S dramaturgem Filharmonie Brno Vítězslavem Mikešem jsme se sešli v sále Besedního domu. Seděli jsme na balkóně a dopoledne se pastovaly parkety, takže v místnosti kromě genia loci vládla atmosféra. Mluvili jsme spolu o uvádění soudobé hudby, mediálních jménech, koncertech ve Vaňkovce i Sono Centru, zkrátka o nadcházející sezóně. A mírně jsme nakousli i tu příští.
Ty jsi přišel do Filharmonie Brno v listopadu 2012, přichází tedy tvoje druhá sezóna. Z čeho jsi vycházel při její tvorbě, jaká byla tvoje představa výsledného tvaru?
Bylo tam víc linií. Každý dramaturg se má držet pravidla, že něco jiného je dramaturgie jednoho koncertu, něco jiného je dramaturgie cyklu a něco jiného dramaturgie celé sezóny. Základní předpoklad je vyváženost, kterou každý dramaturg vidí v něčem jiném v souvislosti se situací, ve které se nachází a v souvislosti s filharmonií, u které působí. U někoho to může být klasika vyvážená s crossovery, pokud má tradičně nastavené publikum v menších městech a podobně. Pro mě je vyváženost v tom, že chci představovat hudbu, která nezní tak často, ale o které jsem přesvědčený, že ji posluchači přijmou. A tuto hudbu dávat do konfrontace s osvědčenými díly. S tím, aby to nebylo jen na zkoušku, jak se to dřív dělo. Jako pouhý pokus, jestli to posluchači vezmou, a zbytkem programu se uspokojí potřeba jejich oblíbených kusů. Tady je to postavené jinak – snaha byla sestavit programy tak, aby si posluchači odnesli zážitek z celého koncertu. Každý koncert jsem si ověřil několikerým poslechem, pustil jsem si po tisící i tu Čajkovského Patetickou, vedle Schnittkeho, abych si opravdu ověřil, že spolu ty dvě skladby fungují nejen v ideovém smyslu, na papíře, ale i v tom hudebním.
Kdo všechno ti do toho mluvil a s kým ses chodil radit sám – pokud ses tedy s někým chodil radit?
Dramaturgie je záležitost konpromisů, to je samozřejmé. Dramaturg není ten, kdo sestavuje úplně všechny programy stylem „tak to bude a ne jinak“. Všechno vychází z diskusí s dirigenty, se sólisty, s vedením filharmonie, z konzultací s lidmi, o kterých jsem přesvědčený, že k tomu mají co říct, a z toho všeho se to nějakým způsobem selektuje. Dramaturg pak vlastně vystupuje v roli koordinátora, aby ukočíroval nejen jednotlivé koncerty, ale vůbec celou sezónu.
Můžeš stručně představit aspoň ty hlavní řady? Myslím symfonickou, koncertní a klasickou...
Pro mě je trošku nešťastné rozdělení na koncertní, symfonické a klasické abonmá, což je pozůstatek minulých sezón. Je to zavádějící, musím se vyrovnávat s tím, aby koncerty byly dobře rozložené a aspoň trošku vystihovaly podstatu těch názvů. Už z těch cyklů je ale patrné, že je to jen orientační vodítko pro abonenty, aby se měli čeho chytit, ale vlastní náplň má vždy nějaké přesahy. I tak ale v koncertním abonmá převažují sólové koncerty a v symfonickém zase ty velké kusy, jako celovečerní Mahlerova symfonie nebo oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi. Běžná praxe je ta, že se začíná od klasiky a potom se k tomu lepí dvacáté století, novější skladby a premiéry. U mě to bylo naopak: já jsem měl pár titulů, které jsem chtěl uvést, ať už to byl zmíněný Epos o Gilgamešovi, kde uvedeme v premiéře kritické vydání, chtěl jsem Schnittkeho Faustovskou kantátu, protože je to s Ivou Bittovou i ostatním obsazením jako šité Brnu na míru. Pak jsme rozhodli, že uděláme umělcem sezóny Benjamina Jusupova a tam byla taková myšlenka, že jako skladatel přivede skrz své posluchačsky vděčné skladby do Brna věhlasné sólisty. Jeho violoncellový koncert byl napsán pro Mishu Maiského a u nás ho bude hrát Alexandr Kňazev, což je cellista na stejné úrovni. Violový koncert brouzdá po celém světě a my ho přivezeme spolu s Maximem Rysanovem, což je ukrajinsko-britský violista, jeden z nejlepších dneška. Flétnový koncert byl napsaný pro Matthiase Zieglera, což je sóloflétnista Curyšského komorního orchestru a přijede zahrát osobně. A když je taková kostra stěžejních děl, tak se k ní domýšlí další programy. Domýšlí, nikoli lepí.
Když si starý abonent otevře plán sezóny, tak na něj jako první skladba zahajovacího koncertu vybafne Lontano Györgyho Ligetiho. Možná si u toho také vzpomene na ne moc dobře přijatou San Francisco Polyphony téhož autora před dvěma lety. Proč takhle děsíš lidi hned na začátku?
Zrovna Lontano bylo přání šéfdirigenta, já tam měl v plánu Kikimoru od Ljadova právě s ohledem na abonenty, celkový program i na Ljadovovo výročí. Šéfdirigent si tam ale prosadil Lontano, chtěl to dělat. Z mé strany to byl na jednu stranu ústupek, ale jako fanoušek soudobé hudby jsem to uvítal. A s Šostakovičovou Pátou ve druhé půli jsou tam i určité mimohudební souvislosti, obě skladby byly použity jako filmová hudba. Nakonec je z toho neúmyslná extravagance, když máme na zahajovacím koncertě sestavu Ligeti, Jusupov a Šostakovič. Jsem si toho vědom.
Minulá sezóna byla nabitá mediálními událostmi: dětské oddělení Kantilény přijala pod svou záštitu Magdalena Kožená a dala mu své jméno, pořídili jste nový Steinway, pokřtil ho populární turecký klavírista Fazil Say. Nebudou to letos posluchači z tohoto mediálního hlediska vnímat jako propad?
To je možné, ale sezóna je postavená trošičku jinak, nesměřuje k prvoplánu. A třeba ten Steinway se také objevil až v průběhu minulé sezóny, tak nás třeba něco potká i teď. Položení základního kamene k novému sálu nebo něco podobného. Ale je to také naše 59. sezóna a my budeme hodně úsilí směřovat k sezóně šedesáté.
Nehraje teď s tebou filharmonický marketing hru na „obyčejného diváka“, který chce vysvětlit, proč má jít zrovna na tohoto pána, na tento program?
Hraje ji se mnou neustále, ale myslím si, že v dobrém. Dramaturg by měl být tvrdohlavý, to ano, ale zároveň se nesmí uzavřít a vyvyšovat se nad ostatní s tím, že pokud nedosahují určité intelektuální úrovně, tak se není o čem bavit. V případě neznámých věcí se musí pořád vysvětlovat, komentovat, a teprve potom lidé mohou pochopit, proč na to mají jít. A pak už jsem si takřka jistý, že když přijdou, tak se jim hudba bude líbit. Rád bych dosáhl toho, že lidé nebudou chodit na osvědčená jména, ale na Filharmonii Brno, jejíž značka jim bude zárukou hudebního zážitku, ať hraje Mozarta, nebo Kančeliho. Důležité je, že velká podpora k této tendenci vychází od paní ředitelky Marie Kučerové.
A kdyby tě zastavil na ulici někdo, kdo se těší na své oblíbené romantické symfonie, tak co mu řekneš – proč má přijít na Ligetiho nebo Čiurlionise?
V případě Čiurlionise to je jednoduché, protože to je romantická hudba a vůbec celý ten program včetně Reineckeho. A koneckonců já se taky pořád učím, měl jsem Reineckeho zafixovaného jako skladatele, který je spíš akademicky tradiční, nevystupuje z mendelssohnovsko-schumannovského vlivu. A najednou když za mnou přišel s nahrávkou flétnista Petr Pomkla, který se to rozhodl nastudovat, tak jsem zjistil, jak je to fantastická hudba. Tady určitě není problém samotná romantická hudba, ta nikoho neurazí, pro marketing je problém méně známé jméno skladatele. Je u toho ale Janáček, což byl Reineckeho žák, a posluchači si mohou porovnat hudbu, ke které si mohl přičichnout ještě pod pedagogickým vedením. To všechno ještě s hudbou dalšího Reineckeho žáka Čiurlionise, který šel úplně jiným směrem.
Jak jsi přišel na Benjamina Jusupova jako umělce sezóny, kdo to vlastně je? Myslím, že o něm u nás sotva někdo slyšel…
Nesouhlasím s tím, že o něm u nás nikdo neslyšel. Řada českých hudebníků jeho skladby hrála – třeba harfistka Jana Boušková, Orchestr Berg, Talichovo kvarteto premiérovalo jeho kvartet Musica mundi, na festivalu Hudební fórum Hradec Králové bylo před časem s hodně velkým úspěchem provedeno jeho Viola-Tango-Rock-Concerto s Petrem Růžičkou jako sólistou atd. On je primárně skladatel, i když vystudoval i dirigování a klavír a průběžně se těm dvěma činnostem věnuje. Dirigování víc, jako klavírista hraje spíš svoje věci. Je to izraelský skladatel tádžického původu vystudovaný v Moskvě. Ta ruská kompoziční škola je v jeho hudbě cítit, Jusupov patří ke generaci, která nastoupila po avantgardním boomu v šedesátých letech – k tomu patřili Schnittke, Děnisov, Gubajdulina, to už je dnes klasika. On na ně v té ruské hudební řeči navázal, ale věnoval se v Tádžikistánu prakticky i lidové hudbě a v jeho skladbách se to silně odráží. Z mého pohledu současnou hudbu velmi obohatil svojí syntézou východu a západu. Puritáni to budou považovat za úlitbu, ale já si to nemyslím.
Je to v něčem srovnatelné s Istanbulskou symfonií Fazila Saye, která se tu hrála? To byla až filmová a velmi vstřícná hudba.
V něčem je to podobné, ale Say je primárně klavírista, i když hudbu tvoří s lehkostí, je to takový proud. Jusupov je oproti tomu především skladatel a tím, že je kovaný v ruské škole, jde podle mě v jeho případě o důmyslnější a životnější díla.
Za velkou událost pokládám uvedení světové premiéry kritického vydání Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Doznala skladba v nové podobě nějakých výrazných změn, v čem je jiná?
Tzv. běžný posluchač to určitě nepozná a spousta dalších lidí taky ne. Je samozřejmě důležité, že bude dílo takto uvedeno, ale liší se to v nějakých pěti procentech. Muzikolog Aleš Březina, který partituru rekonstruoval, mě ale upozornil, že Martinů uvažoval o poloscénickém uvádění. Ne s kostýmy, ne se scénou, šlo spíš o jistá gesta sólistů a dalších účinkujících a jednáme o tom, že bychom to ve světové premiéře takto uvedli. Když psal Martinů svoje návrhy dirigentovi premiéry Paulu Sacherovi, tak ten je úplně ignoroval a nikdy se nerealizovaly. Pokud bychom provedli tuto poloscénickou verzi, byli bychom nejspíš opravdu první.
Mezi sólisty budete mít Adama Plachetku, který teď nabírá vítr do plachet, aby se tak řeklo. Jak je těžké získat člověka, který poletuje mezi Vídní a Berlínem a chystá se do Metropolitní opery?
Je to strašně těžké. U českých interpretů je výhoda, že si občas nechávají určité období na působení doma. Třeba Jakuba Hrůšu je také těžké ulovit, ale téměř s jistotou víme, že si nechává prostor pro rodinu v Brně na konci roku. Takže když se nám ho nepodaří získat do sezóny, tak ho v případě potřeby získáme pro Novoroční koncert. Nebo si nechává léto, takže je tam otevřený Špilberk. U Adama Plachetky to tak taky trošku bylo, že měl volnější období pro Českou republiku, proto ho také v Gilgamešovi máme, ale po konzultaci s jeho manažerkou víme, že do budoucnosti je na několik let téměř nepolapitelný. Buď on tady bude a my nemáme termín, nebo naopak.
Není v plánu i nahrávka Eposu – aspoň pro Rozhlas, ale třeba i vydání na CD?
V jednání je televize, která by do toho mohla jít, a o nahrávku se snažíme. Oslovili jsme firmy, které by mohly mít zájem, ale je to zatím hodně nejisté.
Až na jednu výjimku jste opustili Wannieck Gallery, respektive Richard Adam Gallery, jak se teď jmenuje. Co vás k tomu vedlo?
Ty koncerty ve „Vaňkovce“ měly určitý vývoj. Začalo to klasickými koncerty, které po jistou dobu tvořily alternativu k Janáčkovu divadlu. Tehdy se ale daly také krásně medializovat, bylo to nové, Filharmonie hrála v bývalé továrně a lidé na to slyšeli. Postupně se repertoár ve Vaňkovce proměňoval, ale před mým nástupem už z toho byl zvláštně nevyhraněný cyklus. Symfoničtí Queen vedle Saint-Saënsova houslového koncertu v jedné abonentní řadě a podobně. Snažili jsme se to trochu vyčistit, tak jsme se rozhodli, že tam budeme situovat vkusné crossovery – Plastic People, Atom Heart Mother od Pink Floyd, tento typ koncertů. Opravdu chytrých crossoverů ale přece jen není tolik a za chvíli by se mohly vyčerpat. Tak jsme se rozhodli, že od té řady upustíme, uděláme tam jeden koncert a do budoucna je to otevřená věc. Ale spíš si myslím, že skončila. Je to taky otázka zvuku, který je tam na hraně, to taky hrálo roli. A myslím, že Vaňkovka jako koncertní prostor lidi omrzela, jakkoli to prostředí mě tam fascinuje.
Naopak jdete jednou s Hradišťanem do Sono Centra, kde se musí zvučit, protože místo samo je úplně vytlumené a jeho zvukovou podstatou je špičková aparatura. Je to pokus, bude takových ozvučených crossoverů víc?
Je to vyloženě pokus. My jsme tam měli zkoušku a víme, do čeho jdeme. Uvidíme, jaký to bude mít vývoj. Nějaké nápady na další koncerty tam máme, ale těžko odhadovat, zda k jejich realizaci dojde.
Staráš se nějak třeba také o dramaturgii Kantilény, která k vám taky patří a rádo se na to zapomíná?
To jde úplně mimo mě, dramaturgii Kantilény si dělají sbormistři. Logicky, protože repertoár pro dětský sbor znají důkladně. Čas od času ji ale využíváme při našich koncertech s orchestrem, i když bych rád, aby to bylo víc. Kolikrát jsme o tom mluvili s Jakubem Kleckerem. Je to náš sbor, vyloženě se nabízí ho využít. A těch skladeb pár je, které by se s orchestrem daly udělat, ale zatím na to ještě intenzivněji nedošlo.
Následující sezóna bude jubilejní, šedesátá, předpokládám, že už ji chystáš včetně Moravského podzimu 2015. Co máš v plánu, k čemu směřuješ tím, co jsi teď začal?
Uvědomuji si, že ta aktuální sezóna je do jisté míry vybočení, ale jsme o něm přesvědčení a směr, kterým se to ubírá, má i podporu vedení. Byla by určitě chyba od toho hned upustit, vždyť sezóna se skrz jistou neotřelost i medializuje. Určitá skupina lidí to může zavrhnout a odmítne si kupovat abonmá, ale ten proces přesvědčování o správnosti naší cesty chviličku trvá, není to ze sezóny na sezónu. Rád bych pokračoval v tom, co teď přináší nastávající sezóna. Ale bude tu také Moravský podzim, jehož minulý ročník byl také odvážněji nastavený. Takže je možné, že z tohoto hlediska se budeme soustředit na náročnějšího posluchače více na Moravském podzimu sezónu pojmem tradičněji. Ale ta vyváženost tam bude pořád.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..