David Radok: Kdybychom byli nesmrtelní, tak nikdy nic v životě neuděláme

18. listopad 2014, 0:24

David Radok: Kdybychom byli nesmrtelní, tak nikdy nic v životě neuděláme

Režisér David Radok se na české operní scéně objevil naposledy v roce 2001, kdy režíroval v pražském Národním divadle Kouzelnou flétnu a Vojcka. Minulý týden jsme se spolu sešli v Janáčkově divadle, kde připravuje novou inscenaci opery Věc Makropulos. Mluvili jsme spolu o práci na tomto představení, jak a proč nevylepšovat Janáčka, o opeře obecně, ale dotkli jsme se i jeho vztahu k otci a také otázky, jaké jsou opravdové hodnoty. Ta původně nebyla vůbec v plánu, ale se včerejším výročím Sametové revoluce se střetla dokonale.

Vracíte se do českého operního divadla po třinácti letech, proč po tak dlouhé době? Nechtělo se vám, nikdo vám nic nenabídl, nebyl čas…
Pokaždé když přijde nový šéf opery do Národního divadla v Praze, tak mi něco nabídnou a říkají, že by o spolupráci stáli. Nejsem si ale úplně jistý, jestli o ni stojí opravdu. Všichni mě oslovili, byli milí, a nic z toho nebylo… není to ale jejich chyba, možná spíš moje. Já už asi deset let dělám dost málo věcí. Raději toho dělám míň a strávím na tom větší čas, protože čím je člověk starší, tím víc mu ubývá energie a líp zvládá řemeslo, ale zároveň má pořád míň co říct. Takže se pokouším pracovat tak, aby to mělo smysl především pro mě. A nemám žádné velké výdaje, takže můžu dělat jen věci, které mě zajímají, což je neuvěřitelný luxus.

Na Věc Makropulos se dá jistě nahlédnout z mnoha úhlů: může to být opera o nesmrtelnosti, nekonečném stárnutí, strachu ze smrti, o marném pachtění za zbytečnostmi… o čem je podle vás?
Je to opera o relativitě hodnot a času, tyhle věci jsou spolu spojené. Člověk v životě dělá spoustu věcí, o kterých si myslí, že mají smysl a hodnotu. A když postupně stárne, tak zjišťuje, že ji ztrácejí, a přicházejí jiné, které pokládá za hodnotné. Ty začnou svou hodnotu také ztrácet, a o tom je Věc Makropulos. Nesmrtelnost je jen jakási absurdní věc, která nás upozorňuje na to, že právě naše smrtelnost dává životu smysl. Kdybychom byli nesmrtelní, tak nikdy nic v životě neuděláme. Nepořídili bychom si žádné domy, žádné ženy, děti, nic, všechno bychom odkládali, protože bychom si mohli zajet do Londýna třeba za sto padesát let.

A co je tedy podstatou Věci Makropulos a jaká je Emilia Marty?
Ve většině oper prochází hlavní postava vývojem a ty ostatní přihrávají ve svých jasně daných charakterech. Věc Makropulos je zajímavá tím, že její hlavní postava Emilia Marty neprochází vůbec žádným vývojem. Ona má neskutečně mnoho výjevů vzpomínání, zloby, chová se špatně, škála té role je široká, ale vývojem neprochází. Jediný vývoj je ten, že na konci řekne, že už nechce dál. Ostatní postavy procházejí jistým poznáním toho, že hodnoty, které pokládaly za důležité, nejsou začátek ani konec všech věcí. Kristýnka chtěla být slavná, Gregor žije pro 150 milionů a uhelné doly, které má zdědit. Prus patří k určité sociální skupině vyvolených, chová se dle jistých pravidel té skupiny, a nakonec v podstatě zabije svého syna a zjistí, že je všechno jinak. To všechno ale není smysl života.

Říkáte, že Věc Makropulos pojednává především o relativitě hodnot a času. Co je ta absolutní hodnota, před kterou se všichni zastaví – smrt, Bůh, nicota, chcete ji pojmenovat?
Jsou dvě hodnoty, které mají smysl, i když si z nich teď bohužel dělají všichni legraci. Jsou to pravda a láska, jak to říkal Václav Havel. Nikdo si vás nebude po vaší smrti pamatovat, protože jste měl sto padesát milionů a jezdil v Lamborghini, ale pokud jste byl člověk, kterého měli lidé rádi, tak přežijete. A pravda… většina politiků mluví pejorativně o pravdoláskařích… tak pravda je v tom, že je člověk pravdivý sám k sobě. Nehraje si na něco, co není, chová se pravdivě k věcem, jaké jsou, a nežije ve lži. Když se podíváte na dnešní politickou garnituru, tak osmdesát procent z nich – bez přehánění – žije ve lži. A oni si myslí, že tu lež jako národ spolkneme, protože jsme blbí. Pravda je ale otázka toho, aby člověk viděl věci tak, jak jsou, a sám sebe také. Nic jiného není hodnota – sláva, moc ani peníze.

Je pro vás něčím důležité nebo zvláštní dělat Věc Makropulos zrovna v Brně?
Jistě, Janáček je autor tak jedinečných věcí, že nacházet se v místě, kde žil, podívat se do jeho domku, být fyzicky v jeho městě je prima. Když jsem dělal Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, tak jsem chodil stejnou ulicí jako Mozart, bydlel jsem o číslo vedle než bydlíval on a říkal jsem si, že je to neuvěřitelné. Teď sice nejsme ve stejném divadle jako při premiéře Věci Makropulos, ale je to Brno. Kromě toho moje maminka byla z Olomouce, takže mám k této části světa blízko. Salcburk dělá Mozartovy koule, všechno možné, prostě Mozartem žije a kdyby ho neměl, tak nemá nic. Oni ho tedy exploatují tak, až je to nechutné, ale Janáček je stejně velký. Kdybych byl politikem v Brně, tak z něj udělám Janáčkovo město.

Berete třeba konkrétně u Janáčka ohled na to, jestli pracujete pro české či jiné publikum, nebo jsou jeho sdělení tak univerzální, že to není potřeba?
To záleží, jakého Janáčka děláte. Třeba Mrtvý dům je něco úplně jiného v Čechách a ve Švédsku, protože Sibiř, vězení, nesvoboda znamená něco jiného pro Čecha než pro Švéda, který měl tři sta let válku. Takže tenhle ohled se trošku musí brát. Když jsem dělal Šostakovičkovu Lady Macbeth, tak to bylo ve Švédsku nebo Dánsku něco jiného než v Praze, protože publikum má úplně jiné reference. Když jsem ale dělal Její pastorkyňu, tak tam naopak je dobré to moc nepřibližovat. Není samozřejmě nutné ji umisťovat do české vesnice, i když život, který má svůj vesnický koloběh a předpoklady, je těžké umisťovat někam do Afghánistánu. Tím to ztratí celý podklad, který je důležitý. Všechny reference k Moravě a folkloru, to koupí každý národ.

V nedávném rozhovoru pro rozhlas jste mezi operními autory, kteří vám nejsou osobně blízcí, jmenoval i Pucciniho, kterého vnímám do značné míry jako svéráznou Janáčkovu paralelu. Co je vám na Janáčkovi blízké a na Puccinim naopak cizí?
Puccini hraje na sentimentalitu, a Janáček je absolutně nesentimentální skladatel. Janáček má spoustu sentimentu, ale nemá sentimentalitu. Puccini má spoustu sentimentality a ta, když převrší, tak je to taková šlehačka na něčem ne moc hutném. Já jsem míval Pucciniho rád, ale už bych ho nechtěl dělat, protože to je pro mě teď povrchní záležitost s ne moc dobrými příběhy. Mimi je Mimi, ale když přijde se svíčkou, tak mě prostě ta pizzicata už nebaví. Když končí Věc Makropulos, tak mi úplně vyhrknou slzy, ale to není sentimentální, to je esence hudby. Sentimentalita je taková, že si zapláčete, otřete slzu a jste z ní venku, ale když vás chytí opravdový sentiment, tak ve vás zůstane.

Janáček měl ale Pucciniho rád a Madama Butterfly dokonce posloužila jako jedna z inspirací při tvorbě Káti Kabanové. Není to zvláštní, že je vnímáte jako úplné protipóly?
Ale Janáček měl taky rád Berga. Puccini vycházel z jisté tradice a je do ní zasazený, ale Janáček je pro mě stejný unikát jako Kafka v literatuře, to mi přijde hrozně zvláštní.

A oba dostal do světa Max Brod…
Ano a Kafka byl úplně neznámý. Janáček sice úplně ne, ale měl všechny problémy, každý se ho pokoušel opravovat. Každý mu říkal: „Vy jste takový Brňák, vy to moc neumíte, tak to musíme vylepšit. Instrumentace to není zrovna vaše, tady je to moc rychle, na konci musíme přidat trombóny, aby to mělo lesk.“ A Janáček už v pokročilém věku poslouchal všechny ty průměrné lidi a někdy se zatvrdil, jak víme z jeho dopisů. Ale jindy na to přistoupil.

On se ale Janáček různě upravuje pořád.
Ano, ale to je jako kdybyste chtěl přepsat Kafku tak, aby se to lidem víc líbilo. Když si vezmete třeba Zámek, do kterého on nikdy nepřijde, tak by se do něj připsal popis nějaké krásné komnaty. Když jsme s Markem Ivanovićem procházeli důkladně partituru, tak třeba říkal: „Tady se to obvykle dělá tak, že se ta replika dává, až když skončí orchestr, aby byla slyšet.“ Tak jsme se nad tím zamysleli a řekli si, že Janáček třeba nechtěl, aby to bylo slyšet. Jinde zase mluví dva dohromady a to se dělává tak, že jeden domluví a pak začne ten druhý. Ale to není Janáček, to je někdo jiný, kdo ho jakoby vylepšuje. A my se pokoušíme ho nevylepšovat. Vylepšovat můžete Rossiniho recitativy, protože jsou místy úplně nemožné, ale u některých věcí to nejde. Já třeba do Vojcka nesáhnu.

Čím vás přitahuje zrovna opera, proč nerežírujete třeba filmy, muzikály nebo lední revue?
Já jsem přišel k opeře náhodou. Muziku mám rád, ale občas si kladu otázku, proč jsem celý život dělal něco tak podivného. Měl jsem ale díky tomu neuvěřitelné štěstí, že jsem mohl žít celý život s hudbou. Kdybych se dostal k filmu a naučil se řemeslo, tak bych asi dělal film. Činohru jsem dělal občas, protože opera se plánuje dlouho dopředu, ale dělal jsem ji jen málo. Opera je tak podivná, nečistá forma umění, ta stylizace hudby a všechny ty složky okolo: výtvarná, básnická, herecká, to nikde není.

Herec Jan Skopeček o vás v rozhovoru pro Divadelní noviny řekl, že jste pohodář – narozdíl od svého otce. Jak byste rozdíly mezi vámi a vaším otcem popsal vy?
Můj táta byl posedlý divadlem a taky se vždy pokoušel rozbít všechny zvyklosti, manýry a machy herců a potom to skládal dohromady. Já jsem asi jiná povaha, mám rád, když se ke mně lidé chovají slušně a vychovaně, nerad křičím, nerad jsem sprostý a zlý, i když někdy jsem. Můj táta nebyl zlý ani sprostý a stejně jako já nesnášel všechny ty herecké berličky, pokaždé do toho hodil granát a nechal to vybuchnout. On byl schopen říct při generálce herci, snad Vydrovi: „Za co vy jste zasloužilý umělec?“ Vyvolal konflikt, aby se něco stalo. Ne kvůli konfliktu, ale aby se ten herec vybudil. V ranných stadiích jsem taky byl ostřejší a párkrát to přineslo ovoce. Jsem ale daleko raději, když pracuji intenzivně, s lidmi, kteří jsou ochotni obětovat nějaký čas a energii, a jsem rád, když máme dobré vztahy.

Vy jste i držitelem ceny Alfréda Radoka za Lady Macbeth Mcenského újezdu a Vojcka v Národním divadle. Jaké to je dostat cenu pojmenovanou po svém otci?
Je to divné a všichni si myslí, že jsem si tu cenu udělil sám. Když sedím na vesnici se svými kamarády, tak se tomu smějí a já se jim snažím vysvětlit, že to udělovali kritici. Můj táta měl strach, co bude s mojí budoucností, protože jsem se špatně učil, tak jsem si při každém ocenění říkal, že by bylo prima, kdyby věděl, že nežebrám na ulici.

Prošel jste divadlními profesemi od statisty a kustoda přes asistenta režie až k samostatné práci. Znát provoz od píky je určitě dobré, ale nenese to  s sebou i riziko přílišného pochopení pro běžný provozní šlendrián?
Naopak. Když něco řemeslně umíte a víte, jak to funguje, tak se jenom nenecháte ošálit. Když vám někdo tvrdí, že něco není možné, tak prostě víte, že to možné je.

Jste perfekcionista?
Nejsem, ale vidím mladé lidi, kteří přicházejí ze školy, kde se vyučili režii, a nevědí, jak svítí HáeMÍčko, jak svítí párová lampa, a netuší, co to je, neumějí udělat aranžmá šesti lidí na jevišti. Řemeslo se učíte tím, že ho děláte, to vám teoreticky nikdo nepředá. Nevýhoda mé nevzdělanosti byla v tom, že jsem musel objevovat věci, které už byly dávno objevené. Tak jsem objevoval Mejercholda, Stanislavského, neznal jsem je.

„Umění musí zrcadlit to, v čem se nacházíme,“ říkal jste v rozhovoru pro stanici Vltava. V čem se podle vás nacházíme tady a teď?
Nacházím se ve velkém úpadku morálních a etických hodnot. Na začátku devadesátých let měl národ jakousi otevřenost a chtěl žít svobodně a to nějak vyprchalo. Téměř všichni lidé, kteří mají tyto hodnoty nastavené, se z politického života stáhli. Nechci říkat, že je všechno špatně, ale hodnota života nemůže být jen v tom, že vydělám spoustu peněz a můžu se chovat jako pan Janoušek. Ideál člověka současné společnosti je v tom, že má jachtu, žije v Monaku nebo vlastní nějaké doly. Takové ideály jsou pro národ strašné a je v nich i nesmírná popularita pana Babiše. Nejpopulárnější jsou lidé, kteří jsou morálně znehodnocení. A Věc Makropulos i většina umění se zabývá tím, co jsou opravdové hodnoty.

David Radok (1954) režíroval během své kariéry přes padesát oper. Jako režisér debutoval v Götteborgu Menottiho operou Medium, předtím prošel divadelními profesemi od statisty a kulisáka až po asistenta režie. Do Švédska odešel s rodiči v roce 1968, jeho otec byl režisér Alfréd Radok. Do České republiky se David Radok začal vracet v 90. letech, kdy ve Stavovském divadle inscenoval Dona Giovanniho a Kouzelnou flétnu. Velký divácký i kritický ohlas zaznamenaly jeho pražské inscenace Vojcka a Lady Macbeth Mcenského újezdu. V pražském divadle Archa také režíroval hru Václava Havla Odcházení. Působí většinou ve Švédsku a Dánsku.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Letošní ročník festivalu Janáček Brno s podtitulem Happy Birthday Leoš přináší premiéru opery Věc Makropulos v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Marka Ivanoviće. Jednou z nejočekávanějších událostí je vystoupení souboru Kronos Quartet. Festival je součástí oslav 160. výročí narození Leoše Janáčka.  více

Práce Simona Broughtona se soustřeďuje na hudbu – točí o ní dokumentární filmy, vede časopis Songlines věnovaný world music. Rozhovor jsme pořídili během jeho krátké návštěvy v Brně, kde se zastavil cestou na festival Terezínské hvězdy.  více

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více


Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více