Dunaj a jeho další vlna

9. leden 2019, 1:00

Dunaj a jeho další vlna

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).

Měl jsem dlouho za to, že po smrti Jiřího Kolšovského panuje mezi ostatními členy konsensus, že bez něj už Dunaj znovu vzniknout nemůže. Jak tedy došlo k tomu, že jste si řekli, že kapelu pod původním názvem obnovíte?

Václavek: Neměli jsme to tak, že by kapela nemohla existovat, ale byl to pro nás uzavřený příběh. Nepředpokládali jsme, že se k němu vrátíme. Ale David Butula začal o kapele točit film Dunaj vědomí a v souvislosti s tím jsme dostali pozvání na loď. Čtyři dny jsme pluli po Dunaji a na závěr jsme vystoupili na festivalu v rumunském Banátu. Já jsem ten náš společný pobyt vnímal jako něco, co v nás znovu něco otevřelo – staré přátelství, vzájemné sdílení a plochu, z níž může něco vznikat. Cítili jsme tedy, že ten příběh může dostat další vlnu.

V roce 2015 jste, Vladimíre a Josefe, natočili album Jednou pod názvem Dunajská vlna. To byla kapela, v níž vás postupně doplňovali bubeníci mladší generace Michaela Antalová, resp. Dano Šoltis. Teď bylo tedy jasné, když se k vám přidal Pavel Koudelka jako váš bývalý spoluhráč z Dunaje, že to už je opět Dunaj?

Ostřanský: To už nebylo vyhnutí. Už to nebyla Dunajská vlna, ale Dunaj, i když Jiří tady už není. Dunajská vlna a vůbec celý ten příběh znovuzrození Dunaje má kořeny v roce 2014, kdy jsme se s Vladimírem po letech potkali na festivalu Litoměřický kořen. Festival u příležitosti svých dvacátých narozenin chtěl právě po dvaceti letech zopakovat všechny kapely, které hrály na prvním ročníku. Tenkrát tam hrál jak Dunaj, tak duo Václavek/Ostřanský. A protože teď už Dunaj neexistoval, rozhodli jsme se jako duo Václavek/Ostřanský zahrát písničky od Dunaje. Z toho vznikla Dunajská vlna a pak už asi nebylo vyhnutí.

Pavle, ty jsi návrat kolegů v rámci Dunajské vlny sledoval?

Koudelka: Nijak významně jsem to nesledoval, šel jsem jinými hudebními cestami. Ale i ve mně časem dozrála chuť zahrát si Dunaj v plné sestavě, protože je to hudba mého srdce. Před dvěma lety jsme udělali společný koncert v Doubici, to mě hodně bavilo. Pak byla přetržka a další impuls dalo už zmíněné natáčení filmu, kdy jsme spolu pobyli delší čas. Mezitím si šel každý z nás vlastní cestou a teď se ty cesty potkaly. Pro mne je to návrat do mého hudebního světa.

Dunaj byl v pozdní fázi dlouho čtyřčlenná kapela, předtím vás bylo ještě víc. Dnes, kdy hrajete ve třech, tedy musí mít písně nutně jinou podobu. Jak jste to vyřešili se sólovým zpěvem?

V: Já jsem zastoupil úlohu Jiřího a kluci zpívají se mnou. Vnímám, že lidé, kteří Dunaj zažili, jsou rozděleni na dva tábory. Jedni si pochvalují, že jsme nepozvali jiné zpěváka a že zpívá jeden z nás. Druzí zastávají názor, že bychom měli najít někoho s podobným ječákem, jako měl Jiří Kolšovský.

O: A pak existuje ještě třetí tábor, který tvrdí, že bez Kolšovského to nejde vůbec.

Zvažovali jste variantu, že by mohl v Dunaji zpívat někdo bez zkušenosti se staršími sestavami?

O: Myslím, že ani ne. Jediný takový pokus proběhl asi dva roky po ukončení činnosti Dunaje, kdy se v rámci festivalu Mezi ploty konala scéna nazvaná Dunajská delta. Hrály tam všechny kapely, které z Dunaje vyšly nebo s ním byly personálně propojené. Tehdy Jirkovy party zpíval Venca Bartoš ze skupiny Pluto (později FruFru – pozn. aut.). Ale momentálně jsme o tom už neuvažovali.

K: Já to vnímám tak, že Dunaj jsme my tři a že to je kompaktní celek. V tuto chvíli nemám pocit, že by to mělo být jinak.

V: Nás tři dalo v minulosti něco dohromady, je to náš životní příběh a ne konceptuální skupina. Kdyby nám osud přihrál někoho, kdo by k nám přirozeně patřil, byla by to jiná věc. Já jsem si mimochodem v začátcích moc nedokázal představit, že bych mohl v Dunaji zpívat. Ale pak mě to v mém hudebním vývoji dost posulo.

V čem bylo nejnáročnější tu výzvu přijmout?

V: Mám pod kůží zarytou Jirkovu osobnost a zpěv. Nesmím se ho snažit napodobovat, ale musím v té hudbě hledat vlastní výraz. Náročné je zpívat a k tomu hrát na basu, protože naše nástroje plynou v polyrytmech.

K: Ty polyrytmy hrajeme všichni a i pro mne je to náročné, protože se dnes víc kdysi zapojuji do zpívání. Některé věci budu muset ještě pocvičit, aby to šlapalo a abych měl jistotu. Ale je to příjemná výzva a člověk se v hudebním myšlení posune dál. Když zpívá víc lidí, kapele to pomůže. Kdo bude hledat starý Dunaj s Kolšákem, nenajde jej, naše pojetí je jiné. Nebudeme hrát revival sami sebe.

O: Polyrytmy a všechno ostatní se dá naučit, ale důležitý je výraz a ten Venca našel. Pro mě je to tedy plnohodnotná věc.

Před návratem Dunaje jste měli všichni své vlastní projekty. Ovlivnily tyto zkušenosti současný Dunaj?

O: Každý máme snadno poznatelný rukopis, ale já vnímám, že se všichni tři se snažíme jít někam dál, někam to posunout. Nejhorší je, když člověk sice rukopis najde, což je důležité, ale pak už jej jen cizeluje a hraje pořád stejné riffy.

Ty jsi, Josefe, v roce 2016 nahrál pod hlavičkou Ostrak Mode sólové album Copy and Paste. Ovlivnilo tě v tom, jak teď hraješ?

O: Mne nejvíc ovlivnilo to, že jsem v tomto projektu začal zpívat. Předtím jsem měl nějaký blok a vůbec jsem nedokázal zpívat, maximálně v refrénu zahulákat nějaké výkřiky. Víc než použití elektroniky je pro mě tedy důležité, že jsem objevil, že mě zpívání hrozně baví. Ale musel jsem začít chodit na hodiny zpěvu, abych se mohl posunout dál. Nechci zůstat v zaběhaných šablonách.

Vladimíre, ty jsi za těch posledních dvacet let natočil nejvíc sólových desek. Kromě toho dlouhodobě spolupracuješ s Ivou Bittovou, která sama stála u začátků Dunaje. Jak ovlivnila tvoje sólová tvorba to, jak se dnes díváš na Dunaj?

V: Všechno je to součástí jedné cesty, všechno se navzájem ovlivňuje. Důležité je, že v nových písních, které vznikají, používáme jazyk Dunaje, ale zároveň jsou tam nové postupy a nový pocit. To mě na tom baví nejvíc.

Jaký je tedy jazyk Dunaje? Pavle, je pro tebe jiný než jazyk skupiny Mňága a Žďorp, ve které jsi roky působil?

K: To stoprocentně. V Mňáze byly postupy více dané, pravidelné, polyrytmické procházení vzájemných struktur tam nebylo vůbec, je to úplně jiný styl hudby. Jazyk Dunaje však pro sebe považuji za přirozený, i když jej spousta lidí bere jako složitý. Nějaká fráze může mít třináct, jedenáct nebo pět dob, ale nejde o to, zaškatulkovat ji do nějakého rytmu, ale o to, jak to zní a jak se to celé prolne. V Dunaji se cítím velmi svobodně, je to otevřené.

Posouvají se vaše písně koncert od koncertu, případně zkoušku od zkoušky?

V: Nejsme skupina, která by přímo improvizovala, základní struktury máme dané. Ale snažíme se koncert od koncertu tuto strukturu naplnit momentálním pocitem.

K: Je důležité odpoutat se od potřeby zahrát to dobře. Od toho se musíme oprostit a věnovat se především výrazu a energii, která z toho plyne. Tím, že koncerty hrajeme před lidmi, hudebník se uvolní a začne si to víc užívat a to vkládá do svého výkonu.

V: Základem hudby Dunaje je pro mne právě ta vrstva, která zprostředkovává pocity.

K: Já tam cítím nevyřčený spodní proud. Ten je důležitý.

Několik posledních alb Dunaje jste nahráli ve čtyřech – vy tři a Jiří Kolšovský. Předtím však skupinou prošli další členové a například v začátcích k ní neodmyslitelně patřili Iva Bittová a pavel Fajt. Co tedy říkají bývalí členové na návrat kapely?

V: Já mohu mluvit pouze za Ivu Bittovou, se kterou jsem v neustálém kontaktu. Cítím z její strany velkou podporu, fandí nám.

O: Zdeněk Plachý už tady bohužel není, ale věřím, že nás podporuje shora. Pavla Richtera jsem dlouho neviděl, ten má své projekty. S Pavlem Fajtem se potkáváme, na té lodi jsme hráli společně a skvěle nám to fungovalo.

K: Já bych řekl, že nás Pavel Fajt podporuje kritickým pohledem. My se s Pavlem potkáváme mnoho let v projektu Slet bubeníků a máme ještě kapelu Zesilovači, což je naše bubenické duo doplněné o klávesistu. Spolupracujeme tedy a nemyslím, že by tam z jeho strany mohla být nějaká zášť.

Bude hrát Dunaj i nové písně?

V: Ano, už existují a máme z nich všichni obrovskou radost. Baví nás to, máme pět nebo šest nových písní a hledáme nový výraz, jak je zahrát.

K: Na turné v lednu už nové písně budeme hrát. Těšíme se.

Vznikají nové skladby kolektivně?

O: V současné době každý z nás bydlí jinde – Pavel v Brně, Venca v Broumově a já nyní žiji v Bulharsku. Nový materiál si tedy posíláme. V prosinci jsme měli dvoudenní soustředění a myslím, že šlo všechno jako po másle.

K: Nápady si posíláme e-mailem. Jeden z nás pošle demonahrávku a druzí k ní dohrají své party. Pak si to navzájem komentujeme, někdy kriticky, jindy radostně, ale vždy otevřeně. Když se sejdeme, věnujeme se finesám, protože základní struktury a formy jsou dané.

V: Je tam volnost, klid a čas. Když připravuji základ skladby, už tam vnímám Pavla a Pepu. Jsme na sebe za ty roky napojení.

Foto archiv skupiny Dunaj

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více