Ilja Reijngoud: Zhudebnit Shakespeara byla výzva

24. říjen 2018, 7:00

Ilja Reijngoud: Zhudebnit Shakespeara byla výzva

V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.

Máte nové album Jay & Kai Tribute And More, které jste nahrál společně s dalším trombonistou. Jak ten nápad vznikl?

To album je poctou dvěma důležitým hudebníkům, J. J. Johnsonovi a Kai Windingovi, a důležitých skupinám, které je obklopovaly. Nahrávku jsem pořídil s trombonistou Bertem Boerenem, který je o deset let starší než já. V poslední době jsme spolu hodně koncertovali a také jsme spolu působili jako učitelé na školách v Rotterdamu a Amsterdamu. Každý hrajeme trochu jiný styl – já modernější, zatímco on zdůrazňuje tradičnější aspekty hry. Já jsem společné album s jiným trombonistou vydal naposledy před nějakými patnácti lety, a tak jsem si řekl, že možná nazrála znovu doba, abych něco podobného udělal. Bert měl od vdovy po Kai Windingovi skladby, které nikdy nebyly publikovány. Vybrali jsme tedy osm jeho kompozic, já jsem je zaranžoval, přidal jsem k nim tři svoje skladby a jednu od J. J. Johnsona, a tak vzniklo album.

Jak si v takovém projektu rozdělují dva trombonisté role?

Trombonisté natáčejí společná alba docela často, je to vlastně obvyklejší než u trumpetistů nebo saxofonistů. V tomto konkrétním případě je mezi Bertem a mnou tak velký rozdíl ve zvuku i ve způsobu hry, že bylo snadné rozhodnout, kterému z nás která ze skladeb lépe sedne a bude v ní tedy mít vůdčí roli, případně kde budeme rovnocennými partnery. Myslel jsem na to už při aranžování. Přemýšlel jsem, komu z nás se co bude hrát lépe. Ovšem já takto uvažuji vždy, když aranžuji pro konkrétní kapelu. Nedělám to tak, že bych psal hudbu a teprve potom si pozval muzikanty. Snažím se skládat pro konkrétní hráče.

Do Česka jste přijel jako host brněnského Cotatcha Orchestra. Jak vznikla tato spolupráce?

Jiří Kotača studoval hru na trubku v Rotterdamu, kde učím a kde také vedu studentský big band. Jiří hrál v našem bigbandu nějakou dobu také. Když roční pobyt v Nizozemsku ukončil, měl jedno přání. Že pokud bychom hráli na Nord Sea Jazz Festivalu, chtěl se k nám ještě jednou připojit a této akci si zahrát. Na festivalu jsme vystoupili, Jiří přijel a zahrál si s námi. A já jsem mu v té souvislosti v legraci řekl, že mě musí na oplátku pozvat na koncert do Česka. Uplynuly čtyři roky a stalo se to. Jiří pro mě uspořádal tři koncerty a dva workshopy. Jiřímu se už v našem školním bigbandu líbila moje hudba, kterou jsme tehdy hráli. Zeptal se mě tedy, jestli může jeho orchestr hrát mé skladby a jestli bych si je mohl zahrát s nimi. Tak tato naše spolupráce vznikla.

Jak jste vybírali repertoár?

Konkrétní skladby vybral Jiří. Já jsem vyrozuměl, že jeho orchestr má více projektů – tradičnější, moderní a ještě nějaký další. Tato naše spolupráce měla být v rámci moderního projektu. Vybral tedy kompozice, které mají modernější charakter, jsou méně swingové. Je mezi nimi jedna velmi stará skladba a pár novějších. Samozřejmě jsem do toho také mluvil, něco jsem jim doporučil, ale Jiří měl poslední slovo.

Jaká byla vaše reakce na jeho výběr a na to, jak si brněnští muzikanti s vaší hudbou poradili?

V první řadě musím zdůraznit, že je to opravdu skvělá kapela. A to neříkám proto, že bych se jim snažil pochlebovat a usiloval tak o další pozvání (smích). Skutečně jsou to skvělí hráči, navíc jsou zvyklí hrát bez dirigenta, který by stál před nimi. Jsou si tím pádem jistí sami sebou, vědí přesně, co mají dělat, dokonale znají skladby, které hrají. Já jsem jim vždy jen odpočítal takt a sem tam jsem řekl něco k dynamice, ale to bylo všechno. Už první den, když jsem přijel a poslechl jsem si je při první zkoušce, to znělo velmi dobře.

Jedním z vašich nejúspěšnějších projektů bylo The Shakespeare Album, za které jste v Nizozemsku obdržel cenu Edison, obdobu českých Andělů. Proč jste zhudebnil právě Shakespearovy verše?

Moje matka byla učitelkou angličtiny. Měla velmi ráda anglickou literaturu – Shakespeara i moderní básníky – a také jazz a vždy se to snažila nějak propojit. Já jsem si řekl, že bych mohl zkusit něco podobného. Vybral jsem tedy deset svých oblíbených Shakespearových sonetů a napsal jsem k nim hudbu. Bylo to docela náročné, protože sonety mají všechny stejné metrum a stejný počet veršů. Bylo tedy obtížné udělat z nich písně, které by se navzájem nepodobaly. Bral jsem to jako velkou výzvu.

Když zhudebňujete poezii, snažíte se jít hudbou po významu slov, nebo proti němu?

V případě Shakespearových veršů jsem se snažil naladit na význam slov. Přemýšlel jsem, jaká atmosféra nebo jaká konkrétní melodie by se k nim hodila. Jinak moc často nepíšu hudbu na už existující texty. Párkrát jsem psal melodie, ke kterým poté mí přátelé nebo moje žena napsali slova, ale to je trochu jiná situace.

Když komponujete, máte v hlavě nějaký příběh?

Když mám psát hudbu na už existující slova, pak samozřejmě pracuji s příběhem v textu. Ale jako jazzový skladatel mnohem častěji skládám hudbu beze slov. Určitě dobře víte, že názvy jazzových kompozic často nemají žádný význam, jsou to naprosté nesmysly a i já mám takových nesmyslů na svém kontě spoustu. Shakespearovy sonety nemají žádné názvy, jen čísla. Já své instrumentální skladby pojmenovávám třeba podle toho, co se mi přihodilo v ten den nebo týden. Nebývá to nic závažného.

Podílel jste se na albu brazilského skladatele Ivana Linse a jeho Metropole Orchestra, které získalo Latin Grammy. Je pro vás brazilská nebo latinskoamerická hudba důležitá?

Ano, ale nesouvisí to pouze s Ivanem, na jehož oceněném albu jsem hrál pouze jako člen trombonové sekce orchestru. S Ivanem jsem vedle toho spolupracoval i v menší sestavě a kromě toho jsem byl členem jedné nizozemské skupiny, která se přímo věnovala brazilské hudbě. Latin-jazzu se často věnuji ve spolupráci s nizozemským bubeníkem Lucasem van Merwijkem, který má svůj vlastní big band a další uskupení. Pro jeho orchestr aranžuji například kubánskou nebo portorickou hudbu. V těchto stylech se tedy vyznám více než v hudbě brazilské. Jako jazzový sólista samozřejmě občas hraji „povinné“ Jobimovy skladby, ale ty se liší od složitých rytmů a harmonií, které brazilská hudba nabízí. Svou pestrostí je mnohem zajímavější než afrokubánská salsa. Já brazilskou hudbu vlastně hraji poměrně často, spolupracoval jsem také s kytaristou Nelsonem Fariou a dalšími brazilskými hudebníky, ale nepovažuji se za velkého odborníka.

Jaká je vůbec současná situace jazzu v Nizozemsku? Je oblíbený?

Situace je dobrá, jazz je na vzestupu. Působí u nás mnoho dobrých hráčů, školy jsou plné výborných muzikantů včetně zahraničních studentů. Ovšem trh od doby hospodářské krize stagnuje. Hudebníků je mnoho a často nemají kde hrát, přestože má jazz u nás podobný status jako klasická hudba. Máme mnoho hudebních škol, možná až příliš, jazz se hraje v divadlech, ale klubů dost není.

Album Jay & Kai Tribute And More sice právě vyšlo, ale pracujete už na něčem novém?

Vždy mám v hlavě nějaký nový projekt. Jenže příprava každého alba se skládá z mnoha činností. Nejprve musíte napsat hudbu, pak dáváte dohromady kapelu, sháníte peníze. Potom je třeba album nahrát, zmixovat, zmasterovat, připravit booklet, vytisknout jej… Zmíněné CD vyšlo před třemi týdny a já je nyní musím prodat. Nové projekty budou muset počkat.

Ilja Reijngoud/ Foto David Poul

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Brněnské skupině Hrozně pomalu táhne na čtyřicítku – koncertovat začala v roce 1982. Po několika kazetách a neoficiálních nahrávkách vydala až v roce 2013 svůj debut na CD, album Už není čas. Novinka Ticho, na které kapela pracovala v posledních dvou letech ve studiu Indies, překvapí čistším zvukem a jasně slyšitelným napětím ve stavbě písní.  více

Filmový festival ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity přinesl ve dnech 17.- 19. Května neobyčejně zajímavé projekce, připomínající významné osobnosti z univerzitní historie. Hned první z nich měla kromě vztahu k přírodním vědám i zásluhy o studium lidové písně. Profesora Vladimíra Úlehlu (1888 – 1947) připomněla v pátek 17. května působivým vystoupením jeho pravnučka Julia Ulehla.  více

Letošní fanzin Jazzman hudebního festivalu JazzFest byl plný obsažných medailonů i statí a objevila se v něm i pozoruhodná glosa dramaturga Českého rozhlasu Jazz Petra Vidomuse s provokativním titulkem Jazz nemusí být pánským klubem. Zamýšlí se nad genderovými stereotypy, kterých se světová (potažmo ani česká) jazzová scéna ještě úplně nezbavila. Skvělých sólistek ovládajících nástroje dříve zcela vyhrazené mužům přibývá. Přestože genderové kódování, které Vidomus pregnantně ironicky popsal, ještě není zcela překonáno, JazzFest letos výrazně přispěl k jeho postupnému odbourávání.  více

Během čtyř let, které od sebe dělí vydání prvního alba Záhir a druhého s názvem O Písni, se skupina Lee Banda virtuálně přemístila (dříve uváděla jako svůj domicil Adamov, nyní Jedovnice), dostala se na tzv. divokou kartu do semifinále Porty v Řevnicích a především lehce posunula svůj hudební styl. Zatímco na debutovém albu šlo o folkrockový střední proud, těžící ze zvuku elektrické kytary, na novince převažují akustické kytary, často v kombinaci s mandolínou a dalšími akustickými nástroji.  více

Šest let po předchozím albu Malý kluk přichází hravá kapela Listolet s novinkou. V názvu má sice pouze „pětiminutového“ tuláka, ale album vznikalo během pěti let v jednom studiu v Západních Karpatech „a dále v kuchyních, obývácích, sklepech a děcácích na mnoha místech“, jak se píše v bookletu. Jeho součástí je ostatně mapa Evropy s čísly přiřazenými k jednotlivým skladbám. Nejde však o to, ve které zemi která píseň vznikla nebo byla natočena. Důležitější je možná citát kapely: „Album stavíme jako obraz pro uši, pod fasádou folkrockových písní je mnoho detailů skrytých ve zvukových záhybech. Co skladba, to zvuková krajina, jiný příběh.“  více

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více

Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.  více

Letošní osmnáctý ročník JazzFestuBrno se výjimečně neuzavírá koncertem, ale jedinečnou (pro světové festivaly ovšem nikterak výjimečnou) sérií muzikantských a tanečních workshopů, zde ovšem zaměřených na dětské frekventanty. V sobotu 4. května se v příjemném prostředí Café Práh, v sousedství Vaňkovky, ujmou svých dětských žáků výrazné mladé osobnosti jazzové scény: Beata Hlavenková (pianistka a lektorka kompozice), Dano Šoltis (vedoucí bubenické třídy) a multiinstrumentalisté Jiří Slavík a Marian Friedl (průvodci Toulek po jazzových cestičkách), které doplní Kateřina Hanzlíková s lekcemi Tancohraní. S výjimkou kompozice, kde se přepokládá účast dětí starších dvanácti let, jsou ostatní „třídy“ otevřené i těm nejmenším. Další informace jsme si vyptali od spoluautora nápadu na dětský workshop a ředitele JazzFestu Brno Viléma Spilky.  více

Muzikál Nine podle legendárního filmu 8 a půl režiséra Fredericka Feliniho připravilo v režii Stanislava Moši jako předposlední premiéru sezóny Městské divadlo Brno. Na zdejší hudební scéně vypravili místy až lechtivou erotickou šou, které vévodí zajímavá scéna, zdařilé kostýmy, výtečné hudební nastudování a energie ženského herectví. Smyslnost některých taneční čísel naštěstí nepřebila ústřední téma hrdinovy krize: středního věku, umělecké i vztahové.  více

Letošní ročník festivalu JazzFestBrno měl několik vrcholů – záleželo samozřejmě na osobním vkusu každého návštěvníka, na jeho očekáváních a samozřejmě na tom, kdo toho kolik stihl navštívit. Pro autora článku patřil k vrcholům žánrově a aranžérsky pestrý večer s basistou Stanleym Clarkem 23. dubna a také předposlední koncert festivalu, vystoupení „toho druhého“ Avishaie Cohena v Huse na provázku 28. dubna. Byla to hudebně čistá esence jazzu s poselstvím. Naléhavá, srdcervoucí a poetická.  více

Jeden z hudebních vrcholů minulého týdne představoval koncert hudebního seskupení Malina Brothers se dvěma jedinečnými hostujícími hudebníky, Kateřinou García a Charlie McCoyem v brněnském Sono Centru. A protože se při vystoupení pořizoval profesionální videozáznam s televizní technikou pro první live DVD této kapely, byl mimořádný i samotný večer – délkou i kvalitou.  více

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více