Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

22. duben 2020, 1:00

Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

Dvojalbum Hrubá Hudba, na kterém se společně podíleli producent Jiří Hradil (mj. Lesní zvěř, Tata Bojs, Kafka Band) a Horňácká muzika Petra Mičky, je mimořádný hudební počin, který vedle sebe klade ryzí horňácké zpěvy (CD Hlasy starého světa) a folklor posunutý k modernímu hudebnímu vyjádření (CD Hrubá hudba). V rozsáhlém dvoudílném rozhovoru hovoříme s oběma otci projektu, Jiřím Hradilem a Petrem Mičkou, o jejich dlouholeté spolupráci, o cestě k Hrubé Hudbě a nakonec i o dvojalbu samotnému a o případném pokračování projektu.

Vzpomenete si ještě, kde a kdy jste se vy dva poprvé potkali?

JH: Bylo to v klubu v Mahenově divadle. Připravovali jsme tehdy první desku skupiny Lesní zvěř a já jsem na ni chtěl pozvat jako hosty nějaké Horňáky. Můj spoluhráč Miloš Rejsek se znal s Petrem Mičkou, protože oba studovali na filosofické fakultě etnologii. Domluvil tedy setkání v Mahence, kde Petr s muzikou hráli živě Gazdinu robu v režii Břetislava Rychlíka.

Proč jsi chtěl na album právě „nějaké Horňáky“?

JH: Studoval jsem hudební vědu a konkrétně etnomuzikologii nás učil profesor Dušan Holý, shodou okolností velký horňácký zpěvák a popularizátor Horňácka. Pouštěl nám nějaké nahrávky a radil, abychom přijeli na Horňácké slavnosti, pokud si na to chceme udělat vlastní názor. Tak jsem v roce 1997 na Horňácké slavnosti poprvé přijel a byl jsem naprosto zasažen něčím, co jsem do té doby vůbec neznal. Nešlo o to, že je to folklor, ale spíše o to, co je za tóny a tam někde uvnitř. Tajně jsem tedy snil, že bych s touto hudbou někdy pracoval, ale celé roky jsem se to neodvažoval vyslovit nahlas. Vůči Horňákům mám dodnes obrovský respekt, a tak jsem tehdy odhadoval, že se nebudou chtít jen tak s někým zahazovat. Až v roce 2008 nazrál čas a já jsem si řekl, že to zkusím. Oslovili jsme tedy Petra a on řekl, že se takovým fúzím nevěnují, že žádné takové „Čechomory“ nedělají a že to k ničemu nepotřebují. Já jsem namítl, že Lesní zvěř je něco jiného, že je to něco jako alternativní jazz. A poslal jsem mu k poslechu skladby Hostýn, Frank Frank a Turzovka. Peťa si je poslechl a překvapivě řekl, že by to šlo…

Petře, ty jsi s folklorem vyrůstal. Vzpomeneš si na moment, kdy sis začal uvědomovat, že pocházíš vlastně z výjimečného prostředí?

PM: Těžko říct. Když v tom člověk vyrůstá, nepřijde mu to jako něco výjimečného. Byl jsem folklorem opravdu odjakživa obklopený. U nás se zpívalo na svatbách, na oslavách, na zabijačkách… Když se rodina sešla, skončilo to při nějaké sklence vždycky zpíváním. Jako děti jsme s bratrem také působili ve školních hudebních souborech. Zlomilo se to asi na gymplu nebo možná ještě později, až jsem začal studovat etnologii. Když už jsem měl vhled do historie, reálií a souvislostí, uvědomil jsem si, jací hudci před námi působili, jakou to má všechno kontinuitu, jak obrovské písňové bohatství tu je. Horňácko nabízí z hlediska hudebního folkloru skutečně něco mimořádného. Dnes k tomu tedy mám velký respekt.

hruba_hudba_booklet_Marek EhrenbergerAutor Marek Ehrenberger

Co ve tvém případě rozhodlo, že jsi Jurovi na spolupráci kývl?

PM: My jsme se jako muzika předtím jen jednou „namočili“ do mezižánrového spojení s metalovou skupinou Sad Harmony, která si nás přizvala do jedné balady. Od té doby nic. Když jsem si poslechl ukázky, které mi Jura poslal, říkal jsem si, že to není špatné a že bychom to zkusit mohli. Přistupovali jsme na tu nabídku ale velmi opatrně, snažili jsme se tomu nepropadnout. Na druhou stranu jsme byli zvědaví, co z toho bude. Bylo to tedy opatrné, ale nakonec jsem rád, že Jura s nabídkou přišel.

Co vlastně bylo při té první spolupráci cílem? Hrát spolu, vedle sebe, proti sobě…?

JH: Přemýšlel jsem, jakým způsobem s horňáckou muzikou poprvé nahrávat. Napadlo mě, že pro ně bude pohodlné, když nebudou muset nikam jezdit, ale já naopak přijedu za nimi a přizpůsobím se jejich času. Neměli se nic učit dopředu a jakkoli se stresovat. Točili jsme v neděli dopoledne na obecním úřadě v Kozojídkách. Měli jsme k dispozici jen dvoje sluchátka, jedna jsem měl já a druhá jsem dal Petrovi. Princip byl ten, že „etničtí muzikanti“ budou po svém hrát do něčeho úplně jiného, něčeho, co není harmonicky příliš bohaté, aby je to nemátlo a nebyl to pak galimatiáš, ale co v sobě má určitou hymnicitu. Chtěl jsem, aby hráli tak, jako když hrají normálně spolu. Tenkrát jsem ten model vymyslel a později na Hrubé Hudbě jsem jej rozvinul. Tehdy jsem jim pustil skladbu Hostýn. Petr, který ji slyšel do sluchátek, začal hrát a jeho spoluhráči se přidávali. Získal jsem tak asi sedm minut hudby. Pak jsme to zkusili ještě podruhé a potřetí a navázali jsme skladbami Frank Frank, Dusty Roads a Turzovka. Získaný materiál jsem si přivezl domů. Nahrávku Hostýna jsem si pustil a říkal jsem si, že je to tak dobré, že bych to nechal od začátku do konce. Neměl jsem od toho odstup. Naštěstí tam byl Miloš Rejsek, který mi řekl, že pokud to takto udělám, on končí v kapele. Celou noc jsem s tím pak pracoval a nakonec jsem z nahrávky horňácké muziky použil jen asi třetinu. Jsem ale moc rád, že to kluci takto skvěle tehdy ve svém domácím prostředí natočili.

PM: Byla to improvizace. Měli jsme pouze záchytné body, jejich rytmické a harmonické prvky, ale nic nebylo řečeno, nebyla rozepsaná žádná harmonie. Já jsem začal modulovat to, co jsem zachytil přes sluchátka, a kluci se přidali, jak to máme v kapele nastavené. Hráli podle mě a z toho vzniklo něco, co Jura potom použil. Mimochodem on nám ty písně poslal ještě před natáčením, ale musím přiznat, že jsme se k přeposlechnutí nebo snad studiu skladeb před nahráváním vůbec nedostali. (smích)

JH: Myslím, že jsme takto vytvořili správný koncept, jak ponechat autenticitu lidových hudebníků co nejčistší. Oni sice hrají do něčeho jiného, ale hrají pořád sami sebe. Nehrají přímo horňáckou muziku, ale ty smyky a tóny, harmonie tam pořád jsou. Jsou strašně napojení jeden na druhého, všechno to do sebe zapadá. Podobně na Hrubé Hudbě improvizují třeba do finální části písně Hora, miłá hora. To je nejkrásnější filmová hudba, jakou znám. Je to sound, který bych jako skladatel nevymyslel. Dnes už ten princip známe a používáme jej i na koncertech.

hruba_hudba_foto_roman_franc_01

Mezi první deskou Lesní zvěře, o které jsme mluvili, a dvojalbem Hrubá Hudba, uplynulo deset let. Co se dělo v té době?

JH: Po tom prvním albu jsme odehráli několik společných koncertů včetně festivalu Colours of Ostrava. Pak nás oslovil režisér Jiří Šindar, který točil dokumentární film Slovácká suita podle stejnojmenné skladby Vítězslava Nováka. Každou větu suity zadal ke zpracování jinému umělci a oslovil taky mne, zda bychom s Horňáky a Lesní zvěří něco připravili do páté věty V noci. To jsme tedy udělali a mně to dodalo odvahu k něčemu, co jsem si sám pro sebe pracovně nazval Horňácké oratorium. Neměl jsem konkrétní představu, jen jsem věděl, že bych nějakým způsobem pracoval s horňáckou hudbou, že bych ji doplnil o nějaká interludia a dohry, přearanžoval… Začalo mi to postupně zrát v hlavě, až jsem oslovil kluky, že bych si s jejich pomocí rád potvrdil některé své hypotézy. Chtěl jsem zjistit, jestli mohu do horňácké hudby něco implikovat, jestli ji mohu fúzovat s elektronikou a podobně. Věděl jsem, že ta hranice je tenká a může to sklouznout ke kýči nebo k pompéznosti. U nás jsem ale nikdy dřív nic takového neslyšel. Původně jsem měl v hlavě extrémní projekt, halucinogenní věci. Jenže čím víc jsem se do toho nořil, tím mi bylo jasnější, že je třeba to uchopit jinak, už proto, že u nás podobné fúze úplně chybějí. Horňácko je u nás možná posledním místem, kde taková autentická lidová hudba žije a už proto si zaslouží, abychom se o něco podobného pokusili. A tak jsem se o to pokusil.

Co na to říkali Horňáci?

PM: Když Jirka přišel s nápadem, že bychom udělali desku, která bude přímo vycházet z horňáckého folkloru, ale bude jeho aranžemi posunuta jinam, vlastně jsme s tím nakonec souhlasili. Jen to nějakou dobu trvalo, než jsme se k tomu skutečně odhodlali a šlápli do toho.

Dokážu si představit, že pro vás může být problém takto s horňáckým folklorem pracovat…

PM: Ano, vůči tradici mám velký respekt a vůbec jsem si nedokázal představit, kam se můžeme takovou společnou tvorbou dostat. Byli jsme možná vnitřně rozpačití, nebyli jsme úplně přesvědčení, ale pak jsme si řekli, že to, co jsme dříve dělali s Lesní zvěří, se nám líbí, a že tedy po předchozích zkušenostech do toho – aniž bychom ale vlastně přesně věděli do čeho – půjdeme.

Možností, jak na takovém projektu pracovat, je řada. Juro, představoval sis v první řadě spíše fúzi folkloru s jinými žánry, nebo jeho dekonstrukci?

JH: Vlastně jsem použil obě tyto metody a ještě řadu dalších. Na začátku jsem měl jen určitý pocit. Nevěděl jsem přesně, jak to chci uchopit, jen mi bylo jasné, že už přišel vhodný čas na to, abych se do toho pustil. Jako první jsme nahráli písně Uderiła skała a Kebys była katolíčka. Na první z nich jsem potom asi měsíc pracoval, vybíral jsem samply, hledal správné zvuky. Nasadil jsem na nahranou píseň určitý beat a do něj jsem začal volně improvizovat. Z té improvizace pak vzniklo outro, u kterého jsem sám sebe přesvědčil, že to má opravdu smysl. Ta skladba mi dodala odvahu pustit výsledek klukům a říct jim, že touto cestou bychom se mohli vydat. Hned nato jsem udělal Katolíčku, u které mě napadl úvodní sbor. Poslal jsem to Peťovi a to zase přesvědčilo jej. Po jeho srdečné reakci jsem už věděl, že jsme nastoupili na správnou cestu. V tu chvíli jsem vůbec netušil, co budeme dělat s dalšími písněmi, ale můj záměr byl, aby se s každou z nich pracovalo jiným způsobem. Chtěl jsem, aby na albu bylo nějaké autorské dotvoření, dále natočení lidové hudby s moderním producentským přístupem a také kompletní přearanžování písně s nahráváním po stopách na metronom. Mimochodem když kluci poprvé nahrávali na metronom, chtěli s tím praštit. Nakonec jsme to ve dvou skladbách použili, protože si na něj rychle zvykli. Další varianta byla elektronická psychedelická záležitost, což je ve výsledku skladba Všickni lidé zemrít musí se slovenskou zpěvačkou Katarzií. A konečně, vymyslel jsem i „horňácký drum’n’bass“, píseň Około mlýna. Chtěl jsem, aby album bylo pestré, i když mi potom Zdeněk Neusar z časopisu Frontman řekl, že ve finále mu to všechno nepřipadne tak pestré, jak si myslím, protože svůj rukopis tomu neodpářu. To je jasné, ale já jsem se snažil udělat, co jsem mohl, a možná i víc. Když si album poslechne člověk neznalý horňáckého folkloru, bude si třeba myslet, že je to všechno „normální“ horňácká muzika, jen je tam něco udělané trochu jinak. Ale když si to poslechne Horňák, hned ví, že je tam „jinak“ vlastně všechno.

(pokračování příště)

Foto Roman Franc

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více