Iva Bittová: Moje hudba bude vždy můj hlas s houslemi

Iva Bittová: Moje hudba bude vždy můj hlas s houslemi

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.

Vaše poslední album nazvané Iva Bittová je složeno ze skladeb nazvaných Fragment I až XII. Jak fragmenty vznikly – rozbila jste jednu věc na dvanáct kusů, nebo vzala malý kousek ze dvanácti různých věcí?
Vzniklo to přímo ve studiu, kde jsem nahrávala svoje skladby a zároveň nabízela producentovi svůj materiál, který jsem si připravila. Po celém dni hledání jsme přistoupili na cestu studiové improvizace. Začala jsem nahrávat živě různé nápady, které v té chvíli vznikaly, a naočila tolik materiálu, až producent Eicher řekl, že to bohatě stačí. Potom jsme z toho vzali jednotlivé kousky, které měly ucelenou myšlenku, a v momentě, kdy přišlo na to, jak je pojmenovat, tak mě úplně spontánně napadlo, že by to měly být Fragmenty. Ty hudební myšlenky, které se rodily, mohly být i delší, ale nakonec jsou to jen střípky. A nejjednodušší bylo je očíslovat – kdybych jejich nálady a atmosféry pojmenovala, byla by to už další úroveň tvorby. Jsou tam také úryvky skladeb, které jsem v poslední době napsala. Je to Farewell na text Chrise Cuttlera o stárnutí ženy a ještě jedna na text Gertrude Stein. Ten jsem zhudebnila původně pro baletní představení v New Yorku a tady je z něj zase jenom úryvek.

A teď, když je album hotové, co si s ním má počít posluchač – má si z jednotlivých úryvků něco poskládat, nebo domyslet zbytek ke každému zvlášť?
Ta hudba, která vznikla, je dostatečně emotivní a spontánní. Myslím, že se nám podařilo vytvořit takovou atmosféru, že pozorného posluchače přivede do určitého prostoru, času a nálady. Ne vždycky je nutné ten okamžik za každou cenu pojmenovat, spíš je nutné hledat si svůj záchytný bod a nechat se jím unést. Natáčení nebylo moc dlouhé, trvalo jen dva a půl dne, a podařilo se nám během něj přenést do pradávného času. Zazní tam kořeny starého věku.

Mnozí označovali nahrávku čistě se zpěvem a houslemi jako návrat k vašim vlastním hudebním kořenům – co vlastně pokládáte za svoje hudební kořeny?
Je to určitý pohled na svět, který se mi formuje během celé mé hudební dráhy. Já ho potom předávám posluchačům, kteří s ním mohou nebo nemusí souhlasit. A vy ostatní jste tady od toho, abyste to nějakým způsobem ohodnotili, označili a pojmenovali. Já sama to vlastně dělat nepotřebuji.

Proč je fragmentů zrovna dvanáct – je v tom nějaký záměr, magie nebo to tak prostě vyšlo?
To bylo úplně spontánní, vyšlo to tak. Já jsem měla připravené české slovíčko, které by se mi jako název líbilo, ale producent se rozhodl, že stačí uvést jen Iva Bittová. Já jsem měla název Hluboko, který měl souvislost právě s tím dávným časem.

Label ECM jste oslovila vy, nebo přišla nabídka z jejich strany?
Z jejich strany, my spolupracujeme a víme o sobě už nějaký ten rok. Poté, co vydali album s Godárovou Mater, na kterém jsem se podílela, řekli, že by rádi moje sólové album jako vstup do mé tvorby. Příští už by mohlo být i ve větším obsazení.

Pro ECM nahrávají špičkoví jazzmani, v katalogu je i množství vynikajících nahrávek vážné hudby 20. století, bylo natáčení pro takovou firmu něčím specifické?
Náš kontakt i komunikace ve studiu byla velmi intenzivní, byl to dialog, který bych při další spolupráci chtěla ještě prohloubit. Jde o to, abychom si společně ještě lépe ujasnili představu, kam chceme v naší společné práci vlastně jít. Manfred Eicher už si vytvořil takovou pozici a je natolik repektovaný, že nejde o to, aby mu někdo do něčeho mluvil. Jde o sdílnost a porozumění.

Jak vůbec probíhá studiová práce na nahrávání alba, kde jen hrajete na housle a zpíváte. Člověk by řekl, že byste si to mohla nahrát doma v kuchyni…
Určitě, a většinou tak i tvořím. Ale ve spolupráci – ať už je to s producentem, jiným muzikantem nebo režisérem – vzniká další vrstva, jakési vibrace a tření. Vždycky vám to přinese další podněty. Jako když vaříte, jste zvyklý na určité ngredience, najednou přidáte něco jiného a cosi se změní. Moje hudba bude vždy můj hlas s houslemi, ale zároveň jdu pořád po takových malých krůčcích dál. Nabaluji si zkušenosti a ze spolupráce s dalšími lidmi si odnáším důležité věci pro sebe. Devadesát procent věcí ale vzniká u mě doma, hlavně při cvičení na nástroj. Proto je pro mě důležité žít v klidu a trošku stranou, abych měla intenzivní kontakt s tím, co tvořím, s nástrojem i hlasem. V Americe nežiji proto, že bych potřebovala být v New Yorku, ale proto, že můžu žít uprostřed přírody, kde je absolutní klid.

Býváte označována za multižánrovou osobnost: dělíte si hudbu na žánry, má to vůbec nějaký smysl?
Nedělím.

Takže houseové album s Javasem, Elvira v Giovannim, všechno je to jedna hudba?
Ano, všechno je to hudba.

Jak se vůbec člověk prosadí a proslaví ve „velkém“ světě, co je k tomu potřeba kromě práce a kusu štěstí?
Každý tvůrčí člověk to má nastavené jinak a je to asi trochu jiné než třeba u podnikatelů, kteří pronikají do světa. Já jsem měla to štěstí, že jsem to odstartovala v době komunismu, kdy tomu, co dělám, nikdo ani nerozuměl. Nepoužívala jsem žádné silné texty proti režimu, byla to jen zvláštní hudba. Mohla jsem hrát po světě a bylo to zřejmě něco tak ojedinělého, že si to lidé mezi sebou rychle řekli. S tím přišly i kontakty, příležitosti hrát na festivalech, bylo to strašně rychlé. Kdybych začínala dnes, bylo by to asi těžší. Všechno je na jiné bázi, komunikace v internetovém světě je jiná a je v tom hodně marketingu. U mě to bylo spontánní a žádný recept nemám. Velkou roli v tom ale hraje originalita – když děláte hudbu, která má v konkrétní zemi silné zázemí, máte to těžké. Vždycky v tom musí být ještě něco navíc. Chce to talent, ale i zodpovědnost vůči talentu, je potřeba stále na něm pracovat, pokud si chcete udržet publikum. Já mám všude plné koncerty, ale necpu se do megaprojektů ani obřích sálů. V místě pro čtyři sta lidí jsem navíc ještě schopná zahrát akusticky bez ozvučení.

Fragmenty vypadají jako totální protipól vašeho předchozího alba Zvon, kde vás doprovází Pražská komorní filharmonie. Co vás přivedlo k tomu, abyste natočila svoje starší věci v symfonických aranžích? (Mělo toto orchestrální nahrávání nějaký vliv na váš „útěk“ k co nejkomornějšímu zvuku?)
My už jsme nějakou dobu předtím s Petrem Ostrouchovem uvažovali o realizaci živého koncertu s orchestrem a Čikori a několik vystoupení proběhlo s filharmonií ve Zlíně. Od toho jsme se dostali i k tomu, že bychom to zaznamenali ve studiu. S Beatou Hlavenkovou jsme oslovily Pražskou komorní filharmonii a natočili jsme album ve studiu Sono. Je to průřez mojí tvorbou od samého začátku a většina těch skladeb opravdu vznikla jen s houslemi nebo s kytarou. Když máte najednou k dispozici obrovský zvuk, může výsledek snadno sklouznout i ke kýči. Podmínka proto byla, že se budeme v aranžích snažit zachovat intimitu jednotlivých skladeb, což se nám, myslím, podařilo. Na albu hostuje i Schola Gregoriana nebo dívčí sbor z Beskyd, všichni odvedli výbornou práci a já mám z té nahrávky ohromnou radost. Kdokoliv ji slyší – i když třeba nerozumí textům –, poukazuje na to, že je z ní cítit spousta radosti ze samotného hraní. To je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v hudbě vůbec a jsem vděčná všem, kteří se na albu podíleli, že se nám to podařilo.

Jaké to bylo probírat se staršími skladbami a rozhodovat se, která z nich si zaslouží nový kabát?
Skladby jsme vybírali společně, ale myslím, že bylo celkem zřetelné, které skladby jsou pro takový účel vhodné a neměli jsme žádné pochybnosti. Třeba Uspávanka, kterou jsme na text Jana Skácela složili s Vladimírem Václavkem pro Bílé inferno, je takový pseudohit, ale zároveň má v sobě intimní kouzlo.  

Symfonická aranžmá dělali Petr Ostrouchov a Beata Hlavenková. Lišil se v něčem jejich aranžérský a třeba i lidský přístup?
Určitě a myslím, že posluchač by to mohl sám poznat. Beata má takovou ženskou ruku a cit, třeba v Paraskevě je slyšet, jak si pohrála se zvukovými barvami. Petr je zase ráznější, má velký cit pro použití dechových nástrojů, hodně dobře udělal třeba aranžmá pro Zelený víneček a pro Zvon. Já jsem hodně ráda, že u toho byli dva lidé s odlišnými názory, takže je ta deska barevnější.

Spolupráce s Beatou Hlavenkovou vám zřejmě sedla, společným koncertem jste i otvíraly brněnský klub Ottoman Trumpet. Chcete ve společném hraní pokračovat?
My jsme hudebně i lidsky napojené, velmi si rozumíme, každá máme svoje projekty a cesty, ale obě také víme, že kdykoliv bude možnost spolupracovat, tak v tom budeme rády pokračovat. Ať už v duu, přes nějaké aranže nebo jakékoliv jiné příležitosti.

Jak jste daleko s Requiem Aleše Březiny, které připravujete na příští rok?
Zatím studuji svůj part, ale zatím ještě neznám ani přesné datum, kdy dojde k provedení.

Jaké jsou vůbec vaše plány v nejbližší době, chystáte něco zvláštního?
Plánů mám spoustu, v létě jsem hrála se svým americkým triem Evian, připravuji nový autorský projekt s dětmi v Ostravě, na podzim bych měla odehrát také několik koncertů na turné v Brazílii, kde budu spolupracovat s místním orchestrem a několika dalšími muzikanty. V Brně mě čeká příprava na Velikonoční festival duchovní hudby – s Vladimírem Maňasem pracuji na Tenebrae z Jistebnického kancionálu v češtině, kde budu mít možnost vlastních hudebních vstupů.

Cítíte se jako Brňačka, Američanka, z Lelekovic, nebo jste doma tam, kde si pověsíte kabát?
Ať jsem kdekoliv, tak hlavně hledám zázemí. Potřebuji mít klid, čisto a možnost nerušeně pracovat. Jsem ráda, když je to uprostřed přírody, když tam můžu i odpočívat a dýchat čistý vzduch. Cítím se jako člověk, který se snaží být co nejvíc srovnaný a připravený na to účinkovat kdekoliv. Hlavně se snažím udržet v natolik dobré kondici, abych všechno to cestování snášela a byla připravená na koncert tak, jak se sluší a patří.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Světovost Ivy Bittové dokládá právě to, že na dvou tak rozdílných albech dokáže vystupovat stejně důvěryhodně, být sama za sebe.  více

Z budovy Hudební fakulty JAMU zmizela nezajímavá restaurace a nahradil ji nový klub s bizarním názvem a velkými hudebními ambicemi. V úterý večer zahájil jeho provoz koncert Ivy Bittové s Beatou Hlavenkovou.  více


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více