Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

22. duben 2020, 1:00

Hrubá Hudba I. – Na cestě k „horňáckému oratoriu“

Dvojalbum Hrubá Hudba, na kterém se společně podíleli producent Jiří Hradil (mj. Lesní zvěř, Tata Bojs, Kafka Band) a Horňácká muzika Petra Mičky, je mimořádný hudební počin, který vedle sebe klade ryzí horňácké zpěvy (CD Hlasy starého světa) a folklor posunutý k modernímu hudebnímu vyjádření (CD Hrubá hudba). V rozsáhlém dvoudílném rozhovoru hovoříme s oběma otci projektu, Jiřím Hradilem a Petrem Mičkou, o jejich dlouholeté spolupráci, o cestě k Hrubé Hudbě a nakonec i o dvojalbu samotnému a o případném pokračování projektu.

Vzpomenete si ještě, kde a kdy jste se vy dva poprvé potkali?

JH: Bylo to v klubu v Mahenově divadle. Připravovali jsme tehdy první desku skupiny Lesní zvěř a já jsem na ni chtěl pozvat jako hosty nějaké Horňáky. Můj spoluhráč Miloš Rejsek se znal s Petrem Mičkou, protože oba studovali na filosofické fakultě etnologii. Domluvil tedy setkání v Mahence, kde Petr s muzikou hráli živě Gazdinu robu v režii Břetislava Rychlíka.

Proč jsi chtěl na album právě „nějaké Horňáky“?

JH: Studoval jsem hudební vědu a konkrétně etnomuzikologii nás učil profesor Dušan Holý, shodou okolností velký horňácký zpěvák a popularizátor Horňácka. Pouštěl nám nějaké nahrávky a radil, abychom přijeli na Horňácké slavnosti, pokud si na to chceme udělat vlastní názor. Tak jsem v roce 1997 na Horňácké slavnosti poprvé přijel a byl jsem naprosto zasažen něčím, co jsem do té doby vůbec neznal. Nešlo o to, že je to folklor, ale spíše o to, co je za tóny a tam někde uvnitř. Tajně jsem tedy snil, že bych s touto hudbou někdy pracoval, ale celé roky jsem se to neodvažoval vyslovit nahlas. Vůči Horňákům mám dodnes obrovský respekt, a tak jsem tehdy odhadoval, že se nebudou chtít jen tak s někým zahazovat. Až v roce 2008 nazrál čas a já jsem si řekl, že to zkusím. Oslovili jsme tedy Petra a on řekl, že se takovým fúzím nevěnují, že žádné takové „Čechomory“ nedělají a že to k ničemu nepotřebují. Já jsem namítl, že Lesní zvěř je něco jiného, že je to něco jako alternativní jazz. A poslal jsem mu k poslechu skladby Hostýn, Frank Frank a Turzovka. Peťa si je poslechl a překvapivě řekl, že by to šlo…

Petře, ty jsi s folklorem vyrůstal. Vzpomeneš si na moment, kdy sis začal uvědomovat, že pocházíš vlastně z výjimečného prostředí?

PM: Těžko říct. Když v tom člověk vyrůstá, nepřijde mu to jako něco výjimečného. Byl jsem folklorem opravdu odjakživa obklopený. U nás se zpívalo na svatbách, na oslavách, na zabijačkách… Když se rodina sešla, skončilo to při nějaké sklence vždycky zpíváním. Jako děti jsme s bratrem také působili ve školních hudebních souborech. Zlomilo se to asi na gymplu nebo možná ještě později, až jsem začal studovat etnologii. Když už jsem měl vhled do historie, reálií a souvislostí, uvědomil jsem si, jací hudci před námi působili, jakou to má všechno kontinuitu, jak obrovské písňové bohatství tu je. Horňácko nabízí z hlediska hudebního folkloru skutečně něco mimořádného. Dnes k tomu tedy mám velký respekt.

hruba_hudba_booklet_Marek EhrenbergerAutor Marek Ehrenberger

Co ve tvém případě rozhodlo, že jsi Jurovi na spolupráci kývl?

PM: My jsme se jako muzika předtím jen jednou „namočili“ do mezižánrového spojení s metalovou skupinou Sad Harmony, která si nás přizvala do jedné balady. Od té doby nic. Když jsem si poslechl ukázky, které mi Jura poslal, říkal jsem si, že to není špatné a že bychom to zkusit mohli. Přistupovali jsme na tu nabídku ale velmi opatrně, snažili jsme se tomu nepropadnout. Na druhou stranu jsme byli zvědaví, co z toho bude. Bylo to tedy opatrné, ale nakonec jsem rád, že Jura s nabídkou přišel.

Co vlastně bylo při té první spolupráci cílem? Hrát spolu, vedle sebe, proti sobě…?

JH: Přemýšlel jsem, jakým způsobem s horňáckou muzikou poprvé nahrávat. Napadlo mě, že pro ně bude pohodlné, když nebudou muset nikam jezdit, ale já naopak přijedu za nimi a přizpůsobím se jejich času. Neměli se nic učit dopředu a jakkoli se stresovat. Točili jsme v neděli dopoledne na obecním úřadě v Kozojídkách. Měli jsme k dispozici jen dvoje sluchátka, jedna jsem měl já a druhá jsem dal Petrovi. Princip byl ten, že „etničtí muzikanti“ budou po svém hrát do něčeho úplně jiného, něčeho, co není harmonicky příliš bohaté, aby je to nemátlo a nebyl to pak galimatiáš, ale co v sobě má určitou hymnicitu. Chtěl jsem, aby hráli tak, jako když hrají normálně spolu. Tenkrát jsem ten model vymyslel a později na Hrubé Hudbě jsem jej rozvinul. Tehdy jsem jim pustil skladbu Hostýn. Petr, který ji slyšel do sluchátek, začal hrát a jeho spoluhráči se přidávali. Získal jsem tak asi sedm minut hudby. Pak jsme to zkusili ještě podruhé a potřetí a navázali jsme skladbami Frank Frank, Dusty Roads a Turzovka. Získaný materiál jsem si přivezl domů. Nahrávku Hostýna jsem si pustil a říkal jsem si, že je to tak dobré, že bych to nechal od začátku do konce. Neměl jsem od toho odstup. Naštěstí tam byl Miloš Rejsek, který mi řekl, že pokud to takto udělám, on končí v kapele. Celou noc jsem s tím pak pracoval a nakonec jsem z nahrávky horňácké muziky použil jen asi třetinu. Jsem ale moc rád, že to kluci takto skvěle tehdy ve svém domácím prostředí natočili.

PM: Byla to improvizace. Měli jsme pouze záchytné body, jejich rytmické a harmonické prvky, ale nic nebylo řečeno, nebyla rozepsaná žádná harmonie. Já jsem začal modulovat to, co jsem zachytil přes sluchátka, a kluci se přidali, jak to máme v kapele nastavené. Hráli podle mě a z toho vzniklo něco, co Jura potom použil. Mimochodem on nám ty písně poslal ještě před natáčením, ale musím přiznat, že jsme se k přeposlechnutí nebo snad studiu skladeb před nahráváním vůbec nedostali. (smích)

JH: Myslím, že jsme takto vytvořili správný koncept, jak ponechat autenticitu lidových hudebníků co nejčistší. Oni sice hrají do něčeho jiného, ale hrají pořád sami sebe. Nehrají přímo horňáckou muziku, ale ty smyky a tóny, harmonie tam pořád jsou. Jsou strašně napojení jeden na druhého, všechno to do sebe zapadá. Podobně na Hrubé Hudbě improvizují třeba do finální části písně Hora, miłá hora. To je nejkrásnější filmová hudba, jakou znám. Je to sound, který bych jako skladatel nevymyslel. Dnes už ten princip známe a používáme jej i na koncertech.

hruba_hudba_foto_roman_franc_01

Mezi první deskou Lesní zvěře, o které jsme mluvili, a dvojalbem Hrubá Hudba, uplynulo deset let. Co se dělo v té době?

JH: Po tom prvním albu jsme odehráli několik společných koncertů včetně festivalu Colours of Ostrava. Pak nás oslovil režisér Jiří Šindar, který točil dokumentární film Slovácká suita podle stejnojmenné skladby Vítězslava Nováka. Každou větu suity zadal ke zpracování jinému umělci a oslovil taky mne, zda bychom s Horňáky a Lesní zvěří něco připravili do páté věty V noci. To jsme tedy udělali a mně to dodalo odvahu k něčemu, co jsem si sám pro sebe pracovně nazval Horňácké oratorium. Neměl jsem konkrétní představu, jen jsem věděl, že bych nějakým způsobem pracoval s horňáckou hudbou, že bych ji doplnil o nějaká interludia a dohry, přearanžoval… Začalo mi to postupně zrát v hlavě, až jsem oslovil kluky, že bych si s jejich pomocí rád potvrdil některé své hypotézy. Chtěl jsem zjistit, jestli mohu do horňácké hudby něco implikovat, jestli ji mohu fúzovat s elektronikou a podobně. Věděl jsem, že ta hranice je tenká a může to sklouznout ke kýči nebo k pompéznosti. U nás jsem ale nikdy dřív nic takového neslyšel. Původně jsem měl v hlavě extrémní projekt, halucinogenní věci. Jenže čím víc jsem se do toho nořil, tím mi bylo jasnější, že je třeba to uchopit jinak, už proto, že u nás podobné fúze úplně chybějí. Horňácko je u nás možná posledním místem, kde taková autentická lidová hudba žije a už proto si zaslouží, abychom se o něco podobného pokusili. A tak jsem se o to pokusil.

Co na to říkali Horňáci?

PM: Když Jirka přišel s nápadem, že bychom udělali desku, která bude přímo vycházet z horňáckého folkloru, ale bude jeho aranžemi posunuta jinam, vlastně jsme s tím nakonec souhlasili. Jen to nějakou dobu trvalo, než jsme se k tomu skutečně odhodlali a šlápli do toho.

Dokážu si představit, že pro vás může být problém takto s horňáckým folklorem pracovat…

PM: Ano, vůči tradici mám velký respekt a vůbec jsem si nedokázal představit, kam se můžeme takovou společnou tvorbou dostat. Byli jsme možná vnitřně rozpačití, nebyli jsme úplně přesvědčení, ale pak jsme si řekli, že to, co jsme dříve dělali s Lesní zvěří, se nám líbí, a že tedy po předchozích zkušenostech do toho – aniž bychom ale vlastně přesně věděli do čeho – půjdeme.

Možností, jak na takovém projektu pracovat, je řada. Juro, představoval sis v první řadě spíše fúzi folkloru s jinými žánry, nebo jeho dekonstrukci?

JH: Vlastně jsem použil obě tyto metody a ještě řadu dalších. Na začátku jsem měl jen určitý pocit. Nevěděl jsem přesně, jak to chci uchopit, jen mi bylo jasné, že už přišel vhodný čas na to, abych se do toho pustil. Jako první jsme nahráli písně Uderiła skała a Kebys była katolíčka. Na první z nich jsem potom asi měsíc pracoval, vybíral jsem samply, hledal správné zvuky. Nasadil jsem na nahranou píseň určitý beat a do něj jsem začal volně improvizovat. Z té improvizace pak vzniklo outro, u kterého jsem sám sebe přesvědčil, že to má opravdu smysl. Ta skladba mi dodala odvahu pustit výsledek klukům a říct jim, že touto cestou bychom se mohli vydat. Hned nato jsem udělal Katolíčku, u které mě napadl úvodní sbor. Poslal jsem to Peťovi a to zase přesvědčilo jej. Po jeho srdečné reakci jsem už věděl, že jsme nastoupili na správnou cestu. V tu chvíli jsem vůbec netušil, co budeme dělat s dalšími písněmi, ale můj záměr byl, aby se s každou z nich pracovalo jiným způsobem. Chtěl jsem, aby na albu bylo nějaké autorské dotvoření, dále natočení lidové hudby s moderním producentským přístupem a také kompletní přearanžování písně s nahráváním po stopách na metronom. Mimochodem když kluci poprvé nahrávali na metronom, chtěli s tím praštit. Nakonec jsme to ve dvou skladbách použili, protože si na něj rychle zvykli. Další varianta byla elektronická psychedelická záležitost, což je ve výsledku skladba Všickni lidé zemrít musí se slovenskou zpěvačkou Katarzií. A konečně, vymyslel jsem i „horňácký drum’n’bass“, píseň Około mlýna. Chtěl jsem, aby album bylo pestré, i když mi potom Zdeněk Neusar z časopisu Frontman řekl, že ve finále mu to všechno nepřipadne tak pestré, jak si myslím, protože svůj rukopis tomu neodpářu. To je jasné, ale já jsem se snažil udělat, co jsem mohl, a možná i víc. Když si album poslechne člověk neznalý horňáckého folkloru, bude si třeba myslet, že je to všechno „normální“ horňácká muzika, jen je tam něco udělané trochu jinak. Ale když si to poslechne Horňák, hned ví, že je tam „jinak“ vlastně všechno.

(pokračování příště)

Foto Roman Franc

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více