Dalibor Štrunc: Z hudby je potřeba mít radost

Dalibor Štrunc: Z hudby je potřeba mít radost

Cimbalista skupiny Javory, kapelník a zakladatel folkového Cimbal Classicu a hudební pedagog Dalibor Štrunc vydal nové autorské album Malované na cimbál. Štruncovy instrumentální skladby na něm hrají jeho studentky z konzervatoře Anna Múčková, Kateřina Harnošová a Barbora Jagošová. Nejen o tomto počinu jsme hovořili s čerstvě padesátiletým cimbalistou a skladatelem.

Jarda Svoboda ze skupiny Traband vydal v den svých padesátých narozenin své první sólové album. Ty sis k padesátinám nadělil autorské CD, na kterém ale sám nehraješ. Proč ses rozhodl pro tento model? A vnímáš album Malované na cimbál i jako dárek sám sobě k jubileu?
Že album vyjde zrovna na mé kulatiny, nebylo původně v plánu, ale alespoň si ten milník budu dobře pamatovat. Rozhodnutí o jeho natočení přišlo velmi impulsivně v prosinci minulého roku, a pak už to šlo poměrně rychle. To, že na něm nehraju a hraju zároveň, je můj malý dárek pro mě. Celý projekt ale beru spíše jako vzájemné obdarování. Je to ohlédnutí za patnácti lety strávenými na brněnské konzervatoři a poděkování mým studentům za to, že mě ta práce těšila a těší. Pro ně je to pak jakýsi pomyslný výuční list a hmatatelný důkaz o tom, že mají sféře vážné, profesionální, hudby co nabídnout, a to jak po stránce hráčské, tak i z hlediska cimbálové literatury.

Skladby jsi tedy skládal pro své studentky z konzervatoře. Psal jsi jim je přímo na tělo?
V první fázi jsem se obsadil do role testovacího hráče a skladby, zejména jejich cimbálovou linku, psal na tělo sobě, a to s myšlenkou na prastaré pravidlo lásky „Co nechceš, aby lidé činili tobě, nečiň ani ty jim“. Jinými slovy, protože mám své žáky a svůj nástroj rád, snažil jsem se, aby jim tóny po technické stránce pokud možno plynuly co nejpřirozeněji pod rukama. Tedy bez zbytečných nástrojových záludností a vymyšleností, které by v budoucnu odrazovaly další případné interprety. Vůbec to ovšem neznamená, že jde o jednoduché hraní, ale primárně je z hudby potřeba mít radost a na to jsem bral zřetel. Výrazové a procítěné hraní má pro mě jako kantora, hráče, autora, ale i posluchače většinou navrch nad často bezobsažnou a samoúčelnou technickou ekvilibristikou. Pokud se ovšem tyto herní prvky smysluplně propojí, tak je to značka ideál. Za samotným obsahem, filosofií a vůbec důvody vzniku jednotlivých skladeb je potřeba už hledat konkrétní osoby a situace. Kupříkladu dueto Anče honí Káču nemohlo najít jiný cíl než dvě spolužačky a kamarádky Aničku Múčkovou a Kačku Harnošovou.

Jak se vůbec ve tvém případě liší proces skládání písní pro skupinu Cimbal Classic a skladeb, jaké nabízíš na novém albu? Je ve tvém nitru autor artificiální hudby oddělen od „písničkáře“?
Než jsem si to zkusil, měl jsem pocit, že jsou to dva odlišné světy. Postupem času mě všechny moje zkušenosti, ať už s psaním a aranžováním „obyčejných“ písniček, s divadelní muzikou, ale i s odžitými interpretačními zkušenostmi s hudbou jiných autorů dovedly k tomu, že tomu tak není. V Cimbal Classicu jsem běžně aranžoval pro šest až dvanáct nástrojů a to už se tolik neliší od počtu hlasů v partituře pro orchestr a podobně. Nakonec jde vždy jen o nápad a jeho realizaci.

Co je při komponování „vážných“ skladeb pro cimbál nejnáročnější? A co je naopak těžší při psaní písní?
Oboje je asi stejně těžké i snadné. Spousta prvků je velmi podobných. Melodie, harmonie a rytmus jsou základními kameny každého autorského počinu a u písní je samozřejmě nedílnou součástí i text. Liší se pak především zpracování. U písňové tvorby hudba umocňuje a podporuje textové sdělení. Měla by být jednoduchá a silná zároveň. Technicky ne příliš předvádívá, aby neodváděla pozornosti od zpěvu a jeho myšlenek. Naopak instrumentální skladby obecně vyžadují daleko exponovanější party, a to nejen u sólových nástrojů. Celkově delší plochy vybízejí k větší propracovanosti jednotlivých témat, dávají prostor pestrým zvukovým možnostem a výrazovým prostředkům skladatele i interpretů. Zjednodušeně řečeno, vážná hudba vás stojí daleko více času a přemýšlení, protože těch cestiček, kudy se vydat, se nabízí nekonečná řada. Naproti tomu napsat silnou písničku znamená vybrat si z mnoha not jenom pár těch opravdu správných. Roli zde tedy hraje čas, pracovitost i talent.

V roce 2000 jsi vydal sólové album Prameny. Je nějaká přímá souvislost mezi ním a CD Malované na cimbál?
Souvislostí je tam celá řada, přímých i nepřímých. Přesně ve stejnou dobu, kdy jsem dotáčel toto album, přišla nabídka učit na konzervatoři. Bylo to v době, kdy jsem byl profesně velmi exponován a mimo různá hostování jsem fungoval současně ve třech prosperujících a úspěšných souborech. Cimbal Classic, Javory a BROLN naplňovaly můj muzikantský prostor v celé šíři a kantorská činnost mi připadala v mém případě krokem zpátky. Jazýčkem na vahách konečného rozhodnutí byl producent a vydavatel Pramenů Jiří Plocek. Nastavil mi jiný úhel pohledu na věc a já jsem za to zpětně rád. Prameny otevřely dokořán dveře mým tvůrčím i hráčským schopnostem a vzápětí mě svým způsobem postavily před daleko složitější úkol. Totiž podělit se o ně srozumitelným jazykem se svými posluchači. Skrze žáky jsem se zpočátku učil a dozvídal něco hlavně sám o sobě – o svém hraní, o svých předpokladech a hlavně o své povaze. Z ní pak především o tom, jestli umím být empatický, trpělivý, citlivý a hlavně nesobecký. Za těch patnáct let se mi žáci stali druhou rodinou, učení má v aktivitách asi prioritu a na Malovaném mě nejvíc hřeje, že v tónech mých studentů proudí i moje energie, moje prameny jsou součástí jejich pestrého cimbálového malovaní.

Cimbál je bicí nástroj, melodický vypravěč i svrchovaný tvůrce harmonických ploch v jednom,“ píše Jiří Plocek na obalu tvého nového alba. Máš pocit, že při skládání některou z těchto rolí – třeba i podvědomě – upřednostňuješ? A mění se to u tebe nějak s časem?
Jako hráč i autor jsem se vždycky snažil představovat cimbál ve všech jeho bohatých možnostech. Je to nástroj s širokým spektrem zvukových barev, odstínů a výrazových prostředků, které se odvíjejí především od práce s tónem. Jeho kultivovanost, sytost a pestrost je asi nejvýraznějším znakem moravské školy hry na cimbál. Zadání se samozřejmě malinko liší vzhledem k typu skladby. Obecně si zakládám na tom, aby skladby byly sdělné, melodicky hravé a cimbál zpíval v plném tónovém rozsahu – asi přesně tak, jak moudře naznačil Jirka. V průběhu času jsem samozřejmě prošel přirozeným vývojem. Jako mladý chlapec jsem spíše upřednostňoval kvantitu a rychlost zahraných not, které strhávají pozornost, před jejich kvalitou a promyšleností. Věkem a zkušenostmi se snad posouvám k hlubšímu a pravdivějšímu projevu.

Působíš jako pedagog na brněnské konzervatoři. Hra na cimbál se kromě toho na Moravě vyučuje v Ostravě a v Kroměříži. Liší se ty školy nějak přístupem? V čem je brněnská výjimečná?
Především je dobře, že je o cimbál takový zájem. Zaslouží si to. Srovnávat jednotlivé školy mi nepřísluší. Člověk má někdy problém poznat dobře sám sebe, natož hodnotit někoho jiného. Směrování každé třídy se odvíjí od pedagoga hlavního oboru a myslím, že na všech školách jsou zdatní odborníci, kteří se cimbálu věnují s láskou a posouvají jeho vývoj dopředu. Já se v Brně snažím ctít tradici moravské cimbálové školy, která není uzavřená a zakonzervovaná, ale která si je rovněž vědomá svých předností a staví na nich. Moravský cimbál totiž dokáže i několika jednoduchými tóny vymalovat krásný písňový obraz. Je v něm cit a zpěvnost, která se pojí s hloubkou a neokázalostí moravské lidové hudby. A jestli jsme něčím výjimeční? Momentálně především tímto hudebním nosičem, protože nevím o žádném podobném počinu, kdy by studenti konzervatoře natočili samostatné, tedy jako debutové album za doprovodu v tomto případě Moravského komorního orchestru a s hudbou svého učitele.

Album jsi pojmenoval Malované na cimbál podle úvodní skladby. Máš v hlavě při komponování nějaké konkrétní obrazy?
Když jsem začal psát koncertní fantazii Malované na cimbál, vědomě jsem si na začátku určil, že paličky jsou štětcem a cimbál plátnem. Jsou tam obrazy mé paměti a mého srdce. Mozaika přírodních scenérií se snoubí s mými vzpomínkami, city a blízkými lidmi. Prostě jsou v ní zakomponované výjevy částí života, které hudba odkryje, ale neprozradí. Nechává tak prostor pro fantazii a představivost posluchačů.

Druhá skladba se jmenuje Řeka zpívá. Voda je tvým oblíbeným tématem – viz album Prameny nebo písně z repertoáru Cimbal Classic, i když na texty Josefa Prudila (Řeka tesknice, Teče řeka). Čím to je, že je pro tebe voda a konkrétně řeka tak inspirativní? A máš svou oblíbenou řeku, na kterou při skládání myslíš?
Máš pravdu. Voda je odmalička mým nejmilejším živlem. Čas strávený v její přítomnosti mně dodává klid a energii zároveň. V průběhu života se náš vztah ale měnil. Jako kluk jsem vnímal řeku coby nevyčerpatelný zdroj zábavy s otevřenou náručí nevšedních a dostupných hraček. Každý splav, kámen, každá zátočina či tůňka rožnovské Bečvy skrývala nejen dobrodružství, ale i bezmezné, nevypověditelné přátelství. Dnes, když sedím na břehu Moravské Dyje za chalupou v Modleticích, mám obzor rozšířený nejen o krásu života na obou březích, ale cítím i její vnitřní sílu, se kterou zdolává překážky za svým naplněním. Ona je vlastně nezdolává, ale elegantně se jim vyhýbá. Připadá mi to poučné a inspirativní. Jak pro život, tak i pro muziku.

Co tě inspirovalo ke skladbě Hlasy modrých stromů, nejdelší a nejčlenitější na albu?
Prvotní impuls k ní vyslala moje studentka Barunka Jagošová, která mě požádala o to, zda bych nenapsal koncert pro její absolventský výkon. Vzhledem k mé dlouholeté zkušenosti s hobojem, který hojně používám ve své domovské kapele, a také proto, že v cimbálové literatuře jsou stále ještě bílá místa, jsem se rozhodl vytvořit dvojkoncert pro cimbál, hoboj a smyčcový orchestr. Třívětá skladba tedy dává výrazný a rovnocenný prostor oběma nástrojům, které se ve svých přirozených polohách vzájemně doplňují. Z názvu je patrné, že jde o poctu přírodě, která je hlavním inspiračním zdrojem.

Cimbál v různých podobách je rozšířený po celé jihovýchodní Evropě. Máš mezi evropskými cimbalisty nějaké vzory nebo oblíbené interprety a autory?
Vyrůstal jsem v době, která nebyla nakloněna poznání toho, co se děje ve světě. Cimbál se u nás začal systematicky učit až po válce, a tak vzorů bylo poskrovnu. Jan Rokyta, Helena Červenková nebo Petr Oliva byli hráči, které jsem znal, ale nemůžu říct, že bych je napodoboval nebo jakkoliv vědomě studoval jejich hru. Myslím, že na té době bez internetu bylo přínosné, že každý cimbalista byl vlastně neopakovatelný originál, který nikoho nekopíroval a hledal poznání a inspiraci sám v sobě. Tím nezpochybňuji přínos médií a úžasné výkony cimbalistů po celém světě, které sleduji, ale říkám, že každá mince má dvě strany.

Pominu-li speciální album Melodies From Around The Globe (2013), které vzniklo ve spolupráci s Českým biatlonovým svazem, a divadelní nahrávku Betlém (2010), vzniklo poslední řadové album Cimbal Classicu, Malý kousek nad zemí, před sedmi lety. Rodí se nové písně? Kdy se dočkáme nového alba?
Nové písně se rodí, hrají i zpívají. Přiznávám ale, že i z důvodů mého zaníceného kantoření jsem Cimbal Classic kromě koncertů poslední dobou zanedbával. Příští rok máme s kapelou 25 let, a tak pokud bude sloužit zdraví, páté písničkové album spatří světlo světa možná společně i s nějakým best of výběrem. Zpozdíme-li to o rok, svět se nezboří.

Pocházíš z Rožnova, usadil ses v Brně a odtud odjíždíš trávit čas na chalupu do Modletic v České Kanadě. Které z těch míst je pro tebe nejinspirativnější?
Každé z těch míst mě ovlivnilo a každé v sobě nosím. Na Valašsku mám kořeny a s nimi je pevně spjato i mé muzikantské cítění. Brno mě rozvinulo a vyučilo a v Modleticích se cítím díky sepjetí s přírodou nejsvobodněji a nejšťastněji. To je dobrý úděl všech prázdninových míst.

Budeš dál psát skladby toho charakteru, jaké vyšly na CD Malované na cimbál? A budeš je případně dál „rozdávat“ svým studentkám, nebo si je necháš pro sebe?
Určitě budu svůj čas a případnou invenci dělit dál mezi písničky a hudbu, která se jen na oko tváří vážně. Zajímají mě i jiné nástroje než pouze cimbál, a tak je dost možné, že dalšími opusy vystoupím ze škatulky výhradně cimbálového autora. Už se tak ostatně i děje. Tím je dáno, a je to i základní smysl muzicírování, že budu dál a rád rozdávat skladby, které vytvořím. Neznám hezčí pocit ze skládání než vědomí, že vaše hudba hřeje a těší lidi na obou stranách podia a že je o ni zájem.

Foto Petr Pilát, Jef Kratochvil  a archiv D. Štrunce

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.   více

Konec září bude v nedaleké slovenské Bratislavě patřit world music. Široké veřejnosti i pozvaným zahraničním delegátům se představí přední kapely žánru ze Slovenska, na konferenci se bude hovořit o folkloru i jazzu, na programu budou koncerty světových hvězd i workshopy pro hudebníky a jejich manažery. Ředitelka festivalu Jarmila Vlčková zve na toto setkání i muzikanty z Brna a okolí. Účast na konferenci je zdarma, stačí se zaregistrovat na stránkách World Music Festivalu Bratislava.  více

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.  více

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Nejčtenější

Kritika

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více