Ivo Kahánek: Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho

Ivo Kahánek: Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho

S klavíristou Ivem Kahánkem jsme debatovali v kavárně na Malostranském náměstí, kam přispěchal z vyučování na HAMU. O Praze ale nepadlo ani slovo, myšlenkami jsme byli především u Leoše Janáčka, Bély Bartóka a navazujících témat. Probírali jsme, jaký potlesk patří k Janáčkovi a jaký k Chopinovi, jak se doprovázejí zpěváci, případně jak se vybírá klavír za čtyři miliony, které vám nepatří. Ivo Kahánek vystoupí na festivalu Janáček Brno 2016 s orchestrem PKF – Prague Philharmonia, jako sólista a ještě bude doprovázet písňový recitál Martiny Jankové.

 Jak často zařazujete hudbu Leoše Janáčka do svých koncertních programů, stojí o ni pořadatelé a publikum?

Zařazuji ho velmi často, protože ho mám rád, celé jeho klavírní dílo hraji a navíc je to dobrá hudba na vytváření dramaturgie koncertů. U pořadatelů je to jak kdy: někdy jsem překvapen, jak kontroverzním autorem pro většinu publika Janáček pořád ještě je. Já bych se nedivil tomu, kdyby tyto vášně budil pozdní Bartók nebo nějaká šílená avantgarda 20. století. Ta je sice mnohými odmítána, ale ještě jsem snad nenašel autora, který by byl tak odmítán jako Janáček. Mně pořád připadá i ve své naježenosti dost hezký, je to krásná hudba. Má ale určitý dar zasáhnout velmi hluboké emoce a uvolnit stavidlo jakýmsi nepříjemným věcem, protože jsem snad ještě nepotkal člověka, kterému by Janáček byl lhostejný. Buď potkám lidi, kteří ho naprosto adorují, nebo lidi – a taky jich není málo –, kteří říkají: „Proboha cokoliv, jenom ne Janáčka.“ Dovedu si představit autory, kteří jsou agresivnější, zvukově extrémnější, a přesto je to Janáček, kdo vzbuzuje tyhle kontroverze. I tak ho zařazuji do programů velmi často a nemám pocit, že by si někdo stěžoval. Lidé jsou z něj často spíš takoví opaření. Vyvolává i úplně jiný druh potlesku než když zahraji třeba Chopina. Po Janáčkovi má potlesk pomalý nájezd, jako by byl trochu zaražený, ale potom strašně dlouho graduje. U těch efektních věcí je to takový výbuch.

Co znamená Leoš Janáček jako klavírní autor – čím je pro interpreta mimořádný a jedinečný?

U Janáčka je zajímavá už základní inspirace. Jiní autoři se inspirují lidským hlasem nebo třeba instrumentací, ale u Janáčka nejen že jsou to inspirace lidové, ale navíc jsou vázané na cimbálový způsob hry. Janáčkova technika se neodvíjí od toho, jak se skladba hraje nejlépe a jaký prstoklad zvolit pro nejlepší výsledek, ale tím, jak to prstokladem co nejvíc ztížit a rozsekat, aby výsledkem byl cimbál. Má ve svých skladbách strašně intenzivní sdělení, ale vůbec nepomáhá klavíristovi ve stylizaci. Drží často klavír v ohraničených mantinelech, hodně to „cpe doprostřed“. Tudíž se pohybuje v úzkém prostoru tam, kde by drtivá většina ostatních klavírních skadatelů použila krajních rejstříků. Zároveň do hudby ale potřebuje dostat obrovskou naléhavost, výraz a sofistikované hlasy v polyfonii. Potom se to hůř hraje, protože témbr od hlubší střední polohy po nižší vysokou neskýtá tak velké rozdíly, abych mohl hrát tolik hlasů a zároveň si nepřekážel. Janáčkovo klavírní dílo také nese hodně rysů romantismu, ale vždy se na poslední chvíli „zježí“ na něco jiného. Ochudit Janáčka o romantismus a krásu, která v něm nepochybně je, by bylo chybou. Zrovna tak by ale bylo chybou ho ochudit o tu drsnost a „ošklivost“. Zachycení obou poloh a jejich správné doplnění je velkým specifikem jeho díla. Když si projdu většinu Janáčkova klavírního repertoáru, tak mi připadá, že pořád řeší konflikt člověka, který něco strašně intenzivně prožívá a na druhé straně osudu, který je bezemoční a absolutní. Ten konflikt je v Sonátě  1. X. 1905, v Chodníčku, je prakticky ve všem. To je další Janáčkovo specifikum.

Co se týká té nahuštěnosti: není daná tím, jaký měl Janáček klavír?

To jednak, ale třeba Chodníček je napsaný pro harmonium. Některé části jsem na harmonium slyšel nahrané a je zajímavé, jak některé působí úplně komicky, ale jiné naopak fungují. Je v nich spousta přidržovaných tónů a ty znějí na harmoniu dobře. Janáček je rozhodně pro pianistu, který se nechce předvést, ale chce se beze zbytku vyjádřit. Je pro mě z té nejužší hrstky autorů, u kterých se nikdy nemusím přetvařovat: ať je mi dobře nebo špatně, je mi pořád strašně blízký. Nemusím přemýšlet o stylu, protože ho cítím.

Budete hrát také Klavírní koncert a Rolnické písně Bély Bartóka. Co spojuje Bartóka s Janáčkem, a co je naopak rozděluje?

Pro mě je Bartók dalším logickým krokem a půdou, kterou bych po Janáčkovi rád prozkoumal. Oba spojuje relativní geografická nedalekost, temperament, inspirace lidovou hudbou. Určitě je rozděluje klavírní stylizace, v níž byl Bartók dál. U Janáčka pořád hraje velkou roli lidský hlas – u Bartóka sice taky,, ale Bartók byl přece jen profesionální pianista. Bartók také žil v trošku jiné epoše, společnost byla malinko jiná. Myslím, že oba byli trošičku chorobní, u Bartóka je to zjevnější, i jeho prostředky jsou extrémnější. U Bartóka narozdíl od Janáčka není ani stopa dekorativnosti, z každého tónu musí vydolovat maximum. Janáčka jsem nikdy hrát neslyšel, ale myslím si, že to byl druh temperamentu, který vybuchl a vybuchoval i decibelově. Nějaké nahrávky Bartóka jako klavíristy jsou ale zachované a je v nich zajímavý faktor jakési tichosti. On byl fyzicky subtilní a tichý, a stejně tak i hrál. U něj je znepokojivost spíš v určité suchosti a tichosti než v hlasitosti. To mi připadá jako zásadní prvek, se kterým budu dost pracovat.

A jaký je Bartók pro klavíristu, hraje se dobře?

Bartók je zajímavý v klavírní stylizaci. Když klavírista studuje jeho první nebo druhé dílo, tak není nijak nehratelné, ale je nezvyklé. Je to jiná faktura, věci se hodně rozdělují do dvou rukou, ale pro klavíristu ne úplně přirozeným způsobem. I některé rytmy se obtížně počítají, je to taková matematika chaosu – narozdíl třeba od Stravinského, kde je to opravdu logika. Myslím, že Bartók se vlastně člověku nemá hrát dobře. A ty permanentně přítomné obtíže i rytmická nejistota navozují dvojlomnost a chorobnost, o které jsem mluvil. Ale udělat téma festivalu Janáček – Bartók je skvělý počin a není laciný, i když se nabízí. A pokud lidé přijdou, tak gratuluji oběma stranám – pořadatelům i publiku. Oba skladatelé mají obrovský vztah k dnešku. Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho a která tím potírá jakékoliv pocity a prožívání. Člověk prožívá ve chvíli, kdy má v sobě nějakou kontroverzi, a v dílech obou autorů je obrovská naléhavost sdělení, ale není v nich snadnost. Jejich hudbu nelze poslouchat – té se buď účastníte, nebo ne.

Na jednom z koncertů budete doprovázet sopranistku Martinu Jankovou a barytonistu Romana Hozu. Není to pro klavíristu obecně trochu nevděčný úkol?

Nevděčný úkol je to z hlediska PR – to říkám rovnou. Když jsme natáčeli janáčkovské CD s Martinou Jankovou a Tomášem Králem, tak jsme ho brali jako komorní projekt, kde jsou všichni nezastupitelní. Ale potom bude devět desetin recenze o ní a o klavírístovi se řekne, že doprovázel citlivě. Když jsem to zažil poprvé, tak jsem si říkal, že jsme to přece brali jinak, ale potom jsem si uvědomil, že tohle je prostě úzus a tak se na věc nahlíží. Ta práce byla do té míry hezká, že mi tyhle věci vynahradí. A jestli se o mně kvůli tomu bude psát v novinách deset řádků nebo tři, to je mi jedno. Generálně jsem raději, když se o mně píše, než nepíše, ale slávu si slíznu za něco jiného. 

Jak se těšíte na koncerty do vily Tugendhat – nebude samotné prostředí světoznámé stavby příliš velká konkurence pro samotnou hudbu?

Pro mě to tak není, prostředí a hudba by se měly spíš umocnit a myslím, že to byl i záměr pořadatele. Já jsem byl ve vile Tugendhat jen jednou asi na deset minut a to prostředí je tak nakažlivé a fascinující, že se tam u piana už vidím. A speciálně hra s prostorem, kterou tam architekt rozehrál, je strašně umocňující, protože prožívání hudby v prostoru bude ve vile ještě úplně jiné. Nebojím se tedy, že by to byla konkurence.

Pomáhal jste vybírat Steinwaye pro Filharmonii Brno. Kolik nástrojů jste vyzkoušeli, než jste byli spokojení?

Myslím, že to bylo z osmi nástrojů a výběr trval asi půl dne. Na jednu stranu je to velmi zábavná činnost, protože dostanete osm nových Steinwayů, hledáte nuance a povídáte si o nich s ostatními, kdo jsou u toho. Na druhou stranu je to velká zodpovědnost, protože jsem vybíral bez špetky spoluúčasti nástroj za 4 miliony, který bude někde dalších 15 nebo i 20 let stát. Budou na něj hrát všichni, determinováni tím, co jsem vybral, takže je to trošku svazující. Navíc každý nástroj má svoje a klavír, který zní dobře před orchestrem, nemusí znít dobře ve studiu, a naopak. Firma Steinway má sice vysokou úroveň, ale ani tak nemusí být všechny nástroje dobré. Když jsem udělal první probírku, tak jsem první čtyři klavíry zavřel rovnou, aniž bych je dál zkoušel. A ve finále jsme se hodně bavili o dvou. Zatím bych podle reakcí pianistů i vedení Filharmonie Brno řekl, že jsme se snad trefili. I Fazil Say, který klavír inauguroval, říkal, že by si na něj chtěl něco natočit.

 Jaké jsou vaše nároky na klavír – na jaký jste ještě ochotný hrát a co je pro vás už neúnosné?

To je dobrá otázka pro českého pianistu. Rád bych měl takové nároky, že bych si říkal jako pan Sokolov, že nebudu hrát na nic staršího deseti let. Na druhou stranu bych si s tím v Česku moc nezahrál. Kdybych přišel do Rudolfina a stálo tam něco, co vůbec nevyhovuje nárokům – což se nestalo a nestane – tak bych se ozval. Ale když přijedu do Mnichova Hradiště – neberte to adresně –, tam sedí plný sál lidí, kteří se těší na muziku, a na pódiu stojí „bedna od brambor“, tak si plivnu do dlaní, vezmu to jako výzvu a co půjde, to udělám. Neumím si představit, jak by ten klavír musel vypadat, abych tam publikum nechal sedět a řekl, že na něj nebudu hrát. To by snad musely chybět kávesy. Obecně se ale situace aspoň u větších a středních pořadatelů zlepšuje, i těch Steinwayů už je tu hodně. Problém je spíš se servisem, ne každý pořadatel třeba ví, že klavír nestačí jenom ladit.

V hlasování diváků pořadu Všechnopárty jste získal 74 % hlasů v konkurenci herce Milana Kňažka a hokejisty Vladimíra Martince. Cítíte se jako hvězda?

Mediální hvězda je Jágr. Nebudu popírat, že určitá popularita je i pro klasického muzikanta dobrá, protože i pořadatel – ať už má sebeušlechtilejší a sebeumělečtější záměry – potřebuje ideálně naplnit sál. A když člověk párkrát proběhne televizí a médii, tak sál naplní snáze, to je velmi jednoduchá matematika. Všechnopárty byla celkově příjemný zážitek a když potom lidé říkají, že to viděli a dobře se bavili, tak mi to i lichotí.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem DIVA.

Ivo Kahánek/ foto Dušan Martinček

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Jakou měrou lze zasahovat do hudební, výrazové a afektové struktury dramatického díla aniž by režisér, hudebník, tanečník nebo zpěvák vytvořil vnitřně nekonzistentní chiméru? Dává výsledek ještě smysl? To jsou palčivé otázky soudobých inscenačních snah. Ne vždy vše musí být do očí bijící. Příkladem může být svérázné provedení opery L’Amor non ha legge Antonia Caldary při šestém ročníku Olomouckých barokních slavností. Opera vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte Johanna Adama von Questenberg. Těleso Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka provedlo novodobou premiéru opery v prostředí olomouckého konviktu počátkem týdne.  více

Hostem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou bude v pondělí 30. července anglický písničkář John Smith. Pořadatelé o něm hovoří jako o „utajeném pokladu vytříbeného folkového písničkářství“ a vyzdvihují jeho loňské album Headlong s osobními vyznáními manželce Joanně. Se Smithem, kterého jeho kytarový idol a vzor John Renbourn označil za „budoucnost folku“, jsme hovořili telefonicky.  více

Budova Českého rozhlasu Brno se po rekonstrukci chlubí novým studiem. Studio VII bylo obrazně pokřtěno koncertem Na živú notečku z folklorní řady Na moravskou notu Českého rozhlasu Brno a Zlín. Hudebního zasvěcení se ujala Horňácká muzika Petra Mičky, jejíž primáš je zároveň jedním z rozhlasových redaktorů. Jako hosté se představili velmi nadaní mladí zpěváčci Anička Mičková a Janíček Pavlík a také legenda horňáckého folkloru majstr Martin Hrbáč. Celý více než hodinový program je možno shlédnou na youtube kanálu Českého rozhlasu.  více

V sále slavkovského zámku se včera odehrál závěrečný koncert mezinárodního festivalu Concentus Moraviae. Dvacátý třetí ročník však byl v porovnání s předcházejícími a spíše vážně laděnými koncerty něčím zcela odlišným. Jednotícím prvkem všech koncertů ročníku bylo spojení hudby a humoru napříč epochami a hudebními styly. Zatímco zahajovací koncert nabídl spíše moderní a leckdy i experimentální uchopení hudebního vtipu, ten závěrečný s podtitulem Barokní žerty stavěl na zvukomalebné komice, které dominovaly kukačky, slavíci, žáby i šermíři a bojovníci. O provedení děl se postaral ansámbl Les Passions de l’Ame – Orchester für Alte Musik Bern.  více

Předposlední červnový víkend se většina tuzemských folklorních nadšenců přesunula již po třiasedmdesáté do jihomoravské Strážnice. Toto městečko se zajímavou a dlouhou historií se pravidelně stává dějištěm největšího folklorního festivalu v České republice. Každoročně se ho účastní folklorní soubory, lidové muziky a rukodělní výrobci z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, a také jiných zemí celého světa. Letos to bylo například pestrobarevné Mexiko nebo orientální Indonésie.  více

Verše sonetů Williama Shakespeara včera určily atmosféru ve skleněném pokoji vily Tugendhat. Uskutečnilo se tady poslední uvedení projektu nazvaného Navštívení krásy v rámci festivalu ProART. V tomto večeru došlu ke spojení tance, divadla a hudby, kterážto umění měla přítomným zprostředkovat netradičním způsobem renesanční verše. Martin Dvořák, tanečník a choreograf a zároveň ředitel spolku ProART spolu s herečkou Veronikou Žilkovou a hudebníkem Františkem Chaloupkou vystoupili jako protagonisté těchto milostných veršů.  více

Ačkoliv je spojení hudby a vína odvěké a onu symbiózu opojných melodií s tekutou révou můžeme sledovat napříč dějinami již od dob kultu boha Dionýsa, ke skutečnému a programovému souznění obou dochází zřídka. Pomineme-li slavnosti vína, které kolem měsíce září napříč republikou zkrášlují konec léta, pak víno v úzkém spojení s hudbou bývá jen málokdy středobodem hudebních programů. Včerejší koncert ansámblu Zefiro Torna vedeného Jurgenem de Bruyn v Kurdějově u Hustopečí se pokusil právě tuto dramaturgickou mezeru zaplnit. Koncert z programu 23. ročníku festivalu Concentus Moraviae nabídl totiž kromě rozverných skladeb Orlanda di Lassa, Didiera Lupiho, Giovanniho Bassana, Giovanniho Battisty Fontany nebo Vincenza Galilea i degustaci vybraných vín, kterou komentoval someliér Janko Martinkovič. S životními osudy skladatele pak diváky seznamoval divadelní herec Jan Kolařík.  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš připravil již tradiční oživení prvních letních dnů a to 21. ročníkem série folklorních večerů pod názvem F scéna. Bezmála týdenní festival začal slavnostním galavečerem v kulisách hradu Špilberk, kde se krom domácího pořadatelského tělesa objevil také vzácný host Poddukelský umelecký ľudový súbor – PUĽS z Prešova. Ten mohli diváci vidět také ještě následující den, kdy byl program na Nové radnici již zcela v jejich režii. Třetí festivalový den se i se svými tanečníky předvedl opět VUS Ondráš pásmem s názvem Taneční miniatury.  více

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více

Na včerejším Koncertu hejtmana jihomoravského kraje na slavkovském zámku představil světoznámý kontratenorista Dominique Visse i s nově vzniklým hudebním tělesem Vis musica nevážné, komické a někdy i drze ironické skladby. A nebyla to náhoda. Další koncert hudebního festivalu Concentus Moraviae, jehož letošní ročník je zasvěcen hudbě a humoru, tak svrchovaně naplnil dramaturgickou linku. Visse se navíc s úspěchem představil již na třech festivalových ročnících.  více

Nazpívat album notoricky známých jazzových standardů v překladech do češtiny a přitom si nejen nevylámat zuby, ale dokonce působit přirozeně a v rámci možností i originálně je mimořádně náročná disciplína. Darku Neumannovi, „takové té brněnské figurce“ (jak stojí v bookletu alba) se to povedlo. Na tom, že se zdárně pohybuje na samé hraně sentimentu a bluesové ryzosti, mají velkou zásluhu i texty Ester Kočičkové.  více

Mandolinista Martin Krajíček hraje v kapelách různých žánrů. Má vlastní akustické trio, je členem tria Jitky Šuranské, působí v „mexické“ kapele Mariachi Espuelas a v Cimbal Classicu, hraje klezmer a hru na mandolínu také vyučuje. Od loňského roku je také pořadelem Mandolínového festivalu v Boskovicích. Letošní ročník se bude konat od 8. do 10. června.  více

Skupina D.N.A. Brno, vítěz finále Porty z roku 2011, vydala po čtyřech letech nové album. Vedle nového příjmení baskytaristky (ale stále je to tatáž Barbora, která před lety – tehdy ještě dívčí a dětskou – kapelu spoluzakládala) došlo v sestavě k důležité změně. Novým členem se stal Ondra Bojanovský (syn kapelník FT Primu Aleše Bojanovského), který ovládá rytmické nástroje. Bývalá perkusistka Lenka Ručková se tím pádem mohla naplno přesunout ke klavíru. Jinak zůstává vše zdánlivě při starém: D.N.A. jsou skupina mladých lidí, z větší části klasicky vzdělaných, kteří mají vedle klasické hudby rádi folk. Ten hrají po muzikantské stránce mistrně – k jejich zručnosti, kterou v jednotlivých písních dávají najevo, nelze mít výhrad. Samotný repertoár už na minulém albu vyrostl z dětských let a novinka je pochopitelně i v tomto ohledu ještě o kus dospělejší. Kapela vlastně nepřekvapila nějakým nečekaným posunem. Ale výsledek je o kus vyzrálejší a sebevědomější. A přibylo také vážných, a přitom důvěryhodně podaných témat.  více

Už 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae včera zahájil koncert v Bystřici nad Pernštejnem. Humor a hudba představuje letos spojení, které tvoří páteř a jednotící téma celého festivalu. Dramaturgie festivalu je letos dílem belgického muzikologa a básníka Jellea Dierickxe. Pokud se Dierickxovi podařilo stvořit pestrý program festivalu, který od počátku až do konce nabízí hudební humor ve všech podobách, pak zahajovací koncert bylo možné vnímat jako souhrn popsaného koncepctu. O nelehký úkol provést stylově diametrálně odlišná a humorem propojená díla se v případě včera postaral orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće.   více

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.  více

Nejčtenější

Kritika

Jakou měrou lze zasahovat do hudební, výrazové a afektové struktury dramatického díla aniž by režisér, hudebník, tanečník nebo zpěvák vytvořil vnitřně nekonzistentní chiméru? Dává výsledek ještě smysl? To jsou palčivé otázky soudobých inscenačních snah. Ne vždy vše musí být do očí bijící. Příkladem může být svérázné provedení opery L’Amor non ha legge Antonia Caldary při šestém ročníku Olomouckých barokních slavností. Opera vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte Johanna Adama von Questenberg. Těleso Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka provedlo novodobou premiéru opery v prostředí olomouckého konviktu počátkem týdne.  více