Aaron Brooks: Z Ohia do Německa… a do Brna

3. říjen 2022, 1:00

Aaron Brooks: Z Ohia do Německa… a do Brna

V rámci brněnské klubové noci Batch vystoupil 1. října v klubu Stará Pekárna Aaron Brooks. Americký rockový písničkář se do Brna vrací opakovaně a rád. Poté, co se rozpadla jeho respektovaná kapela Simeon Soul Charger, rozvíjí svou sólovou dráhu. V současné době pracuje na svém druhém samostatném albu, kterým naváže na velmi vyzrálou prvotinu Homunculus z roku 2018.

Pocházíte z Ohia, ale už více než deset let působíte na evropské scéně a svou základnu máte v Německu. Jak se to vůbec stane, že se americký hudebník rozhodne přesunout do střední Evropy?

Někdy v roce 2009 jsme byli s mou bývalou kapelou Simeon Soul Charger na turné po Spojených státech a jednu noc jsme měli koncert na Manhattanu. Myslím, že jsme hráli o půlnoci v restauraci Arlene’s Grocery. Nebyl to nijak zvlášť povedený koncert, přišlo na nás jen asi sedm nebo osm lidí, ale dva z nich tam byli zrovna na dovolené. Jen tak procházeli kolem a přišli se na nás ze zvědavosti podívat. A koncert se jim líbil tak moc, že nás hned začali zvát do Německa. Když jste na turné, slyšíte to pořád: „Přijeďte hrát do Minnesoty, přijeďte tam a tam…“ S takovými pozvánkami musíte zacházet opatrně. Musíte myslet na to, že každá taková cesta něco stojí, a mělo by se vám to vyplatit. – Jenže tihle lidé se z dovolené vrátili domů a napsali mi dopis a opět nás zvali do Německa. Odpověděl jsem, že by to bylo pěkné, ale že v Německu nikoho neznáme, nemáme peníze na cestu, potřebovali bychom si na místě půjčit nástroje, museli bychom mít také autobus, kterým bychom po Německu jezdili… Odepsali o několik měsíců později: „Když vám zaplatíme letenky, domluvíme koncerty, pořídíme autobus a veškeré vybavení a o všechno se postaráme, přijedete na pár týdnů?“ Na to jsme odpověděli, že samozřejmě. – A tak jsme tuším v roce 2010 poprvé přiletěli na několik týdnů hrát do Německa. Na místě nám nabídli, že bychom mohli přijet znovu za rok, tentokrát na delší dobu, možná na tři, možná na šest měsíců. Že nám zařídí ještě větší turné v několika evropských zemích, nejen v Německu. Mezitím nám koupili autobus, na který nechali napsat jméno naší kapely, našli pro nás v Německu vydavatelství, u kterého mimochodem stále vydávám svá alba, a našli pro nás dvě stě let starou farmu, kde jsme se mohli usadit. Byl to opuštěný venkovský dům, ve kterém od 50. let nikdo nebydlel. Vybavili jej nábytkem, nakoupili zásoby jídla, zavedli tam elektřinu. A když jsme tedy v roce 2011 do Německa přiletěli, měli jsme tam už obrovskou fanouškovskou základnu. Na letišti nás vítala spousta lidí, které jsme nikdy předtím neviděli a kteří nám teď tleskali a zdravili nás. Měli transparenty s nápisy „Vítejte domů“, zavedli nás do toho domu a hrozně krásně se o nás starali. Z původně naplánovaných tří měsíců v Evropě se stalo šest měsíců, potom rok… a teď už jsem v Evropě 11 let. Je to dlouhý, ale krásný příběh.

S kapelou Simeon Soul Charger jste vícekrát hráli i v Brně a například dramaturg Staré Pekárny Tomáš Kytnar o vašem vystoupení hovoří jako o jednom z nejsilnějších koncertních zážitků svého života. Vy o kapele hovoříte jako o „bývalé“. Kdy ukončila činnost?

Je to pravda, kapela už neexistuje. Rozpadla se v roce 2016. Jeden z mých spoluhráčů stále žije v Německu. Vzal si Němku, stejně jako já. A další dva členové kapely se vrátili do Ohia.>

Co jste dělal vy po rozpadu kapely?

Já jsem kapelu opustil především proto, že jsem měl vážné psychické problémy. Dva roky jsem žil v Berlíně, hudbě jsem se v té době vůbec nevěnoval a kapela se mezitím rozpadla. Já jsem se tehdy dostal na samé dno. Ale když jste úplně dole, můžete se už dívat jen vzhůru. Z deprese jsem se postupně dostal, začal jsem znovu psát písně, což mi hodně pomohlo. Jel jsem stopem do Bavorska, kde jsem dal dohromady pár muzikantů, které jsem znal z dřívějška, a sestavil jsem z nich novou kapelu. A domluvil jsem si se svým vydavatelem, že natočím sólovou desku. A zrovna teď se chystáme do studia znovu, abychom natočili mé druhé album.

Bude mít nějaké hlavní téma?

Nemyslím, že bych měl někdy nějaké zvlášť oblíbené nebo hlavní téma. Některé mé písně jsou příběhy, jiné jsou hluboce osobní a pojednávají o mých zkušenostech z doby, o které jsem hovořil. Takové písně píšu pořád. Hodně se v nich také objevují temná témata jako smrt, ale vždy je v nich současně i život. Když se zaposloucháte do mé hudby, uslyšíte tam radostné pasáže a vedle nich temná místa. A stejně je to i v mých textech. Ty kopírují charakter skladby a v jedné jediné písni se může postupně vystřídat několik nálad.

Mne právě zaujalo, že texty vašich písní jsou často nejednoznačné. Třeba na albu Homunculus máte skladbu Ježíš. Jak byste její text vysvětlil?

Píseň Jesus je krásným příkladem skladby, ve které je obojí, světlo i temnota. Na první poslech je spíše temná, ale je v ní i ta světlá stránka. Pevně věřím tomu, že bez tmy není světlo a naopak. V té písni zpívám o tom, jaký vliv na nás má Ježíš a jak nás na druhé straně může ovlivňovat Satan. Říkám tam, že sám pro svůj život potřebuji to pozitivní, ale také to negativní. Často ve svých písních pracuji s protikladem Boha a ďábla, ale vždy to chápu jako alegorii a nikdy to nemyslím doslova. Mluvím o tom, co nám v životě škodí a co nám naopak pomáhá. O tom ta píseň je.

V čem jsou jiné vaše sólové písně ve srovnání s vorbou pro kapelu?

V kapele Simeon Soul Charger jsem byl hlavním autorem. Můžete tedy slyšet určitě podobné prvky v tvorbě kapely a v mých sólových písních. Ale teď mám jiné muzikanty, což znamená, že album zní jinak. Největší rozdíl je podle mne v tom, že jako sólový zpěvák se cítím svobodnější. V kapele jsem se musel jako autor podřídit jejímu celkovému zvuku a některé mé písně se tam prostě nehodily. Zde mám tedy více prostoru a více mohu uplatnit například melancholické písně, které mám moc rád. Na albu je vlastně jedna starší skladba – You’re Just A Picture In A Frame. Tu jsem napsal už v době kapely Simeon Soul Charger, ale náš bubeník ji nesnášel. Říkal, že je moc pomalá a smutná. V tom je tedy ten největší rozdíl.

Vaše první sólové album se jmenuje Homunculus. Proč?

Slovo homunkulus ve staré alchymii označuje představu, že můžete zkonstruovat nového člověka pomocí nějakého chemického procesu. Ze symbolického nebo filosofického pohledu šlo vlastně o tom, že byste mohli vytvořit nový život a zahájit tak něco nového. Jak už jsem říkal, ocitl jsem se před pár lety na dně a měl jsem pocit, že začínám úplně nový život. Že se vracím, znovu dělám hudbu. A zároveň získávám svobodu, kterou jsem nikdy předtím neměl. Homunkula jsem vnímal jako krásný symbol pro takové pocity.

Jak vznikaly aranže vašich písní na tomto albu?

Na tomto albu jsem postupoval jinak, než jak to dělám teď v případě druhé desky. Neumím psát noty. Když jsem tedy aranžoval party pro smyčce, vyjmenovával jsem hráčům názvy jednotlivých not a zapisoval jsem je pouze písmeny. Teď mám sofistikovanější metodu. Mám spolupracující hudebníky, jim vysvětlím, co mají hrát, a pak to společně zkoušíme.

V jednotlivých písních jsou slyšet nástroj jako banjo nebo trombon. Podle čeho tyto barvy vybíráte?

Zrovna u banja je to jasné, když si poslechnete píseň, do které jsme je nahráli. Ta skladba prostě zní tak, že by se v ní mělo objevit banjo. Existují různé způsoby, jak napsat píseň. Někdy je to tak, že kapela jamuje a postupně něco vytvoří. Jindy autor něco zkouší na kytaru. A u mě je to tak, že mám okamžitě celou píseň ve své hlavě. Je to jako blesk a já vím, které nástroji bych v té písni chtěl mít.

Co prozradíte o připravovaném druhém albu?

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že to album posluchače „zabije“ – v tom nejlepším smyslu slova. Písně na něm budou poměrně ale výpravné, epické…, takové až filmové. Nedokážu to přesně popsat, ale mám z té desky opravdu obrovskou radost.

Foto Milan Tesař

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce