Dalibor Neuwirt: Zakládám si na tom, že hraji hudbu na primitivní nástroje

Dalibor Neuwirt: Zakládám si na tom, že hraji hudbu na primitivní nástroje

Zenový čaj není kapela v tradičním slova smyslu, ale proměnlivý projekt, k němuž se ve vhodné chvíli může připojit kdokoli. Polovinu jeho stálých členů tvoří multiinstrumentalista a hráč na didgeridoo Dalibor Neuwirt, jejich album First Flush vzniklo s několika známými hudebníky z české scény.

Dalibore, pod názvem Zenový čaj jsem před časem viděl vystupovat pouze vás. Na albu First Flush jsou uvedeni dva členové. Co je tedy Zenový čaj? Je to projekt jednoho muže? Duo? Kapela?
Je to kapela, která má své pevné jádro. Tím jsem byl původně pouze já a později se ke mně přidal můj kamarád Matouš Vinš. Loni v létě jsme se rozhodli, že natočíme první CD, a to tak, že si do studia přizveme ty nejlepší hosty a přímo na místě s nimi album vytvoříme.

Role hostů, ať už jeto písničkářka Beata Bocek, houslistka Jitka Šuranská nebo bubeník skupiny Zrní Ondřej Slavík, je na albu opravdu důležité. Ale předpokládám, že skladby jste tvořili nejprve ve dvou. Jak tedy vaše hudba vzniká?
Naše hudba je postavena na improvizaci a opírá o zvuk nástrojů, na které už léta hrajeme. V mém případě jsou to didgeridoo, alikvotní flétny a zpěv, Matouš hraje na saxofon, irské flétny a cajón. Tento základ dává vzniknout ryze instrumentální hudbě. Z volného hudebního proudu vznikají zajímavé motivy, které pak dále rozvíjíme. Podobným způsobem jsme tvořili i album First Flush. Společným improvizováním jsme nahráli určité motivy, vybrali jsme z nich ty nejlepší kousky a ty potom dobrousili do finálních skladeb.

Vy jako hráč na didgeridoo i Matouš jako saxofonista pracujete s dechem. Ovlivňuje tento fakt vaši spolupráci?
Ano, dech umožňuje specifické kombinace. Potenciál dvou dechových nástrojů se může hezky kloubit skrze vibrata, frulata a podobné techniky, a hry s bránicí.

Didgeridoo ovšem, na rozdíl od saxofonu a fléten, nemůže pracovat s velkým tónovým rozsahem. Není to při spolupráci omezující?
To je u mého primárního nástroje oblíbené téma, protože většina didgeridoo je laděna pouze do jednoho tónu. Jejich možnosti se rozšiřují díky různým rytmickým technikám a přefukům, což je technika hraní na trubku. Při společné hře je však vždy třeba, aby se hudebník, který s didgeridoo hraje, přizpůsobil tomuto nástroji a jeho základnímu tónu. To vyžaduje konkrétní způsob hry a vnímání rytmu, což je mnohdy velký oříšek. Je to humorné, protože tito hudebníci jsou zvyklí hrát příliš složitě, nedokážou opustit svět mnohatónové harmonie a vkročit do světa rytmu, rozvíjet skladbu od jediného tónu. Díky tomu všemu totiž vzniká hudba jedinečného charakteru.

Mluvili jsme o tom, jak důležitá je ve vaší hudbě improvizace. Když hrajete společně s Matoušem, kdo z vás obvykle „vykopává“?
Většinou začínám já rytmickým vzorcem, do kterého se Matouš přidává. Ale pokud hrajeme skladby meditativnějšího, klidnějšího rázu, chopí se jako první Matouš flétny a já do jeho hry pomalu vpluji.

Vedle těchto meditativních skladeb hrajete často také velmi rytmicky, dokonce mluvíte o „přírodní diskotéce“. Jsou ty skladby opravdu primárně určeny k tanci?
Ano, vnímám je jako taneční. Zakládám si na tom, že hraji hudbu na primitivní nástroje a nástroje v přirozeném ladění, a to právě takovým způsobem, aby hudba vybízela k tanci.

Říkáte také, že vaším záměrem je „aktivně sdílet své schopnosti s ostatními“. Předpokládám, že nemá jít jen o běžný vztah hudebníka a jeho posluchače, resp. tanečníka, ale že má jít i o vedení posluchačů k tomu, aby hudbu nějak s vámi prožívali, případně se i aktivně zapojili. Máte na to nějaké metody?
Určitě. Jsem rád, když je součástí koncertů interakce. Sám používám komunikaci v rytmu – zahraji takt a pobídnu diváky, aby jej zopakovali. Anebo pracuji s hlasem. Na začátku se s publikem spojíme společným zpěvem tónu, a tak vznikne jednolitý plný a bohatý chorál, který poskytuje následné skladbě pevnou a velmi příjemnou oporu.

Mezi hosty na vašem albu najdeme i dvě členky skupiny Vlčí Mág, což je vaše další hudební aktivita vedle Zenového čaje. Funguje ale vůbec v současné době?
Ano, s Vlčím Mágem stále hrajeme. V létě jsme měli několik koncertů, hráli jsme v Poličce a taky v Jablunkově na festivalu Veetmaya, kde jsme poprvé vystoupili v sestavě s Tomem Byrtusem na bicí soupravu. Zrovna teď máme několikaměsíční pauzu, společná tvorba i vystupování nás však pořád moc baví.

Na albu hostuje také David Synák, saxofonista a flétnista z Čankišou. Proč jste jej do studia pozvali, když máte saxofon i flétny v základní sestavě?
Je to jednoduché. Naše produkce se hudbě Čankišou podobá a nám se hodně líbil charakter Davidova instrumentálního projevu. Mysleli jsme tedy, že může přispět k pestrosti našeho alba, což se také stalo. Vzal si do studia ukrajinskou flétnu, která je svým charakterem nezaměnitelná, a pro skladbu Železná Bohyně vyčaroval perfektní atmosféru.

Dalším hostem je beatboxer Sebastian Kunec. Beatbox se s různými technikami hry na didgeridoo dobře doplňuje, ale dal by se možná vnímat i jako konkurence tohoto nástroje…
Já to vnímám spíše jako doplnění. Oba tyto „nástroje“ jsou velmi rytmické, a pracují spolu stejně, jako jakékoli jiné dva bicí nástroje. Jen svou bohatostí vyplňují mnohem více prostoru.

Vaše rytmické skladby mají svým charakterem blízko k elektronické hudbě, vy ovšem pracujete především s akustickými zvuky. Elektronika vás vůbec neláká?
Částečně mě láká. Je to svět, který potajmu zkoumám (úsměv). Do budoucna chystám skladby a možná přijde i album, na kterém využiji prvky elektroniky. Ale spíše než záměrné využití elektronické hudby mě zajímá hraní se zvukem samotným. Jeho plnost a jeho ohýbání kytarovými efekty, i těmi velmi tvrdými, typickými pro metalovou hudbu.

Efekty můžete používat přímo na pódiu, ale lze s nimi samozřejmě pracovat i ve studiu při práci s už natočeným materiálem. Vím, že máte heslo „zhudebnit přítomný okamžik“. Do jaké míry je tedy pro vás důležité vytváření hudby na místě v reálném čase?
Dávám nejraději prostor přítomnému okamžiku, tedy tomu, co se děje na pódiu nebo třeba na ulici. To, co tam vznikne, se následně snažím zvukově vyčistit, pracovat s dobrou technikou pro konečný zvukový záznam. Nejraději tedy pracuji tím způsobem, že v reálném čase posbírám materiál a snažím se z něj dostat maximum, aniž bych je nějak ohýbal a měnil.

Zmínil jste hraní na ulici, což je platforma, která přímo vybízí ke komunikaci. Stává se, že za vámi lidé přijdou a zajímají se o didgeridoo?
To se samozřejmě stává často, ulice je pro podobné interakce typická. Lidi didgeridoo, a vůbec to, co na ulici provádím, což občas bývá velmi extravagantní, zajímá. Mají zájem komunikovat.

A máte nějakou hitparádu častých dotazů?
Jeden z nejčastějších dotazů je, co je to za nástroj, jak se jmenuje a jak se na něj hraje. Hned po tom, kolik stojí (smích). Hádejte, kdo se na tyhle otázky ptá… Mezi další otázky patří, jak je možné, že hraju neustále bez přestání – lidé se ptají na cyklický dech. A potom už padají dotazy jen na technické detaily nebo i na mou osobu.

Vím, že pracujete na příručce Dech, hlas a alikvotní zpěv. Jak jste daleko?
K té knize mě inspirovaly lekce letošního léta. Poprvé v životě jsem zažil moment, kdy se mi po několikahodinové práci podařilo otevřít potlačený hlas absolventa mé lekce Luďka do pozice projevené síly a zvučnosti. Byl to pro mě obrovsky silný zážitek, protože spolu s otevřením hlasu se otevřel i on jako člověk. Po sérii podobných zážitků jsem byl tak plný nadšení a inspirace, že jsem se rozhodl sepsat metodiku, kterou jsem si vytvořil za posledních asi osm let. Při psaní mi došlo, že metodika nemusí sloužit jen mně samotnému jako přehledný seznam technik, ale může být užitečná pro všechny, a nejen pro ty, kdo absolvovali moje lekce. Dal jsem se tedy do dalšího psaní. Za tři měsíce jsem dokončil publikaci, která je první svého charakteru u nás, alespoň pokud jde o alikvotní zpěv. Už jsem ji dopsal, teď pracujeme na korekturách a potom budeme řešit financování vydání. Část příručky vydám jako eBook zdarma, na začátku prosince se objeví na mých stránkách www.djlidu.cz➚. Celá příručka by, doufám, mohla vyjít po Vánocích, ale zatím nechci nic slibovat.

A pokud by někdo nechtěl na příručku čekat a chtěl se s vámi setkat osobně nebo si aspoň poslechnout albu Zenového čaje?
Na přelomu listpadu a prosince organizuji v Brně workshop Zpěv po Mongolsku a také kurs Didgeridoo a beatbox. A kdo by si chtěl jen poslechnout album Zenového čaje, dostane se k němu přes náš web➚.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

První album skupiny Zenový čaj je více než uceleným dílem mozaikou jednotlivých přístupů ke hře a přehlídkou zajímavých setkání. Tvárné a barevné hudbě můžeme z pohodlnosti nebo nedostatku slov říkat world music.  více

Nové album Kamelotu je současně folkové i popové, se všemi klady i zápory těchto žánrových označení. Je postavené na textech, ale pozitivně zaujme především hráčskou profesionalitou. Překvapí novými tématy, ale i opakováním důvěrně známých. Nepřekvapí jistou kostrbatostí, která k tvorbě Romana Horkého neodmyslitelně patří. A kvůli níž je vlastně více lidovým či populárním umělcem než folkovým písničkářem.  více

Klavírní recitál Antonína Fajta i přes mizivou propagaci zaplnil Ernův sál na Staré radnici. Syn Ivy Bittové a Pavla Fajta asi vzbudil zvědavost, částečně zapůsobila tichá pošta a zřejmě přišli i nějací kamarádi. Večer to byl hravý, místy až dětsky roztomilý – k tomu ale patří i jistá nevyrovnanost.  více



Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více