Concentus Moraviae mám zarytý pod kůží. Dokonalost a svoboda podle Pavla Fischera

31. květen 2022, 1:00

Concentus Moraviae mám zarytý pod kůží. Dokonalost a svoboda podle Pavla Fischera

S houslistou Pavlem Fischerem jsme se potkali u metra na Budějovické a cestou k divadlu Dobeška stihli probrat jeho dovolenou v Itálii. Zároveň jsme už naplňovali podtitul letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae „Od kořenů k budoucnosti“. Vedle Dobešky, kde hrává divadlo Sklep, totiž stojí takzvaný dřevník, kde už pětatřicet let zkouší Škampovo kvarteto. Pavel Fischer byl zakládajícím členem ansámblu, z něhož odešel v době, kdy sklízel jeden mezinárodní úspěch za druhým. Jak sám říká, lákala ho větší hudební volnost i klidnější život. Na Dobešce ho po našem rozhovoru čekal koncert s violoncellistou Olinem Nejezchlebou a kytaristou Norbim Kovácsem. Začali jsme u něj, i když naším hlavním tématem byla Fischerova rezidence na letošním ročníku Concentu Moraviae.

Za pár hodin začne váš koncert, co jste si s Olinem Nejezchlebou a Norbim Kovácsem nachystali?

Je to částečně můj repertoár, něco si přinesli Olin a Norbi. Všichni hrajeme v různých seskupeních a na společné koncerty zařazujeme i věci, které hrajeme každý zvlášť. Ale máme také společný reprtoár, který nehrajeme nikde jinde. Olin má spoustu folklorních věcí z Moravy, odkud pochází a hráo tam v cimbálce, Norbi hraje hodně maďarských lidovak, ale dává jim swingový kabát. Já trávím hodně času v Manchesteru a na severu Anglie, odkud jsem si přinesl reely, jigy a vůbec jejich muziku. Nástrojovým obsazením housle, kdytara, violoncello dostane všechno jiný zvuk. Nesnažíme se hrát autenticky, spíš hledáme průsečíky v přístupu tří rozdílných lidí.

Toho by se od vás letos měli dočkat i návštěvníci Concentu Moraviae. Jak dlouhá je vaše společná historie s festivalem, na kterém jste hrál už se Škampovým kvartetem?

V mých jánošíkovských dobách jsem na Concentu hrál se svojí bývalou skupinou Kamael, později to bylo Bardolino, se kterým hraji dodnes. Můj poslední projekt je spolupráce s akordeonistou Jakubem Jedlinským, s nímž budeme letos na festivalu hrát poprvé. S jeho ředitelem Davidem Dittrichem se znám spoustu let, takže mám Concentus zarytý pod kůží.

Vaše JeFis Duo s Jakubem Jedlinským mi připadá trošku jako light verze Bardolina, ve kterém oba hrajete.

V Bardolinu je minimální prostor pro improvizaci. S Jakubem ale dbáme na to, aby přibližně padesát procent hudby vznikalo přímo na pódiu. Je to úplně volná improvizace, která má pro nás hraje velkou roli.

V programu festivalu ale uvádíte koncerty sestavené z balkánské hudby.

Podobně zaměřený program jsme dělali už s Jihočeskou filharmonií a dirigentem Janem Talichem. Je v tom obsažený klezmer, bulharské râčenice, ukrajinská hudba i moje vlastní skladba, kterou jsem si v podobném duchu vymyslel.

Hledání kořenů v muzeu i v hospodě

Jak si k různým folklorům nacházíte cestu? V Manchesteru, kde hodně učite, je za tím osobní zkušenost, ale co třeba Bulharsko nebo Polsko?

Ty cesty jsou různé. Moje tchyně pracuje v muzeu v Pyšelích, lidé jí tam nosí různé poklady a jsou mezi nimi třeba i ruční zápisy lidových písní. V Manchesteru znám člověka, který pochází z Ukrajiny, kde zapsal asi dvacet tamních tanců z Karpat. V Anglii je i živá tradice pubů, kde se kapely napíšou na tabuli podle toho, jak do hospody přijdou. V tom pořadí pak taky hrají a občas uslyším něco, co se mi líbí. Čerpám samozřejmě i z Bartoše nebo ze Sušila, ale nesnažím se budit zdání, že hrajeme třeba autentické horňácké písničky. Spíš si z různých zdrojů poskládám výsledek, který se mi líbí.

Kromě JeFis Dua povedete na festivalu svůj rezidenční soubor. Jací jsou v něm lidé?

Se všemi jsem v poslední době hrál. Na různých festivalech se často setkáte s různými spoluhráči a u některých si řeknete, že to sice bylo ok, ale opakovat se to nemusí. A potom přijde někdo, s kým se cítíte úžasně a chcete si s ním ještě někdy zahrát. Z těchto případů jsem sestavil ansámbl pro Concentus Moraviae. Je v něm rakouský violoncellista Erich Oskar Hütter, se kterým jsme měli sexteto v Salcburku. Belgický violista Diede Verpoest byl můj student a dnes hraje ve vynikajícím St. George Quintetu. Mimořádná klavíristka Katya Apekisheva přijede z Londýna, od nás pochází houslistka Markéta Janoušková, se kterou jsme také již mnohokrát hráli. Její tatínek navíc hrál v cimbálovce a získala od něj blízký vztah k lidové hudbě. Fantastický violista Martin Stupka dnes hraje ve Škampově kvartetu. Jsou to všechno lidé, které dobře znám osobně i jako muzikanty.

S mírně obměňovaným rezidenčním souborem budete hrát dva programy. V jednom bude Martinů a Dvořák, ve druhém váš Morava Quartet a dvakrát Bartók. Jak dlouhá je cesta od Dvořákova romantického ducha k folkloristovi Bartókovi?

V obou případech se jedná o výsostnou stylizaci. Dvořákův kvintet se dvěma violami obsahuje ohlasy rytmů původních Američanů i melodii, kterou původně složil jako americkou hymnu. V Bartókově kvintetu jsou zcela jasně zjevné maďarské kořeny. Nejsou to ovšem žádné citace. Bartókův kvintet je pozoruhodný tím, že ho skladatel zavrhnul. Komponoval ho začátkem 20. století, kdy byl ještě pod vlivem Richarda Strausse, a jeho hudba se nesla v duchu pozdního romantismu. Pozdější úspěch kvintetu v roce 1921 Bartóka rozčilil, protože už si tehdy vytvořil svůj osobitý a hodně disonantní styl. Partitura byla pokládána za zničenou, ale v roce 1963 ji znovu objevil Bartókův žák Denijs Dille. Kvintet sice nepředstavuje Bartóka v superavantgardní podobě, ale je to mistrovské dílo.

Tři madrigaly pro housle a violu od Bohuslava Martinů budete hrát s Martinem Stupkou?

Ano, chtěl jsem, aby se také mohl něčím blysknout, protože belgický violista bude hrát mimořádně exponovanou první violu v Dvořákově kvintetu. Madrigaly jsou moje srdeční záležitost, kterou jsem miloval už v začátcích studia s Milanem Škampou. Dodnes mám vinylovou desku, na které je hraje s primáriem Smetanova kvarteta Jiřím Novákem. Je to typický Martinů, zvláště ze druhé věty jeho styl i moravská melodika úplně září.

fischer_pavel_foto_credit_norbi_kovacz

Nedokonalosti se přísně zapovídají

Milan Škampa patřil k vašim učitelům přesně a důsledně hrané klasiky. Jak je to ale na vašich koncertech jako třeba na tom, který vás teď čeká s Olinem Nejezchlebou a Norbim Kovácsem. Máte všechno připravené, improvizujete, případně v jakém poměru jsou tyto dvě složky?

Máme v programu hodně improvizace, i když formy a pořadí skladeb známe předem, takže architektura večera je daná. Představuje ale sloupy, mezi nimiž je tak padesát procent hudby tvořené na místě. V současné době dělám vážnou a „nevážnou“ hudbu asi tak půl napůl a líbí se mi, že do vážné si můžu brát kus svobody a spontaneity, která nebazíruje na každé tečce. Naopak z vážné si ponechávám pedantství, co se týká techniky a ochoty jít do detailů, když je to nutné.

Můžete to přenášení spontaneity z lidové hudby popsat trošku detailněji? Dnes už přece ani v cimbálkách nehrají samouci, ve vážné hudbě nebylo a není zdaleka všechno zapsané…

Posuzuji to především z hlediska vlastního vývoje. Nejdřív jsem byl veden výhradně k vážné hudbě a v rodině víceméně nebyly dovoleny žádné výlety jinam. Sice jsem hrál s kamarády na kytaru, ale tak trochu na zapřenou a navíc. Na konzervatoři u profesorky Grumlíkové pokračovala striktně klasická výchova s důrazem na perfekcionismus a později to ještě umocnil profesor Škampa a další členové Smetanova kvarteta, u nichž jsem studoval. To stejné bylo s Perem Farullim a Walterem Levinem. Ti všichni byli posedlí dokonalostí ve smyslu co nejvěrnějšího přehrávání zápisu v partituře.

To ale samo o sobě těžko představuje chybu.

Jedná se v zásadě o dobrou věc, ale když se přežene, může člověku vzít radost ze samotného hraní. Tahle obrovská disciplína a svázanost nás se Škampovým kvartetem občas vedla k pocitu, že nad námi pořád visí nahrávací mikrofon nebo nás někdo sleduje s partiturou v ruce a dělá si poznámky. Pořád jsme sami sebe posuzovali, zda jsme dost dobří na to, abychom uspěli. Lidová hudba ale daleko víc vychází z chuti udělat lidem radost. Vážná hudba to nakonec v sobě musí mít taky, ale člověku to dlouho nedochází, protože je pod neustálým tlakem, ze kterého vzniká obsese a strašlivá sebekontrola…

…nebo i větší psychické problémy.

Člověk by měl i ve vážné hudbě občas používat rozum. V době, kdy jsem studoval, absolutně nepřicházel v úvahu argument, že se mi něco líbí. Důležité bylo, jaká je tradice a co se musí. Důležité bylo zahrát všechno správně.

Řekl bych, že tradice přitom měla často přednost před zápisem. Partiturou nebylo myšleno dílo skladatele, ale papíry, které se válely v archivu nějaké instituce a byl na nich nános spousty pozdějších poznámek a zažitých stereotypů.

Když jsem cvičil skladby žijících autorů, tak jsem měl možnost poznat, že většina skladatelů tímto způsobem ani neuvažuje. Když jsme hráli kvartet Petru Ebenovi a měli nějaké nesrovnalosti v partituře, tak jsme se ho ptali, jak to myslel. Podíval se do not a řekl nám, že už si to nepamatuje a ať v tom místě hrajeme, co chceme. Měl jsem pocit, že si sám představoval větší svobodu, než jakou jsme sami sobě dovolili.

Nepodstatné detaily ve správně uchopeném celku

Podle mě se zvětšuje disproporce mezi tím, jak se o hudbě uvažuje nebo píše, a jak se hudba provozuje. V kritikách se občas objevuje pochvalně míněná floskule, že hudebníci naplnili záměr skladatele. Co vlastně naplňujete, když hrajete třeba Bartóka?

Určitě je potřeba brát jistý ohled na okolnosti, za jakých hudba vznikla. Bartók možná není ten nejlepší příklad, protože měl tendenci co nejpečlivěji všechno zapisovat. Ale i  v jeho hudbě jsou věci, které zapsat nelze. Zrovna tak u Janáčka, který sesbíral spoustu lidových písní, ale nemohl do zápisu dostat každou nepravidelnost, která se v nich objevila. To se promítá i do jeho skladeb, které obsahují moravské frázování: když se nezahraje, tak to vadí. Nekonečné hovory se vedou o Janáčkově prvním kvartetu, protože v edicích Milana Škampy a Miloše Štědroně jsou jiné noty. Pátrání v janáčkovských pramenech je totiž hodně složité, protože své rukopisy často nedatoval a pořád v nich něco měníl. Já se domnívám, že je úplně jedno, jestli je na určitém místě c nebo cis, pokud člověk vyjádří celkový charakter skladby.

Za tohle vás janáčkovští badatelé nebudou mít rádi.

Na začátku kvartetu Listy důvěrné Janáček líčí okamžik, kdy poprvé uviděl svou lásku Kamilu Stösslovou. Na takovém místě se kvarteto nemůže rozhodnout, že bude hrát bez vibrata. V tom musí být vášeň, a pokud není, tak vezmete hudbě její podstatu. Když se u Bartóka ozve rytmus verbuňku, což je často, tak se nemůžete rozhodnout, že to budete hrát nahoru-dolů. Druhá nota by tím dostala úplně špatný akcent. Když se ale ve dvou pramenech k jedné skladbě najdou sem tam různé noty, tak se mi zdá, že na tom skoro nezáleží. Ze skladatelova záměru si vybírám to, co se mi líbí.

Takový přístup předáváte i svým studentům?

Občas za mnou někdo z nich přijde a řekne: „Pane profesore, mně se to takhle strašně líbí, ale asi se to nesmí.“ Říkám jim, že „líbí se mi“ je docela dobrý argument, zvláště když vím, že se jedná o člověka, který o hudbě opravdu přemýšlí. Na druhé straně dnes existují i velmi slavní sólisté, kteří jdou do jiných extrémů a za každou cenu hrají všechno opačně. Když je v notách piano, tak hrají forte. Všichni ostatní se víceméně drží litery, oni ji otáčejí naruby, aby byli jiní. Tradice jsou sice soubor špatných návyků, jak se občas říká, ale některé se ustálily z dobrých důvodů.

fischer_pavel_foto_vaclav_halacek_02

Tradice se má rozvíjet, ne konzervovat.

Když člověk vyjádří ducha doby i hudby, tak by v tomto smyslu skutečně měl podpořit autorský záměr. Rozhodně by ale neměl puntičkářsky trvat na tom, co se údajně dělalo odjakživa.

Hroutit se nemá smysl

S puntičkářstvím klasických hudebníků přece musíte mít po téměř dvaceti letech se Škampovým kvartetem bohaté zkušenosti.

V dobách Škampova kvarteta jsme se pochopitelně snažili hrát co nejlíp. To je samo o sobě strašná dřina, ale psychické tlaky jsou horší. Do toho přijde ještě cestování, člověk občas sedí v letadle a nemůže si vzpomenout, kam vlastně cestuje. Říkal jsem si tehdy, jestli chci takovým způsobem žít do konce života, a odpověď „ne“ byla stále zřetelnější. Bylo tam samozřejmě přechodové období, kdy jsem se začal zajímat o jiné žánry. Brzy se ukázalo, že to s hraním v kvartetu nelze kombinovat, protože kvarteto je zaměstnání na plný úvazek.

Není současná klasika množstvím vynikajících výkonů přesycená?

To je dáno obrovskou informovaností. Kdysi tu byli houslisté Jasha Heifetz a David Oistrach, kteří tvořili skoro celou světovou špičku, ostatní byli pod nimi. V dobách Smetanova kvarteta cestovalo po světě deset špičkových ansámblů, dnes jsou jich stovky. Pokud se chce sólista prosadit, tak toho nelze docílit bez absolutní technické dokonalosti. Musí být ale výjimečný ještě osobnostně nebo jinak.

Nevede to k nezvládnutelnému permanentnímu stresu?

Často se kvůli tomu vytrácí radost ze samotné hudby. Znám spoustu lidí z oboru, kteří na první pohled působí naprosto sebevědomým a vyrovnaným dojmem, ale přitom jsou odkázaní na psychofarmaka nebo na psychoanalýzu, hroutí se a před vstupem na pódium jsou v totální agónii. Možná to pro ně i pro posluchače má nějaký smysl, ale já o tom pochybuju.

Rozhovor vznikl na objednávku festivalu Concentus Moraviae

Foto Václav Haláček a Norbi Kovácz

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Concentus Moraviae 2022 I JeFis Duo

1.6.2022, 19:30 / Radnice, Ivančice

Letošní 27. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae pomalu spěje k velkému finále v podobě společného koncertu flétnisty a rezidenčního umělce Kaspara Zehndera, mezzosopranistky a patronky festivalu Magdaleny Kožené a jejího chotě, klavíristy a dirigenta Sira Simona Rattlea. Na jednom z posledních koncertů vrcholícího festivalu vystoupil v pátek 24. června společně s přáteli – Giovanni Guzzo (housle), Rahel Maria Rilling (housle), Amihai Grosz (viola), Dávid Adorján (violoncello), Wolfgang Klinser (klarinet) a Anaïs Gaudemard (harfa) – právě rezidenční umělec Kaspar Zehnder, který dramaturgii pátečního komorního koncertu v knihovně náměšťského zámku připravil.  více

Ostravská rodačka Nikol Bóková byla dlouho považována za jedinečný talent v oboru vážné hudby. V devíti letech si jako sólová klavíristka zahrála s Janáčkovou filharmonií a studium na konzervatoři a následně na JAMU bylo tedy samozřejmostí. Ale už během studií hudební klasiky se formoval a postupně projevovalo další její nadání a to kompoziční. Spolu se svým triem (Nikol Bóková-klavír, Martin Kocián-kontrabas, Michal Wierzgoń-bicí) nahrála v roce 2019 debutové autorské album Inner Place a ihned se prosadila mezi českou (a vlastně i evropskou) jazzovou elitu. Během covidu následovaly další dva projekty – Unravel (2020) pro stejnou jmenovanou sestavu a loňský Prometheus natočený s mimořádným nasazením v pozoruhodné studiové sestavě. Z ní a z několika následných koncertů (mimo jiné v rámci JazzFestu Brno vloni na podzim) vykrystalizovalo také zcela logické rozšíření jejího tria o univerzálního a empatického kytaristu Davida Dorůžku, Vznikl Nikol Bóková Quartet. V této sestavě se rodilo i nejnovější autorské album Elements, s nímž se pro Nikol a jejího partnera a spolutvůrce Jana Valu otevírá nová tvůrčí etapa.  více

Do prostor atria Filozofické fakulty Masarykovy univerzity na ulici Arne Nováka zavítal 22. června soubor Ensemble Opera Diversa s programem Tance v zahradách, který navázal na loni započatou sérii projektů pod širým nebem. Jako sólisté vystoupili fagotista Pavel Horák a hráč na marimbu Martin Švec. Koncert řídil dirigent Patrik Červák, který před smyčcovým orchestrem Ensemble Opera Diversa stanul vůbec poprvé.  více

Opatství na starém Brně, kde až do své smrti působil Gregor Johann Mendel, skrývá za svými zdmi několik krásných zákoutí. Jedním z nich je i Rajský dvůr, do kterého se vchází nenápadným vchodem vedle Baziliky Nanebevzetí Panny Marie. Ve čtvrtek 16. června tento starobylý prostor s kamennými zdmi hostil úvodní koncert projektu Brno a jeho chrámy. Zahrála na něm Horňácká muzika Petra Mičky a jedinečným způsobem tuto akci zahájila.  více

Dnes, tedy v pátek 17. června, vystoupí v Brně v rámci festivalu Ibérica katalánská písničkářka Magalí Sare. Její aktuální album Eponja je v červnu 2022 na šestém místě prestižního žebříčku World Music Charts Europe, který sestavuje 45 evropských rozhlasových publicistů z alb z celého světa. Jako pozvánku na koncert vám přinášíme recenzi tohoto alba.  více

Po prvním úspěšném koncertu rezidenčního souboru festivalu Concentus Moraviae na zámku ve Slavkově se těleso vedené houslistou Pavlem Fischerem rozšířilo o klavíristku Katyu Apekishevu. V této sestavě v neděli 12. června ve Velkém sále mikulovského zámku představilo mnohým neznámou tvář hudebního jazyka maďarského skladatele Bély Bartóka v podobě jeho Klavírního kvintetu C dur. Spolu s Fischerem a Apekishevou vystoupili také houslistka Markéta Janoušková, violista Diede Verpoest a violoncellista Erich Oskar Hüttervíce

Na tuzemské jazzové scéně stále ještě rezonuje loňské 100. výročí od narození Gustava Broma. Na samém konci roku 2021 vyšel komplet 4 CD Gustav Brom – 100 let, který nabízí průřez repertoárem orchestru od písňové tvorby přes jazz až po průniky k soudobé vážné hudbě. Vedle toho se u téhož vydavatele (Indies Happy Trails) objevilo i album mapující dlouholetou spolupráci Bromova orchestru s Karlem Velebným. Na obou počinech se jako jeden z producentů podílel rozhlasový redaktor a jazzový hudebník a pedagog Jan Dalecký.  více

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae zavítal ve své sedmadvacetileté existenci již na celou řadu netradičních a jedinečných míst. Nedělní program Homo sapiens – příběh rytmu ve Velkém Meziříčí získal potenciál patřit mezi ty vůbec nejzáslužnější koncerty festivalu. V běžně nepřístupných prostorách Nové synagogy, která již po léta slouží jako centrum levného nákupu, vystoupili 5. června hudebníci OK Percussion Duo – Martin Opršál a Martin Kleibl – společně s hosty a svými studenty Tomášem Javorou a Kryštofem Vašíčkem. Koncert se konal ve spolupráci s Evropským festivalem filosofie, Židovskou obcí Brno a městem Velké Meziříčí. Současně šlo o součást projektu Z obchodního centra ke kulturní komunitěvíce

Letošní 27. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae je sice stále ještě na začátku svého takřka měsíčního programu, přesto se dramaturgicky vůbec nedrží zpátky. Po zahajovacím průletu argentinským a uruguayským tangem v Boskovicích a balkánské hudbě v Ivančicích přivedl festival ve čtvrtek 2. června do atria radnice v Kyjově smyčcové kvarteto Arcadia, které společně s přáteli z Transylvánské filharmonie provedlo Smyčcový oktet C dur rumunského skladatele George Enesca. Kromě členů kvarteta (houslisté Ana TörökRăsvan Dumitru, violista Traian Boală a violoncellista Zsolt Török) tedy vystoupili houslisté Vlad RăceuValentin Șerban, violista Mihai Oșvat a violoncellista Ștefan Cazacu. Záštitu nad koncertem převzala velvyslankyně Rumunska v České republice J. E. Antoaneta Barta.  více

S houslistou Pavlem Fischerem jsme se potkali u metra na Budějovické a cestou k divadlu Dobeška stihli probrat jeho dovolenou v Itálii. Zároveň jsme už naplňovali podtitul letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae „Od kořenů k budoucnosti“. Vedle Dobešky, kde hrává divadlo Sklep, totiž stojí takzvaný dřevník, kde už pětatřicet let zkouší Škampovo kvarteto. Pavel Fischer byl zakládajícím členem ansámblu, z něhož odešel v době, kdy sklízel jeden mezinárodní úspěch za druhým. Jak sám říká, lákala ho větší hudební volnost i klidnější život. Na Dobešce ho po našem rozhovoru čekal koncert s violoncellistou Olinem Nejezchlebou a kytaristou Norbim Kovácsem. Začali jsme u něj, i když naším hlavním tématem byla Fischerova rezidence na letošním ročníku Concentu Moraviae.  více

Harafica ovládla středeční večer 25. května brněnskou Flédu. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště, která už dávno překročila hranice tohoto města, ale i zdejšího folkloru. Sál byl téměř zaplněn diváky všech generací – od fanoušků v pubertě až po babičky. Dvouhodinový koncert plný pecek, na které jsme u kapely zvyklí, byl okořeněný dávkou zážitků z letošního turné cimbálovky po Americe.  více

Další z řady tematických „výročních“ orchestrálních konceptů Jiřího Kotači pro jeho big band připomněl sto deset let od narození kanadsko-amerického jazzového pianisty, skladatele, kapelníka a především geniálního aranžéra Gila Evanse a jeho úspěšnou spolupráci s legendárním trumpetistou Milesem Davisem na sklonku padesátých let minulého století.  více

Už v roce 1999 se režisér a ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša se svým inscenačním týmem rozhodl upravit slavný muzikál My Fair Lady přímo pro brněnské prostředí. Namísto londýnského nářečí cockney použil brněnský hantec, děj zasadil do současnosti a vznikla divácky velmi vyhledávaná inscenace My Fair Lady (ze Zelňáku). Nyní se s odstupem bezmála čtvrtstoletí k oblíbenému titulu brněnské divadlo vrací znovu. A režisérem i autorem úpravy je opět Stanislav Moša, který se nyní rozhodl děj posunout do počátku 20. století. A secesní háv tomuto staronovému titulu sluší.  více

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Jozef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Nejčtenější

Kritika

Letošní 27. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae pomalu spěje k velkému finále v podobě společného koncertu flétnisty a rezidenčního umělce Kaspara Zehndera, mezzosopranistky a patronky festivalu Magdaleny Kožené a jejího chotě, klavíristy a dirigenta Sira Simona Rattlea. Na jednom z posledních koncertů vrcholícího festivalu vystoupil v pátek 24. června společně s přáteli – Giovanni Guzzo (housle), Rahel Maria Rilling (housle), Amihai Grosz (viola), Dávid Adorján (violoncello), Wolfgang Klinser (klarinet) a Anaïs Gaudemard (harfa) – právě rezidenční umělec Kaspar Zehnder, který dramaturgii pátečního komorního koncertu v knihovně náměšťského zámku připravil.  více