Zlomte vaz, mladí choreografové!

20. leden 2018, 9:00
Zlomte vaz, mladí choreografové!

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.

Komponovaný večer zahájili tanečníci netradičně od konce – bouřlivým potleskem a hrdým nástupem na děkovačku. Sejdeme se na děkovačce Martina Svobodníka totiž karikuje kodex profesionality v kontrastu se znechucením a profesním vyhořením, zakrývaným škrobenou přetvářkou tanečníka, možná diváka maskujícího vlastní frustraci společenskou konverzací. Nedokážu se ubránit jízlivému úsměvu (a pokloně autorovi), že úvodní děkovačka je tak trochu výsměchem publiku – když o tom obecenstvo přesvědčíte, je schopné zatleskat čemukoliv (byť ještě nic nevidělo). Budu ale věřit, že brněnské publikum má smysl pro humor a nechalo se k aplausu s nadsázkou vědomě strhnout.

choreograficky_atelier_2018_foto_kuba_jira-02

Sólista Uladzimir Ivanou vybral pro svou choreografii téma vážnější. Vyprávěl o vztahu muže a ženy, o jednotných, ale často i opačných pólech jejich dlouhé společné cesty. Jeho choreografické zkušenosti byly znát podobně jako dokonalá souhra s Elizavetou Shibaevou. Na horizontu jeviště tento pár doprovázela projekce, která spolu s harmonicky nepříliš nápaditou skladbou Hanse Zimmera působila i poněkud pateticky. Sólisté však odtančili velmi něžnou, životně upřímnou a smířlivou choreografii s naléhavým zaujetím.

Rakouský tanečník Gregor Giselbrecht si zvolil slavný Máchův Máj. Je až s podivem, s jakou jemností, pohybovou i vizuální citlivostí vystihl klenot české poezie. Nešlo však o oslavu jarní přírody, ale o příběh lásky, vražd a viny. Vybrané mluvené části ( s mimořádnou recitací Rudolfa Hrušinského) doplnila hudba Ference Liszta, vznikající ve stejné době jako Máchova báseň. Přestože paradoxně vzešla z odlišného kulturního kontextu, zvolil ji choreograf vhodně. Giselbrechtova choreografie nehýří přehnanými gesty a expresivitou, dokonce ani hrubé motivy násilníkova počínání tanečník nezvýraznil přehnaným afektem. Surovost Vilémova otce (Ryunosuke Ishikawa), niternou smrt Jarmily (Kateřina Matonohová), něhu i hněv a pomstychtivost Viléma (Peter Lerant) interpreti zatančili s přesvědčivým výrazem.

Choreografky Anita Glosová a Kateřina Nováčková jsou již sehrané a osvědčené duo. Pro svůj part s názvem Bosques vía temperley si tentokrát vzaly za motiv partnerských vztahů. Na jevišti artikulovaly neurčitý příběh o tom, jak partnerství ovlivňuje vztahy mezi námi a také k nám samým. Nabídly vlastní možné interpretace i osobní projekci.

choreograficky_atelier_2018_foto_kuba_jira-03

Jednotlivé výstupy okořenily „přednášky“ doktorky Bělíkové a docenta Slobodníka. Za pomoci názorných ukázek takzvané „hankovky“ a s nenuceným vtipem parodovaly například bývalého uměleckého šéfa souboru. Humorného tématu se držela i Nelka Lazović. Ve své kabaretní inscenaci Co by kdyby nechala tanečníky v roli služebných fantazírovat o tom, kdyby mohli zastavit čas. V pompézních kostýmech nechala služky (výborně tančily i hrály Tiffany Byrd, Elizaveta Shibavea, Demi Trezona) přepnout se přes ovladač gramofonu do vlastního snu.

Koloběh života jedovaté snovačky přenesla na obyčejnou ženu ve své inscenaci Barbora Bielková. Do role černé vdovy obsadila Kristýnu Kmentovou. Působila naprosto přesvědčivě, vynikající choreografii podtrhla v první části svádění samečkem (Valér Somai), jemuž pak bez okolků ukousne hlavu. Přišlo i na humorné pasáže, kdy si s touto hlavou jako trofejí rozverně pohrává.

Rande může vést ke vztahu nebo k hlubokému traumatu, jak ve své choreografii přesvědčila Emilia Vuorio. V pochybném podniku nechala setkat se u vyčpělého vína nervózního mladíka (Martin Svobodník) a milou dívku (Anita Glosová), kterým se setkání právě nevydařilo. Vuorio i tančícímu páru se ovšem zdařilo velmi komické a půvabné taneční číslo až do poslední úklony pobavenému publiku.

Jeden ze stereotypních náhledů na ženy a muže zinscenovala Carolina Isach Cogollos. Tři spoře oděné baletky nechala soutěžit v kráse, posléze spolupracovat a následně se pomlouvat a poprat o muže. Tématem sice Isach velmi nápadně připomněla inscenaci Maskuline/Feminine Lukáše Timuláka, vlastní jazyk a originalita i přes vyčpělé klišé zaslouží ocenění.

Večer uzavřel Svobodníkův titul nazvaný Sešli jsme se na děkovačce… Vysmíval se v něm naškrobenému děkování si inscenátorů i davu producírujícímu se po foyer. Přes ovace publika se ale nikdo z tanečníků a choreografů nepřišel klanět – děkovačka přece byla už na začátku.

Divadlo s adjektivem Národní se pyšní velkými díly světových choreografů, je ovšem důležité, že dává pravidelně příležitost ke tvorbě umělcům z vlastních řad. Choreografické ateliéry totiž tvoří přehlídku toho nejlepšího, co členové souboru dokážou nabídnout – co do choreografické invence, vizualizace (vynikající kostýmy například navrhla Petra Říhová) či vzájemné spolupráce. Precizní nastudování a provedení s vážností i nadsázkou a zejména s velkým nasazením přece chceme vídat.

Sejdeme se na děkovačce, Sešli jsme se na děkovačce… - Martin Svobodník; Continuum -  Uladzimir Ivanou; Máj – Gregor Giselbrecht; Bosques vía temperley – Anita Glosová, Kateřina Nováčková; Co by kdyby – Nelka Lazović; Mrs. Mactans – Barbora Bielková; The Date – Emilia Vurio; Teatro – Carolina Isach Cogollos. Soubor balet Národního divadla Brno, Choreografický ateliér. Premiéra 18. ledna 2018.

Foto Kuba Jíra

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více