Dalibor Štrunc: Z hudby je potřeba mít radost

Dalibor Štrunc: Z hudby je potřeba mít radost

Cimbalista skupiny Javory, kapelník a zakladatel folkového Cimbal Classicu a hudební pedagog Dalibor Štrunc vydal nové autorské album Malované na cimbál. Štruncovy instrumentální skladby na něm hrají jeho studentky z konzervatoře Anna Múčková, Kateřina Harnošová a Barbora Jagošová. Nejen o tomto počinu jsme hovořili s čerstvě padesátiletým cimbalistou a skladatelem.

Jarda Svoboda ze skupiny Traband vydal v den svých padesátých narozenin své první sólové album. Ty sis k padesátinám nadělil autorské CD, na kterém ale sám nehraješ. Proč ses rozhodl pro tento model? A vnímáš album Malované na cimbál i jako dárek sám sobě k jubileu?
Že album vyjde zrovna na mé kulatiny, nebylo původně v plánu, ale alespoň si ten milník budu dobře pamatovat. Rozhodnutí o jeho natočení přišlo velmi impulsivně v prosinci minulého roku, a pak už to šlo poměrně rychle. To, že na něm nehraju a hraju zároveň, je můj malý dárek pro mě. Celý projekt ale beru spíše jako vzájemné obdarování. Je to ohlédnutí za patnácti lety strávenými na brněnské konzervatoři a poděkování mým studentům za to, že mě ta práce těšila a těší. Pro ně je to pak jakýsi pomyslný výuční list a hmatatelný důkaz o tom, že mají sféře vážné, profesionální, hudby co nabídnout, a to jak po stránce hráčské, tak i z hlediska cimbálové literatury.

Skladby jsi tedy skládal pro své studentky z konzervatoře. Psal jsi jim je přímo na tělo?
V první fázi jsem se obsadil do role testovacího hráče a skladby, zejména jejich cimbálovou linku, psal na tělo sobě, a to s myšlenkou na prastaré pravidlo lásky „Co nechceš, aby lidé činili tobě, nečiň ani ty jim“. Jinými slovy, protože mám své žáky a svůj nástroj rád, snažil jsem se, aby jim tóny po technické stránce pokud možno plynuly co nejpřirozeněji pod rukama. Tedy bez zbytečných nástrojových záludností a vymyšleností, které by v budoucnu odrazovaly další případné interprety. Vůbec to ovšem neznamená, že jde o jednoduché hraní, ale primárně je z hudby potřeba mít radost a na to jsem bral zřetel. Výrazové a procítěné hraní má pro mě jako kantora, hráče, autora, ale i posluchače většinou navrch nad často bezobsažnou a samoúčelnou technickou ekvilibristikou. Pokud se ovšem tyto herní prvky smysluplně propojí, tak je to značka ideál. Za samotným obsahem, filosofií a vůbec důvody vzniku jednotlivých skladeb je potřeba už hledat konkrétní osoby a situace. Kupříkladu dueto Anče honí Káču nemohlo najít jiný cíl než dvě spolužačky a kamarádky Aničku Múčkovou a Kačku Harnošovou.

Jak se vůbec ve tvém případě liší proces skládání písní pro skupinu Cimbal Classic a skladeb, jaké nabízíš na novém albu? Je ve tvém nitru autor artificiální hudby oddělen od „písničkáře“?
Než jsem si to zkusil, měl jsem pocit, že jsou to dva odlišné světy. Postupem času mě všechny moje zkušenosti, ať už s psaním a aranžováním „obyčejných“ písniček, s divadelní muzikou, ale i s odžitými interpretačními zkušenostmi s hudbou jiných autorů dovedly k tomu, že tomu tak není. V Cimbal Classicu jsem běžně aranžoval pro šest až dvanáct nástrojů a to už se tolik neliší od počtu hlasů v partituře pro orchestr a podobně. Nakonec jde vždy jen o nápad a jeho realizaci.

Co je při komponování „vážných“ skladeb pro cimbál nejnáročnější? A co je naopak těžší při psaní písní?
Oboje je asi stejně těžké i snadné. Spousta prvků je velmi podobných. Melodie, harmonie a rytmus jsou základními kameny každého autorského počinu a u písní je samozřejmě nedílnou součástí i text. Liší se pak především zpracování. U písňové tvorby hudba umocňuje a podporuje textové sdělení. Měla by být jednoduchá a silná zároveň. Technicky ne příliš předvádívá, aby neodváděla pozornosti od zpěvu a jeho myšlenek. Naopak instrumentální skladby obecně vyžadují daleko exponovanější party, a to nejen u sólových nástrojů. Celkově delší plochy vybízejí k větší propracovanosti jednotlivých témat, dávají prostor pestrým zvukovým možnostem a výrazovým prostředkům skladatele i interpretů. Zjednodušeně řečeno, vážná hudba vás stojí daleko více času a přemýšlení, protože těch cestiček, kudy se vydat, se nabízí nekonečná řada. Naproti tomu napsat silnou písničku znamená vybrat si z mnoha not jenom pár těch opravdu správných. Roli zde tedy hraje čas, pracovitost i talent.

V roce 2000 jsi vydal sólové album Prameny. Je nějaká přímá souvislost mezi ním a CD Malované na cimbál?
Souvislostí je tam celá řada, přímých i nepřímých. Přesně ve stejnou dobu, kdy jsem dotáčel toto album, přišla nabídka učit na konzervatoři. Bylo to v době, kdy jsem byl profesně velmi exponován a mimo různá hostování jsem fungoval současně ve třech prosperujících a úspěšných souborech. Cimbal Classic, Javory a BROLN naplňovaly můj muzikantský prostor v celé šíři a kantorská činnost mi připadala v mém případě krokem zpátky. Jazýčkem na vahách konečného rozhodnutí byl producent a vydavatel Pramenů Jiří Plocek. Nastavil mi jiný úhel pohledu na věc a já jsem za to zpětně rád. Prameny otevřely dokořán dveře mým tvůrčím i hráčským schopnostem a vzápětí mě svým způsobem postavily před daleko složitější úkol. Totiž podělit se o ně srozumitelným jazykem se svými posluchači. Skrze žáky jsem se zpočátku učil a dozvídal něco hlavně sám o sobě – o svém hraní, o svých předpokladech a hlavně o své povaze. Z ní pak především o tom, jestli umím být empatický, trpělivý, citlivý a hlavně nesobecký. Za těch patnáct let se mi žáci stali druhou rodinou, učení má v aktivitách asi prioritu a na Malovaném mě nejvíc hřeje, že v tónech mých studentů proudí i moje energie, moje prameny jsou součástí jejich pestrého cimbálového malovaní.

Cimbál je bicí nástroj, melodický vypravěč i svrchovaný tvůrce harmonických ploch v jednom,“ píše Jiří Plocek na obalu tvého nového alba. Máš pocit, že při skládání některou z těchto rolí – třeba i podvědomě – upřednostňuješ? A mění se to u tebe nějak s časem?
Jako hráč i autor jsem se vždycky snažil představovat cimbál ve všech jeho bohatých možnostech. Je to nástroj s širokým spektrem zvukových barev, odstínů a výrazových prostředků, které se odvíjejí především od práce s tónem. Jeho kultivovanost, sytost a pestrost je asi nejvýraznějším znakem moravské školy hry na cimbál. Zadání se samozřejmě malinko liší vzhledem k typu skladby. Obecně si zakládám na tom, aby skladby byly sdělné, melodicky hravé a cimbál zpíval v plném tónovém rozsahu – asi přesně tak, jak moudře naznačil Jirka. V průběhu času jsem samozřejmě prošel přirozeným vývojem. Jako mladý chlapec jsem spíše upřednostňoval kvantitu a rychlost zahraných not, které strhávají pozornost, před jejich kvalitou a promyšleností. Věkem a zkušenostmi se snad posouvám k hlubšímu a pravdivějšímu projevu.

Působíš jako pedagog na brněnské konzervatoři. Hra na cimbál se kromě toho na Moravě vyučuje v Ostravě a v Kroměříži. Liší se ty školy nějak přístupem? V čem je brněnská výjimečná?
Především je dobře, že je o cimbál takový zájem. Zaslouží si to. Srovnávat jednotlivé školy mi nepřísluší. Člověk má někdy problém poznat dobře sám sebe, natož hodnotit někoho jiného. Směrování každé třídy se odvíjí od pedagoga hlavního oboru a myslím, že na všech školách jsou zdatní odborníci, kteří se cimbálu věnují s láskou a posouvají jeho vývoj dopředu. Já se v Brně snažím ctít tradici moravské cimbálové školy, která není uzavřená a zakonzervovaná, ale která si je rovněž vědomá svých předností a staví na nich. Moravský cimbál totiž dokáže i několika jednoduchými tóny vymalovat krásný písňový obraz. Je v něm cit a zpěvnost, která se pojí s hloubkou a neokázalostí moravské lidové hudby. A jestli jsme něčím výjimeční? Momentálně především tímto hudebním nosičem, protože nevím o žádném podobném počinu, kdy by studenti konzervatoře natočili samostatné, tedy jako debutové album za doprovodu v tomto případě Moravského komorního orchestru a s hudbou svého učitele.

Album jsi pojmenoval Malované na cimbál podle úvodní skladby. Máš v hlavě při komponování nějaké konkrétní obrazy?
Když jsem začal psát koncertní fantazii Malované na cimbál, vědomě jsem si na začátku určil, že paličky jsou štětcem a cimbál plátnem. Jsou tam obrazy mé paměti a mého srdce. Mozaika přírodních scenérií se snoubí s mými vzpomínkami, city a blízkými lidmi. Prostě jsou v ní zakomponované výjevy částí života, které hudba odkryje, ale neprozradí. Nechává tak prostor pro fantazii a představivost posluchačů.

Druhá skladba se jmenuje Řeka zpívá. Voda je tvým oblíbeným tématem – viz album Prameny nebo písně z repertoáru Cimbal Classic, i když na texty Josefa Prudila (Řeka tesknice, Teče řeka). Čím to je, že je pro tebe voda a konkrétně řeka tak inspirativní? A máš svou oblíbenou řeku, na kterou při skládání myslíš?
Máš pravdu. Voda je odmalička mým nejmilejším živlem. Čas strávený v její přítomnosti mně dodává klid a energii zároveň. V průběhu života se náš vztah ale měnil. Jako kluk jsem vnímal řeku coby nevyčerpatelný zdroj zábavy s otevřenou náručí nevšedních a dostupných hraček. Každý splav, kámen, každá zátočina či tůňka rožnovské Bečvy skrývala nejen dobrodružství, ale i bezmezné, nevypověditelné přátelství. Dnes, když sedím na břehu Moravské Dyje za chalupou v Modleticích, mám obzor rozšířený nejen o krásu života na obou březích, ale cítím i její vnitřní sílu, se kterou zdolává překážky za svým naplněním. Ona je vlastně nezdolává, ale elegantně se jim vyhýbá. Připadá mi to poučné a inspirativní. Jak pro život, tak i pro muziku.

Co tě inspirovalo ke skladbě Hlasy modrých stromů, nejdelší a nejčlenitější na albu?
Prvotní impuls k ní vyslala moje studentka Barunka Jagošová, která mě požádala o to, zda bych nenapsal koncert pro její absolventský výkon. Vzhledem k mé dlouholeté zkušenosti s hobojem, který hojně používám ve své domovské kapele, a také proto, že v cimbálové literatuře jsou stále ještě bílá místa, jsem se rozhodl vytvořit dvojkoncert pro cimbál, hoboj a smyčcový orchestr. Třívětá skladba tedy dává výrazný a rovnocenný prostor oběma nástrojům, které se ve svých přirozených polohách vzájemně doplňují. Z názvu je patrné, že jde o poctu přírodě, která je hlavním inspiračním zdrojem.

Cimbál v různých podobách je rozšířený po celé jihovýchodní Evropě. Máš mezi evropskými cimbalisty nějaké vzory nebo oblíbené interprety a autory?
Vyrůstal jsem v době, která nebyla nakloněna poznání toho, co se děje ve světě. Cimbál se u nás začal systematicky učit až po válce, a tak vzorů bylo poskrovnu. Jan Rokyta, Helena Červenková nebo Petr Oliva byli hráči, které jsem znal, ale nemůžu říct, že bych je napodoboval nebo jakkoliv vědomě studoval jejich hru. Myslím, že na té době bez internetu bylo přínosné, že každý cimbalista byl vlastně neopakovatelný originál, který nikoho nekopíroval a hledal poznání a inspiraci sám v sobě. Tím nezpochybňuji přínos médií a úžasné výkony cimbalistů po celém světě, které sleduji, ale říkám, že každá mince má dvě strany.

Pominu-li speciální album Melodies From Around The Globe (2013), které vzniklo ve spolupráci s Českým biatlonovým svazem, a divadelní nahrávku Betlém (2010), vzniklo poslední řadové album Cimbal Classicu, Malý kousek nad zemí, před sedmi lety. Rodí se nové písně? Kdy se dočkáme nového alba?
Nové písně se rodí, hrají i zpívají. Přiznávám ale, že i z důvodů mého zaníceného kantoření jsem Cimbal Classic kromě koncertů poslední dobou zanedbával. Příští rok máme s kapelou 25 let, a tak pokud bude sloužit zdraví, páté písničkové album spatří světlo světa možná společně i s nějakým best of výběrem. Zpozdíme-li to o rok, svět se nezboří.

Pocházíš z Rožnova, usadil ses v Brně a odtud odjíždíš trávit čas na chalupu do Modletic v České Kanadě. Které z těch míst je pro tebe nejinspirativnější?
Každé z těch míst mě ovlivnilo a každé v sobě nosím. Na Valašsku mám kořeny a s nimi je pevně spjato i mé muzikantské cítění. Brno mě rozvinulo a vyučilo a v Modleticích se cítím díky sepjetí s přírodou nejsvobodněji a nejšťastněji. To je dobrý úděl všech prázdninových míst.

Budeš dál psát skladby toho charakteru, jaké vyšly na CD Malované na cimbál? A budeš je případně dál „rozdávat“ svým studentkám, nebo si je necháš pro sebe?
Určitě budu svůj čas a případnou invenci dělit dál mezi písničky a hudbu, která se jen na oko tváří vážně. Zajímají mě i jiné nástroje než pouze cimbál, a tak je dost možné, že dalšími opusy vystoupím ze škatulky výhradně cimbálového autora. Už se tak ostatně i děje. Tím je dáno, a je to i základní smysl muzicírování, že budu dál a rád rozdávat skladby, které vytvořím. Neznám hezčí pocit ze skládání než vědomí, že vaše hudba hřeje a těší lidi na obou stranách podia a že je o ni zájem.

Foto Petr Pilát, Jef Kratochvil  a archiv D. Štrunce

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

V těchto dnech spatřilo světlo světa nové CD; nahrávka folklorních muzikantů muzikanty se však v žánru trochu vymyká. Autory desky jsou členové kapely Lilium liste Luďka Běťáka a její název zní Dovolte eště malučkovíce

Duo Ensoi tvoří zpěvačka Tereza Kopecká a bubeník a producent elektronické hudby Martin Čech. I když je jejich společný projekt stále ještě nový, oba mají bohaté zkušenosti z různých (nejen) brněnských kapel. Terezu si můžeme pamatovat především z Narcotic Fields, případně z jejich akustické odnože Acoustic Fields. Martin hraje ve skupině Lesní zvěř. Díky těmto zkušenostem je debutové album dua Ensoi hudebně vyzrálé a přesvědčivé, i když je určitě méně rockové než Narcotic Fields a méně (nu)jazzové než Lesní zvěř. Ensoi sice používají výrazové a zvukové prostředky elektronické hudby, ale hrají pop. Příjemný pop založený na pocitech a náladách více než na příbězích.  více

V prvních měsících roku 2022 se Filharmonie Brno může pyšnit již dvěma novými hudebními nosiči z vlastní produkce. První nahrávkou je CD s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, tou druhou záznam Symfonie č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse, kterou brněnští filharmonici pod taktovkou Dennise Russella Daviese natočili dokonce jako první na světě. Věnujme se první ze zmiňovaných nahrávek se skladbami LamentateNekrolog a Symfonie č. 3 Arva Pärta v nastudování šéfdirigenta Daviese. V díle Lamentate vystoupila jako sólistka klavíristka Maki Namekawa. Nahrávka vznikla v Besedním domě v Brně v listopadu 2020 a v únoru 2021.  více

Nejčtenější

Kritika

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce