Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

22. duben 2020, 1:00

Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

Dvojalbum Hrubá Hudba, na kterém se společně podíleli producent Jiří Hradil (mj. Lesní zvěř, Tata Bojs, Kafka Band) a Horňácká muzika Petra Mičky, je mimořádný hudební počin, který vedle sebe klade ryzí horňácké zpěvy (CD Hlasy starého světa) a folklor posunutý k modernímu hudebnímu vyjádření (CD Hrubá hudba). V rozsáhlém dvoudílném rozhovoru hovoříme s oběma otci projektu, Jiřím Hradilem a Petrem Mičkou, o jejich dlouholeté spolupráci, o cestě k Hrubé Hudbě a nakonec i o dvojalbu samotnému a o případném pokračování projektu.

Vzpomenete si ještě, kde a kdy jste se vy dva poprvé potkali?

JH: Bylo to v klubu v Mahenově divadle. Připravovali jsme tehdy první desku skupiny Lesní zvěř a já jsem na ni chtěl pozvat jako hosty nějaké Horňáky. Můj spoluhráč Miloš Rejsek se znal s Petrem Mičkou, protože oba studovali na filosofické fakultě etnologii. Domluvil tedy setkání v Mahence, kde Petr s muzikou hráli živě Gazdinu robu v režii Břetislava Rychlíka.

Proč jsi chtěl na album právě „nějaké Horňáky“?

JH: Studoval jsem hudební vědu a konkrétně etnomuzikologii nás učil profesor Dušan Holý, shodou okolností velký horňácký zpěvák a popularizátor Horňácka. Pouštěl nám nějaké nahrávky a radil, abychom přijeli na Horňácké slavnosti, pokud si na to chceme udělat vlastní názor. Tak jsem v roce 1997 na Horňácké slavnosti poprvé přijel a byl jsem naprosto zasažen něčím, co jsem do té doby vůbec neznal. Nešlo o to, že je to folklor, ale spíše o to, co je za tóny a tam někde uvnitř. Tajně jsem tedy snil, že bych s touto hudbou někdy pracoval, ale celé roky jsem se to neodvažoval vyslovit nahlas. Vůči Horňákům mám dodnes obrovský respekt, a tak jsem tehdy odhadoval, že se nebudou chtít jen tak s někým zahazovat. Až v roce 2008 nazrál čas a já jsem si řekl, že to zkusím. Oslovili jsme tedy Petra a on řekl, že se takovým fúzím nevěnují, že žádné takové „Čechomory“ nedělají a že to k ničemu nepotřebují. Já jsem namítl, že Lesní zvěř je něco jiného, že je to něco jako alternativní jazz. A poslal jsem mu k poslechu skladby Hostýn, Frank Frank a Turzovka. Peťa si je poslechl a překvapivě řekl, že by to šlo…

Petře, ty jsi s folklorem vyrůstal. Vzpomeneš si na moment, kdy sis začal uvědomovat, že pocházíš vlastně z výjimečného prostředí?

PM: Těžko říct. Když v tom člověk vyrůstá, nepřijde mu to jako něco výjimečného. Byl jsem folklorem opravdu odjakživa obklopený. U nás se zpívalo na svatbách, na oslavách, na zabijačkách… Když se rodina sešla, skončilo to při nějaké sklence vždycky zpíváním. Jako děti jsme s bratrem také působili ve školních hudebních souborech. Zlomilo se to asi na gymplu nebo možná ještě později, až jsem začal studovat etnologii. Když už jsem měl vhled do historie, reálií a souvislostí, uvědomil jsem si, jací hudci před námi působili, jakou to má všechno kontinuitu, jak obrovské písňové bohatství tu je. Horňácko nabízí z hlediska hudebního folkloru skutečně něco mimořádného. Dnes k tomu tedy mám velký respekt.

hruba_hudba_booklet_Marek EhrenbergerAutor Marek Ehrenberger

Co ve tvém případě rozhodlo, že jsi Jurovi na spolupráci kývl?

PM: My jsme se jako muzika předtím jen jednou „namočili“ do mezižánrového spojení s metalovou skupinou Sad Harmony, která si nás přizvala do jedné balady. Od té doby nic. Když jsem si poslechl ukázky, které mi Jura poslal, říkal jsem si, že to není špatné a že bychom to zkusit mohli. Přistupovali jsme na tu nabídku ale velmi opatrně, snažili jsme se tomu nepropadnout. Na druhou stranu jsme byli zvědaví, co z toho bude. Bylo to tedy opatrné, ale nakonec jsem rád, že Jura s nabídkou přišel.

Co vlastně bylo při té první spolupráci cílem? Hrát spolu, vedle sebe, proti sobě…?

JH: Přemýšlel jsem, jakým způsobem s horňáckou muzikou poprvé nahrávat. Napadlo mě, že pro ně bude pohodlné, když nebudou muset nikam jezdit, ale já naopak přijedu za nimi a přizpůsobím se jejich času. Neměli se nic učit dopředu a jakkoli se stresovat. Točili jsme v neděli dopoledne na obecním úřadě v Kozojídkách. Měli jsme k dispozici jen dvoje sluchátka, jedna jsem měl já a druhá jsem dal Petrovi. Princip byl ten, že „etničtí muzikanti“ budou po svém hrát do něčeho úplně jiného, něčeho, co není harmonicky příliš bohaté, aby je to nemátlo a nebyl to pak galimatiáš, ale co v sobě má určitou hymnicitu. Chtěl jsem, aby hráli tak, jako když hrají normálně spolu. Tenkrát jsem ten model vymyslel a později na Hrubé Hudbě jsem jej rozvinul. Tehdy jsem jim pustil skladbu Hostýn. Petr, který ji slyšel do sluchátek, začal hrát a jeho spoluhráči se přidávali. Získal jsem tak asi sedm minut hudby. Pak jsme to zkusili ještě podruhé a potřetí a navázali jsme skladbami Frank Frank, Dusty Roads a Turzovka. Získaný materiál jsem si přivezl domů. Nahrávku Hostýna jsem si pustil a říkal jsem si, že je to tak dobré, že bych to nechal od začátku do konce. Neměl jsem od toho odstup. Naštěstí tam byl Miloš Rejsek, který mi řekl, že pokud to takto udělám, on končí v kapele. Celou noc jsem s tím pak pracoval a nakonec jsem z nahrávky horňácké muziky použil jen asi třetinu. Jsem ale moc rád, že to kluci takto skvěle tehdy ve svém domácím prostředí natočili.

PM: Byla to improvizace. Měli jsme pouze záchytné body, jejich rytmické a harmonické prvky, ale nic nebylo řečeno, nebyla rozepsaná žádná harmonie. Já jsem začal modulovat to, co jsem zachytil přes sluchátka, a kluci se přidali, jak to máme v kapele nastavené. Hráli podle mě a z toho vzniklo něco, co Jura potom použil. Mimochodem on nám ty písně poslal ještě před natáčením, ale musím přiznat, že jsme se k přeposlechnutí nebo snad studiu skladeb před nahráváním vůbec nedostali. (smích)

JH: Myslím, že jsme takto vytvořili správný koncept, jak ponechat autenticitu lidových hudebníků co nejčistší. Oni sice hrají do něčeho jiného, ale hrají pořád sami sebe. Nehrají přímo horňáckou muziku, ale ty smyky a tóny, harmonie tam pořád jsou. Jsou strašně napojení jeden na druhého, všechno to do sebe zapadá. Podobně na Hrubé Hudbě improvizují třeba do finální části písně Hora, miłá hora. To je nejkrásnější filmová hudba, jakou znám. Je to sound, který bych jako skladatel nevymyslel. Dnes už ten princip známe a používáme jej i na koncertech.

hruba_hudba_foto_roman_franc_01

Mezi první deskou Lesní zvěře, o které jsme mluvili, a dvojalbem Hrubá Hudba, uplynulo deset let. Co se dělo v té době?

JH: Po tom prvním albu jsme odehráli několik společných koncertů včetně festivalu Colours of Ostrava. Pak nás oslovil režisér Jiří Šindar, který točil dokumentární film Slovácká suita podle stejnojmenné skladby Vítězslava Nováka. Každou větu suity zadal ke zpracování jinému umělci a oslovil taky mne, zda bychom s Horňáky a Lesní zvěří něco připravili do páté věty V noci. To jsme tedy udělali a mně to dodalo odvahu k něčemu, co jsem si sám pro sebe pracovně nazval Horňácké oratorium. Neměl jsem konkrétní představu, jen jsem věděl, že bych nějakým způsobem pracoval s horňáckou hudbou, že bych ji doplnil o nějaká interludia a dohry, přearanžoval… Začalo mi to postupně zrát v hlavě, až jsem oslovil kluky, že bych si s jejich pomocí rád potvrdil některé své hypotézy. Chtěl jsem zjistit, jestli mohu do horňácké hudby něco implikovat, jestli ji mohu fúzovat s elektronikou a podobně. Věděl jsem, že ta hranice je tenká a může to sklouznout ke kýči nebo k pompéznosti. U nás jsem ale nikdy dřív nic takového neslyšel. Původně jsem měl v hlavě extrémní projekt, halucinogenní věci. Jenže čím víc jsem se do toho nořil, tím mi bylo jasnější, že je třeba to uchopit jinak, už proto, že u nás podobné fúze úplně chybějí. Horňácko je u nás možná posledním místem, kde taková autentická lidová hudba žije a už proto si zaslouží, abychom se o něco podobného pokusili. A tak jsem se o to pokusil.

Co na to říkali Horňáci?

PM: Když Jirka přišel s nápadem, že bychom udělali desku, která bude přímo vycházet z horňáckého folkloru, ale bude jeho aranžemi posunuta jinam, vlastně jsme s tím nakonec souhlasili. Jen to nějakou dobu trvalo, než jsme se k tomu skutečně odhodlali a šlápli do toho.

Dokážu si představit, že pro vás může být problém takto s horňáckým folklorem pracovat…

PM: Ano, vůči tradici mám velký respekt a vůbec jsem si nedokázal představit, kam se můžeme takovou společnou tvorbou dostat. Byli jsme možná vnitřně rozpačití, nebyli jsme úplně přesvědčení, ale pak jsme si řekli, že to, co jsme dříve dělali s Lesní zvěří, se nám líbí, a že tedy po předchozích zkušenostech do toho – aniž bychom ale vlastně přesně věděli do čeho – půjdeme.

Možností, jak na takovém projektu pracovat, je řada. Juro, představoval sis v první řadě spíše fúzi folkloru s jinými žánry, nebo jeho dekonstrukci?

JH: Vlastně jsem použil obě tyto metody a ještě řadu dalších. Na začátku jsem měl jen určitý pocit. Nevěděl jsem přesně, jak to chci uchopit, jen mi bylo jasné, že už přišel vhodný čas na to, abych se do toho pustil. Jako první jsme nahráli písně Uderiła skała a Kebys była katolíčka. Na první z nich jsem potom asi měsíc pracoval, vybíral jsem samply, hledal správné zvuky. Nasadil jsem na nahranou píseň určitý beat a do něj jsem začal volně improvizovat. Z té improvizace pak vzniklo outro, u kterého jsem sám sebe přesvědčil, že to má opravdu smysl. Ta skladba mi dodala odvahu pustit výsledek klukům a říct jim, že touto cestou bychom se mohli vydat. Hned nato jsem udělal Katolíčku, u které mě napadl úvodní sbor. Poslal jsem to Peťovi a to zase přesvědčilo jej. Po jeho srdečné reakci jsem už věděl, že jsme nastoupili na správnou cestu. V tu chvíli jsem vůbec netušil, co budeme dělat s dalšími písněmi, ale můj záměr byl, aby se s každou z nich pracovalo jiným způsobem. Chtěl jsem, aby na albu bylo nějaké autorské dotvoření, dále natočení lidové hudby s moderním producentským přístupem a také kompletní přearanžování písně s nahráváním po stopách na metronom. Mimochodem když kluci poprvé nahrávali na metronom, chtěli s tím praštit. Nakonec jsme to ve dvou skladbách použili, protože si na něj rychle zvykli. Další varianta byla elektronická psychedelická záležitost, což je ve výsledku skladba Všickni lidé zemrít musí se slovenskou zpěvačkou Katarzií. A konečně, vymyslel jsem i „horňácký drum’n’bass“, píseň Około mlýna. Chtěl jsem, aby album bylo pestré, i když mi potom Zdeněk Neusar z časopisu Frontman řekl, že ve finále mu to všechno nepřipadne tak pestré, jak si myslím, protože svůj rukopis tomu neodpářu. To je jasné, ale já jsem se snažil udělat, co jsem mohl, a možná i víc. Když si album poslechne člověk neznalý horňáckého folkloru, bude si třeba myslet, že je to všechno „normální“ horňácká muzika, jen je tam něco udělané trochu jinak. Ale když si to poslechne Horňák, hned ví, že je tam „jinak“ vlastně všechno.

(pokračování příště)

Foto Roman Franc

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více