Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

22. duben 2020, 1:00

Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

Dvojalbum Hrubá Hudba, na kterém se společně podíleli producent Jiří Hradil (mj. Lesní zvěř, Tata Bojs, Kafka Band) a Horňácká muzika Petra Mičky, je mimořádný hudební počin, který vedle sebe klade ryzí horňácké zpěvy (CD Hlasy starého světa) a folklor posunutý k modernímu hudebnímu vyjádření (CD Hrubá hudba). V rozsáhlém dvoudílném rozhovoru hovoříme s oběma otci projektu, Jiřím Hradilem a Petrem Mičkou, o jejich dlouholeté spolupráci, o cestě k Hrubé Hudbě a nakonec i o dvojalbu samotnému a o případném pokračování projektu.

Vzpomenete si ještě, kde a kdy jste se vy dva poprvé potkali?

JH: Bylo to v klubu v Mahenově divadle. Připravovali jsme tehdy první desku skupiny Lesní zvěř a já jsem na ni chtěl pozvat jako hosty nějaké Horňáky. Můj spoluhráč Miloš Rejsek se znal s Petrem Mičkou, protože oba studovali na filosofické fakultě etnologii. Domluvil tedy setkání v Mahence, kde Petr s muzikou hráli živě Gazdinu robu v režii Břetislava Rychlíka.

Proč jsi chtěl na album právě „nějaké Horňáky“?

JH: Studoval jsem hudební vědu a konkrétně etnomuzikologii nás učil profesor Dušan Holý, shodou okolností velký horňácký zpěvák a popularizátor Horňácka. Pouštěl nám nějaké nahrávky a radil, abychom přijeli na Horňácké slavnosti, pokud si na to chceme udělat vlastní názor. Tak jsem v roce 1997 na Horňácké slavnosti poprvé přijel a byl jsem naprosto zasažen něčím, co jsem do té doby vůbec neznal. Nešlo o to, že je to folklor, ale spíše o to, co je za tóny a tam někde uvnitř. Tajně jsem tedy snil, že bych s touto hudbou někdy pracoval, ale celé roky jsem se to neodvažoval vyslovit nahlas. Vůči Horňákům mám dodnes obrovský respekt, a tak jsem tehdy odhadoval, že se nebudou chtít jen tak s někým zahazovat. Až v roce 2008 nazrál čas a já jsem si řekl, že to zkusím. Oslovili jsme tedy Petra a on řekl, že se takovým fúzím nevěnují, že žádné takové „Čechomory“ nedělají a že to k ničemu nepotřebují. Já jsem namítl, že Lesní zvěř je něco jiného, že je to něco jako alternativní jazz. A poslal jsem mu k poslechu skladby Hostýn, Frank Frank a Turzovka. Peťa si je poslechl a překvapivě řekl, že by to šlo…

Petře, ty jsi s folklorem vyrůstal. Vzpomeneš si na moment, kdy sis začal uvědomovat, že pocházíš vlastně z výjimečného prostředí?

PM: Těžko říct. Když v tom člověk vyrůstá, nepřijde mu to jako něco výjimečného. Byl jsem folklorem opravdu odjakživa obklopený. U nás se zpívalo na svatbách, na oslavách, na zabijačkách… Když se rodina sešla, skončilo to při nějaké sklence vždycky zpíváním. Jako děti jsme s bratrem také působili ve školních hudebních souborech. Zlomilo se to asi na gymplu nebo možná ještě později, až jsem začal studovat etnologii. Když už jsem měl vhled do historie, reálií a souvislostí, uvědomil jsem si, jací hudci před námi působili, jakou to má všechno kontinuitu, jak obrovské písňové bohatství tu je. Horňácko nabízí z hlediska hudebního folkloru skutečně něco mimořádného. Dnes k tomu tedy mám velký respekt.

hruba_hudba_booklet_Marek EhrenbergerAutor Marek Ehrenberger

Co ve tvém případě rozhodlo, že jsi Jurovi na spolupráci kývl?

PM: My jsme se jako muzika předtím jen jednou „namočili“ do mezižánrového spojení s metalovou skupinou Sad Harmony, která si nás přizvala do jedné balady. Od té doby nic. Když jsem si poslechl ukázky, které mi Jura poslal, říkal jsem si, že to není špatné a že bychom to zkusit mohli. Přistupovali jsme na tu nabídku ale velmi opatrně, snažili jsme se tomu nepropadnout. Na druhou stranu jsme byli zvědaví, co z toho bude. Bylo to tedy opatrné, ale nakonec jsem rád, že Jura s nabídkou přišel.

Co vlastně bylo při té první spolupráci cílem? Hrát spolu, vedle sebe, proti sobě…?

JH: Přemýšlel jsem, jakým způsobem s horňáckou muzikou poprvé nahrávat. Napadlo mě, že pro ně bude pohodlné, když nebudou muset nikam jezdit, ale já naopak přijedu za nimi a přizpůsobím se jejich času. Neměli se nic učit dopředu a jakkoli se stresovat. Točili jsme v neděli dopoledne na obecním úřadě v Kozojídkách. Měli jsme k dispozici jen dvoje sluchátka, jedna jsem měl já a druhá jsem dal Petrovi. Princip byl ten, že „etničtí muzikanti“ budou po svém hrát do něčeho úplně jiného, něčeho, co není harmonicky příliš bohaté, aby je to nemátlo a nebyl to pak galimatiáš, ale co v sobě má určitou hymnicitu. Chtěl jsem, aby hráli tak, jako když hrají normálně spolu. Tenkrát jsem ten model vymyslel a později na Hrubé Hudbě jsem jej rozvinul. Tehdy jsem jim pustil skladbu Hostýn. Petr, který ji slyšel do sluchátek, začal hrát a jeho spoluhráči se přidávali. Získal jsem tak asi sedm minut hudby. Pak jsme to zkusili ještě podruhé a potřetí a navázali jsme skladbami Frank Frank, Dusty Roads a Turzovka. Získaný materiál jsem si přivezl domů. Nahrávku Hostýna jsem si pustil a říkal jsem si, že je to tak dobré, že bych to nechal od začátku do konce. Neměl jsem od toho odstup. Naštěstí tam byl Miloš Rejsek, který mi řekl, že pokud to takto udělám, on končí v kapele. Celou noc jsem s tím pak pracoval a nakonec jsem z nahrávky horňácké muziky použil jen asi třetinu. Jsem ale moc rád, že to kluci takto skvěle tehdy ve svém domácím prostředí natočili.

PM: Byla to improvizace. Měli jsme pouze záchytné body, jejich rytmické a harmonické prvky, ale nic nebylo řečeno, nebyla rozepsaná žádná harmonie. Já jsem začal modulovat to, co jsem zachytil přes sluchátka, a kluci se přidali, jak to máme v kapele nastavené. Hráli podle mě a z toho vzniklo něco, co Jura potom použil. Mimochodem on nám ty písně poslal ještě před natáčením, ale musím přiznat, že jsme se k přeposlechnutí nebo snad studiu skladeb před nahráváním vůbec nedostali. (smích)

JH: Myslím, že jsme takto vytvořili správný koncept, jak ponechat autenticitu lidových hudebníků co nejčistší. Oni sice hrají do něčeho jiného, ale hrají pořád sami sebe. Nehrají přímo horňáckou muziku, ale ty smyky a tóny, harmonie tam pořád jsou. Jsou strašně napojení jeden na druhého, všechno to do sebe zapadá. Podobně na Hrubé Hudbě improvizují třeba do finální části písně Hora, miłá hora. To je nejkrásnější filmová hudba, jakou znám. Je to sound, který bych jako skladatel nevymyslel. Dnes už ten princip známe a používáme jej i na koncertech.

hruba_hudba_foto_roman_franc_01

Mezi první deskou Lesní zvěře, o které jsme mluvili, a dvojalbem Hrubá Hudba, uplynulo deset let. Co se dělo v té době?

JH: Po tom prvním albu jsme odehráli několik společných koncertů včetně festivalu Colours of Ostrava. Pak nás oslovil režisér Jiří Šindar, který točil dokumentární film Slovácká suita podle stejnojmenné skladby Vítězslava Nováka. Každou větu suity zadal ke zpracování jinému umělci a oslovil taky mne, zda bychom s Horňáky a Lesní zvěří něco připravili do páté věty V noci. To jsme tedy udělali a mně to dodalo odvahu k něčemu, co jsem si sám pro sebe pracovně nazval Horňácké oratorium. Neměl jsem konkrétní představu, jen jsem věděl, že bych nějakým způsobem pracoval s horňáckou hudbou, že bych ji doplnil o nějaká interludia a dohry, přearanžoval… Začalo mi to postupně zrát v hlavě, až jsem oslovil kluky, že bych si s jejich pomocí rád potvrdil některé své hypotézy. Chtěl jsem zjistit, jestli mohu do horňácké hudby něco implikovat, jestli ji mohu fúzovat s elektronikou a podobně. Věděl jsem, že ta hranice je tenká a může to sklouznout ke kýči nebo k pompéznosti. U nás jsem ale nikdy dřív nic takového neslyšel. Původně jsem měl v hlavě extrémní projekt, halucinogenní věci. Jenže čím víc jsem se do toho nořil, tím mi bylo jasnější, že je třeba to uchopit jinak, už proto, že u nás podobné fúze úplně chybějí. Horňácko je u nás možná posledním místem, kde taková autentická lidová hudba žije a už proto si zaslouží, abychom se o něco podobného pokusili. A tak jsem se o to pokusil.

Co na to říkali Horňáci?

PM: Když Jirka přišel s nápadem, že bychom udělali desku, která bude přímo vycházet z horňáckého folkloru, ale bude jeho aranžemi posunuta jinam, vlastně jsme s tím nakonec souhlasili. Jen to nějakou dobu trvalo, než jsme se k tomu skutečně odhodlali a šlápli do toho.

Dokážu si představit, že pro vás může být problém takto s horňáckým folklorem pracovat…

PM: Ano, vůči tradici mám velký respekt a vůbec jsem si nedokázal představit, kam se můžeme takovou společnou tvorbou dostat. Byli jsme možná vnitřně rozpačití, nebyli jsme úplně přesvědčení, ale pak jsme si řekli, že to, co jsme dříve dělali s Lesní zvěří, se nám líbí, a že tedy po předchozích zkušenostech do toho – aniž bychom ale vlastně přesně věděli do čeho – půjdeme.

Možností, jak na takovém projektu pracovat, je řada. Juro, představoval sis v první řadě spíše fúzi folkloru s jinými žánry, nebo jeho dekonstrukci?

JH: Vlastně jsem použil obě tyto metody a ještě řadu dalších. Na začátku jsem měl jen určitý pocit. Nevěděl jsem přesně, jak to chci uchopit, jen mi bylo jasné, že už přišel vhodný čas na to, abych se do toho pustil. Jako první jsme nahráli písně Uderiła skała a Kebys była katolíčka. Na první z nich jsem potom asi měsíc pracoval, vybíral jsem samply, hledal správné zvuky. Nasadil jsem na nahranou píseň určitý beat a do něj jsem začal volně improvizovat. Z té improvizace pak vzniklo outro, u kterého jsem sám sebe přesvědčil, že to má opravdu smysl. Ta skladba mi dodala odvahu pustit výsledek klukům a říct jim, že touto cestou bychom se mohli vydat. Hned nato jsem udělal Katolíčku, u které mě napadl úvodní sbor. Poslal jsem to Peťovi a to zase přesvědčilo jej. Po jeho srdečné reakci jsem už věděl, že jsme nastoupili na správnou cestu. V tu chvíli jsem vůbec netušil, co budeme dělat s dalšími písněmi, ale můj záměr byl, aby se s každou z nich pracovalo jiným způsobem. Chtěl jsem, aby na albu bylo nějaké autorské dotvoření, dále natočení lidové hudby s moderním producentským přístupem a také kompletní přearanžování písně s nahráváním po stopách na metronom. Mimochodem když kluci poprvé nahrávali na metronom, chtěli s tím praštit. Nakonec jsme to ve dvou skladbách použili, protože si na něj rychle zvykli. Další varianta byla elektronická psychedelická záležitost, což je ve výsledku skladba Všickni lidé zemrít musí se slovenskou zpěvačkou Katarzií. A konečně, vymyslel jsem i „horňácký drum’n’bass“, píseň Około mlýna. Chtěl jsem, aby album bylo pestré, i když mi potom Zdeněk Neusar z časopisu Frontman řekl, že ve finále mu to všechno nepřipadne tak pestré, jak si myslím, protože svůj rukopis tomu neodpářu. To je jasné, ale já jsem se snažil udělat, co jsem mohl, a možná i víc. Když si album poslechne člověk neznalý horňáckého folkloru, bude si třeba myslet, že je to všechno „normální“ horňácká muzika, jen je tam něco udělané trochu jinak. Ale když si to poslechne Horňák, hned ví, že je tam „jinak“ vlastně všechno.

(pokračování příště)

Foto Roman Franc

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více