Barbara M. Willi: je nutné, aby člověk pěstoval i souvislosti

Barbara Maria Willi je vynikající cembalistka, varhanice, pedagožka, podílí se na dramaturgii festivalu Concentus Moraviae, vytváří vlastní cyklus staré hudby. Mluvit by se s ní dalo o tolika věcech, že jsme si raději dvě základní témata vymezili hned na začátku. Zaprvé to byl jedenáctý ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí, jehož zahájení nás čeká příští týden, a druhým zásadním tématem bylo rozšíření Katedry varhanní a historické interpretace na JAMU.

Na začátek se podívejme zpět. Kdo vlastně vymyslel cyklus staré hudby Barbara Maria Willi uvádí – šla jste s nápadem za agenturou, nebo přišla agentura za vámi?
Cyklus vznikl ve spolupráci s Davidem Dittrichem, který přišel s názvem Barbara Maria Willi uvádí. Já jsem se ze začátku bránila, protože mi to přišlo těžko překonatelné, podobně jako když slyším sama sebe v rozhlase nebo vidím v televizi – nemám to ráda. Nakonec mě ale přesvědčil a bylo to dobře. Zjistila jsem, že lidé mají rádi, když vidí konkrétní odpovědnost a můžou si tu tvář s něčím spojit. Takže když jsem ta, která vybírá programy, umělce a celou koncepci, a stojím tam před každým koncertem a mluvím, tak to má určitý styl a vytvářejí se i vztahy. Lidé v abonentním cyklu mají svá místa, znají se mezi sebou, vědí, co je čeká, a přesto jsou tam ještě nějaká umělecká překvapení. Tento mix zvyšuje atraktivitu cyklu.

Když vytváříte dramaturgii cyklu, čím začínáte. Hledáte spíš schopné interprety a vybíráte z jejich repertoáru, nebo máte na mysli hlavně skladatele a potom k nim hledáte vhodné hudebníky?
Je to různé, ty dvě linie se prolínají a je to zdlouhavý proces. Zezačátku, když na programu usilovně pracuji, mě nenapadá vůbec nic. A když to pustím a promítám si, kdo momentálně nabízí zajímavé projekty a jaké období a styl bych tam chtěla mít, tak se to poskládá jako mozaika. A z nějakých třiceti nápadů, které mám, nakonec vykrystalizuje šestice koncertů.

Mohla byste trošku představit letošní interprety – co spojuje třeba meditativní charakter Scholy Gregoriany Pragensis a živelnost flétnistky Anny Fusek, když začnu u prvních dvou koncertů?
V té otázce se skrývá hodně zásadní moment staré hudby, a to je obliba kontrastů. Letos se tak trochu střídají elementy. Začínáme symbolickou hudbou středověku, Scholou Gregorianou a tou obrovskou vnitřní koncentrací, kterou mají. Živelnost Anny Fusek je k tomu největší možný kontrast, který si můžeme představit. Tam jsem chtěla postavit koncept i na střídání různých stylů, takže tam budou barvy barokní i nové. Potom se vrátíme k něčemu niternějšímu, což bude vídeňský varhaník Peter Frisée s varhanním pozitivem. Představí varhany jako salónní nástroj, pro varhanní pozitiv se totiž psaly i takové lehčí, sladší skladby. Bude to komornější, ale jiné než Schola Gregoriana. Po letní pauze nastoupí soubor, který bych chtěla hodně podpořit, protože se jedná o skupinu mladých umělců, kteří se zaměřují na starou hudbu v Brně – Brno Baroque. Mají za úkol nově interpretovat známé věci, takové ty šlágry jako Händel, Corelli a Bach, aby ukázali, že dnes máme na jejich hudbu jiný pohled než třeba před dvaceti lety. Jejich vedoucí Zdeněk Svozil je virtuózní a svérázný houslista, mimochodem se věnuje i lidové hudbě. Ten moravský vklad umí vložit do barokní hudby, což mi přijde úžasné. Komorní orchestr potom zase vystřídá duo. Bude se mnou hrát fagotista Mor Biron, který nastoupil už jako velmi mladý do Berlínské filharmonie. Na otázku, jestli hraje i na barokní fagot, odpověděl: „No samozřejmě.“ On je tak dobrý, že se s moderním fagotem začal nudit, tak se musel pustit ještě do něčeho jiného.

Vystoupení člena Berlínských filharmoniků zaujme v programu na první pohled. Nezastíní to ostatní, kteří za sebou nemají tak výjimečnou značku?
Pro mě je vždycky důležitá kvalita toho člověka, ne značka – jak v oblečení, tak v hudbě. Já bych souhlasila s tím, co říkal Quantz před více než dvěma sty lety. Psal o hudební kritice a říkal, že bychom nikdy neměli škatulkovat lidi, protože si musíme uvědomovat, že každý umělec umí něco bezvadně a něco zase míň. Jsou vynikající hráči s nádherným výrazem na pomalé věty, jiní zase oslní svou virtuozitou – to mi přijde velice moudré.

Ještě nám zbývá Musica Florea…
Závěr už jsme chtěli zaměřit na vánoční atmosféru, takže Irena Troupová a Marek Štryncl budou vybírat z francouzského i německého repertoáru hudbu, která je laděná už do tohoto období.

Váš cyklus probíhá v rámci kalendářního roku od února do prosince. Proč ne v rámci sezóny?
Já myslím, že každý rok má nějaké téma jak v životě člověka, tak v hudbě. A pro abonenty je to, myslím, taky dobré, že si můžou naplánovat rok tak, jak ho člověk normálně žije. Přijde mi to přirozenější než školní rok.

Letošní ročník vašeho cyklu je už jedenáctý, na jedenáctky si potrpí primátor Onderka – nezkoušeli jste ho nějak zapojit?
Nezkoušeli, ale díky za nápad. Možná bychom měli udělat ještě nějaké matiné v jedenáct hodin.

Jak se si vůbec stojí umění v očích politiků – ať už v Brně nebo na celostátní úrovni?
Bídně. Je to vidět i na předvolebních programech, kde o hudbě a kultuře nebylo prakticky ani slovo. Pro naše politiky je to tak nevýznamná oblast, že se o to ani nehádají. Je to škoda, protože to není jen otázka financí, ale i koncepce a toho, jakou roli člověk umění dává. Já si myslím, že po ekonomické krizi se nacházíme v krizi hodnot. Mohla by to ale být šance pro to, aby se umění hlásilo o slovo.

Rektor JAMU Ivo Medek nedávno před koncertem Týdne staré hudby říkal, že se jako soudobý skladatel mezi příznivci staré hudby cítí nesvůj. Myslel to jako vtip, ale přece se zeptám – má vůbec nějaký smysl dělit hudbu na starou a novou? Respektive v čem to smysl má, a v čem ne.
Já jsem se ptala mezi kolegy, kteří dělají starou hudbu, kdo z nich se věnuje i nové – dělá to drtivá většina z nich. Je to dané tím, že stará hudba, to byla opravdu taková vlna lidí, kteří chtěli něco jiného než ten mainstream, než slepé následování toho, co učitel říká. Stejný postoj potřebujeme pro novou hudbu, kdy zkoušíme nové barvy, nové možnosti nástrojů. Ten postoj je hodně podobný a právě teď se nacházíme ve chvíli, kdy se tyto dvě oblasti často spojují i v institucích. Například Freiburger Baroque Orchestra systematicky dělá projekty, kdy pro sebe objednává skladby a dělá starou i novou hudbu. Je to šance pro obě strany. Ze začátku jsme ve staré hudbě byli outsideři, což už není pravda – stali jsme se mainstreamem. A abychom si uchovali i tu touhu po originalitě a hledání, k tomu nám dává šanci současná hudba.

Na JAMU by měla vzniknout katedra zaměřená na starou hudbu – jak to s ní momentálně vypadá?
Vypadá to tak, že katedra už je – jmenuje se Katedra varhanní a historické interpretace. Aktuálně pojme varhany, cembalo, historický zpěv a od příštího roku by se měla rozšířit na další barokní nástroje. To znamená smyčce, některé dechové nástroje a jako hlavní obor historický zpěv. Jmenovitě to budou historické housle a violoncello, violone, historický klarinet, flétna a fagot, kladívkový klavír… ze studentů zkrátka bude možné sestavit barokní orchestr. Bude to obdoba toho, co už na JAMU existuje pro moderní nástroje. Podali jsme žádost o akreditace oboru a doufáme, že v březnu se k tomu vyjádří akreditační komise na Ministerstvu školství. Pokud k tomu dá svolení, tak by se v červnu konaly přijímací zkoušky a nástup by byl už od října 2014.

Kdo katedru povede, kdo na ní bude učit?
Momentálně jsem vedoucí katedry já a jakmile budeme mít jistotu, že můžeme pokračovat, tak vypíšeme konkurzy na místa pedagogů, kteří povedou nové obory. Nemyslím si, že bychom otevřeli všechny najednou, budeme vycházet z toho, kde vidíme zájem. Počítám s tím, že první ročník budou barokní housle, violoncello, loutna a zpěv.

Vy jste založení katedry iniciovala?
Jsem u toho takový motor, ale vznik katedry je výsledkem dvacetiletého úsilí řady lidí a teď se nám konečně podařilo prolomit led. Vstoupíme také do úzké spolupráce s Masarykovou univerzitou, takže studenti budou povinně chodit na Ústav hudební vědy, který pro nás bude vytvářet přednášky a semináře na míru. Není logické, aby se teorie a praxe učily odděleně.

Obor Teorie a provozovací praxe staré hudby je možné studovat na Ústavu hudební vědy už teď, čím se bude lišit výuka na JAMU?
U nás se jedná o denní studium, takže výuka probíhá stejně jako u všech ostatních oborů. Studijní plán je podobný, jen teorie je zaměřená víc na starou hudbu. Na hudební vědě je to vedené spíš projektově, takže se scházejí k výuce několikrát za semestr a je to úplně jiná forma studia.

Učíte na JAMU, jste aktivní interpretka i dramaturg – co z toho vás nejvíc baví?
Mě baví právě to, že nedělám jen jednu činnost. Jsem asi typ jako Mor Biron, že by mě to nakonec nudilo, takže potřebuji právě ty výzvy. Myslím, že v dnešní době, kdy každý je specialista, je nutné, aby člověk pěstoval i souvislosti. Když se budu orientovat například ve výzkumu interpretační praxe, tak zase narazím na zajímavé lidi, kteří můžou vystupovat v mém cyklu. A když je slyším, tak mám zase impulsy pro svou výuku a všechno se to hodně podporuje.

Když se vrátím k osvědčeným značkám, v oblasti staré hudby k nim určitě patří i vaše jméno. Nezkoušela jste ho někdy prodat automobilce Bayerische Motoren Werke? Ta zkratka k tomu trochu svádí…
Já jsem většinu svého života žila bez auta, i když teď řídím hodně a ráda. Přímo u BMW jsem to nezkoušela, ale bylo by to vtipné a mohla by se na to vázat i nová forma extrémně mobilních koncertů.

A když zůstanu u těch aut – jak byste charakterizovala sama sebe: jste spíš solidní limuzína, nebo nabušený sporťák?
Já bych řekla, že ty role někdy střídám jako šaty. Někdy jsem historický automobil, a někdy je ze mě i červený sporťák, který nerespektuje žádná pravidla. Ale neříkejte to nikomu.