Dunaj a jeho další vlna

9. leden 2019, 1:00

Dunaj a jeho další vlna

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).

Měl jsem dlouho za to, že po smrti Jiřího Kolšovského panuje mezi ostatními členy konsensus, že bez něj už Dunaj znovu vzniknout nemůže. Jak tedy došlo k tomu, že jste si řekli, že kapelu pod původním názvem obnovíte?

Václavek: Neměli jsme to tak, že by kapela nemohla existovat, ale byl to pro nás uzavřený příběh. Nepředpokládali jsme, že se k němu vrátíme. Ale David Butula začal o kapele točit film Dunaj vědomí a v souvislosti s tím jsme dostali pozvání na loď. Čtyři dny jsme pluli po Dunaji a na závěr jsme vystoupili na festivalu v rumunském Banátu. Já jsem ten náš společný pobyt vnímal jako něco, co v nás znovu něco otevřelo – staré přátelství, vzájemné sdílení a plochu, z níž může něco vznikat. Cítili jsme tedy, že ten příběh může dostat další vlnu.

V roce 2015 jste, Vladimíre a Josefe, natočili album Jednou pod názvem Dunajská vlna. To byla kapela, v níž vás postupně doplňovali bubeníci mladší generace Michaela Antalová, resp. Dano Šoltis. Teď bylo tedy jasné, když se k vám přidal Pavel Koudelka jako váš bývalý spoluhráč z Dunaje, že to už je opět Dunaj?

Ostřanský: To už nebylo vyhnutí. Už to nebyla Dunajská vlna, ale Dunaj, i když Jiří tady už není. Dunajská vlna a vůbec celý ten příběh znovuzrození Dunaje má kořeny v roce 2014, kdy jsme se s Vladimírem po letech potkali na festivalu Litoměřický kořen. Festival u příležitosti svých dvacátých narozenin chtěl právě po dvaceti letech zopakovat všechny kapely, které hrály na prvním ročníku. Tenkrát tam hrál jak Dunaj, tak duo Václavek/Ostřanský. A protože teď už Dunaj neexistoval, rozhodli jsme se jako duo Václavek/Ostřanský zahrát písničky od Dunaje. Z toho vznikla Dunajská vlna a pak už asi nebylo vyhnutí.

Pavle, ty jsi návrat kolegů v rámci Dunajské vlny sledoval?

Koudelka: Nijak významně jsem to nesledoval, šel jsem jinými hudebními cestami. Ale i ve mně časem dozrála chuť zahrát si Dunaj v plné sestavě, protože je to hudba mého srdce. Před dvěma lety jsme udělali společný koncert v Doubici, to mě hodně bavilo. Pak byla přetržka a další impuls dalo už zmíněné natáčení filmu, kdy jsme spolu pobyli delší čas. Mezitím si šel každý z nás vlastní cestou a teď se ty cesty potkaly. Pro mne je to návrat do mého hudebního světa.

Dunaj byl v pozdní fázi dlouho čtyřčlenná kapela, předtím vás bylo ještě víc. Dnes, kdy hrajete ve třech, tedy musí mít písně nutně jinou podobu. Jak jste to vyřešili se sólovým zpěvem?

V: Já jsem zastoupil úlohu Jiřího a kluci zpívají se mnou. Vnímám, že lidé, kteří Dunaj zažili, jsou rozděleni na dva tábory. Jedni si pochvalují, že jsme nepozvali jiné zpěváka a že zpívá jeden z nás. Druzí zastávají názor, že bychom měli najít někoho s podobným ječákem, jako měl Jiří Kolšovský.

O: A pak existuje ještě třetí tábor, který tvrdí, že bez Kolšovského to nejde vůbec.

Zvažovali jste variantu, že by mohl v Dunaji zpívat někdo bez zkušenosti se staršími sestavami?

O: Myslím, že ani ne. Jediný takový pokus proběhl asi dva roky po ukončení činnosti Dunaje, kdy se v rámci festivalu Mezi ploty konala scéna nazvaná Dunajská delta. Hrály tam všechny kapely, které z Dunaje vyšly nebo s ním byly personálně propojené. Tehdy Jirkovy party zpíval Venca Bartoš ze skupiny Pluto (později FruFru – pozn. aut.). Ale momentálně jsme o tom už neuvažovali.

K: Já to vnímám tak, že Dunaj jsme my tři a že to je kompaktní celek. V tuto chvíli nemám pocit, že by to mělo být jinak.

V: Nás tři dalo v minulosti něco dohromady, je to náš životní příběh a ne konceptuální skupina. Kdyby nám osud přihrál někoho, kdo by k nám přirozeně patřil, byla by to jiná věc. Já jsem si mimochodem v začátcích moc nedokázal představit, že bych mohl v Dunaji zpívat. Ale pak mě to v mém hudebním vývoji dost posulo.

V čem bylo nejnáročnější tu výzvu přijmout?

V: Mám pod kůží zarytou Jirkovu osobnost a zpěv. Nesmím se ho snažit napodobovat, ale musím v té hudbě hledat vlastní výraz. Náročné je zpívat a k tomu hrát na basu, protože naše nástroje plynou v polyrytmech.

K: Ty polyrytmy hrajeme všichni a i pro mne je to náročné, protože se dnes víc kdysi zapojuji do zpívání. Některé věci budu muset ještě pocvičit, aby to šlapalo a abych měl jistotu. Ale je to příjemná výzva a člověk se v hudebním myšlení posune dál. Když zpívá víc lidí, kapele to pomůže. Kdo bude hledat starý Dunaj s Kolšákem, nenajde jej, naše pojetí je jiné. Nebudeme hrát revival sami sebe.

O: Polyrytmy a všechno ostatní se dá naučit, ale důležitý je výraz a ten Venca našel. Pro mě je to tedy plnohodnotná věc.

Před návratem Dunaje jste měli všichni své vlastní projekty. Ovlivnily tyto zkušenosti současný Dunaj?

O: Každý máme snadno poznatelný rukopis, ale já vnímám, že se všichni tři se snažíme jít někam dál, někam to posunout. Nejhorší je, když člověk sice rukopis najde, což je důležité, ale pak už jej jen cizeluje a hraje pořád stejné riffy.

Ty jsi, Josefe, v roce 2016 nahrál pod hlavičkou Ostrak Mode sólové album Copy and Paste. Ovlivnilo tě v tom, jak teď hraješ?

O: Mne nejvíc ovlivnilo to, že jsem v tomto projektu začal zpívat. Předtím jsem měl nějaký blok a vůbec jsem nedokázal zpívat, maximálně v refrénu zahulákat nějaké výkřiky. Víc než použití elektroniky je pro mě tedy důležité, že jsem objevil, že mě zpívání hrozně baví. Ale musel jsem začít chodit na hodiny zpěvu, abych se mohl posunout dál. Nechci zůstat v zaběhaných šablonách.

Vladimíre, ty jsi za těch posledních dvacet let natočil nejvíc sólových desek. Kromě toho dlouhodobě spolupracuješ s Ivou Bittovou, která sama stála u začátků Dunaje. Jak ovlivnila tvoje sólová tvorba to, jak se dnes díváš na Dunaj?

V: Všechno je to součástí jedné cesty, všechno se navzájem ovlivňuje. Důležité je, že v nových písních, které vznikají, používáme jazyk Dunaje, ale zároveň jsou tam nové postupy a nový pocit. To mě na tom baví nejvíc.

Jaký je tedy jazyk Dunaje? Pavle, je pro tebe jiný než jazyk skupiny Mňága a Žďorp, ve které jsi roky působil?

K: To stoprocentně. V Mňáze byly postupy více dané, pravidelné, polyrytmické procházení vzájemných struktur tam nebylo vůbec, je to úplně jiný styl hudby. Jazyk Dunaje však pro sebe považuji za přirozený, i když jej spousta lidí bere jako složitý. Nějaká fráze může mít třináct, jedenáct nebo pět dob, ale nejde o to, zaškatulkovat ji do nějakého rytmu, ale o to, jak to zní a jak se to celé prolne. V Dunaji se cítím velmi svobodně, je to otevřené.

Posouvají se vaše písně koncert od koncertu, případně zkoušku od zkoušky?

V: Nejsme skupina, která by přímo improvizovala, základní struktury máme dané. Ale snažíme se koncert od koncertu tuto strukturu naplnit momentálním pocitem.

K: Je důležité odpoutat se od potřeby zahrát to dobře. Od toho se musíme oprostit a věnovat se především výrazu a energii, která z toho plyne. Tím, že koncerty hrajeme před lidmi, hudebník se uvolní a začne si to víc užívat a to vkládá do svého výkonu.

V: Základem hudby Dunaje je pro mne právě ta vrstva, která zprostředkovává pocity.

K: Já tam cítím nevyřčený spodní proud. Ten je důležitý.

Několik posledních alb Dunaje jste nahráli ve čtyřech – vy tři a Jiří Kolšovský. Předtím však skupinou prošli další členové a například v začátcích k ní neodmyslitelně patřili Iva Bittová a pavel Fajt. Co tedy říkají bývalí členové na návrat kapely?

V: Já mohu mluvit pouze za Ivu Bittovou, se kterou jsem v neustálém kontaktu. Cítím z její strany velkou podporu, fandí nám.

O: Zdeněk Plachý už tady bohužel není, ale věřím, že nás podporuje shora. Pavla Richtera jsem dlouho neviděl, ten má své projekty. S Pavlem Fajtem se potkáváme, na té lodi jsme hráli společně a skvěle nám to fungovalo.

K: Já bych řekl, že nás Pavel Fajt podporuje kritickým pohledem. My se s Pavlem potkáváme mnoho let v projektu Slet bubeníků a máme ještě kapelu Zesilovači, což je naše bubenické duo doplněné o klávesistu. Spolupracujeme tedy a nemyslím, že by tam z jeho strany mohla být nějaká zášť.

Bude hrát Dunaj i nové písně?

V: Ano, už existují a máme z nich všichni obrovskou radost. Baví nás to, máme pět nebo šest nových písní a hledáme nový výraz, jak je zahrát.

K: Na turné v lednu už nové písně budeme hrát. Těšíme se.

Vznikají nové skladby kolektivně?

O: V současné době každý z nás bydlí jinde – Pavel v Brně, Venca v Broumově a já nyní žiji v Bulharsku. Nový materiál si tedy posíláme. V prosinci jsme měli dvoudenní soustředění a myslím, že šlo všechno jako po másle.

K: Nápady si posíláme e-mailem. Jeden z nás pošle demonahrávku a druzí k ní dohrají své party. Pak si to navzájem komentujeme, někdy kriticky, jindy radostně, ale vždy otevřeně. Když se sejdeme, věnujeme se finesám, protože základní struktury a formy jsou dané.

V: Je tam volnost, klid a čas. Když připravuji základ skladby, už tam vnímám Pavla a Pepu. Jsme na sebe za ty roky napojení.

Foto archiv skupiny Dunaj

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více