Dálava: Soustředíme se na to, že píseň je živá

Dálava: Soustředíme se na to, že píseň je živá

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.

Vaše druhé album dostalo název The Book Of Transfiguration. Měli jste jej vymyšlený hned od počátku?

J: Dlouho jsme o tom diskutovali a na mysl nám přicházely i další možné názvy. Ale já jsem trvala na tomto titulu, hrozně moc jsem jej chtěla…

A: Já jsem z toho názvu měl trochu obavy, protože skladatel John Zorn, se kterým jsem spolupracoval, svá díla často nazývá slovy „Book of…“. Účastnil jsem se například rozsáhlého projektu Book of Angels, což je série asi třiceti alb. Říkal jsem si tedy, že si to lidé budou spojovat. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem dospěl k názoru, že lidé, kteří nás budou poslouchat, možná ani Johna Zorna a konkrétně jeho Book of Angels neznají, a že tuto asociaci tedy mít nebudou. Navíc je to krásný název a hodí se k nám, protože my vlastně přeměňujeme písně.

J: Titul je spojen také s celou koncepcí tohoto alba, které je orámováno dvěma písněmi, které znám od svého dědy Jury. Zpívá je s doprovodem Antoše Frolky a vzhledem k tomu, že náš materiál vychází ze sbírky Živá píseň, přišlo mi jako pěkné vyjádřit, že všechny tyto písně tvoří jakousi ucelenou sbírku. Navíc prakticky v každé písni jde o nějakou přeměnu. O tom ostatně píšu v bookletu. V textech těch písní se například dívka provdá a stane se ženou. Jiná dívka se promění v ptáčka. Muž se stává vojákem…

Zároveň dochází k postupné přeměně vaší hudby. Nové album zní jinak než debut.

A: To je docela vtipné. Nedávno mi Facebook připomněl, že poprvé jsme hráli přesně před pěti lety v klubu Johna Zorna The Stone. Ani jsme si to tehdy nenatočili. Ale mám nahrávku z první zkoušky, která se konala tuším v předchozím roce o Vánocích, a je to dost hrozné. Myslím, že od té doby jsme oba hodně vyrostli. Na úplném začátku to bylo něco jako „Podívej se na tuto knihu, zahrajeme něco z ní“ a vůbec jsme netušili, jak hluboké tradice se ty písně dotýkají. Museli jsme se to všechno naučit, nezávisle na tom, že Juliina rodina je součástí těch tradic. Museli jsme se do toho velmi hluboko ponořit, až jsme si našli cestu, jak se těch písní zhostíme.

Mezi vašimi dvěma alby je časový odstup tří let. Jaký mezi nimi vnímáte hlavní rozdíl?

J: Myslím, že způsob, jak s písněmi pracujeme, se změnil. Rozdíl mezi první a druhou deskou je v tom, že nyní jsme do práce skutečně hlouběji ponořeni a – nevím, jak bych to řekla přesně –, ale i zde mám pocit určité osobní a také kolektivní přeměny. Vnímám tam určitý proces, možná energetickou změnu, něco, co se děje s těmi písněmi, když s nimi pracujeme. Mam téměř pocit, jako bych s písněmi komunikovala a byla jejich učedník. Jako bych se jich ptala: „Písni, jak chceš vypadat?“ Je samozřejmé, že když na něčem pracujete dlouho, nutně jdete dál a víc do hloubky. Zdá se mi, že materiál, který zpracováváme, nyní hovoří více sám za sebe. Ocitáme se v méně aktivní a více vnímavé roli. Všechno jde snadněji. A pak mě napadá ještě jedna věc. Zrovna včera jsme měli společný koncert s Petrem Mičkou a jeho Horňáckou muzikou. A pro mne i pro Arama bylo až neskutečně silné, moci se ponořit přímo do jejich hraní, které je tak rozdílné od našeho. Zdá se mi, že jak se přibližujeme k nositelům slováckých tradic, náš přístup k těmto písním se také transfiguruje, přeměňuje. Vnímám to tedy jako proces, jaký bude další krok.

V době, kdy jste Dálavu založili, jste vlastně ani nevěděli, jak se lidové písně na Moravě hrají. V poslední době na Slovácko nebo do Brna pravidelně jezdíte, hráváte s moravskými muzikanty. Jak to ovlivňuje vaši tvorbu?

J: Když na písních v Kanadě pracuji, jsou verze, které jsem slyšela od moravských hudebníků, jistě uloženy někde hluboko v mém podvědomí. Nesnažím se je přímo napodobovat, ale můj přístup ovlivňují takové tradiční příklady. Mám video ze včerejšího koncertu a uvědomuji si, že s doprovodem moravských muzikantů zpívám úplně jinak, než bych zpívala jen s Aramem. Ale když na písních pracujeme s Aramem dohromady, je to jiný proces. Zatím moc nevím, jak to bude dál. Možná když budeme více spolupracovat s tradičními hudebníky, budu si ty změny lépe uvědomovat. Momentálně je tam tedy rozdíl mezi oběma přístupy, který třeba jednou zmizí. Ale zatím nevím.

Do Kanady jste se přestěhovali z New Yorku. V čem se liší život hudebníka v New Yorku a ve Vancouveru?

J: Možná bych řekla, že v Kanadě je život podobnější tomu tady u vás. Lidé jsou často venku, chodí na túry, tráví mnoho času v přírodě, která je tam nádherná. Život je tam také trochu klidnější a pomalejší, není tak šílený a stresující jako v New Yorku. Možná i to se tedy na desce odráží. Pak bylo také důležité, že jsme měli mnohem víc času, abychom s ostatními hráči album připravili. Zatímco v New Yorku mají všichni moc práce, my jsme se v Kanadě opravdu mohli soustředit a album v klidu natočit. Vlastně ani nevím, jestli bychom takovou nahrávku vůbec mohli pořídit v New Yorku. Připadá mi totiž taková organická a bez nadměrného velkoměstského tlaku.

A: V New Yorku sice působí mnoho výborných hudebníků, ale každý z nich má milion projektů. Také je těžké si domluvit zkoušku a sjet se z různých částí města. Když žijete v Queensu a zkouška se koná v Brooklynu, zabere vám to celý den. Před nahráváním prvního alba jsme zkoušeli jen asi dvakrát, protože všichni byli na turné a to byly jediné dva termíny, kdy jsme se mohli sejít. Album jsme nahráli za jediný den a pak jsme měli jen pár koncertů. Ve Vancouveru máme čas s kapelou opravdu hrát, pracovat na písních, bavit se o aranžích. Navíc ve Vancouveru vnímáme pomoc místní komunity. Koná se tam například jeden z největších jazzových festivalů na světě a právě od něj máme velkou podporu. Vůbec nevím, jestli by se něco takového mohlo stát v New Yorku.

J: Já bych doplnila, že naše práce s moravskou písní má i mimohudební aspekty. Například společnost Coastal Jazz and Blues Society, která vede Vancouverský jazzový festival, mě pozvala, abych uspořádala řadu workshopů, během kterých jsme mluvili, zpívali, hráli hudbu s lidmi. Pracuji také se skupinou žen, které učím moravské písně. Takže hudba se neodehrává jen na scéně, ale zdůrazňují se i její další aspekty a její ukotvení v našich životech. A to je pro mne důležité, protože my nechceme jen odehrát koncert…

A: Přesně tak. Jsou kapely, které prostě přijdou, zahrají skvěle, ale je to stále stejné. Já bych si přál, aby z našich vystoupení měli posluchači dojem, že je to pokaždé trochu jiné. Jednak částečně improvizujeme, ale především se snažíme zdůraznit, že ty písně jsou stále živé. Je těžké to vysvětlit. Samotná technika hry je samozřejmě důležitá, ale my se soustředíme i na ten konkrétní okamžik, na to, že píseň je živá a jakým způsobem je živá právě teď. Stalo se nám například, že píseň, která je obvykle velmi hlasitá, vyžadovala, abychom ji při jednom konkrétním koncertě zahráli potichu. A najednou se něco začalo dít. A právě k těmto věcem se snažíme být otevření.

Vrátím se k vašim nahrávkám. Zatímco na prvním albu máte dvoje housle, na druhém hraje důležitou roli violoncello…

J: To souvisí s tím, jak se vyvíjela naše hudební rodina. Když jsme se přistěhovali do Vancouveru, někdo nám poradil, že bychom se měli poznat s Peggy Lee a s Dylanem van der Schyffem. Dylan hraje na perkuse, Peggy na cello. Tak jsme se poznali u grilování a seznámili je s naším projektem. V té době ještě ani nebylo vydané první album. Takže jsme s novou kapelou ve Vancouveru začali hrát už materiál z první desky, a postupně jsme pracovali na nových písních.

A: První album jsme natočili se dvěma houslisty a s výborným kontrabasistou. Já mám kapelu Kef, se kterou hraji arménskou hudbu, a spoustu dalších projektů včetně už zmíněné spolupráce s Johnem Zornem. Z těchto mých dalších aktivit tedy pocházeli naši spoluhráči na prvním albu. Jsou to všechno skvělí hudebníci. Já potřebuji, aby lidé, s nimiž spolupracuji, hráli nejen dobře, ale je pro mne také důležité, jací jsou to lidé. Například klávesista, který účinkuje na albu The Book of Transfiguration, je velmi rezervovaný. My jsme jej přímo museli nutit, aby se trochu víc odvázal. A nakonec je to, co na albu předvádí, neuvěřitelná síla! Podobně i basista, který velmi obohatil píseň Dyby ňa moja maměnka stará. Máme prostě štěstí na dobré lidi kolem sebe, kteří jsou navíc otevření a citliví. Chápou, že moje snaha je co nejlépe doprovázet Juliin zpěv a oni to dělají také tak.

Já na Dálavě obdivuji nejen hudbu samotnou, ale i pečlivost, s jakou k projektu přistupujete. Konkrétně si rád pročítám v bookletu Juliiny poznámky k jednotlivým písním, protože mnohé z postřehů by mě určitě nenapadly a jsou pro mne obohacující. Je velmi zajímavé přemýšlet takto o moravských lidových písních v širokých souvislostech. Ale tento způsob přemýšlení je vám myslím vlastní, že?

J: Ano. Zúčastnila jsem na například několika ceremonií týkajících se výměny kulturních dědictví původních domorodých národů. Jeden ze starších národa Cree mi řekl, že mu moravské písně, které jsme zpívala, velmi připomínají písně původních obyvatel západního pobřeží Severní Ameriky, napriklad Eagle Song a West Coast Anthem. Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, jak text ovlivňuje melodii. V mnoha moravských písních se zpívá o orlech nebo o vlaštovkách. Jednou jsem si zpívala venku a zrovna letěly vlaštovky. A já jsem si uvědomila, že melodie písně Lítala vlaštověnka lítala jako by se způsobem, jakým ti ptáci létají, souvisela. Jako by mi přímo ten pohyb napovídal, jak mám zpívat. Etnoložka Lucie Uhlíková mi na to řekla: „Já nevím, to tak asi nebude. Taková souvislost tam nemůže být, protože spousta různých textů se zpívá na jednu melodii.“ Ale já s tím nesouhlasím. I kdyby to byla pravda, kontakt s přírodou a třeba způsob, jakým zpívají ptáci, pro nás má nějaký smysl. V každé lidské kultuře jsou důležité vztahy a významy a nějaké propojení s přírodou tady určitě existuje. Na albu máme píseň „Fašanku, fašanku, zabil jsem galánku“, což jsou velmi silná slova. Ve Vladimírově sbírce pak najdeme další texty na tutéž melodii, například „Hody, milé hody“ nebo „Má stará mamičko, až já od vás půjdu“. Tyto písně se od sebe sice liší, ale když se podíváte na všechny najednou, zjistíte, že každá z nich popisuje nějaký hraniční stav. V jednom případě se dívka loučí s rodiči a odchází od nich. V druhé písni muž zavraždil svou lásku. A ve třetí je muž, který nespal několik nocí, protože slavil hody. Snažím se tedy v těch písních hledat nějaké společné vzorce, nějaké vztahy mezi nimi.

Dálava/ foto Emma Joelle

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

V sobotu večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který sem vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska, zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

Nejčtenější

Kritika

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více