Ilja Reijngoud: Zhudebnit Shakespeara byla výzva

24. říjen 2018, 7:00

Ilja Reijngoud: Zhudebnit Shakespeara byla výzva

V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.

Máte nové album Jay & Kai Tribute And More, které jste nahrál společně s dalším trombonistou. Jak ten nápad vznikl?

To album je poctou dvěma důležitým hudebníkům, J. J. Johnsonovi a Kai Windingovi, a důležitých skupinám, které je obklopovaly. Nahrávku jsem pořídil s trombonistou Bertem Boerenem, který je o deset let starší než já. V poslední době jsme spolu hodně koncertovali a také jsme spolu působili jako učitelé na školách v Rotterdamu a Amsterdamu. Každý hrajeme trochu jiný styl – já modernější, zatímco on zdůrazňuje tradičnější aspekty hry. Já jsem společné album s jiným trombonistou vydal naposledy před nějakými patnácti lety, a tak jsem si řekl, že možná nazrála znovu doba, abych něco podobného udělal. Bert měl od vdovy po Kai Windingovi skladby, které nikdy nebyly publikovány. Vybrali jsme tedy osm jeho kompozic, já jsem je zaranžoval, přidal jsem k nim tři svoje skladby a jednu od J. J. Johnsona, a tak vzniklo album.

Jak si v takovém projektu rozdělují dva trombonisté role?

Trombonisté natáčejí společná alba docela často, je to vlastně obvyklejší než u trumpetistů nebo saxofonistů. V tomto konkrétním případě je mezi Bertem a mnou tak velký rozdíl ve zvuku i ve způsobu hry, že bylo snadné rozhodnout, kterému z nás která ze skladeb lépe sedne a bude v ní tedy mít vůdčí roli, případně kde budeme rovnocennými partnery. Myslel jsem na to už při aranžování. Přemýšlel jsem, komu z nás se co bude hrát lépe. Ovšem já takto uvažuji vždy, když aranžuji pro konkrétní kapelu. Nedělám to tak, že bych psal hudbu a teprve potom si pozval muzikanty. Snažím se skládat pro konkrétní hráče.

Do Česka jste přijel jako host brněnského Cotatcha Orchestra. Jak vznikla tato spolupráce?

Jiří Kotača studoval hru na trubku v Rotterdamu, kde učím a kde také vedu studentský big band. Jiří hrál v našem bigbandu nějakou dobu také. Když roční pobyt v Nizozemsku ukončil, měl jedno přání. Že pokud bychom hráli na Nord Sea Jazz Festivalu, chtěl se k nám ještě jednou připojit a této akci si zahrát. Na festivalu jsme vystoupili, Jiří přijel a zahrál si s námi. A já jsem mu v té souvislosti v legraci řekl, že mě musí na oplátku pozvat na koncert do Česka. Uplynuly čtyři roky a stalo se to. Jiří pro mě uspořádal tři koncerty a dva workshopy. Jiřímu se už v našem školním bigbandu líbila moje hudba, kterou jsme tehdy hráli. Zeptal se mě tedy, jestli může jeho orchestr hrát mé skladby a jestli bych si je mohl zahrát s nimi. Tak tato naše spolupráce vznikla.

Jak jste vybírali repertoár?

Konkrétní skladby vybral Jiří. Já jsem vyrozuměl, že jeho orchestr má více projektů – tradičnější, moderní a ještě nějaký další. Tato naše spolupráce měla být v rámci moderního projektu. Vybral tedy kompozice, které mají modernější charakter, jsou méně swingové. Je mezi nimi jedna velmi stará skladba a pár novějších. Samozřejmě jsem do toho také mluvil, něco jsem jim doporučil, ale Jiří měl poslední slovo.

Jaká byla vaše reakce na jeho výběr a na to, jak si brněnští muzikanti s vaší hudbou poradili?

V první řadě musím zdůraznit, že je to opravdu skvělá kapela. A to neříkám proto, že bych se jim snažil pochlebovat a usiloval tak o další pozvání (smích). Skutečně jsou to skvělí hráči, navíc jsou zvyklí hrát bez dirigenta, který by stál před nimi. Jsou si tím pádem jistí sami sebou, vědí přesně, co mají dělat, dokonale znají skladby, které hrají. Já jsem jim vždy jen odpočítal takt a sem tam jsem řekl něco k dynamice, ale to bylo všechno. Už první den, když jsem přijel a poslechl jsem si je při první zkoušce, to znělo velmi dobře.

Jedním z vašich nejúspěšnějších projektů bylo The Shakespeare Album, za které jste v Nizozemsku obdržel cenu Edison, obdobu českých Andělů. Proč jste zhudebnil právě Shakespearovy verše?

Moje matka byla učitelkou angličtiny. Měla velmi ráda anglickou literaturu – Shakespeara i moderní básníky – a také jazz a vždy se to snažila nějak propojit. Já jsem si řekl, že bych mohl zkusit něco podobného. Vybral jsem tedy deset svých oblíbených Shakespearových sonetů a napsal jsem k nim hudbu. Bylo to docela náročné, protože sonety mají všechny stejné metrum a stejný počet veršů. Bylo tedy obtížné udělat z nich písně, které by se navzájem nepodobaly. Bral jsem to jako velkou výzvu.

Když zhudebňujete poezii, snažíte se jít hudbou po významu slov, nebo proti němu?

V případě Shakespearových veršů jsem se snažil naladit na význam slov. Přemýšlel jsem, jaká atmosféra nebo jaká konkrétní melodie by se k nim hodila. Jinak moc často nepíšu hudbu na už existující texty. Párkrát jsem psal melodie, ke kterým poté mí přátelé nebo moje žena napsali slova, ale to je trochu jiná situace.

Když komponujete, máte v hlavě nějaký příběh?

Když mám psát hudbu na už existující slova, pak samozřejmě pracuji s příběhem v textu. Ale jako jazzový skladatel mnohem častěji skládám hudbu beze slov. Určitě dobře víte, že názvy jazzových kompozic často nemají žádný význam, jsou to naprosté nesmysly a i já mám takových nesmyslů na svém kontě spoustu. Shakespearovy sonety nemají žádné názvy, jen čísla. Já své instrumentální skladby pojmenovávám třeba podle toho, co se mi přihodilo v ten den nebo týden. Nebývá to nic závažného.

Podílel jste se na albu brazilského skladatele Ivana Linse a jeho Metropole Orchestra, které získalo Latin Grammy. Je pro vás brazilská nebo latinskoamerická hudba důležitá?

Ano, ale nesouvisí to pouze s Ivanem, na jehož oceněném albu jsem hrál pouze jako člen trombonové sekce orchestru. S Ivanem jsem vedle toho spolupracoval i v menší sestavě a kromě toho jsem byl členem jedné nizozemské skupiny, která se přímo věnovala brazilské hudbě. Latin-jazzu se často věnuji ve spolupráci s nizozemským bubeníkem Lucasem van Merwijkem, který má svůj vlastní big band a další uskupení. Pro jeho orchestr aranžuji například kubánskou nebo portorickou hudbu. V těchto stylech se tedy vyznám více než v hudbě brazilské. Jako jazzový sólista samozřejmě občas hraji „povinné“ Jobimovy skladby, ale ty se liší od složitých rytmů a harmonií, které brazilská hudba nabízí. Svou pestrostí je mnohem zajímavější než afrokubánská salsa. Já brazilskou hudbu vlastně hraji poměrně často, spolupracoval jsem také s kytaristou Nelsonem Fariou a dalšími brazilskými hudebníky, ale nepovažuji se za velkého odborníka.

Jaká je vůbec současná situace jazzu v Nizozemsku? Je oblíbený?

Situace je dobrá, jazz je na vzestupu. Působí u nás mnoho dobrých hráčů, školy jsou plné výborných muzikantů včetně zahraničních studentů. Ovšem trh od doby hospodářské krize stagnuje. Hudebníků je mnoho a často nemají kde hrát, přestože má jazz u nás podobný status jako klasická hudba. Máme mnoho hudebních škol, možná až příliš, jazz se hraje v divadlech, ale klubů dost není.

Album Jay & Kai Tribute And More sice právě vyšlo, ale pracujete už na něčem novém?

Vždy mám v hlavě nějaký nový projekt. Jenže příprava každého alba se skládá z mnoha činností. Nejprve musíte napsat hudbu, pak dáváte dohromady kapelu, sháníte peníze. Potom je třeba album nahrát, zmixovat, zmasterovat, připravit booklet, vytisknout jej… Zmíněné CD vyšlo před třemi týdny a já je nyní musím prodat. Nové projekty budou muset počkat.

Ilja Reijngoud/ Foto David Poul

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více

Dvanáct let trvalo Petře Šany Šanclové, někdejší člence skupin Střepy, Bokomara a Každý den jinak Vlasty Redla, než ke svému prvnímu albu Ze země vah (2006) přidala desku druhou. I tentokrát střídá vážnější a humorné písně, které uvedla jednou (Hrací strojek) a proložila další (Snová) instrumentálkou. A i tentokrát se představuje jako interpretka a autorka pevně zakotvená v tradici českého akustického folku. Jestliže jsem v souvislosti s první deskou zmiňoval jako možný inspirační zdroj Vlastu Redla, tentokrát jako bych ve frázování (například u písně Zoo) slyšel ohlas spolupráce s Pavlínou Jíšovou, v jejíž kapele Šanclová už několik let hraje.  více

Letošní rok přinesl také jedno důležité jubileum: rovných sto let od narození Leonarda Bernsteina. První listopadový večer připravila Filharmonie Brno koncert právě k jeho památce. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russel Daviese stanul na pódiu sálu na Stadionu vedle filharmonie také Český filharmonický sbor, dále sbor dětí a mládeže Kantiléna, sopranistka Pavla Vykopalová a herec Brian Caspe.  více

Historicky poučená interpretace se stala prubířským kamenem uměleckých těles, jež si vzala za úkol oživit hudbu vzdálené minulosti v co nejpůvodnějším tvaru. Barokní housle, lukovité smyčce, zvonivá barva violy de gamba, dravost středověké fiduly a především znalost dobové interpretační praxe se staly východiskem při pátrání po nezkaleném a autentickém zvuku staré hudby. Mnoho interpretů se snaží bedlivým studiem pramenů postihnout a pochopit jemné nuance tehdejšího hudebního jazyka a přetavit tuto znalost v hudbu, která osloví současné posluchače. Mohlo by se zdát, že snaha o proniknutí do původní interpretační praxe je doménou pouze barokní, renesanční, případně středověké hudby. Ansámbl Musica Florea pod vedením dirigenta a violoncellisty Marka Štryncla se však obrací k tvorbě relativně nedávné – romantické. Zbavuje ji interpretačních nánosů, které vznikly v minulém století. V brněnském kostele Jana Amose Komenského jmenovaný soubor včera představil svoji vizi Dvořákovy hudby. Zazněla předehra Můj domov op. 62 vzniklá roku 1882 pro potřeby hry Josef Kajetán Tyl od F. F. Šamberka a Symfonie č. 4 d moll B. 41více

S další českou muzikálovou premiérou v podobě titulu Big vyrukovalo Městské divadlo Brno. Hudební novinka, která se zrodila ze stejnojmenného filmu, pobaví děti, pubescenty i jejich doprovod. Tato muzikálová pohádka obslouží skutečně všechny generace. Big je totiž rodinnou komedii, která dokáže být místy i fantasy podívanou, jindy romanticky nasládlým dílkem o lásce či napínavou záležitostí o unáhleném malém klukovi, s nímž to ale nakonec dobře dopadne.  více

V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.  více

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více

Předposlední koncert brněnského hudebního festivalu Expozice nové hudby nesl název Příběh utrpení a naděje a postavil vedle sebe ve středu 17. října hudbu skladatelů Fausta Romitelliho a Francesca Filideie a výběr z poezie básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka. Vzhledem k tématu večera se hudební produkce odehrála v kapli bývalé brněnské káznice. Příznačně (i přízračně) zvolený podnázev koncertu Dům strach vycházel ze stejnojmenné Zahradníčkovy básnické sbírky. O uměleckou recitaci se postaral Otakar Blaha, díla obou skladatelů pak provedlo hudební těleso Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Koncert/představení režíroval Radim Nejedlý.  více

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se blíží ke konci. Před závěrečným Verdiho Requiem přehlídka ještě včera nabídla koncert brněnského komorního sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase a souboru renesančních dechových nástrojů s doprovodem continua Capella Ornamentata pod uměleckým vedením jeho zakladatele Richarda Šedy v olomouckém kostele Zvěstování Páně. Obě tělesa se věnují převážně interpretaci duchovní hudby 16. a 17. století a podílela se na mnoha jiných společných projektech. V roce 2017 vzniklo z této spolupráce CD věnované dílu pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia, jehož skladby na nedělním koncertu též zazněly.  více

Festival Expozice nové hudby konfrontuje již jedenatřicet let brněnské posluchače se soudobou českou i zahraniční tvorbou. Za tuto dobu si festivalové koncerty dokázaly získat oddané publikum toužící zažít netradiční hudební díla a experimenty na vlastní kůži. Podzimní část nového ročníku včera zahájil vokální cyklus Canti del Capricorno italského skladatele Giacinta Scelsiho v sólovém provedení sopranistky Lore Lixenberg.  více

Milovníci jazzu i artificiální hudby si včera večer přišli na své. Filharmonie Brno zahájila koncertem v Besedním domě již pátou sezónu abonentní řady s názvem Jazz & World Music. Brněnští filharmonici společně s hudebním tělesem Matúš Jakabčic Quintet interpretovali světové skladby – nejen jazzové – v aranžmá vedoucího souboru Matúše Jakabčice. Koncert řídil dirigent a skladatel Pavel Šnajdr.  více

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.  více

V Praze a v Brně vystoupí tento týden anglický zpěvák Chris Norman, zakládající a dlouholetý člen populární skupiny Smokie. V Brně v DRFG Aréně má koncert v sobotu 6. října, v pražském Foru Karlín vystoupí o dva dny dříve.  více

„Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music,“ tvrdí Marian Friedl, který je stejně skvělým hráčem na vlastnoručně vyrobené lidové píšťalky jako na jazzový kontrabas. Právě jeho zkušenosti s různými žánry od folkloru po free jazz plus samozřejmě spojení s podobně stylově rozkročenou Jitkou Šuranskou vedly ke vzniku mimořádného hudebního pásma, které má svůj prapůvod v představení Z kořenů k world music na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Díky grantu z Ministerstva kultury vzniklo album Beránci a vlci s účastí čtyř hudebních uskupení různých stylů (což je dohromady přes dvacet muzikantů a zpěváků), které získalo zaslouženě Anděla v rozšířené kategorii Folk (pod kterou nově spadá i žánr world music). Mezitím v létě 2017 proběhla koncertní premiéra Beránků a vlků opět v Náměšti nad Oslavou (s účastí vydavatele alba Milana Páleše v převleku za Ovčí babičku) a poté další festivalová vystoupení – na Hradeckém slunovratu v Hradci nad Moravicí nebo na Colours of Ostrava. Malým snem Mariana Friedla a všech jeho beránků a vlků bylo přenést pásmo do zvukově čistého prostředí brněnského Sono centra, což se díky úspěšné crowdfundingové kampani povedlo. Zhruba hodinový koncert byl tím pádem nejen prostým „přehráním“ desky, ale především obrovskou oslavou a možná i novým startem projektu – vstříc větším a větším sálům.  více

Prostory brněnských lázní na Rašínově ulici naplnil v neděli večer nový projekt uměleckého spolku Hausopera, kladoucího si za cíl přinést nové a kvalitní kulturní produkce do míst denního provozu, která jinak s hudbou, potažmo přímo s operou, nemají mnoho společného. První vlaštovkou je krátká opera Poslední pólo skladatele - dirigenta Marka Ivanoviće a libretisty - operního pěvce Josefa Škarky pojednávající o dvou přátelích, zamlčené lásce a černém svědomí. Dílo režíroval Petr Hašek, scénografii navrhl Ján Tereba a o světelný design se postarali Pavla Beranová, Michal Hór a Zuzana Bottová. Hlavní postavy ztvárnili Tomáš Krejčí, Aleš Procházka a Andrea Široká. Na akordeon hrála Žaneta Vítová, na vibrafon a bicí pak Kristýna Švihálková. Přednášela Lenka Sedláčková.  více

Nejčtenější

Kritika

Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více