Edmar Castañeda: Narodil jsem se pro harfu

18. červenec 2019, 1:00

Edmar Castañeda: Narodil jsem se pro harfu

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.

Jste sice uznávaným mistrem ve hře na harfu, tradiční nástroj z kolumbijských a venezuelských plání, ale vím, že jste se učil také na trubku. Co bylo ve vašem případě dřív?

Na harfu jsem se začal učit ve třinácti letech, ale s nástrojem jsem se začal seznamovat už jako sedmiletý. Zhruba ve stejné době jako na harfu jsem se začal učit také na trubku, protože otec to tak chtěl. Ale harfa byla první. V šestnácti letech, jsem odešel do New Yorku. Tam jsem se poprvé seznámil s jazzem a okamžitě jsem se do té hudby zamiloval. Protože nebyla možnost studovat harfu na střední škole, věnoval jsem se více hře na trubku. Z téhož důvodu jsem pak šel studovat trubku na vysokou školu. Díky studiu jsem poznal do hloubky jazyk jazzu, ale současně jsem po celou dobu hrál i na harfu.

Byly pro vás ty roky strávené hrou na trubku užitečné?

Trubka pro mne byla mostem, díky němuž jsem mohl porozumět jazzu. Mám ten nástroj rád, ale harfa, to je moje vášeň. A i proto jsem na ni hrál každý den. Přes den jsem cvičil na trubku a studoval Milese Davise, Charlieho Parkera a další jazzové velikány a večer jsem potom hrál na harfu.

Kdy potom nastal ten okamžik, kdy jste si řekl, že i s harfou v ruce byste mohl doprovázet jazzové hudebníky?

Nikdy jsem to takto neplánoval. Jak už jsem říkal, harfa byla moje vášeň, a to skutečně od mých sedmi lety. Nebylo to tedy tak, že bych si jednou řekl: Budu hrát na harfu jazz. Všechno to tak nějak přicházelo samo a já to vnímám jako dar od Boha.

Viděl jsem například video z vašeho společného koncertu s japonskou jazzovou pianistkou Hiromi. A bylo úžasné sledovat, jak jeden na druhého reagujete. Co je na takové spolupráci nejnáročnější?

Nejnáročnější na takových spolupracích je smířit se se skutečností, že harfa má velmi limitované možnosti. Na harfu nelze zahrát všechno to, co mohou například pianisté. Nemá k dispozici všechny tóny. Hrát jazz na harfu je svým způsobem výzva a například bebop plnohodnotně nezahrajete. Nehraji tedy jazz ve vlastním slova smyslu, ale snažím se do své hry zařazovat určité jazzové prvky – improvizaci, groove… Důležitá je především svoboda improvizace.

Do jaké míry máte skladby předem připravené a kolik z toho, co slyšíme, je improvizace?

Než jdeme na pódium, máme skladby už zaranžované. Předem tedy vím, co si s harfou mohu dovolit. A pak už je to jen záležitost improvizace. Musíme se tedy dopředu shodnout na skladbě, a pak už jeden z nás vede a druhý na něj reaguje. A určité skladby, například některé jazzové standardy, nemohu hrát vůbec, protože mi to můj nástroj neumožňuje.

Ovšem vaše harfa má oproti tradičnímu typu z kolumbijských plání určitá vylepšení. Jak vůbec nástroj, který pro vás zkonstruovala francouzská společnost CAMAC, vznikl?

Mnoho let jsem se sám pokoušel o určitá vylepšení harfy. Měl jsem naprosto konkrétní představy a jednou jsem se ve Francii seznámil se zástupci společnosti CAMAC. S nimi jsem se dohodl a oni všechny mé návrhy realizovali. Vyvinuli typ nástroje, který má název EC Llanera (EC = Edmar Castañeda, Llanera = z plání; pozn. aut.). Tento model sice vychází z tradiční kolumbijské harfy, ale na každé struně je navíc malá páčka. Díky tomu mohu vytvářet půltóny podobně jako u klavíru. Mám tedy při improvizaci větší škálu možností, ale určité limity nástroje stále zůstávají.

Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou se představíte jednak se svým sólovým programem a potom také v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou – spolu se senegalským hráčem na koru Seckou Keitou a s velšskou harfenistkou Catrin Finch. Zatímco oni dva spolu běžně koncertují a nahrávají, o vás vlastně nevím, jestli se se už se Seckou Keitou někdy potkal. A víte už, co budete v Náměšti hrát?

Ano, potkali jsme se asi před dvěma lety. Jamovali jsme spolu na jednom festivalu. Moje harfa a jeho kora, to jsou dva naprosto rozdílné nástroje. Každý z nich hraje úplně jinak. Ještě nevím, co budeme hrát, zatím jsme se nedomlouvali. To budeme asi řešit až na místě.

Máte jazzové vzdělání a zároveň jste vyrostl na lidové hudbě z kolumbijských plání. Jak tedy vůbec vypadají vaše samostatné recitály?

Hraji lidovou hudbu z Kolumbie, kterou prokládám tím, co znám z New Yorku. To je jazz, flamenco, funk, klasická hudba, tango. Harfa jako nástroj mě inspiruje třeba k tomu, že propojím brazilskou hudbu s naším stylem joropo a s flamenkem nebo vážnou hudbu s jazzem. Míchám všechno dohromady.

Máte i svou kapelu. Je to stále trio s trombónem?

V současné době hrávám v triu nebo kvartetu s hudebníky, se kterými jsem se seznámil tady v New Yorku. Na bicí se mnou hraje Rodrigo Villalon z Kolumbie a místo trombónu mám na saxofon Shlomiho Cohena z Izraele. Zpívá s námi moje žena Andrea Tierra. Společně propojujeme jazzový jazyk s hudebními kořeny různých zemí. Protože jsou všichni vytížení, občas hráče obměňuji. Někdy máme místo saxofonu flétnu nebo harmoniku.

Ale většinou je to tedy melodický dechový nástroj – trombón, saxofon, flétna…

Ano, dechové nástroje jsou v jazzu velmi důležité. Mne navíc inspirují při hře, vedou melodii. Je to pro mě ideální volba.

V minulosti jste spolupracoval také s českou zpěvačkou Martou Töpferovou. Hrajete na jejím albu La Marea z roku 2005. A letos s ní budete mít koncert v Praze v rámci série Jazz Meets World, jen několik dnů po večeru Harfy nad Oslavou.

Ano, jsem rád, že se můžeme po letech opět potkat a vystoupit spolu. Hodně jsme spolu hrávali před mnoha lety, když Marta ještě žila tady v New Yorku. Ona je naprosto úžasná. Je to jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček a skladatelek vůbec. Naučila se hrát na tradiční nástroje z Kolumbie a Venezuely, zná náš jazyk a přitom pochází z Prahy. Líbí se mi, jak zpívá, barva jejího hlasu. Navíc píše velmi dobré texty ve španělštině, což je hrozně těžké. A latinskoamerické rytmy jsou komplikované. Vždycky jsem se jí ptal: A jsi si jistá, že jsi z Prahy? Vždyť její texty působí, jako by se narodila v Jižní Americe.

Na začátku jste řekl, že harfa je vaše vášeň. Co vás na tom nástroji tak přitahuje?

Jak už jsem řekl, vnímám své nadání jako dar od Boha. Hudbu je pro mne způsob, jakým jej mohu uctívat, mluvit k němu, je to cesta, jak se s ním spojit. Svou hudbu vnímám jako zjevení od Boha, které zároveň předávám lidem. Je to opravdu moje vášeň. Jsem si jistý, že jsem se pro harfu narodil.

Edmar Castañeda/ foto web umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více