Horáčkovy příběhy si přetavuju do svých prožitků, říká Lenka Nová ke koncertnímu turné Čtyřicítka tour

Horáčkovy příběhy si přetavuju do svých prožitků, říká Lenka Nová ke koncertnímu turné Čtyřicítka tour

Zpěvačka Lenka Nová se narodila V Brně. Dodnes se sem často a ráda vrací. Loni na podzim vydala svou třetí profilovou desku Čtyřicítka, na které je desítka osobních písní s texty Michala Horáčka. Nedávno byla nominována na hudební cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku. Letos 8. a 9. března v baru U kouřícího králíka v rodném městě zahájila s nově nazkoušeným repertoárem koncertní turné Čtyřicítka Tour, jehož jarní část uzavře pražský koncert ve studiu DVA 21. května. A o tom všem jsme si povídaly…

Už na gymnáziu ses profilovala jako výrazná zpěvačka a to většinou s bigbítem: Manhattan, Helmutova stříkačka, The Street … Na některou frontu jsem zapomněla?

S Helmutama jsem nikdy nezpívala, ale jeli jsme s nimi s Manhattanem moji první šňůru v životě. Máma mi tenkrát napsala do školy omluvenku:”Omluvte moji dceru z vyuky, zúčastní se rockového turné.” Nejdřív mě nechtěli ze školy pustit, nakonec pustili. Zpívala jsem ještě s The Street a kapelou Honzy a Zdeňka Klukových GO! To byla taková předpotopní rapová formace s houslema a beatama. Dokonce jsme s tím byli na Bratislavské lyře.

Bylo hned po maturitě jasné, že zkusíš muziku  jako profesi nebo jsi měla studijní plány?

Já jsem chtěla jít studovat nějakou vysokou, kde bych získala vzdělání, který bych uplatnila potom dál v životě. Lákala mě architektura. Ale na to jsem neměla ani odborné středoškolské vzdělání, ani potřebné konexe, jak mi tenkrát naznačili v Klubu architektů. Tak jsem šla studovat angličtinu, ale našla jsem si bohužel tak příšernou školu, že jsem toho po třech měsících s bolením břicha nechala. Pak jsem nastoupila k našim do firmy, jako asisentka pana ředitele, mýho nevlastního táty, a pak už přišel konkurz do Laury, který mi vlastně hrozně pomohl. Najednou bylo jasný, co mám dělat. Začala jsem se živit v profesionální kapele. Byl to splněný sen, i když jsem si za tím úplně přímočaře nešla. Zpočátku mě ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.

Jak a proč se z Lenky Pulkrábkové stala Lenka Nová?

Je za tím špatná pamět Karla Šůchy, kapelníka Laury a jejích tygrů. Nemohl si zapamatovat moje dívčí jméno Pulkrábková. Říkal: „Když si ho nemůžu zapamatovat já, tak si ho lidi taky nebudou pamatovat. Měla by sis vymyslet nějakej pseudonym.“. No a já pořád přemýšlela, přemýšlela…ono je to těžké vymyslet jméno, které vám za dva týdny nepoleze na nervy… Mezitím jsme jezdili s Laurou koncerty a oni pořád říkali, to je ta naše nová zpěvačka. A tak někoho napadlo, že Nová by mohlo fungovat. Takže od té doby jsem Nová a musím říct, že mě ty dvě identity, osobní a pracovní, docela baví.

nova_lenka_foto_Michal Hancovsky_01Čím mladou rockerku oslovila Laura a její tygři? Bylo něco, čím tě tenkrát Karel Šůcha překvapil, nebo jste se znali už z dřívějška?

Mě Laura dostala koncertem Show Tomáše Tracyho. Bylo mi třináct a bylo to něco, co jsem do té doby a dlouho potom neviděla. Lauru jsem si zamilovala, chodila jsem na všechny koncerty. Potom mě to trošku přešlo, ale přišla nabídka zazpívat vokály na společném koncertě Progresu 2 a Laury. Na základě toho mě pak pozvali na kokurz, protože Jana Amrichová čekala ditě a Laura potřebovala novou zpěvačku. Konkurz jsem udělala a jak už jsem řekla, byl to sen. Co mě ale trošku zaskočilo, že mě vzali a hned jsme začali točit desku Vyklátíme modly. Takže já s nimi neměla ještě skoro nic nahráno a odzpíváno a už jsem byla ve studiu. Když jsem to pak slyšela po dlouhé době, bylo to takové hodně neotesané, syrové…ale Karel to tak má rád.

Jak dlouho jsi byla Laurou – a proč už jí nejsi? Kam tě ta spolupráce posunula?

V Lauře jsem nakonec byla 12 úžasných let, 5 let první etapa, pak 5 let pauza, pak 7 let další etapa z toho 9 měsíců rizikové těhotenství, takže klid na lůžku doma. Dostala jsem dvakrát padáka a třikrát lano. Naposled jsem ho už odmítla. Dodnes je to moje srdeční záležitost a jsem ráda, že jsme s Karlem po těch různých peripetiích stále přátelé, máme se rádi a sem tam si s Laurou při různých příležitostech zazpívám. V Lauře a kolem ní jsem poznala spoustu dobrých  a šikovných lídí, odehrála stovky koncertů, což je nepřenositelná zkušenost, zažila i spoustu divokých zájezdů s ostudou i bez. Jsem za ty roky moc ráda a jsem ráda, že jsem byla zrovna v této kapele. Na potřetí jsem už nabídku vrátit se odmítla. Měla jsem pocit, že v Lauře jsem zazpívala už vše, co jsem měla, a je čas posunout se dál. V té době jsem již spolupracovala s Michalem Horáčkem a hrála i své sólové koncerty.

Sheila v muzikálu Vlasy by byla pro mnohé zpěvačky vysněnou rolí – ale promiň, tebe si  jako kolečko v soukolí pražské muzikálové produkce tak nějak neumím představit …

Ano, je to tak…nejsem úplně muzikálový typ, ani fanoušek. Ale Vlasy mi nějak náhodou spadly z nebe. Teda náhodou ne, já na náhody nevěřím. Miluju filmy Miloše Formana a Hair je skvělej film a muzika v něm úplně dokonalá. Byla to tenkrát pro mě příznivá doba, jeden rok jsem nastoupila do Laury, další rok jsem dostala havní roli v Hair a další uzavřela kontrakt snů na pět desek s nejúspěšnějším vydavatelstvím v ČR. Ale táhlo mě to víc ke koncertování s vlastním repertoárem, nebo repertoárem jedné kapely, než k muzikálům. V nich nezpíváš vždycky to, co bys úplně chtěl, pokud se tím chceš živit. Vlastně jsem o tom moc nepřemýšlela, věnovala jsem se tomu, co bylo aktuální, což potom byla sólová deska. Já stejně věřím, že co člověk podvědomě chce a nějak vysílá, tak to potom dostane. Někdy to ovšem trvá i dvacet let.

Jsi jasný zpěvácký solitér – neuvažovala jsi někdy o stálé koncertní kapele?

Už jsem jich taky pár měla, ale většinou byla jejich existence vázána na jednotlivé desky, které jsem vydala, a po nějaké době naše spolupráce skončila, protože jsem se věnovala jiným projektům. Momentálně mi dobře funguje model, kdy spolupracuji s různými předními hudebníky a hrajeme ve formaci, která je pro daný koncert ideální. Nebo hraje ten, kdo zrovna může, protože oni jsou hodně vytížení. Na piano se tak třeba na následující šňůře prostřídá Matej Benko, Petr Malásek nebo Michal Nejtek. Všichni jsou skvělí muzikanti a je pro mě čest, že s nimi můžu spolupracovat.

Čtyřicítka je tvým společným projektem s textařem Michalem Horáčkem. Vaši první spolupráci jsem zaznamenala v souvislosti s albem Ohrožený druh, kam si pan Horáček vybral „své“ ženské šansonové hlasy. Kde jste se potkali a jak tě oslovil?

Michalovi mě vytipoval mistr zvuku Michal Pekárek, se kterým jsem spolupracovala už na své první sólovce. Jak jsi říkala, hledali na Ohrožený druh různé známé i pro ně neznámé hlasy a tak jsem zkusila nazpívat několik věcí. Nakonec z toho byla písnička Jak ten chlap se na mě dívá.

Nezůstalo jen u jednorázové spolupráce. Zpívala jsi a zpíváš na koncertní a albové verzi muzikálu Kudykam,  v Českém kalendáři  i v jeho scénické verzi Mezi námi  a také v putovním recitálu Na cestě;  tady se zrodil nápad na tvou desku s výlučným Horáčkovým textařským autorstvím?

Ano, jak jsme tak jezdili společně po krajích českých a moravských, napsal Michal napřed desku pro Frantu Segrada, jeho první sólovku k jeho šedesátinám. A pak přišel nápad na Čtyřicítku. I když původně to mělo být spíš dekadentní divadlo, kde jsem měla hrát určitou roli a texty byly dost temné. Ke sprostým slovům se nechodilo daleko, na Horáčka poměrně nečekaný kus. Postupem času jsme dospěli do bodu, kdy se vše překlopilo do mé osobní výpovědi, kde jsem sama za sebe, kdy už nešlo o nějaký děj, ale o jednotlivé příběhy.

nova_lenka_foto_Michal Hancovsky_03

Čtyřicítka je od tvého sólového debutu Nová deska vzdálená třináct let.  Před pěti lety vyšlo album Psí hodina, Čtyřicítka je v pořadí teprve třetí. Nadprodukcí tedy rozhodně netrpíš… Čím to?

Ono to souvisí i s tím, že jsem většinu své hudební dráhy nebyla sólistka v pravém slova smyslu. Buď jsem točila desky s Laurou nebo jsem byla v posledních letech součástí projektů kolem Michala Horáčka, kdy vzniklo několik desek, kterých jsem taky byla pouze součástí. Takže to pnutí přicházelo v době, když jsem zrovna netočila jiné desky či nebyla umělecky uspokojena. Ale časový rozestup mezi druhou a třetí deskou už je jen čtyři roky, takže už jsem se výrazně zlepšila!

Psí hodina bylo soustředěné koncepční album, které pro tebe napsal a zaranžoval tvůj manžel Michal Pelant a převážně otextoval Lukáš Pavlásek.  Tentokrát jsi ovšem významně přispěla sama i jako autorka hudby. Naštěstí jsi s texty Michala Horáčka měla zkušenost už z dřívějška – přesto: vnímáš ji jako autorskou výpověď?

Já nemám moc slovo “výpověď” ráda. Michal přinesl 14 výstižnýh a krásných textů. Chtěl, abych to všechno zhudebnila sama. Dal mi vlastně obrovskou důvěru, asi jako nikdo před tím. Možná to je i tím, že nemá skladatelské ambice. Dřív když jsem s někým spolupracovala, tak to byli skvělí muzikanti. A tak vše raději složili sami, protože měli dojem, že bych to stejně líp neudělala. A věřím, že to tak opravdu bylo. Tady se stalo to, že jsem napřed zalekla té hrozné zodpovědnosti. Bála jsem se, že úplně zkazím tyto skvělé texty. A napřed jsem toho ani moc neudělala, nešlo mi to. Až potom začali psát i jiní autoři, což mi uvolnilo ruce i mysl. Začalo to přicházet. Nakonec se kluci ve studiu shodli a dali povětšinu přednost mým zhudebněním, protože to ve spojení s mým zpěvem bylo najednou autentičtější než třeba jiné úplně vymakané kompozice.

Michal Horáček promlouvá za zralou ženu s životními zkušenostmi. Vypovídá za ženy po čtyřicítce všeobecně, nebo napsal některé texty přímo tobě na tělo?  Je v některém tvá konkrétní osobní zkušenost, kterou vystihl, popsal a odlehčil?

Neřekla bych, že některá z těch písní je úplně můj příběh slovo od slova. Ale vím, že některé věci byly inspirovány mým životem, protože jsme byli s Michalem v úzkém kontaktu. Věděl, co zrovna řeším. Bylo to ale spíš trousení nějakých poznámek, ze kterých mohl Michal něco odtušit. Většinou jde o obecně platné příběhy, se kterými jsem se ztotožnila, protože mě to zkrátka potkalo stejně jako spoustu dalších žen v tomto věku. A navíc myslím, že nemusím nutně souznít s každým Michalovým slovem, s každým kouskem příběhu. Já si to přetavuju do svých vlastních prožitků a věřím, že posluchač udělá to samé. Jde spíš o nějakou emoci, která když zarezonuje, budu nadmíru šťastná.

Kromě zúčastněných muzikantů se pod album výrazně podepsal mistr zvuku Michal Pekárek. Z mého pohledu jeho vklad významně překračuje obvyklou normu práce muže za pultem – souhlasíš?

Michal není a nikdy nebyl “jen zvukař”. Byl a je to člověk v týmu, podílí se na produkování alb, vymýšlí i koncertní verze, představuje aktivní článek.  Ale i kdyby byl “jenom” zvukař, úplně by to stačilo. Zvuk je na desce hrozně důležitý a opět se mi u Čtyřicítky potvrdilo, kam může může desku posunout. Michal udělal mixy, který mně přišly dobré. Cítila jsem, že úplně neomdlívám, ale nebylo co vytknout. Pak si od toho trošku nuceně dal pauzu a poslal, opravdu na poslední chvíli, finální verze. Musím přiznat, že jsem se rozbrečela, jak mě to dojalo, jak moc se mi to líbílo. Byl to posun klidně ještě o +40 procent. To jsem opravdu nečekala.

Ještě předtím, než Čtyřicítka loni koncem roku vyšla, představila jsi malou koncertní čtyřpísničkovou ochutnávku z alba v rámci Horáčkova pořadu Na cestě – a byla to paráda.  Je koncertní sestava na Čtyřicítka tour zcela nebo částečně totožná s tou loňskou v Sonu?

Jak už jsem zmínila, mám to štěstí, že moje pozvání na TOUR přijali samí skvělí muzikanti. Sestava se bude lehce překrývat. Na piano zahraje Matej Benko, Petr Malásek nebo Michal Nejtek, na kytary Lukáš Pelikán, na basu a kontarbas Jan Tengler a na bicí Pavel Bady Zbořil nebo Miloš Dvořáček.

Turné jsi začala symbolicky v místě svých muzikantských začátků tedy v Brně. Co tě vedlo k volbě malého jazzového klubu?

Bylo to prosté - oslovil mě kamarád, který má s klubem co do činění. Původně chtěl spíš soukromý koncert pro přátele, ale protože jsem v té době začínala plánovat TOUR, vymysleli jsme, že to tady vykopneme. Vzhledem k zájmu jsme přidali ještě jeden večer a tak to vypadá, že budeme muset na podzim přijet znovu.

Čeká tě tříměsíční koncertní šňůra českými a moravskými městy. Těšíš se?

Moc. Mám hezký program, výborné muzikanty. Už mám taky něco za sebou, takže je o čem zpívat. Minulý týden jsme intenzivně zkoušeli a v některých momentech to moc hezky zafungovalo. Věřím, že si to všichni užijeme. Jsem zároveň zvědavá, kolik šňůra přiláká lidí. Je to vlastně moje první sólová šňůra po celé republice. Koncerty v Praze už nějakou dobu fungují dobře. Proto jsem si říkala, že by bylo načase popojet o kousek dál. Čtyřicítka byla dobrá příležitost to uskutečnit. Je pravda, že první čtyři koncerty v Ostravě a v Brně jsou už vyprodané. Už se ozývají i další pořadatelé kvůli podzimním termínúm, takže by ta bilance mohla být dobrá. Myslím, že ve dvaačtyřiceti je nejvyšší čas vyjet!

Lenka Nová/ foto Michal Hančovský

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více