Dálava: Soustředíme se na to, že píseň je živá

Dálava: Soustředíme se na to, že píseň je živá

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.

Vaše druhé album dostalo název The Book Of Transfiguration. Měli jste jej vymyšlený hned od počátku?

J: Dlouho jsme o tom diskutovali a na mysl nám přicházely i další možné názvy. Ale já jsem trvala na tomto titulu, hrozně moc jsem jej chtěla…

A: Já jsem z toho názvu měl trochu obavy, protože skladatel John Zorn, se kterým jsem spolupracoval, svá díla často nazývá slovy „Book of…“. Účastnil jsem se například rozsáhlého projektu Book of Angels, což je série asi třiceti alb. Říkal jsem si tedy, že si to lidé budou spojovat. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem dospěl k názoru, že lidé, kteří nás budou poslouchat, možná ani Johna Zorna a konkrétně jeho Book of Angels neznají, a že tuto asociaci tedy mít nebudou. Navíc je to krásný název a hodí se k nám, protože my vlastně přeměňujeme písně.

J: Titul je spojen také s celou koncepcí tohoto alba, které je orámováno dvěma písněmi, které znám od svého dědy Jury. Zpívá je s doprovodem Antoše Frolky a vzhledem k tomu, že náš materiál vychází ze sbírky Živá píseň, přišlo mi jako pěkné vyjádřit, že všechny tyto písně tvoří jakousi ucelenou sbírku. Navíc prakticky v každé písni jde o nějakou přeměnu. O tom ostatně píšu v bookletu. V textech těch písní se například dívka provdá a stane se ženou. Jiná dívka se promění v ptáčka. Muž se stává vojákem…

Zároveň dochází k postupné přeměně vaší hudby. Nové album zní jinak než debut.

A: To je docela vtipné. Nedávno mi Facebook připomněl, že poprvé jsme hráli přesně před pěti lety v klubu Johna Zorna The Stone. Ani jsme si to tehdy nenatočili. Ale mám nahrávku z první zkoušky, která se konala tuším v předchozím roce o Vánocích, a je to dost hrozné. Myslím, že od té doby jsme oba hodně vyrostli. Na úplném začátku to bylo něco jako „Podívej se na tuto knihu, zahrajeme něco z ní“ a vůbec jsme netušili, jak hluboké tradice se ty písně dotýkají. Museli jsme se to všechno naučit, nezávisle na tom, že Juliina rodina je součástí těch tradic. Museli jsme se do toho velmi hluboko ponořit, až jsme si našli cestu, jak se těch písní zhostíme.

Mezi vašimi dvěma alby je časový odstup tří let. Jaký mezi nimi vnímáte hlavní rozdíl?

J: Myslím, že způsob, jak s písněmi pracujeme, se změnil. Rozdíl mezi první a druhou deskou je v tom, že nyní jsme do práce skutečně hlouběji ponořeni a – nevím, jak bych to řekla přesně –, ale i zde mám pocit určité osobní a také kolektivní přeměny. Vnímám tam určitý proces, možná energetickou změnu, něco, co se děje s těmi písněmi, když s nimi pracujeme. Mam téměř pocit, jako bych s písněmi komunikovala a byla jejich učedník. Jako bych se jich ptala: „Písni, jak chceš vypadat?“ Je samozřejmé, že když na něčem pracujete dlouho, nutně jdete dál a víc do hloubky. Zdá se mi, že materiál, který zpracováváme, nyní hovoří více sám za sebe. Ocitáme se v méně aktivní a více vnímavé roli. Všechno jde snadněji. A pak mě napadá ještě jedna věc. Zrovna včera jsme měli společný koncert s Petrem Mičkou a jeho Horňáckou muzikou. A pro mne i pro Arama bylo až neskutečně silné, moci se ponořit přímo do jejich hraní, které je tak rozdílné od našeho. Zdá se mi, že jak se přibližujeme k nositelům slováckých tradic, náš přístup k těmto písním se také transfiguruje, přeměňuje. Vnímám to tedy jako proces, jaký bude další krok.

V době, kdy jste Dálavu založili, jste vlastně ani nevěděli, jak se lidové písně na Moravě hrají. V poslední době na Slovácko nebo do Brna pravidelně jezdíte, hráváte s moravskými muzikanty. Jak to ovlivňuje vaši tvorbu?

J: Když na písních v Kanadě pracuji, jsou verze, které jsem slyšela od moravských hudebníků, jistě uloženy někde hluboko v mém podvědomí. Nesnažím se je přímo napodobovat, ale můj přístup ovlivňují takové tradiční příklady. Mám video ze včerejšího koncertu a uvědomuji si, že s doprovodem moravských muzikantů zpívám úplně jinak, než bych zpívala jen s Aramem. Ale když na písních pracujeme s Aramem dohromady, je to jiný proces. Zatím moc nevím, jak to bude dál. Možná když budeme více spolupracovat s tradičními hudebníky, budu si ty změny lépe uvědomovat. Momentálně je tam tedy rozdíl mezi oběma přístupy, který třeba jednou zmizí. Ale zatím nevím.

Do Kanady jste se přestěhovali z New Yorku. V čem se liší život hudebníka v New Yorku a ve Vancouveru?

J: Možná bych řekla, že v Kanadě je život podobnější tomu tady u vás. Lidé jsou často venku, chodí na túry, tráví mnoho času v přírodě, která je tam nádherná. Život je tam také trochu klidnější a pomalejší, není tak šílený a stresující jako v New Yorku. Možná i to se tedy na desce odráží. Pak bylo také důležité, že jsme měli mnohem víc času, abychom s ostatními hráči album připravili. Zatímco v New Yorku mají všichni moc práce, my jsme se v Kanadě opravdu mohli soustředit a album v klidu natočit. Vlastně ani nevím, jestli bychom takovou nahrávku vůbec mohli pořídit v New Yorku. Připadá mi totiž taková organická a bez nadměrného velkoměstského tlaku.

A: V New Yorku sice působí mnoho výborných hudebníků, ale každý z nich má milion projektů. Také je těžké si domluvit zkoušku a sjet se z různých částí města. Když žijete v Queensu a zkouška se koná v Brooklynu, zabere vám to celý den. Před nahráváním prvního alba jsme zkoušeli jen asi dvakrát, protože všichni byli na turné a to byly jediné dva termíny, kdy jsme se mohli sejít. Album jsme nahráli za jediný den a pak jsme měli jen pár koncertů. Ve Vancouveru máme čas s kapelou opravdu hrát, pracovat na písních, bavit se o aranžích. Navíc ve Vancouveru vnímáme pomoc místní komunity. Koná se tam například jeden z největších jazzových festivalů na světě a právě od něj máme velkou podporu. Vůbec nevím, jestli by se něco takového mohlo stát v New Yorku.

J: Já bych doplnila, že naše práce s moravskou písní má i mimohudební aspekty. Například společnost Coastal Jazz and Blues Society, která vede Vancouverský jazzový festival, mě pozvala, abych uspořádala řadu workshopů, během kterých jsme mluvili, zpívali, hráli hudbu s lidmi. Pracuji také se skupinou žen, které učím moravské písně. Takže hudba se neodehrává jen na scéně, ale zdůrazňují se i její další aspekty a její ukotvení v našich životech. A to je pro mne důležité, protože my nechceme jen odehrát koncert…

A: Přesně tak. Jsou kapely, které prostě přijdou, zahrají skvěle, ale je to stále stejné. Já bych si přál, aby z našich vystoupení měli posluchači dojem, že je to pokaždé trochu jiné. Jednak částečně improvizujeme, ale především se snažíme zdůraznit, že ty písně jsou stále živé. Je těžké to vysvětlit. Samotná technika hry je samozřejmě důležitá, ale my se soustředíme i na ten konkrétní okamžik, na to, že píseň je živá a jakým způsobem je živá právě teď. Stalo se nám například, že píseň, která je obvykle velmi hlasitá, vyžadovala, abychom ji při jednom konkrétním koncertě zahráli potichu. A najednou se něco začalo dít. A právě k těmto věcem se snažíme být otevření.

Vrátím se k vašim nahrávkám. Zatímco na prvním albu máte dvoje housle, na druhém hraje důležitou roli violoncello…

J: To souvisí s tím, jak se vyvíjela naše hudební rodina. Když jsme se přistěhovali do Vancouveru, někdo nám poradil, že bychom se měli poznat s Peggy Lee a s Dylanem van der Schyffem. Dylan hraje na perkuse, Peggy na cello. Tak jsme se poznali u grilování a seznámili je s naším projektem. V té době ještě ani nebylo vydané první album. Takže jsme s novou kapelou ve Vancouveru začali hrát už materiál z první desky, a postupně jsme pracovali na nových písních.

A: První album jsme natočili se dvěma houslisty a s výborným kontrabasistou. Já mám kapelu Kef, se kterou hraji arménskou hudbu, a spoustu dalších projektů včetně už zmíněné spolupráce s Johnem Zornem. Z těchto mých dalších aktivit tedy pocházeli naši spoluhráči na prvním albu. Jsou to všechno skvělí hudebníci. Já potřebuji, aby lidé, s nimiž spolupracuji, hráli nejen dobře, ale je pro mne také důležité, jací jsou to lidé. Například klávesista, který účinkuje na albu The Book of Transfiguration, je velmi rezervovaný. My jsme jej přímo museli nutit, aby se trochu víc odvázal. A nakonec je to, co na albu předvádí, neuvěřitelná síla! Podobně i basista, který velmi obohatil píseň Dyby ňa moja maměnka stará. Máme prostě štěstí na dobré lidi kolem sebe, kteří jsou navíc otevření a citliví. Chápou, že moje snaha je co nejlépe doprovázet Juliin zpěv a oni to dělají také tak.

Já na Dálavě obdivuji nejen hudbu samotnou, ale i pečlivost, s jakou k projektu přistupujete. Konkrétně si rád pročítám v bookletu Juliiny poznámky k jednotlivým písním, protože mnohé z postřehů by mě určitě nenapadly a jsou pro mne obohacující. Je velmi zajímavé přemýšlet takto o moravských lidových písních v širokých souvislostech. Ale tento způsob přemýšlení je vám myslím vlastní, že?

J: Ano. Zúčastnila jsem na například několika ceremonií týkajících se výměny kulturních dědictví původních domorodých národů. Jeden ze starších národa Cree mi řekl, že mu moravské písně, které jsme zpívala, velmi připomínají písně původních obyvatel západního pobřeží Severní Ameriky, napriklad Eagle Song a West Coast Anthem. Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, jak text ovlivňuje melodii. V mnoha moravských písních se zpívá o orlech nebo o vlaštovkách. Jednou jsem si zpívala venku a zrovna letěly vlaštovky. A já jsem si uvědomila, že melodie písně Lítala vlaštověnka lítala jako by se způsobem, jakým ti ptáci létají, souvisela. Jako by mi přímo ten pohyb napovídal, jak mám zpívat. Etnoložka Lucie Uhlíková mi na to řekla: „Já nevím, to tak asi nebude. Taková souvislost tam nemůže být, protože spousta různých textů se zpívá na jednu melodii.“ Ale já s tím nesouhlasím. I kdyby to byla pravda, kontakt s přírodou a třeba způsob, jakým zpívají ptáci, pro nás má nějaký smysl. V každé lidské kultuře jsou důležité vztahy a významy a nějaké propojení s přírodou tady určitě existuje. Na albu máme píseň „Fašanku, fašanku, zabil jsem galánku“, což jsou velmi silná slova. Ve Vladimírově sbírce pak najdeme další texty na tutéž melodii, například „Hody, milé hody“ nebo „Má stará mamičko, až já od vás půjdu“. Tyto písně se od sebe sice liší, ale když se podíváte na všechny najednou, zjistíte, že každá z nich popisuje nějaký hraniční stav. V jednom případě se dívka loučí s rodiči a odchází od nich. V druhé písni muž zavraždil svou lásku. A ve třetí je muž, který nespal několik nocí, protože slavil hody. Snažím se tedy v těch písních hledat nějaké společné vzorce, nějaké vztahy mezi nimi.

Dálava/ foto Emma Joelle

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více

Muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení vznikl na základě výtečného stejnojmenného filmu Pedra Almodóvara. A jeho londýnská verze z roku 2015 hojně obráží tuzemská jeviště. Předloni titul uvedli v Chebu, na sklonku loňského roku v Brně a Praze, letos jej chystají v Liberci. Jak dopadlo jeho brněnské provedení v Městském divadle Brno?  více

Nebývá zvykem, že by se konzervatoristé angažovali v samostatně organizovaných ansámblech. Jeden takový však v loňském roce z brněnské konzervatoře vzešel a směle se etabluje školskému systému a kulturnímu průmyslu trochu navzdory. Mladí prostě chtějí hrát. Chamber Symphony Orchestra Brno se brněnskému publiku úspěšně představil v premiéře v květnu 2017 Mahlerovou symfonií Titánů. Ve své druhé koncertní sezóně soubor pokračoval v komorní interpretaci druhou symfonií Johannese Brahmse. Potřetí v Brně orchestr vystoupil 3. ledna při novoročním koncertu v katedrále sv. Petra a Pavla. Samostatné komorní těleso standardně spolupracuje s dirigentem Stanislavem Kummerem. Pro recenzovaný koncert bylo doplněno o několik hostujících hráčů a taktovky se tentokráte chopil dirigent a skladatel Jiří Najvar. Ten vedle Koncertu pro flétnu Wolfganga Amadea Mozarta a Magnificat Johna Ruttera uvedl v premiéře také svou kompozici La preghiera di Capodanno.  více

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.  více

Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.  více

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.  více

Brněnskou pasáž Alfa včera zaplnila hudba. Již po jedenácté zde byla udena Česká vánoční mše Hej, mistře. Akce opět proběhla ve spolupráci HaDivadla a kavárny Švanda. Orchestr a zpěváci pod taktovkou Joela Hány vystoupí také dnes ve 22:00. A jak to včera v pasáži vypadalo? Přinášíme vám krátkou fotoreportáž.  více

Na festival Blues Alive do Šumperka pravidelně jezdí Andrzej Matysik, šéfredaktor polského magazínu Twój Blues. Když jsem se jej letos zeptal, co ho na české scéně v poslední době nejvíce zaujalo, bez váhání odpověděl: Band Of Heysek! Mladá brněnská kapela – funguje od roku 2015 – učarovala nejen polským odborníkům, ale i vyprodanému šumperskému domu kultury. Letošní ročník našeho největšího bluesového festivalu totiž toto syrové trio z jižní Moravy otevíralo.  více

První adventní neděli se ve Veselí nad Moravou uskutečnil koncert k 65. výročí založení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Toto hudební těleso tvoří pro mnohé nerozlučnou dvojici právě s Českým rozhlasem Brno. Orchestr vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasu ze dvou důvodů: k vytvoření archivu kvalitních hudebních nahrávek i hraní živých koncertů po celém světě. Nahrávky BROLNu na starých LP deskách byly pro mnoho „folkloristů“ jedním z prvních setkání s tímto druhem umění. BROLN přinášel umělecky hodnotné úpravy lidových písní a vytvořil trend, který je aktuální dodnes.  více

Program třetí adventní neděle v podání orchestru Ensemble Opera Diversa s výpomocí sesterského tělesa – sboru Ensemble Versus – se nesl ve znamení moderní soudobé tvorby. V Konventu Milosrdných bratří zazněly skladby O antifony pro baryton a smyčce a Magnificat pro sbor a smyčce od dvorního skladatele ansámblu Ondřeje Kyase a Sonata da chiesa skladatele Jaroslava Štastného-Pokorného, komponujícího pod uměleckým pseudonymem Peter Graham. Sólistou večera byl barytonista Roman Hoza, představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas Vltava a další stanice sítě Eurorádia. Hudba se tak dostala až k posluchačům Španělského, Sárského, Estonského, Švédského, Portugalského, Hessenského, Dánského, Řeckého, Islandského, Slovinského a Britského (BBC) rozhlasu.  více

Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.  více

Hudebně dramatický experiment o hudbě, životě a strastech skladatelek doby baroka uvedl v premiéře 14. prosince v sále Místodržitelského paláce v Brně soubor Musica Poetica. Jeho zakladatelkou i iniciátorkou nového projektu je zpěvačka, harfenistka a muzikoložka Jana Janků, která se tvorbě skladatelek 17. a 18. století věnuje kontinuálně od své diplomové práce věnované Francesce Caccini. Společně s Musicou Poetickou, s níž působí na poli poučené interpretace již od roku 1998, natočila i CD Barokní ženy. Vosvětě zapomínaných autorek pokračuje dnešním stejnojmenným dramatickým projektem. Soubor tak připravil umělecko-edukativní představení příjemného dramatického projevu a zajímavého scénáře bohatého na životopisná data tří významných žen z oblasti hudby.  více