Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).
Měl jsem dlouho za to, že po smrti Jiřího Kolšovského panuje mezi ostatními členy konsensus, že bez něj už Dunaj znovu vzniknout nemůže. Jak tedy došlo k tomu, že jste si řekli, že kapelu pod původním názvem obnovíte?
Václavek: Neměli jsme to tak, že by kapela nemohla existovat, ale byl to pro nás uzavřený příběh. Nepředpokládali jsme, že se k němu vrátíme. Ale David Butula začal o kapele točit film Dunaj vědomí a v souvislosti s tím jsme dostali pozvání na loď. Čtyři dny jsme pluli po Dunaji a na závěr jsme vystoupili na festivalu v rumunském Banátu. Já jsem ten náš společný pobyt vnímal jako něco, co v nás znovu něco otevřelo – staré přátelství, vzájemné sdílení a plochu, z níž může něco vznikat. Cítili jsme tedy, že ten příběh může dostat další vlnu.
V roce 2015 jste, Vladimíre a Josefe, natočili album Jednou pod názvem Dunajská vlna. To byla kapela, v níž vás postupně doplňovali bubeníci mladší generace Michaela Antalová, resp. Dano Šoltis. Teď bylo tedy jasné, když se k vám přidal Pavel Koudelka jako váš bývalý spoluhráč z Dunaje, že to už je opět Dunaj?
Ostřanský: To už nebylo vyhnutí. Už to nebyla Dunajská vlna, ale Dunaj, i když Jiří tady už není. Dunajská vlna a vůbec celý ten příběh znovuzrození Dunaje má kořeny v roce 2014, kdy jsme se s Vladimírem po letech potkali na festivalu Litoměřický kořen. Festival u příležitosti svých dvacátých narozenin chtěl právě po dvaceti letech zopakovat všechny kapely, které hrály na prvním ročníku. Tenkrát tam hrál jak Dunaj, tak duo Václavek/Ostřanský. A protože teď už Dunaj neexistoval, rozhodli jsme se jako duo Václavek/Ostřanský zahrát písničky od Dunaje. Z toho vznikla Dunajská vlna a pak už asi nebylo vyhnutí.
Pavle, ty jsi návrat kolegů v rámci Dunajské vlny sledoval?
Koudelka: Nijak významně jsem to nesledoval, šel jsem jinými hudebními cestami. Ale i ve mně časem dozrála chuť zahrát si Dunaj v plné sestavě, protože je to hudba mého srdce. Před dvěma lety jsme udělali společný koncert v Doubici, to mě hodně bavilo. Pak byla přetržka a další impuls dalo už zmíněné natáčení filmu, kdy jsme spolu pobyli delší čas. Mezitím si šel každý z nás vlastní cestou a teď se ty cesty potkaly. Pro mne je to návrat do mého hudebního světa.
Dunaj byl v pozdní fázi dlouho čtyřčlenná kapela, předtím vás bylo ještě víc. Dnes, kdy hrajete ve třech, tedy musí mít písně nutně jinou podobu. Jak jste to vyřešili se sólovým zpěvem?
V: Já jsem zastoupil úlohu Jiřího a kluci zpívají se mnou. Vnímám, že lidé, kteří Dunaj zažili, jsou rozděleni na dva tábory. Jedni si pochvalují, že jsme nepozvali jiné zpěváka a že zpívá jeden z nás. Druzí zastávají názor, že bychom měli najít někoho s podobným ječákem, jako měl Jiří Kolšovský.
O: A pak existuje ještě třetí tábor, který tvrdí, že bez Kolšovského to nejde vůbec.
Zvažovali jste variantu, že by mohl v Dunaji zpívat někdo bez zkušenosti se staršími sestavami?
O: Myslím, že ani ne. Jediný takový pokus proběhl asi dva roky po ukončení činnosti Dunaje, kdy se v rámci festivalu Mezi ploty konala scéna nazvaná Dunajská delta. Hrály tam všechny kapely, které z Dunaje vyšly nebo s ním byly personálně propojené. Tehdy Jirkovy party zpíval Venca Bartoš ze skupiny Pluto (později FruFru – pozn. aut.). Ale momentálně jsme o tom už neuvažovali.
K: Já to vnímám tak, že Dunaj jsme my tři a že to je kompaktní celek. V tuto chvíli nemám pocit, že by to mělo být jinak.
V: Nás tři dalo v minulosti něco dohromady, je to náš životní příběh a ne konceptuální skupina. Kdyby nám osud přihrál někoho, kdo by k nám přirozeně patřil, byla by to jiná věc. Já jsem si mimochodem v začátcích moc nedokázal představit, že bych mohl v Dunaji zpívat. Ale pak mě to v mém hudebním vývoji dost posulo.
V čem bylo nejnáročnější tu výzvu přijmout?
V: Mám pod kůží zarytou Jirkovu osobnost a zpěv. Nesmím se ho snažit napodobovat, ale musím v té hudbě hledat vlastní výraz. Náročné je zpívat a k tomu hrát na basu, protože naše nástroje plynou v polyrytmech.
K: Ty polyrytmy hrajeme všichni a i pro mne je to náročné, protože se dnes víc kdysi zapojuji do zpívání. Některé věci budu muset ještě pocvičit, aby to šlapalo a abych měl jistotu. Ale je to příjemná výzva a člověk se v hudebním myšlení posune dál. Když zpívá víc lidí, kapele to pomůže. Kdo bude hledat starý Dunaj s Kolšákem, nenajde jej, naše pojetí je jiné. Nebudeme hrát revival sami sebe.
O: Polyrytmy a všechno ostatní se dá naučit, ale důležitý je výraz a ten Venca našel. Pro mě je to tedy plnohodnotná věc.
Před návratem Dunaje jste měli všichni své vlastní projekty. Ovlivnily tyto zkušenosti současný Dunaj?
O: Každý máme snadno poznatelný rukopis, ale já vnímám, že se všichni tři se snažíme jít někam dál, někam to posunout. Nejhorší je, když člověk sice rukopis najde, což je důležité, ale pak už jej jen cizeluje a hraje pořád stejné riffy.
Ty jsi, Josefe, v roce 2016 nahrál pod hlavičkou Ostrak Mode sólové album Copy and Paste. Ovlivnilo tě v tom, jak teď hraješ?
O: Mne nejvíc ovlivnilo to, že jsem v tomto projektu začal zpívat. Předtím jsem měl nějaký blok a vůbec jsem nedokázal zpívat, maximálně v refrénu zahulákat nějaké výkřiky. Víc než použití elektroniky je pro mě tedy důležité, že jsem objevil, že mě zpívání hrozně baví. Ale musel jsem začít chodit na hodiny zpěvu, abych se mohl posunout dál. Nechci zůstat v zaběhaných šablonách.
Vladimíre, ty jsi za těch posledních dvacet let natočil nejvíc sólových desek. Kromě toho dlouhodobě spolupracuješ s Ivou Bittovou, která sama stála u začátků Dunaje. Jak ovlivnila tvoje sólová tvorba to, jak se dnes díváš na Dunaj?
V: Všechno je to součástí jedné cesty, všechno se navzájem ovlivňuje. Důležité je, že v nových písních, které vznikají, používáme jazyk Dunaje, ale zároveň jsou tam nové postupy a nový pocit. To mě na tom baví nejvíc.
Jaký je tedy jazyk Dunaje? Pavle, je pro tebe jiný než jazyk skupiny Mňága a Žďorp, ve které jsi roky působil?
K: To stoprocentně. V Mňáze byly postupy více dané, pravidelné, polyrytmické procházení vzájemných struktur tam nebylo vůbec, je to úplně jiný styl hudby. Jazyk Dunaje však pro sebe považuji za přirozený, i když jej spousta lidí bere jako složitý. Nějaká fráze může mít třináct, jedenáct nebo pět dob, ale nejde o to, zaškatulkovat ji do nějakého rytmu, ale o to, jak to zní a jak se to celé prolne. V Dunaji se cítím velmi svobodně, je to otevřené.
Posouvají se vaše písně koncert od koncertu, případně zkoušku od zkoušky?
V: Nejsme skupina, která by přímo improvizovala, základní struktury máme dané. Ale snažíme se koncert od koncertu tuto strukturu naplnit momentálním pocitem.
K: Je důležité odpoutat se od potřeby zahrát to dobře. Od toho se musíme oprostit a věnovat se především výrazu a energii, která z toho plyne. Tím, že koncerty hrajeme před lidmi, hudebník se uvolní a začne si to víc užívat a to vkládá do svého výkonu.
V: Základem hudby Dunaje je pro mne právě ta vrstva, která zprostředkovává pocity.
K: Já tam cítím nevyřčený spodní proud. Ten je důležitý.
Několik posledních alb Dunaje jste nahráli ve čtyřech – vy tři a Jiří Kolšovský. Předtím však skupinou prošli další členové a například v začátcích k ní neodmyslitelně patřili Iva Bittová a pavel Fajt. Co tedy říkají bývalí členové na návrat kapely?
V: Já mohu mluvit pouze za Ivu Bittovou, se kterou jsem v neustálém kontaktu. Cítím z její strany velkou podporu, fandí nám.
O: Zdeněk Plachý už tady bohužel není, ale věřím, že nás podporuje shora. Pavla Richtera jsem dlouho neviděl, ten má své projekty. S Pavlem Fajtem se potkáváme, na té lodi jsme hráli společně a skvěle nám to fungovalo.
K: Já bych řekl, že nás Pavel Fajt podporuje kritickým pohledem. My se s Pavlem potkáváme mnoho let v projektu Slet bubeníků a máme ještě kapelu Zesilovači, což je naše bubenické duo doplněné o klávesistu. Spolupracujeme tedy a nemyslím, že by tam z jeho strany mohla být nějaká zášť.
Bude hrát Dunaj i nové písně?
V: Ano, už existují a máme z nich všichni obrovskou radost. Baví nás to, máme pět nebo šest nových písní a hledáme nový výraz, jak je zahrát.
K: Na turné v lednu už nové písně budeme hrát. Těšíme se.
Vznikají nové skladby kolektivně?
O: V současné době každý z nás bydlí jinde – Pavel v Brně, Venca v Broumově a já nyní žiji v Bulharsku. Nový materiál si tedy posíláme. V prosinci jsme měli dvoudenní soustředění a myslím, že šlo všechno jako po másle.
K: Nápady si posíláme e-mailem. Jeden z nás pošle demonahrávku a druzí k ní dohrají své party. Pak si to navzájem komentujeme, někdy kriticky, jindy radostně, ale vždy otevřeně. Když se sejdeme, věnujeme se finesám, protože základní struktury a formy jsou dané.
V: Je tam volnost, klid a čas. Když připravuji základ skladby, už tam vnímám Pavla a Pepu. Jsme na sebe za ty roky napojení.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..