Ilja Reijngoud: Zhudebnit Shakespeara byla výzva

24. říjen 2018, 7:00

Ilja Reijngoud: Zhudebnit Shakespeara byla výzva

V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.

Máte nové album Jay & Kai Tribute And More, které jste nahrál společně s dalším trombonistou. Jak ten nápad vznikl?

To album je poctou dvěma důležitým hudebníkům, J. J. Johnsonovi a Kai Windingovi, a důležitých skupinám, které je obklopovaly. Nahrávku jsem pořídil s trombonistou Bertem Boerenem, který je o deset let starší než já. V poslední době jsme spolu hodně koncertovali a také jsme spolu působili jako učitelé na školách v Rotterdamu a Amsterdamu. Každý hrajeme trochu jiný styl – já modernější, zatímco on zdůrazňuje tradičnější aspekty hry. Já jsem společné album s jiným trombonistou vydal naposledy před nějakými patnácti lety, a tak jsem si řekl, že možná nazrála znovu doba, abych něco podobného udělal. Bert měl od vdovy po Kai Windingovi skladby, které nikdy nebyly publikovány. Vybrali jsme tedy osm jeho kompozic, já jsem je zaranžoval, přidal jsem k nim tři svoje skladby a jednu od J. J. Johnsona, a tak vzniklo album.

Jak si v takovém projektu rozdělují dva trombonisté role?

Trombonisté natáčejí společná alba docela často, je to vlastně obvyklejší než u trumpetistů nebo saxofonistů. V tomto konkrétním případě je mezi Bertem a mnou tak velký rozdíl ve zvuku i ve způsobu hry, že bylo snadné rozhodnout, kterému z nás která ze skladeb lépe sedne a bude v ní tedy mít vůdčí roli, případně kde budeme rovnocennými partnery. Myslel jsem na to už při aranžování. Přemýšlel jsem, komu z nás se co bude hrát lépe. Ovšem já takto uvažuji vždy, když aranžuji pro konkrétní kapelu. Nedělám to tak, že bych psal hudbu a teprve potom si pozval muzikanty. Snažím se skládat pro konkrétní hráče.

Do Česka jste přijel jako host brněnského Cotatcha Orchestra. Jak vznikla tato spolupráce?

Jiří Kotača studoval hru na trubku v Rotterdamu, kde učím a kde také vedu studentský big band. Jiří hrál v našem bigbandu nějakou dobu také. Když roční pobyt v Nizozemsku ukončil, měl jedno přání. Že pokud bychom hráli na Nord Sea Jazz Festivalu, chtěl se k nám ještě jednou připojit a této akci si zahrát. Na festivalu jsme vystoupili, Jiří přijel a zahrál si s námi. A já jsem mu v té souvislosti v legraci řekl, že mě musí na oplátku pozvat na koncert do Česka. Uplynuly čtyři roky a stalo se to. Jiří pro mě uspořádal tři koncerty a dva workshopy. Jiřímu se už v našem školním bigbandu líbila moje hudba, kterou jsme tehdy hráli. Zeptal se mě tedy, jestli může jeho orchestr hrát mé skladby a jestli bych si je mohl zahrát s nimi. Tak tato naše spolupráce vznikla.

Jak jste vybírali repertoár?

Konkrétní skladby vybral Jiří. Já jsem vyrozuměl, že jeho orchestr má více projektů – tradičnější, moderní a ještě nějaký další. Tato naše spolupráce měla být v rámci moderního projektu. Vybral tedy kompozice, které mají modernější charakter, jsou méně swingové. Je mezi nimi jedna velmi stará skladba a pár novějších. Samozřejmě jsem do toho také mluvil, něco jsem jim doporučil, ale Jiří měl poslední slovo.

Jaká byla vaše reakce na jeho výběr a na to, jak si brněnští muzikanti s vaší hudbou poradili?

V první řadě musím zdůraznit, že je to opravdu skvělá kapela. A to neříkám proto, že bych se jim snažil pochlebovat a usiloval tak o další pozvání (smích). Skutečně jsou to skvělí hráči, navíc jsou zvyklí hrát bez dirigenta, který by stál před nimi. Jsou si tím pádem jistí sami sebou, vědí přesně, co mají dělat, dokonale znají skladby, které hrají. Já jsem jim vždy jen odpočítal takt a sem tam jsem řekl něco k dynamice, ale to bylo všechno. Už první den, když jsem přijel a poslechl jsem si je při první zkoušce, to znělo velmi dobře.

Jedním z vašich nejúspěšnějších projektů bylo The Shakespeare Album, za které jste v Nizozemsku obdržel cenu Edison, obdobu českých Andělů. Proč jste zhudebnil právě Shakespearovy verše?

Moje matka byla učitelkou angličtiny. Měla velmi ráda anglickou literaturu – Shakespeara i moderní básníky – a také jazz a vždy se to snažila nějak propojit. Já jsem si řekl, že bych mohl zkusit něco podobného. Vybral jsem tedy deset svých oblíbených Shakespearových sonetů a napsal jsem k nim hudbu. Bylo to docela náročné, protože sonety mají všechny stejné metrum a stejný počet veršů. Bylo tedy obtížné udělat z nich písně, které by se navzájem nepodobaly. Bral jsem to jako velkou výzvu.

Když zhudebňujete poezii, snažíte se jít hudbou po významu slov, nebo proti němu?

V případě Shakespearových veršů jsem se snažil naladit na význam slov. Přemýšlel jsem, jaká atmosféra nebo jaká konkrétní melodie by se k nim hodila. Jinak moc často nepíšu hudbu na už existující texty. Párkrát jsem psal melodie, ke kterým poté mí přátelé nebo moje žena napsali slova, ale to je trochu jiná situace.

Když komponujete, máte v hlavě nějaký příběh?

Když mám psát hudbu na už existující slova, pak samozřejmě pracuji s příběhem v textu. Ale jako jazzový skladatel mnohem častěji skládám hudbu beze slov. Určitě dobře víte, že názvy jazzových kompozic často nemají žádný význam, jsou to naprosté nesmysly a i já mám takových nesmyslů na svém kontě spoustu. Shakespearovy sonety nemají žádné názvy, jen čísla. Já své instrumentální skladby pojmenovávám třeba podle toho, co se mi přihodilo v ten den nebo týden. Nebývá to nic závažného.

Podílel jste se na albu brazilského skladatele Ivana Linse a jeho Metropole Orchestra, které získalo Latin Grammy. Je pro vás brazilská nebo latinskoamerická hudba důležitá?

Ano, ale nesouvisí to pouze s Ivanem, na jehož oceněném albu jsem hrál pouze jako člen trombonové sekce orchestru. S Ivanem jsem vedle toho spolupracoval i v menší sestavě a kromě toho jsem byl členem jedné nizozemské skupiny, která se přímo věnovala brazilské hudbě. Latin-jazzu se často věnuji ve spolupráci s nizozemským bubeníkem Lucasem van Merwijkem, který má svůj vlastní big band a další uskupení. Pro jeho orchestr aranžuji například kubánskou nebo portorickou hudbu. V těchto stylech se tedy vyznám více než v hudbě brazilské. Jako jazzový sólista samozřejmě občas hraji „povinné“ Jobimovy skladby, ale ty se liší od složitých rytmů a harmonií, které brazilská hudba nabízí. Svou pestrostí je mnohem zajímavější než afrokubánská salsa. Já brazilskou hudbu vlastně hraji poměrně často, spolupracoval jsem také s kytaristou Nelsonem Fariou a dalšími brazilskými hudebníky, ale nepovažuji se za velkého odborníka.

Jaká je vůbec současná situace jazzu v Nizozemsku? Je oblíbený?

Situace je dobrá, jazz je na vzestupu. Působí u nás mnoho dobrých hráčů, školy jsou plné výborných muzikantů včetně zahraničních studentů. Ovšem trh od doby hospodářské krize stagnuje. Hudebníků je mnoho a často nemají kde hrát, přestože má jazz u nás podobný status jako klasická hudba. Máme mnoho hudebních škol, možná až příliš, jazz se hraje v divadlech, ale klubů dost není.

Album Jay & Kai Tribute And More sice právě vyšlo, ale pracujete už na něčem novém?

Vždy mám v hlavě nějaký nový projekt. Jenže příprava každého alba se skládá z mnoha činností. Nejprve musíte napsat hudbu, pak dáváte dohromady kapelu, sháníte peníze. Potom je třeba album nahrát, zmixovat, zmasterovat, připravit booklet, vytisknout jej… Zmíněné CD vyšlo před třemi týdny a já je nyní musím prodat. Nové projekty budou muset počkat.

Ilja Reijngoud/ Foto David Poul

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více