Živý záblesk starých časů. Glagolská mše na Stadionu

Živý záblesk starých časů. Glagolská mše na Stadionu

Žánrově otevřenější posluchači byli v sobotu v Brně postaveni před Sofiinu volbu. V hale na Vodově koncertoval Herbie Hancock, a zároveň končil festival Janáček Brno provedením Glagolské mše. Nebylo to ovšem jen tak ledajaké provedení, ale opakování světové premiéry se stejnou sestavou účinkujících těles, ve stejném sále, se stejnými varhanami a v původní verzi. Výjmečná to byla událost, výjimečný byl i samotný zážitek.

Leoš Janáček dokončil Glagolskou mši v roce 1926 a její světová premiéra proběhla 5. prosince 1927. Stalo se tak ve výstavním pavilonu – funkcionalistické budově, kterou známe jako součást multifunkčního komplexu Stadion na Kounicově ulici. Ten disponoval velkým sálem, v němž byly díky brněnské konzervatoři umístěny také varhany, které tam jsou dodnes (původně stály v pražském Rudolfinu). Prvního provedení se ujal Filharmonický spolek Beseda brněnská, hrál orchestr Národního divadla v Brně a tak tomu bylo i tentokrát. Na aktuálním provedení se podílel i divadelní sbor, dnešní Beseda brněnská určitě nedisponuje 140 členy jako při původní premiéře. Při té byla provedená také kantáta Jaroslava Křičky Pokušení na poušti, kterou tentokrát vystřídalo Janáčkovo Věčné evangelium na text Jaroslava Vrchlického. Galgolská mše se hrála v původní verzi, jejíž edici připravil Jiří Zahrádka. Janáček později přepracoval střední část Věruju a provedl mnoho změn v instrumentaci i pěveckých partech.

Provedení Glagolské mše na Stadionu nebylo jen připomenutím toho, jak mohla původní premiéra vypadat a působit, ve skloubení nekonvenční duchovní skladby se světským prostředím funkcionalistického sálu je i něco navíc. Tehdejší architektonickou modernu můžeme do značné míry vnímat i jako výraz étosu společnosti, která se oprošťuje od dosavadního vnímání náboženství – což je na tradičně katolické jižní Moravě obzvlášť pikantní –, a vytváří si nové kulty. V budově Stadionu pochopitelně není obsažena duchovní symbolika jako v brněnském krematoriu, které se k těmto novým kultům otevřeně a úmyslně hlásí, ale sám ji vnímám v celém funkcionalismu jako neustále rezidentně přítomnou (přiznávám, že to může být jen můj subjektivní dojem). Cítím z ní cestu k univerzálnímu a všeobecnému propojení všech věcí na světě, v němž Bůh se svojí jednoznačnou a svrchovanou autoritou nemusí být nutně přítomen.

Podivuhodný koncept Glagolské mše, který předkládá pořad tradiční katolické mše provedený ve staroslověnštině, vytváří zvláštní duchovní napětí už v samotném textu. Spojuje tradici živou a zároveň částečně dohasínající, s tradicí starou tak, až působí jako hlas ze samotné podstaty slovanského bytí. Text spojuje společné kořeny evropského západu i východu v „symfonické“ formě – hlavní téma, vedlejší téma a syntetické provedení. Hudba samotná nemedituje, ale zasahuje. Je to poryv divoké hudební energie, který posluchače obklopí, prostoupí a zmocní se ho. Sinfonietta je krásná a efektní věc, která publikum zvedá ze sedadel, Glagolská mše odnese posluchače rovnou do vesmíru a udělá z něj jeho součást.

Repríza světové premiéry to potvrdila, nejednalo se o pouhou společenskou kuriozitu, ale především o vynikající provedení. Hudební nastudování měl v rukou dirigent Jaroslav Kyzlink, který patří – přinejmenším co se provozování vokálních děl týká – k naší špičce. Přispívá k tomu jistě i jeho dávná sbormistrovská praxe, rozumí zpěvu a vychází z něj, bezvadně vede sbor i sólisty. To samozřejmě neznamená, že by orchestr zanedbával a odstrkoval do role doprovodného tělesa v pozadí, ale zpěv je pro něj na prvním místě, dovede s ním zacházet a skloubit ho i s tak mohutným orchestrálním obsazením jaké Glagolská mše má. Orchestr byl čitelný, dobře artikuloval, nepřekrýval sólisty, ale zněl i hutně, s ohromnou energií a pokud bylo potřeba tak i s maximální intenzitou.

Spojení sboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno s Besedou brněnskou vytvořilo pěveckou masu, která zaplnila sál stadionu ušlechtilým a neprostupným zvukovým materiálem. Kdyby někdo chtěl důkaz, že nahrávky ani při nejlepší audiotechnice nenahradí živé provedení, tak jej dostal. Nedovedu si představit, jak by se zážitek z toho bezprostředního chvění mohl přenést domů. A to nemluvím o nějakém pocitu sounáležitosti s posluchači, ale čistě o prožitku hudebním, o té nádherné a mocné akustické vlně, která se Stadionem prohnala. Zpěv pokládám za vůbec nejkrásnější prostředek a zvuk, který je v hudbě možný, a jeho znásobení ve sboru má účinky, které svojí intenzitou okouzlují a ohromují zároveň. Nejde samozřejmě jen o množství, ale také o kvalitu. Sbormistr Josef Pančík drží sbor Janáčkovy opery už několik desítek let na koncertní úrovni, což není běžné ani v nejlepších operách světa. Besedu brněnskou vede v současnosti Petr Kolař, který byl i interpretem varhanního partu. Je to nenápadný, ale výborný hudeník, před běžným koncertním životem poněkud zašitý v úloze regenschoriho biskupské katedrály na Petrově. Tentokrát byl skvělým interpretem varhanního Postludia – zahrál extrémně složité sólo v tempu, přesně, bezvadně.

Kvarteto sólistů je v Glagolské mši v dosti nevděčné úloze, kromě tenorového partu se jedná spíš o doplnění zvukového spektra než o plnohodnotné úlohy. Tenorista Michal Lehotský se své vedoucí úlohy zhostil energicky, zpíval výborně s naléhavostí vášnivého kazatele. Má pro Janáčkovu hudbu i vhodnou barvu hlasu, mírně a ušlechtile ostrou. Přidat by měl na artikulaci, je mu málo rozumět. Sopranistka Maria Kobielska se vedle něj maličko ztrácela ve Věčném evangeliu, ale při Glagolské se rozezpívala. Svoji účast na provedení poněkud odskákali mezzosopranistka Magdalena Kožená a basista Gustáv Beláček, jejichž party mají jen pár taktů. Festivalu samozřejmě slouží ke cti, když i malé role obsadí dobrými interprety.

Především účast Magdaleny Kožené ale měla i symbolický smysl. Dlouhodobou bolestí Brna je chybějící koncertní sál, o jehož potřebě se mluvilo už v době, kdy vznikal Stadion a mluví se o ní dodnes. V této debatě se ozývají i hlasy, že by bylo dobré obnovit koncertní život právě na Stadionu, kde se filharmonické koncerty hrály ještě v 90. letech. Sobotní koncert ukázal, že hudba tam zní sice dobře a varhany jsou v dobrém stavu, ale celkový prostor a především zázemí jsou naprosto nevyhovující. Účinkující se před začátkem míchali ve foyer s obecenstvem, čekali, až se publikum usadí a potom vcházeli do sálu stejným vchodem. Při výjimečné události to bylo roztomilé, pro pravidelný provoz by to asi oběma stranám začalo lézt krkem. Brno nový sál prostě potřebuje a Magdalena Kožená – abych se vrátil k symbolickému smyslu jejího vystoupení – se v úsilí o jeho výstavbu dlouhodobě angažuje.

Festival Janáček Brno 2014 skončil fantasticky, jako by k jemné a zevnitř prosvětlené inscenaci Věci Makropulos dodal vyrovnávající protipól. Oslnivý hudební blesk, jehož světlo si budeme pamatovat ještě hodně dlouho.

Leoš Janáček: Věčné evangelium, Glagolská mše (verze září 1927 – editor Jiří Zahrádka). Jaroslav Kyzlink – dirigent, Josef Pančík – sbormistr, Petr Kolař – varhany, Maria Kobielska – soprán, Magdalena Kožená – alt, Michal Lehotský – tenor, Gustáv Beláček – bas, Lenka Koplová – houslové sólo. Orchestr a sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno, Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská. 29. listopadu 2014, Stadion na Kounicově ulici, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.

Foto archiv festivalu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Nenápadný luxus advokátní kanceláře, v níž se protne několik obyčejných životů s jedním neobyčejným, a nekonečným. K tomu dráždivě pichlavá energie hudebního nastudování. To je nová brněnská inscenace Janáčkovy Věci Makropulos v kostce.  více

Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.  více

Nápěvky mluvy z Janáčkových zápisníků na nové brdo upravené – tak by možná označil kompozici Alessandra Bosettiho Josef Váchal. Asi čtyřicetiminutové představení mělo svoje silná i slabá místa, ale celkově nakonec především potěšilo.  více


K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Nejčtenější

Kritika

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více