Dálava: Soustředíme se na to, že píseň je živá

Dálava: Soustředíme se na to, že píseň je živá

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.

Vaše druhé album dostalo název The Book Of Transfiguration. Měli jste jej vymyšlený hned od počátku?

J: Dlouho jsme o tom diskutovali a na mysl nám přicházely i další možné názvy. Ale já jsem trvala na tomto titulu, hrozně moc jsem jej chtěla…

A: Já jsem z toho názvu měl trochu obavy, protože skladatel John Zorn, se kterým jsem spolupracoval, svá díla často nazývá slovy „Book of…“. Účastnil jsem se například rozsáhlého projektu Book of Angels, což je série asi třiceti alb. Říkal jsem si tedy, že si to lidé budou spojovat. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem dospěl k názoru, že lidé, kteří nás budou poslouchat, možná ani Johna Zorna a konkrétně jeho Book of Angels neznají, a že tuto asociaci tedy mít nebudou. Navíc je to krásný název a hodí se k nám, protože my vlastně přeměňujeme písně.

J: Titul je spojen také s celou koncepcí tohoto alba, které je orámováno dvěma písněmi, které znám od svého dědy Jury. Zpívá je s doprovodem Antoše Frolky a vzhledem k tomu, že náš materiál vychází ze sbírky Živá píseň, přišlo mi jako pěkné vyjádřit, že všechny tyto písně tvoří jakousi ucelenou sbírku. Navíc prakticky v každé písni jde o nějakou přeměnu. O tom ostatně píšu v bookletu. V textech těch písní se například dívka provdá a stane se ženou. Jiná dívka se promění v ptáčka. Muž se stává vojákem…

Zároveň dochází k postupné přeměně vaší hudby. Nové album zní jinak než debut.

A: To je docela vtipné. Nedávno mi Facebook připomněl, že poprvé jsme hráli přesně před pěti lety v klubu Johna Zorna The Stone. Ani jsme si to tehdy nenatočili. Ale mám nahrávku z první zkoušky, která se konala tuším v předchozím roce o Vánocích, a je to dost hrozné. Myslím, že od té doby jsme oba hodně vyrostli. Na úplném začátku to bylo něco jako „Podívej se na tuto knihu, zahrajeme něco z ní“ a vůbec jsme netušili, jak hluboké tradice se ty písně dotýkají. Museli jsme se to všechno naučit, nezávisle na tom, že Juliina rodina je součástí těch tradic. Museli jsme se do toho velmi hluboko ponořit, až jsme si našli cestu, jak se těch písní zhostíme.

Mezi vašimi dvěma alby je časový odstup tří let. Jaký mezi nimi vnímáte hlavní rozdíl?

J: Myslím, že způsob, jak s písněmi pracujeme, se změnil. Rozdíl mezi první a druhou deskou je v tom, že nyní jsme do práce skutečně hlouběji ponořeni a – nevím, jak bych to řekla přesně –, ale i zde mám pocit určité osobní a také kolektivní přeměny. Vnímám tam určitý proces, možná energetickou změnu, něco, co se děje s těmi písněmi, když s nimi pracujeme. Mam téměř pocit, jako bych s písněmi komunikovala a byla jejich učedník. Jako bych se jich ptala: „Písni, jak chceš vypadat?“ Je samozřejmé, že když na něčem pracujete dlouho, nutně jdete dál a víc do hloubky. Zdá se mi, že materiál, který zpracováváme, nyní hovoří více sám za sebe. Ocitáme se v méně aktivní a více vnímavé roli. Všechno jde snadněji. A pak mě napadá ještě jedna věc. Zrovna včera jsme měli společný koncert s Petrem Mičkou a jeho Horňáckou muzikou. A pro mne i pro Arama bylo až neskutečně silné, moci se ponořit přímo do jejich hraní, které je tak rozdílné od našeho. Zdá se mi, že jak se přibližujeme k nositelům slováckých tradic, náš přístup k těmto písním se také transfiguruje, přeměňuje. Vnímám to tedy jako proces, jaký bude další krok.

V době, kdy jste Dálavu založili, jste vlastně ani nevěděli, jak se lidové písně na Moravě hrají. V poslední době na Slovácko nebo do Brna pravidelně jezdíte, hráváte s moravskými muzikanty. Jak to ovlivňuje vaši tvorbu?

J: Když na písních v Kanadě pracuji, jsou verze, které jsem slyšela od moravských hudebníků, jistě uloženy někde hluboko v mém podvědomí. Nesnažím se je přímo napodobovat, ale můj přístup ovlivňují takové tradiční příklady. Mám video ze včerejšího koncertu a uvědomuji si, že s doprovodem moravských muzikantů zpívám úplně jinak, než bych zpívala jen s Aramem. Ale když na písních pracujeme s Aramem dohromady, je to jiný proces. Zatím moc nevím, jak to bude dál. Možná když budeme více spolupracovat s tradičními hudebníky, budu si ty změny lépe uvědomovat. Momentálně je tam tedy rozdíl mezi oběma přístupy, který třeba jednou zmizí. Ale zatím nevím.

Do Kanady jste se přestěhovali z New Yorku. V čem se liší život hudebníka v New Yorku a ve Vancouveru?

J: Možná bych řekla, že v Kanadě je život podobnější tomu tady u vás. Lidé jsou často venku, chodí na túry, tráví mnoho času v přírodě, která je tam nádherná. Život je tam také trochu klidnější a pomalejší, není tak šílený a stresující jako v New Yorku. Možná i to se tedy na desce odráží. Pak bylo také důležité, že jsme měli mnohem víc času, abychom s ostatními hráči album připravili. Zatímco v New Yorku mají všichni moc práce, my jsme se v Kanadě opravdu mohli soustředit a album v klidu natočit. Vlastně ani nevím, jestli bychom takovou nahrávku vůbec mohli pořídit v New Yorku. Připadá mi totiž taková organická a bez nadměrného velkoměstského tlaku.

A: V New Yorku sice působí mnoho výborných hudebníků, ale každý z nich má milion projektů. Také je těžké si domluvit zkoušku a sjet se z různých částí města. Když žijete v Queensu a zkouška se koná v Brooklynu, zabere vám to celý den. Před nahráváním prvního alba jsme zkoušeli jen asi dvakrát, protože všichni byli na turné a to byly jediné dva termíny, kdy jsme se mohli sejít. Album jsme nahráli za jediný den a pak jsme měli jen pár koncertů. Ve Vancouveru máme čas s kapelou opravdu hrát, pracovat na písních, bavit se o aranžích. Navíc ve Vancouveru vnímáme pomoc místní komunity. Koná se tam například jeden z největších jazzových festivalů na světě a právě od něj máme velkou podporu. Vůbec nevím, jestli by se něco takového mohlo stát v New Yorku.

J: Já bych doplnila, že naše práce s moravskou písní má i mimohudební aspekty. Například společnost Coastal Jazz and Blues Society, která vede Vancouverský jazzový festival, mě pozvala, abych uspořádala řadu workshopů, během kterých jsme mluvili, zpívali, hráli hudbu s lidmi. Pracuji také se skupinou žen, které učím moravské písně. Takže hudba se neodehrává jen na scéně, ale zdůrazňují se i její další aspekty a její ukotvení v našich životech. A to je pro mne důležité, protože my nechceme jen odehrát koncert…

A: Přesně tak. Jsou kapely, které prostě přijdou, zahrají skvěle, ale je to stále stejné. Já bych si přál, aby z našich vystoupení měli posluchači dojem, že je to pokaždé trochu jiné. Jednak částečně improvizujeme, ale především se snažíme zdůraznit, že ty písně jsou stále živé. Je těžké to vysvětlit. Samotná technika hry je samozřejmě důležitá, ale my se soustředíme i na ten konkrétní okamžik, na to, že píseň je živá a jakým způsobem je živá právě teď. Stalo se nám například, že píseň, která je obvykle velmi hlasitá, vyžadovala, abychom ji při jednom konkrétním koncertě zahráli potichu. A najednou se něco začalo dít. A právě k těmto věcem se snažíme být otevření.

Vrátím se k vašim nahrávkám. Zatímco na prvním albu máte dvoje housle, na druhém hraje důležitou roli violoncello…

J: To souvisí s tím, jak se vyvíjela naše hudební rodina. Když jsme se přistěhovali do Vancouveru, někdo nám poradil, že bychom se měli poznat s Peggy Lee a s Dylanem van der Schyffem. Dylan hraje na perkuse, Peggy na cello. Tak jsme se poznali u grilování a seznámili je s naším projektem. V té době ještě ani nebylo vydané první album. Takže jsme s novou kapelou ve Vancouveru začali hrát už materiál z první desky, a postupně jsme pracovali na nových písních.

A: První album jsme natočili se dvěma houslisty a s výborným kontrabasistou. Já mám kapelu Kef, se kterou hraji arménskou hudbu, a spoustu dalších projektů včetně už zmíněné spolupráce s Johnem Zornem. Z těchto mých dalších aktivit tedy pocházeli naši spoluhráči na prvním albu. Jsou to všechno skvělí hudebníci. Já potřebuji, aby lidé, s nimiž spolupracuji, hráli nejen dobře, ale je pro mne také důležité, jací jsou to lidé. Například klávesista, který účinkuje na albu The Book of Transfiguration, je velmi rezervovaný. My jsme jej přímo museli nutit, aby se trochu víc odvázal. A nakonec je to, co na albu předvádí, neuvěřitelná síla! Podobně i basista, který velmi obohatil píseň Dyby ňa moja maměnka stará. Máme prostě štěstí na dobré lidi kolem sebe, kteří jsou navíc otevření a citliví. Chápou, že moje snaha je co nejlépe doprovázet Juliin zpěv a oni to dělají také tak.

Já na Dálavě obdivuji nejen hudbu samotnou, ale i pečlivost, s jakou k projektu přistupujete. Konkrétně si rád pročítám v bookletu Juliiny poznámky k jednotlivým písním, protože mnohé z postřehů by mě určitě nenapadly a jsou pro mne obohacující. Je velmi zajímavé přemýšlet takto o moravských lidových písních v širokých souvislostech. Ale tento způsob přemýšlení je vám myslím vlastní, že?

J: Ano. Zúčastnila jsem na například několika ceremonií týkajících se výměny kulturních dědictví původních domorodých národů. Jeden ze starších národa Cree mi řekl, že mu moravské písně, které jsme zpívala, velmi připomínají písně původních obyvatel západního pobřeží Severní Ameriky, napriklad Eagle Song a West Coast Anthem. Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, jak text ovlivňuje melodii. V mnoha moravských písních se zpívá o orlech nebo o vlaštovkách. Jednou jsem si zpívala venku a zrovna letěly vlaštovky. A já jsem si uvědomila, že melodie písně Lítala vlaštověnka lítala jako by se způsobem, jakým ti ptáci létají, souvisela. Jako by mi přímo ten pohyb napovídal, jak mám zpívat. Etnoložka Lucie Uhlíková mi na to řekla: „Já nevím, to tak asi nebude. Taková souvislost tam nemůže být, protože spousta různých textů se zpívá na jednu melodii.“ Ale já s tím nesouhlasím. I kdyby to byla pravda, kontakt s přírodou a třeba způsob, jakým zpívají ptáci, pro nás má nějaký smysl. V každé lidské kultuře jsou důležité vztahy a významy a nějaké propojení s přírodou tady určitě existuje. Na albu máme píseň „Fašanku, fašanku, zabil jsem galánku“, což jsou velmi silná slova. Ve Vladimírově sbírce pak najdeme další texty na tutéž melodii, například „Hody, milé hody“ nebo „Má stará mamičko, až já od vás půjdu“. Tyto písně se od sebe sice liší, ale když se podíváte na všechny najednou, zjistíte, že každá z nich popisuje nějaký hraniční stav. V jednom případě se dívka loučí s rodiči a odchází od nich. V druhé písni muž zavraždil svou lásku. A ve třetí je muž, který nespal několik nocí, protože slavil hody. Snažím se tedy v těch písních hledat nějaké společné vzorce, nějaké vztahy mezi nimi.

Dálava/ foto Emma Joelle

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Ke stému výročí narození Jiřího Ortena připravila společnost ProArt v brněnské káznici na Cejlu multižánrový projekt nazvaný Ohnice – kde tančí vítr. Poetickou inscenaci s verši mladého básníka, která reflektovala jeho těžký a krátkým život, představil soubor v premiéře 25. června.  více

Dvacátý čtvrtý ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae po takřka měsíci plném intenzivních hudebních zážitků dospěl ke konci. Hudební díla tematicky nadepsaná jako Koncert národů provedla návštěvníky festivalu třinácti malebnými moravskými městy a dala jim ochutnat stěžejní hudební díla (nejen) evropských národů. To vše bylo navíc servírováno v interpretaci více než dvaceti světově proslulých ansámblů. S uvědoměle nadnárodním, české hranice překračujícím konceptem zvolili organizátoři festivalu jako vhodné místo pro slavnostní závěrečný večer Zlatý sál proslulého vídeňského koncertního domu Musikverein. Mimořádné finále 24. ročníku tak otevřelo řadu Koncertů česko-rakouského partnerství a zároveň tak předznamenalo oslavy festivalového čtvrtstoletí na příští rok. V souladu s tímto symbolickým podtextem koncertu vystoupila jako hlavní hvězda večera patronka festivalu a proslulá zpěvačka Magdalena Kožená doprovázená neméně známým orchestrem Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse.  více

Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více