role doprovodného tělesa v pozadí, ale zpěv je pro něj na prvním místě, dovede s ním zacházet a skloubit ho i s tak mohutným orchestrálním obsazením jaké Glagolská mše má. Orchestr byl čitelný, dobře artikuloval, nepřekrýval sólisty, ale zněl i hutně, s ohromnou energií a pokud bylo potřeba tak i s maximální intenzitou.
Spojení sboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno s Besedou brněnskou vytvořilo pěveckou masu, která zaplnila sál stadionu ušlechtilým a neprostupným zvukovým materiálem. Kdyby někdo chtěl důkaz, že nahrávky ani při nejlepší audiotechnice nenahradí živé provedení, tak jej dostal. Nedovedu si představit, jak by se zážitek z toho bezprostředního chvění mohl přenést domů. A to nemluvím o nějakém pocitu sounáležitosti s posluchači, ale čistě o prožitku hudebním, o té nádherné a mocné akustické vlně, která se Stadionem prohnala. Zpěv pokládám za vůbec nejkrásnější prostředek a zvuk, který je v hudbě možný, a jeho znásobení ve sboru má účinky, které svojí intenzitou okouzlují a ohromují zároveň. Nejde samozřejmě jen o množství, ale také o kvalitu. Sbormistr Josef Pančík drží sbor Janáčkovy opery už několik desítek let na koncertní úrovni, což není běžné ani v nejlepších operách světa. Besedu brněnskou vede v současnosti Petr Kolař, který byl i interpretem varhanního partu. Je to nenápadný, ale výborný hudeník, před běžným koncertním životem poněkud zašitý v úloze regenschoriho biskupské katedrály na Petrově. Tentokrát byl skvělým interpretem varhanního Postludia – zahrál extrémně složité sólo v tempu, přesně, bezvadně.
Kvarteto sólistů je v Glagolské mši v dosti nevděčné úloze, kromě tenorového partu se jedná spíš o doplnění zvukového spektra než o plnohodnotné úlohy. Tenorista Michal Lehotský se své vedoucí úlohy zhostil energicky, zpíval výborně s naléhavostí vášnivého kazatele. Má pro Janáčkovu hudbu i vhodnou barvu hlasu, mírně a ušlechtile ostrou. Přidat by měl na artikulaci, je mu málo rozumět. Sopranistka Maria Kobielska se vedle něj maličko ztrácela ve Věčném evangeliu, ale při Glagolské se rozezpívala. Svoji účast na provedení poněkud odskákali mezzosopranistka Magdalena Kožená a basista Gustáv Beláček, jejichž party mají jen pár taktů. Festivalu samozřejmě slouží ke cti, když i malé role obsadí dobrými interprety.
Především účast Magdaleny Kožené ale měla i symbolický smysl. Dlouhodobou bolestí Brna je chybějící koncertní sál, o jehož potřebě se mluvilo už v době, kdy vznikal Stadion a mluví se o ní dodnes. V této debatě se ozývají i hlasy, že by bylo dobré obnovit koncertní život právě na Stadionu, kde se filharmonické koncerty hrály ještě v 90. letech. Sobotní koncert ukázal, že hudba tam zní sice dobře a varhany jsou v dobrém stavu, ale celkový prostor a především zázemí jsou naprosto nevyhovující. Účinkující se před začátkem míchali ve foyer s obecenstvem, čekali, až se publikum usadí a potom vcházeli do sálu stejným vchodem. Při výjimečné události to bylo roztomilé, pro pravidelný provoz by to asi oběma stranám začalo lézt krkem. Brno nový sál prostě potřebuje a Magdalena Kožená – abych se vrátil k symbolickému smyslu jejího vystoupení – se v úsilí o jeho výstavbu dlouhodobě angažuje.
Festival Janáček Brno 2014 skončil fantasticky, jako by k jemné a zevnitř prosvětlené inscenaci Věci Makropulos dodal vyrovnávající protipól. Oslnivý hudební blesk, jehož světlo si budeme pamatovat ještě hodně dlouho.
Leoš Janáček: Věčné evangelium, Glagolská mše (verze září 1927 – editor Jiří Zahrádka). Jaroslav Kyzlink – dirigent, Josef Pančík – sbormistr, Petr Kolař – varhany, Maria Kobielska – soprán, Magdalena Kožená – alt, Michal Lehotský – tenor, Gustáv Beláček – bas, Lenka Koplová – houslové sólo. Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno, Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská. 29. listopadu 2014, Stadion na Kounicově ulici, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..