Na tuzemské jazzové scéně stále ještě rezonuje loňské 100. výročí od narození Gustava Broma. Na samém konci roku 2021 vyšel komplet 4 CD Gustav Brom – 100 let, který nabízí průřez repertoárem orchestru od písňové tvorby přes jazz až po průniky k soudobé vážné hudbě. Vedle toho se u téhož vydavatele (Indies Happy Trails) objevilo i album mapující dlouholetou spolupráci Bromova orchestru s Karlem Velebným. Na obou počinech se jako jeden z producentů podílel rozhlasový redaktor a jazzový hudebník a pedagog Jan Dalecký.
Komplet Gustav Brom – 100 let jste produkovali společně s vydavatelem Jaromírem Kratochvílem. Měli jste od začátku jasno v tom, že nahrávky budete řadit tematicky a ne chronologicky?
Ano, našli jsme shodu a smysl v tom, aby kolekce měla logické uspořádání a dostalo se na všechny typy hudby, které Gustav Brom se svým orchestrem hrál. A aby to byly zejména skladby „z vlastních řad“, pokud jde o autory i hráče. Uspořádání do tematických kapitol je podle mne lepší. Chronologicky se to děje ve většině případů, ale Gustav Brom byl osobnost několika tváří díky proměnlivosti orchestru. Vždyť tam vedle sebe existovalo vibrafonové kombo, moderní jazzové kombo, dixielandová skupina a celý big band.
Celé 4CD rámují dvě verze Znělky Orchestru Gustava Broma. První album pak zahajuje skladba U sta Bromů, nahraná v roce 1991, což je jeden z nejmladších snímků celé kolekce.
To je skladba Jaromíra Hniličky se sólem bubeníka Cyrila Zeleňáka. Gustav Brom se narodil na Slovensku a měl po dlouhou dobu dobrý vztah se slovenskými hudebníky. Někdy v roce 1988, kdy měl doslouženo nejdéle sloužící bubeník Václav Skála, obnovil Brom rytmickou sekci ze slovenských hráčů. Byl tam Peter Breiner na piano, Stano Herko na basu a právě Cyril Zeleňák na bicí nástroje.
Po této skladbě přichází ostrý střih a posluchač se ocitá v roce 1960.
Ano, snažili jsme se představit i některé hodně historické nahrávky a to se nám podařilo právě v šestici snímků s účastí Edmonda Halla, neworleanského rodáka, ve své době velmi vzácného hosta v Československu, jednoho z prvních Afroameričanů u nás. Ten s Gustavem Bromem natočil čtyři snímky pro Supraphon a šest pro brněnský rozhlas. A právě těchto šest nahrávek zde dáváme poprvé dohromady. Edmond Hall byl klarinetista, dlouholetý člen skupiny All Stars skupiny Louise Armstronga, člověk opravdu z extra ligy.
Vědělo se o existenci těchto nahrávek?
Dvě byly vydány už na předchozích nosičích někdy po roce 2000, ale o zbytku se moc nevědělo. Věděl jsem o nich já a archivářka, která s námi spolupracovala, ale jinak to bylo zapomenuto. Vždyť z členů orchestru, kteří tehdy Edmonda Halla doprovázeli, už dnes skoro nikdo nežije.
Nahrávky s Edmondem Hallem jsou výjimkou potvrzující pravidlo. Dále už totiž kolekce opravdu představuje především kmenové autory a sólisty orchestru.
Ano, pak přichází další obrat o 180 stupňů, protože nastupuje Jaromír Hnilička, nejdéle působící autor a hráč na několik nástrojů. Jeho tvorba zatím také není příliš známá a takto souborně vydaná. Snažili jsme se jej tedy představit v několika autorských skladbách a už plánujeme další titul, který by měl vyjít asi za rok a který bude věnován jenom jemu. Zde jsou zařazeny i velmi závažné práce cyklického rázu, což nebývá v jazzu zvykem. Jen připomenu, že Jaromír Hnilička se v 60. letech stal autorem první české jazzové mše, která vznikla v roce 1969 a po několik provedeních, než stačila být nahrána, byla zakázána.
Druhý disk kompletu pak představuje další kmenové autory…
Ano, a současně to jsou hlavní sólisté orchestru, které jsme tak obdivovali. Jsou to – seřadíme-li je podle věku – barytonsaxofonista Josef Audes, trombonista Mojmír Bártek a klavírista, varhaník a hobojista Josef Blaha. Orchestr však měl i další výrazné hráče. S Mojmírem Bártkem tvořil trombonové duo Jan Formánek. Společně vyhrávali celostátní soutěže dávno předtím, než pomysleli, že budou hrát u Gustava Broma. A nedocenitelný byl v orchestru tenorsaxofonista Zdeněk Novák. Měl nejlepší sluch a později se dal na dráhu hudebního režiséra. V orchestru dokázal zkoordinovat saxofonovou sekci, aby hrála v dobrém ladění a dýchali spolu jako jeden. Dovedl velice pohotově aranžovat. V době, kdy bylo třeba rychle připravit program pro hostujícího sólistu, byl velmi cenný. Jako tenorsaxofonista se dokázal postavit americkým hostům jako rovnocenný partner. To dokázal pouze on a Josef Blaha.
Kdo z kmenových autorů orchestru byl nejplodnější?
Jaromír Hnilička napsal pro orchestr nejméně dvě stě kompozic. Josef Audes a Josef Blaha zhruba po šedesáti, ale daleko víc než oni toho zkomponoval Mojmír Bártek. Dodnes je to největší psavec a o jeho kompozičním zápalu svědčí i to, že v době, kdy byl již etablovaným sólistou a skladatelem, se dal ještě na studia kompozice na Janáčkově akademii. V dospělém věku si tedy vystudoval tento obor, kompozice jej strašně zajímala a začal psát náročné skladby, podobně jako před ním Jaromír Hnilička. Já jsem pro Mojmíra vymyslel přezdívku Brněnský Mozart – pro četnost tvorby a lehkost, s jakou tvoří.
Orchestr Gustava Broma svým významem výrazně přesahoval hranice naší země. Které období bylo v tomto ohledu nejzásadnější?
Podle mne to bylo od nástupu Josefa Blahy v roce 1965 a skončilo to jeho předčasnou smrtí v roce 1973, kdy se stal jedinou obětí jediné havárie Bromova autobusu za celých 55 let.
S postupujícími 70. léty už zasáhla do života orchestru normalizace?
Hlavně ubývalo možností pro čistě jazzové programy. Gustav Brom byl soukromník a jeho orchestr se musel nějak uživit. Nebyl napojený na rozhlas nebo divadlo a musel opravdu shánět práci pro těch svých třináct lidí i pro hostující zpěváky. Musel tedy do repertoáru přijmout i písně lehčího charakteru, které byly pouze sezónní záležitostí.
Třetí disk kolekce představuje další jména, která jsme zatím nezmínili.
Mezi hráči orchestru najdeme další skupinu autorů, kteří sice nebyli tak plodní, ale také po sobě zanechali zajímavé skladby. Byl to například basista Jan Hubáček, klavírista Milan Vidlák, saxofonista Miloslav Petr. Ti všichni přispívali do repertoáru hodnotnými jazzovými skladbami. Mimochodem měl jsem radost, že s některými dosud žijícími členy orchestru jsem měl možnost svůj výběr konzultovat. Konkrétně Milan Vidlák si sám vybral skladbu Kdyby z roku 1975, ve které hraje na Hammondovy varhany a možná i na nějaký syntezátor.
Jak to vůbec měl Bromův orchestr s použitím syntezátorů?
Z dnešního hlediska to nic zázračného není, ale musíme si uvědomit, že mluvíme o nahrávkách starých více než 30 let. Orchestr Gustava Broma měl výhodu v tom, že v souvislosti s hostováním švýcarské zpěvačky Sonji Salvis, jejíž manžel byl bohatý podnikatel, získal díky jeho daru Hammondovy varhany. To nebyla maličkost, i dnes tento nástroj stojí kolem tři čtvrtě milionu. A jim spadl do klína jen za to, že s touto zpěvačkou natočili desku. Jinak syntezátory jsou jen přídavná zařízení, která nesmějí vévodit zvuku. Musí jen dobarvovat. Jakmile se to zvrhne v sólový nástroj, hudba je zabitá.
Vraťme se ke třetímu CD kolekce. Jeho druhá polovina je žánrově opět odlišná.
Ano, ta nám dokazuje, že se Gustav Brom nevyhýbal tomu, co se dělo ve vážné hudbě. Brno bylo v té době důležitým centrem soudobé kompoziční tvorby. Existovala zde tvůrčí Skupina A v čele s Josefem Bergem. Důležitými autory byli – a ty právě představuje třetí CD naší kolekce – Miloš Štědroň, Arnošt Parsch a Pavel Blatný. Přidali jsme k nim Alexeje Frieda, který sice brzy odešel do Prahy, ale s Brnem a Gustavem Bromem neztrácel spojení a v 70. a 80. letech napsal řadu velmi podstatných dlouhých a náročných kompozic.
Disk č. 4 pak obsahuje jednak nahrávky pražských hostů orchestru, jako jsou Karel Velebný, Josef Vejvoda, Emil Viklický, Karel Růžička a Per Kořínek, a dále snímky se zpěvačkami a zpěváky. Tady se dostáváme i k jedné výjimce. Zatímco celý komplet 4 CD obsahuje nahrávky z brněnského rozhlasu, pouze píseň Už jedou vozy s bílou slámou se zpěvem Jiřího Štědroně vyšla na desce u Supraphonu. Proč jste zařadili právě ji?
Jiří Štědroň byl dlouhá léta přehlížen až diskriminován. V brněnském rozhlase natočil desítky snímků a ty kamsi zmizely. Zůstal tam jen jeden a ten se nám do výběru nehodil. To je tedy opravdu jediná nahrávka, kdy jsme sáhli do archivu Supraphonu.
Jedním ze zmíněných pražských hostů orchestru byl Karel Velebný. K němu jste se pak vrátili ještě na samostatně vydaném CD Karel Velebný – Sedm zastavení s Gustavem Bromem. Co na tomto albu najdeme?
To je velmi vzácná kolekce složená z jednotlivostí, které probíhaly v letech 1969–81. Karel Velebný vždy jednou za čas přijel do Brna s partiturami a vibrafonem. Orchestr při každé z těchto návštěv nastudoval dvě jeho skladby, zaranžované mu na míru. Zde je třeba uvést, že Orchestr Gustava Broma byl takzvaný ekonomický neboli střední big band. Neměl pět saxofonů, čtyři trombony a čtyři trumpety, ale v každé sekci bylo o jednoho hráče méně. Karel Velebný s orchestrem vždy ony dvě své skladby natočil, což se stalo celkem sedmkrát. Tak vzniklo čtrnáct skladeb. Pak existují další čtyři, které pro Bromů orchestr zkomponoval, ale už v nich nefiguruje jako sólista. To jsou skladby, které poslal a orchestr je nahrál ve svém běžném obsazení, tedy bez vibrafonu. To vše dohromady tvoří naprosto konzistentní a kompletní kolekci, která se v této podobě nikdy dříve takto pohromadě neobjevila.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..