Hrubá Hudba II. – „Hrubá rovná se cool“

29. duben 2020, 2:00

Hrubá Hudba II. – „Hrubá rovná se cool“

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.

Natáčení alba Hrubá Hudba jste se neúčastnili jen vy dva a muzikanti z Petrovy muziky, ale také několik horňáckých zpěváků starší generace. Tušili v době nahrávání, co se s nabraným materiálem bude dít?

PM: Úplně původně to měla být jen naše muzika a Jura. To byl základ. Ale já jsem již delší dobu plánoval, že nahraji album Hlasy starého světa se starými zpěváky. Ta deska vznikala vlastně paralelně s Hrubou Hudbou. V průběhu realizace obou alb jsme si řekli, že obě desky postavíme vedle sebe nebo proti sobě. Zároveň jsme se rozhodli, že i do Hrubé Hudby coby současného hudebního propojení zapojíme tradiční zakořeněné zpěváky nejstarší generace. Ta představa byla vzrušující, i když já jsem k tomu byl původně trochu skeptický. Domníval jsem se totiž, že do toho možná nepůjdou. Ale Jura mě přemlouval, ať to zkusím, že se s nimi dobře znám a že na mě dají. Pěvecké bardy jsme tedy oslovili, vysvětlili jim náš záměr. I když si výsledek asi moc nedokázali představit, rádi spolupráci přijali. Pro ně to ve výsledku bylo takřka standardní natáčení. Natočený materiál se až poté aranžoval a postprodukčně dotvářel. V tomto směru nám dotyční zpěváci důvěřovali a nechali naprosto volné ruce.

Předpokládám, že výsledek už všichni slyšeli. Jaké byly jejich reakce?

PM: To, jak zpěváci na výsledek zareagovali, nás velice překvapilo. Tak pozitivní a upřímné reakce jsem nečekal ani já a myslím, že ani věčně pozitivně naladěný Jura. První reakce Anny Šajdlerové na můj dotaz, co na to zpracování písně, kterou nazpívala, říká, byla: „Měła sem strach, co s tým uděłáte, ale je to načisto pěkné.“ O tom, že to z jejich strany nejsou jen fráze, svědčí i fakt, že třeba majstr Hrbáč nebo zmíněná paní Šajdlerová s námi takto zpracované písně ochotně zpívají naživo v rámci koncertů… Ostatně pozitivní byly i jejich reakce na fotografie, které jsou součástí obsáhlého bookletu. Fotograf Roman Franc má velmi osobitý přístup. Zprvu jsem mu, z přílišného respektu, říkal, ať je opatrný, aby nám zpěváci neutekli (smích). Nakonec si to ale užili stejně jako my. Byla to velmi příjemná práce a fotky se jim líbí, i když pro někoho mohou vyznívat až příliš odlehčeně. Byli myslím rádi, že se toho všeho mohou účastnit.

JH: Majstr Hrbáč, paní Šajdlerová nebo Martin Čambal řekli hned, že do toho s námi jdou. Nejstarší zpěváci jsou úplně v pohodě, jsou rádi, když se kolem nich něco děje. A mají také obrovskou důvěru k Petrovi. On propojuje generace. Jej mají jeho vrstevníci, děcka i staří, rádi. Staří zpěváci si rádi zkusili něco nového. Byli myslím rádi, že se jejich hudba vyvíjí a že zažívají něco nového. Spíše jsem cítil předsudky u střední a mladší generace. A když už byla řeč o fotkách a vizuálu, to byla další rovina celého toho velkého projektu. Chtěli jsme horňáckou barevnost a vzory rozvinout k současným výtvarným trendům. Byl to opravdu náročný úkol, ale výtvarník Marek Ehrenberger se ho zhostil geniálně. Na fotografie jsme měli jen den a půl. Roman Franc vymýšlel nápady na místě a trefil to skvěle. Klobouk dolů (úsměv).  Mimochodem v bookletu je ke stažení QR kód, přes který se dostanete na anglickou verzi. Je tam i odkaz ke stažení na stránkách Indies Scope. Nechali jsme přeložit úplně všechno včetně textů písní, což je samo osobě jedinečné. Autorem překladu je Don Sparling. Moc za to děkujeme.

Už jsme si říkali, že neznalý posluchač u některých písní možná ani nepostřehne, že je něco jinak, ale taková skladba Około mlýna s rapem a s textem o drogách už může být na leckoho příliš. Předpokládám, že i vy jste museli zvažovat, jestli se až takhle daleko pouštět…

JH: Hostů zvenčí je na albu víc, nejen rapper Kato, ale také Katarzia a Jaroslav Rudiš. Ani jeden z nich toho o Horňácku moc nevěděl, a právě to pro mne bylo důležité. Pustil jsem jim ukázky, jim se to líbilo a já jsem chtěl, aby do těch písní vnesli svůj vlastní text a svou interpretaci. Věděl jsem, že by se tak horňácký folklor mohl dostat do jejich sfér a že to k horňácké hudbě přiblíží jejich přátele a fanoušky. Když jsem slyšel, co tam Kato rapuje, říkal jsem si, že on je vlastně jako Horňák. Vždyť je to vtipné, jadrné, a i když je to machistické, není to neuctivé. Je to přesně ten styl machismu, který je na vesnicích běžný. Ano, objevilo se tam i slovo drogy a já jsem samozřejmě čekal, co na to řeknou kluci. Věděl jsem, že se na tom někdo může zaseknout.

PM: U mě to napoprvé vyloudilo úsměv na rtech. Přišlo mi to vtipné a v té drsnosti přirozené. Sedlo to do kontextu toho regionu i hudby. Nezalekl jsem se toho, spíš mě to potěšilo. Netvrdím, že ta deska má přímo otevírat kontroverze, ale když už má dojít k nějakému propojení skrze současné hudební jazyky, ať je to bez kompromisů a tak, jak to kdo cítí. Stejně výrazná a originální je také Katarzia v písni Všickni lidé zemrít musí.

hruba_hudba_foto_roman_franc_03

V jejím případě to byla improvizace do už hotové nahrávky?

JH: Já jsem s Katarzií už dříve spolupracoval na jedné písni pro Paměť národa. Tehdy jsem jí řekl, že něco takového připravuji a že bych ji rád pozval. Pak jsem jí zavolal, že jsem pro ni vybral píseň, ale že to nebude jednoduché. Jsou to totiž staré horňácké pohřební písně a já jsem si tam představoval její dialog s horňáckým sborem. Bylo na ní, co tam vytvoří. Ona mi poslala větší množství svých improvizací a já jsem z toho pochopil, že hledala a úplně nenašla jednoduchou cestu. Tak jsem její improvizace přebral a vyskládal jsem z nich příběh. Jsou to její imprese, které jsem doaranžoval. Katarzia z toho v jednu chvíli chtěla vystoupit. Říkala, že na Slovensku je podobných fúzí moc a že se na to necítí. A já ji zase říkal, že u nás fúze tohoto druhu nejsou téměř žádné. O to cennější pro mě je, že se nakonec nechala přemluvit. Před nějakou dobou mi psala, že je strašně ráda, že na té desce je. (úsměv)

To je zajímavé, že na Slovensku takových fúzí existuje více než u nás. Když už se teď jako tvůrci můžete na Hrubou Hudbu podívat s odstupem, jak byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, jestli podobné projekty vůbec mají u nás smysl?

JH: Určitě smysl mají. Je to na delší debatu, ale mě dlouhodobě překvapuje, jak moc jsme vykořeněná země a že tradici necháváme umírat. Falešným symbolem svobody je tady ateismus. Z folkloru si za socialismu tehdejší systém udělal výkladní skříň a to hodně přispělo k vytváření antipatií širší kulturní veřejnosti. Dnes je třeba slovo „dechovka“ u mladší generace téměř nadávkou. A přitom je to hudba, která vychází z těch nejryzejších českých a moravských písní. Hudecká a cimbálová muzika je na tom, pokud jde o vnímání veřejnosti, trochu lépe, ale opravdu jen trochu. Chybí nám tvůrci, kteří by pomáhali tyto neviditelné hranice překračovat, šli do hloubky a propojovali naši tradiční kulturu s dneškem. Alespoň dokud tady máme ještě něco původního, z čeho se dá čerpat. Na Horňácku ještě žijí zpěváci a hudci, kteří můžou mladým předat něco opravdového. To je naše jedinečnost a náš poklad. Jedineční a uvěřitelní nebudeme tím, že se budeme pokoušet kopírovat kultury okolních a vzdálených států. Silná kultura se pozná podle toho, že svoji kulturu rozvíjí. Má spoustu variant a fúzí, které můžou být i dost často šíleně kýčovité, ale také mnoho variant, které jsou hluboké, syrové a odvážné.

PM: Pro mě je tento hudební počin jakýmsi přemostěním mezi ryzí tradiční kulturou a soudobými moderními přístupy. Ano, tradice by měla být zachována, její předávání rozvíjeno, a to v nejlepší možné míře – právě přirozeným, přímým mezigeneračním kontaktem, a ideálně i na základě uvědomělého studia a popularizace. Mně osobně jak z pohledu etnologa, tak muzikanta vzešlého z tohoto prostředí na tom obzvlášť záleží. Na druhou stranu, žijeme v 21. století. Není možné ustrnout a z Horňácka a jiných regionů dělat neprodyšnou folklorní konzervu. Je tedy ideální, když můžeme ukazovat světu horňáckou muziku nejlépe oběma směry – jak v ryzí tradiční podobě, tak i překročením žánrových hranic a přístupů. Horňácká muzika si to zaslouží a unese i onu druhou cestu. Protože jak říkal už Jožka Kubík: „Hudba je hrubá věc, né małá!“ Odtud ostatně vzešel i název alba a celého projektu, který má evokovat na jedné straně drsnou, neučesanou horňáckou hudbu, na straně druhé onen původní význam, tak jak jej vyslovil i Kubík, ve smyslu té tradiční muziky – že ona je už v tom svém základu „velká, skvělá“. A nakonec je to i ta paralela s dnešním jazykem: Hrubá rovná se cool.

Jedna důležitá věc tady ještě nezazněla. Vedle přidávání prvků jiných žánrů, vedle nových nástrojů a zvuků hraje na dvojalbu důležitou roli – troufnu si říct, že je to další „nástroj“ – zvuk a prostor. A to jak na vlastní Hrubé Hudbě, tak potom na druhém CD s názvem Hlasy starého světa.

JH: U Hrubé Hudby jsem chtěl využít různé možnosti studia, ve kterém se sice zpracovává přirozený zvuk, ale člověk tam také hodně používá virtuální zvuky a efekty. Výsledek měl působit jako tvůrčí záměr, nic nemělo být prvoplánové. Když jsme nahrávku ve studiu Sono s Milanem Cimfem míchali a s Pavlem Karlíkem masterovali, bylo cílem, aby celé dílo dostalo pečeť současného plného zvuku.

PM: Pokud jde o Hlasy starého světa, já jsem se tou myšlenkou, tedy doprovodit se svou kapelou staré zpěváky a natočit to, zabýval delší dobu. Záměrem bylo pořídit takové nahrávky ve specifickém, přirozeném akustickém prostředí. Nějaký čas jsem se k tomu odhodlával. Když přišel Jura s myšlenkou společného natáčení Hrubé Hudby, paralelně s tím jsme přistoupili i k natáčení mé vize oněch Hlasů – tedy zcela autentických forem. Původně jsme obě části chtěli vydat samostatně, ale pak jsme se rozhodli postavit to proti sobě do jednoho setu jako dva naprosto odlišné světy a přístupy, dvě zrcadla, která působí úplně jinak, ale vlastně vychází z jedné podstaty a ve výsledku mohou posluchačům nabídnout vzájemné obohacení. Jura i vydavatel Milan Páleš s tím souhlasili.

JH: Milanu Pálešovi a Indies Scope chceme za vydání a podporu celého projektu velice poděkovat. Milan Páleš vydání mimochodem přímo podmiňoval tím, že komplet připravíme jako dvojalbum. Říkal, že Hrubou Hudbu nikdo moc poslouchat nebude, že posluchače přitáhnou spíše ty Hlasy starého světa, protože to bude opravdu ryzí a špičkový folklor. Hrubá hudba se s tím tedy měla tak trochu „svézt“. Peťa má nyní pocit, že jsou Hlasy trochu upozaděné, protože Hrubá Hudba strhla pozornost na sebe (smích). Ale ono to tak úplně není, vydání obou částí společně má smysl. Čtyři skladby jsou mimochodem na obou albech, posluchač tak může porovnat, jak píseň vypadá v autentické podobě a po mé úpravě. Tím pádem to má i jakousi edukativní hodnotu. Díky jednomu albu se dostanou posluchači k druhému a naopak. Propojí se tak několik sociálních bublin najednou.

hruba_hudba_foto_roman_franc_04

Co je tedy podstatou Hlasů starého světa?

PM: Především zachycení zpěvu a doprovodné muziky v co možná nejpřirozenější podobě – hlasy a interpretace zpěváků v jejich niternosti, autentičnosti, tak, jak je oni přenášejí ze starého světa do dnešních dnů. Stěžejní část zaujímají zpěváci nejstarší generace. Nejde tu ovšem primárně jen o věk zpěváků, ale o ten starý, starosvětský pěvecký projev, prožitek, který s nimi dnes už doznívá. Ale jsou tu právě i zpěváci mladších generací, jejichž hlasy, zpěv a výraz zní v přirozené návaznosti právě jako z toho starého, zanikajícího světa… A také šlo o zachycení toho všeho v pokud možno přirozených podmínkách. Já jsem si představoval, že bychom mohli točit v autentickém prostředí, například ve stodole nebo v kostele. A protože obě alba vznikala vedle sebe, byl Jura přirozeně součástí nahrávání i Hlasů starého světa. Společně jsme hledali vhodné akustické prostory a originální přístupy sejmutí zvuku a následného mixu. Snažili jsme se přirozené akustické prostředí sejmout a následně zpracovat tak, abychom je dál nedeformovali nějakým dalším umělým zpracováním. Výsledný mix je dán pouze vzájemným poměrem mikrofonů vůči sobě.

JH: Nahrávali jsme na pěti různých místech. Logisticky to bylo náročné, ale ta místa zafungovala krásně, je to syrové a obyčejné a v tom zároveň neobyčejné. Přimíchával se pouze zvuk prostředí zvenčí, ze dvora a podobně. Měli jsme za to, že v reálných prostorách budou zpěváci zpívat – a nakonec i muzika hrát – jinak než ve studiu. Rozběhnou se jim v hlavě příběhy. Příběhy, které jsou s těmito nebo jim podobnými místy spojené, a bude tam více přirozené atmosféry. Ty hlasy, to jsou ryzí diamanty. Paní Šajdlerová například nazpívala píseň Hora, miłá hora doma v pokoji a cappella a já jsem pak k jejímu hlasu domyslel celou hudbu.

Vznikl tedy opravdu velký projekt, a to včetně výtvarného zpracování a spousty příběhů, které se na něj navázaly. V čem je podle vás největší síla toho všeho?

JH: Pro mne je největší síla v důvěře Horňáků, kterou jsem pro myšlenku našeho společného díla získal. Jsou spolutvůrci stejně jako já, dělali jsme to spolu. Ta důvěra, že jsme měli odvahu horňácký folklor posunout do jiné pozice a jiného kontextu, aby mohl žít i v jiných sociálních bublinách. Nebylo to tak, že já vytěžím horňácký potenciál pro své účely. Naopak, strašně moc jsem se toho od nich naučil a stejně mám pocit, že jejich hudbě pořád úplně „nerozumím“, že se v ní odehrávají zázraky, které jsou pro mě jako pro člověka zvenčí pořád nepochopitelné. Děkuju jim za možnost nahlédnout do jejich světa.

PM: Podle mne úplně obecně v tom na první pohled neslučitelném propojení žánrů, přístupů, generací, zkrátka v naprosto komplexní práci s folklorním materiálem a jeho interpretací. Asi bych nic konkrétního nevyzdvihoval. Všechno to dle mého do sebe jaksi zajímavě zapadá a v mnohém je to pro uchopení folkloru i v rámci regionu originální.

JH: Hrubá Hudba je podle mě mostem k porozumění naší kultury a minulosti. My jsme se pokusili ze svých pozic toto témata otevřít. Když máme kořeny a víme o nich, tak jsme klidnější, tvrdší a laskavější. Ona z toho pak vyplyne přirozená hrdost, pokora a láska. Kořeny nám dávají pravidla, vnitřní jistotu a víru.

hruba_hudba_foto_roman_franc_05

Budete nějakým způsobem v Hrubé Hudbě pokračovat?

JH: Máme koncertní podobu projektu, se kterou vystupujeme. Rádi bychom pozvali na koncerty v Brně v Kabinetu Múz 29. září a v Praze v Paláci Akropolis 26. listopadu. S Petrem jsme si říkali, že se teď potřebujeme nadechnout a odpočinout si. Pracovali jsme na tom tři roky, z toho poslední rok vlastně dost intenzivně, což vůbec nebylo jednoduché. Naštěstí většina komplikací byla ku prospěchu věci. Teď bychom tomu měli dát ještě péči, aby se výsledek dostal k lidem.

PM: Jestli má něco dalšího přijít, tak to přijde. Třeba to bude volné pokračování nebo spolupráce na jiné bázi. Momentálně to necháváme otevřené.

Foto Roman Franc

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více