Ivo Kahánek: Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho

Ivo Kahánek: Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho

S klavíristou Ivem Kahánkem jsme debatovali v kavárně na Malostranském náměstí, kam přispěchal z vyučování na HAMU. O Praze ale nepadlo ani slovo, myšlenkami jsme byli především u Leoše Janáčka, Bély Bartóka a navazujících témat. Probírali jsme, jaký potlesk patří k Janáčkovi a jaký k Chopinovi, jak se doprovázejí zpěváci, případně jak se vybírá klavír za čtyři miliony, které vám nepatří. Ivo Kahánek vystoupí na festivalu Janáček Brno 2016 s orchestrem PKF – Prague Philharmonia, jako sólista a ještě bude doprovázet písňový recitál Martiny Jankové.

 Jak často zařazujete hudbu Leoše Janáčka do svých koncertních programů, stojí o ni pořadatelé a publikum?

Zařazuji ho velmi často, protože ho mám rád, celé jeho klavírní dílo hraji a navíc je to dobrá hudba na vytváření dramaturgie koncertů. U pořadatelů je to jak kdy: někdy jsem překvapen, jak kontroverzním autorem pro většinu publika Janáček pořád ještě je. Já bych se nedivil tomu, kdyby tyto vášně budil pozdní Bartók nebo nějaká šílená avantgarda 20. století. Ta je sice mnohými odmítána, ale ještě jsem snad nenašel autora, který by byl tak odmítán jako Janáček. Mně pořád připadá i ve své naježenosti dost hezký, je to krásná hudba. Má ale určitý dar zasáhnout velmi hluboké emoce a uvolnit stavidlo jakýmsi nepříjemným věcem, protože jsem snad ještě nepotkal člověka, kterému by Janáček byl lhostejný. Buď potkám lidi, kteří ho naprosto adorují, nebo lidi – a taky jich není málo –, kteří říkají: „Proboha cokoliv, jenom ne Janáčka.“ Dovedu si představit autory, kteří jsou agresivnější, zvukově extrémnější, a přesto je to Janáček, kdo vzbuzuje tyhle kontroverze. I tak ho zařazuji do programů velmi často a nemám pocit, že by si někdo stěžoval. Lidé jsou z něj často spíš takoví opaření. Vyvolává i úplně jiný druh potlesku než když zahraji třeba Chopina. Po Janáčkovi má potlesk pomalý nájezd, jako by byl trochu zaražený, ale potom strašně dlouho graduje. U těch efektních věcí je to takový výbuch.

Co znamená Leoš Janáček jako klavírní autor – čím je pro interpreta mimořádný a jedinečný?

U Janáčka je zajímavá už základní inspirace. Jiní autoři se inspirují lidským hlasem nebo třeba instrumentací, ale u Janáčka nejen že jsou to inspirace lidové, ale navíc jsou vázané na cimbálový způsob hry. Janáčkova technika se neodvíjí od toho, jak se skladba hraje nejlépe a jaký prstoklad zvolit pro nejlepší výsledek, ale tím, jak to prstokladem co nejvíc ztížit a rozsekat, aby výsledkem byl cimbál. Má ve svých skladbách strašně intenzivní sdělení, ale vůbec nepomáhá klavíristovi ve stylizaci. Drží často klavír v ohraničených mantinelech, hodně to „cpe doprostřed“. Tudíž se pohybuje v úzkém prostoru tam, kde by drtivá většina ostatních klavírních skadatelů použila krajních rejstříků. Zároveň do hudby ale potřebuje dostat obrovskou naléhavost, výraz a sofistikované hlasy v polyfonii. Potom se to hůř hraje, protože témbr od hlubší střední polohy po nižší vysokou neskýtá tak velké rozdíly, abych mohl hrát tolik hlasů a zároveň si nepřekážel. Janáčkovo klavírní dílo také nese hodně rysů romantismu, ale vždy se na poslední chvíli „zježí“ na něco jiného. Ochudit Janáčka o romantismus a krásu, která v něm nepochybně je, by bylo chybou. Zrovna tak by ale bylo chybou ho ochudit o tu drsnost a „ošklivost“. Zachycení obou poloh a jejich správné doplnění je velkým specifikem jeho díla. Když si projdu většinu Janáčkova klavírního repertoáru, tak mi připadá, že pořád řeší konflikt člověka, který něco strašně intenzivně prožívá a na druhé straně osudu, který je bezemoční a absolutní. Ten konflikt je v Sonátě  1. X. 1905, v Chodníčku, je prakticky ve všem. To je další Janáčkovo specifikum.

Co se týká té nahuštěnosti: není daná tím, jaký měl Janáček klavír?

To jednak, ale třeba Chodníček je napsaný pro harmonium. Některé části jsem na harmonium slyšel nahrané a je zajímavé, jak některé působí úplně komicky, ale jiné naopak fungují. Je v nich spousta přidržovaných tónů a ty znějí na harmoniu dobře. Janáček je rozhodně pro pianistu, který se nechce předvést, ale chce se beze zbytku vyjádřit. Je pro mě z té nejužší hrstky autorů, u kterých se nikdy nemusím přetvařovat: ať je mi dobře nebo špatně, je mi pořád strašně blízký. Nemusím přemýšlet o stylu, protože ho cítím.

Budete hrát také Klavírní koncert a Rolnické písně Bély Bartóka. Co spojuje Bartóka s Janáčkem, a co je naopak rozděluje?

Pro mě je Bartók dalším logickým krokem a půdou, kterou bych po Janáčkovi rád prozkoumal. Oba spojuje relativní geografická nedalekost, temperament, inspirace lidovou hudbou. Určitě je rozděluje klavírní stylizace, v níž byl Bartók dál. U Janáčka pořád hraje velkou roli lidský hlas – u Bartóka sice taky,, ale Bartók byl přece jen profesionální pianista. Bartók také žil v trošku jiné epoše, společnost byla malinko jiná. Myslím, že oba byli trošičku chorobní, u Bartóka je to zjevnější, i jeho prostředky jsou extrémnější. U Bartóka narozdíl od Janáčka není ani stopa dekorativnosti, z každého tónu musí vydolovat maximum. Janáčka jsem nikdy hrát neslyšel, ale myslím si, že to byl druh temperamentu, který vybuchl a vybuchoval i decibelově. Nějaké nahrávky Bartóka jako klavíristy jsou ale zachované a je v nich zajímavý faktor jakési tichosti. On byl fyzicky subtilní a tichý, a stejně tak i hrál. U něj je znepokojivost spíš v určité suchosti a tichosti než v hlasitosti. To mi připadá jako zásadní prvek, se kterým budu dost pracovat.

A jaký je Bartók pro klavíristu, hraje se dobře?

Bartók je zajímavý v klavírní stylizaci. Když klavírista studuje jeho první nebo druhé dílo, tak není nijak nehratelné, ale je nezvyklé. Je to jiná faktura, věci se hodně rozdělují do dvou rukou, ale pro klavíristu ne úplně přirozeným způsobem. I některé rytmy se obtížně počítají, je to taková matematika chaosu – narozdíl třeba od Stravinského, kde je to opravdu logika. Myslím, že Bartók se vlastně člověku nemá hrát dobře. A ty permanentně přítomné obtíže i rytmická nejistota navozují dvojlomnost a chorobnost, o které jsem mluvil. Ale udělat téma festivalu Janáček – Bartók je skvělý počin a není laciný, i když se nabízí. A pokud lidé přijdou, tak gratuluji oběma stranám – pořadatelům i publiku. Oba skladatelé mají obrovský vztah k dnešku. Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho a která tím potírá jakékoliv pocity a prožívání. Člověk prožívá ve chvíli, kdy má v sobě nějakou kontroverzi, a v dílech obou autorů je obrovská naléhavost sdělení, ale není v nich snadnost. Jejich hudbu nelze poslouchat – té se buď účastníte, nebo ne.

Na jednom z koncertů budete doprovázet sopranistku Martinu Jankovou a barytonistu Romana Hozu. Není to pro klavíristu obecně trochu nevděčný úkol?

Nevděčný úkol je to z hlediska PR – to říkám rovnou. Když jsme natáčeli janáčkovské CD s Martinou Jankovou a Tomášem Králem, tak jsme ho brali jako komorní projekt, kde jsou všichni nezastupitelní. Ale potom bude devět desetin recenze o ní a o klavírístovi se řekne, že doprovázel citlivě. Když jsem to zažil poprvé, tak jsem si říkal, že jsme to přece brali jinak, ale potom jsem si uvědomil, že tohle je prostě úzus a tak se na věc nahlíží. Ta práce byla do té míry hezká, že mi tyhle věci vynahradí. A jestli se o mně kvůli tomu bude psát v novinách deset řádků nebo tři, to je mi jedno. Generálně jsem raději, když se o mně píše, než nepíše, ale slávu si slíznu za něco jiného. 

Jak se těšíte na koncerty do vily Tugendhat – nebude samotné prostředí světoznámé stavby příliš velká konkurence pro samotnou hudbu?

Pro mě to tak není, prostředí a hudba by se měly spíš umocnit a myslím, že to byl i záměr pořadatele. Já jsem byl ve vile Tugendhat jen jednou asi na deset minut a to prostředí je tak nakažlivé a fascinující, že se tam u piana už vidím. A speciálně hra s prostorem, kterou tam architekt rozehrál, je strašně umocňující, protože prožívání hudby v prostoru bude ve vile ještě úplně jiné. Nebojím se tedy, že by to byla konkurence.

Pomáhal jste vybírat Steinwaye pro Filharmonii Brno. Kolik nástrojů jste vyzkoušeli, než jste byli spokojení?

Myslím, že to bylo z osmi nástrojů a výběr trval asi půl dne. Na jednu stranu je to velmi zábavná činnost, protože dostanete osm nových Steinwayů, hledáte nuance a povídáte si o nich s ostatními, kdo jsou u toho. Na druhou stranu je to velká zodpovědnost, protože jsem vybíral bez špetky spoluúčasti nástroj za 4 miliony, který bude někde dalších 15 nebo i 20 let stát. Budou na něj hrát všichni, determinováni tím, co jsem vybral, takže je to trošku svazující. Navíc každý nástroj má svoje a klavír, který zní dobře před orchestrem, nemusí znít dobře ve studiu, a naopak. Firma Steinway má sice vysokou úroveň, ale ani tak nemusí být všechny nástroje dobré. Když jsem udělal první probírku, tak jsem první čtyři klavíry zavřel rovnou, aniž bych je dál zkoušel. A ve finále jsme se hodně bavili o dvou. Zatím bych podle reakcí pianistů i vedení Filharmonie Brno řekl, že jsme se snad trefili. I Fazil Say, který klavír inauguroval, říkal, že by si na něj chtěl něco natočit.

 Jaké jsou vaše nároky na klavír – na jaký jste ještě ochotný hrát a co je pro vás už neúnosné?

To je dobrá otázka pro českého pianistu. Rád bych měl takové nároky, že bych si říkal jako pan Sokolov, že nebudu hrát na nic staršího deseti let. Na druhou stranu bych si s tím v Česku moc nezahrál. Kdybych přišel do Rudolfina a stálo tam něco, co vůbec nevyhovuje nárokům – což se nestalo a nestane – tak bych se ozval. Ale když přijedu do Mnichova Hradiště – neberte to adresně –, tam sedí plný sál lidí, kteří se těší na muziku, a na pódiu stojí „bedna od brambor“, tak si plivnu do dlaní, vezmu to jako výzvu a co půjde, to udělám. Neumím si představit, jak by ten klavír musel vypadat, abych tam publikum nechal sedět a řekl, že na něj nebudu hrát. To by snad musely chybět kávesy. Obecně se ale situace aspoň u větších a středních pořadatelů zlepšuje, i těch Steinwayů už je tu hodně. Problém je spíš se servisem, ne každý pořadatel třeba ví, že klavír nestačí jenom ladit.

V hlasování diváků pořadu Všechnopárty jste získal 74 % hlasů v konkurenci herce Milana Kňažka a hokejisty Vladimíra Martince. Cítíte se jako hvězda?

Mediální hvězda je Jágr. Nebudu popírat, že určitá popularita je i pro klasického muzikanta dobrá, protože i pořadatel – ať už má sebeušlechtilejší a sebeumělečtější záměry – potřebuje ideálně naplnit sál. A když člověk párkrát proběhne televizí a médii, tak sál naplní snáze, to je velmi jednoduchá matematika. Všechnopárty byla celkově příjemný zážitek a když potom lidé říkají, že to viděli a dobře se bavili, tak mi to i lichotí.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem DIVA.

Ivo Kahánek/ foto Dušan Martinček

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Uplynulý týden plný hudebních akcí završilo finálové kolo soutěže Central European Jazz Competition pořádané dvojicí „sousedících“ jazzových festivalů –  JazzFestBrno a Poysdorf Jazz & Wine. Přeshraniční hudební projekt  našlápl ke slibné budoucnosti: už první ročník jazzového klání ve svém finálovém odpoledni nabídl šest půlhodinových bloků finalistů, kteří překvapili šíří hudebního záběru i muzikantskou kvalitou.  více

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.  více

Hlavním dramaturgickým záměrem letošního Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2018 je uvedení kompletního hudebně-dramatického autorova díla. Po divácky úspěšné Káti Kabanové a precizním provedení Věci Makropulos včera přišel na řadu polský soubor Teatr Wielki z Poznani s uvedením Její pastorkyně tedy díla, které dvanáct let po své Brněnské premiéře v roce 1904 otevřelo Leoši Janáčkovi dveře na mezinárodní hudební scénu.  více

Na mezinárodním hudebním festivalu Janáček Brno 2018 zaznělo mnoho rozličných a kvalitativně rozdílných operních představen. Jednou za čas se objeví inscenace, které rozdělí brněnské publikum na dva nesmiřitelné tábory, jedni jsou nadšeni novátorstvím, množstvím mimohudebních odkazů a smělou režií, druzí hořekují nad nelogickým symbolismem, odklonem od operního libreta a konečně políčkem do tváře skladatele. Písňový cyklus Zápisník zmizelého od belgického tělesa Muziektheater Transparant v režii Iva van Hoveho a se skladatelskými přípisky Annelies Van Parys kontroverzní v naznačeném slova smyslu byl. Na novém jevištním tvaru se podílel také scénograf Jan Versweyveld, kostymérka An D’Huys a dramaturg Krystian Lada. V sólových rolích se představili Ed Lyon, Marie Hamard a Hugo Koolschijn, na klavír doprovázena Lada Valešová a za scénou účinkovaly členky sborové akademie De Munt/La Monnaie. Zápisník zmizelého včera zazněl v sále Mahenova divadla.  více

Druhý z doprovodných folklorních koncertů festivalu Janáček Brno se uskutečnil v divadle Reduta. Dle všeho laťka, kterou nastavil ten první, zůstává stále vysoko. Pořad nazvaný Chodníčky k lidové písni měl představit divákům jeden z Janáčkových nejoblíbenějších slováckých regionů – Horňácko. Tohoto úkolu se svědomitě ujala cimbálová kapela s výstižným názvem Musica Folklorica.  více

Dvakrát hudební mistrovství prvotřídní kvality a pokaždé jinak. Jednou jako posluchačsky náročná hudební show, kterou jen poučení posluchači vnímali jako připomínku tragických událostí. A podruhé jako odlehčený a roztančený večer s písněmi, které si mohl zpívat celý sál Sono Centra. Pořadatelé JazzFestu Brno ukázali, že není jazzové kvinteto jako jazzové kvinteto. Oba lídři posledních dvou koncertů letošního ročníku festivalu si právem vysloužili bouřlivý potlesk. Přitom by člověk na scéně stěží pohledal dva tak rozdílné typy hudebníků, jako jsou Terence Blanchard a Richard Bona.  více

Brněnský Slovácký krúžek oslavil v sobotu 110. výročí svého vzniku. A díky velkému zájmu diváků si je připomněl hned dvěma odpoledními koncerty v kulturním centru Rubín.  více

Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno je v plném proudu, posluchači si ještě nestačili vychutnat povedenou instrumentaci Ondřeje Kyase v novém scénickém nastudování Šárky a už se na ně valí další produkce. Jednoaktová opera Počátek románu a balet Rákoš Rákoczy zazněly v provedení studentů Konzervatoře Brno s Orchestrem a sborem studentů téže instituce. Vystoupil také umělecký soubor Hradišťan. Režie se chopila Kristiana Belcredi, scénu a kostýmy navrhla Sylva Marková. Obě působí v tělese Ensemble Opera Diversa. Choreografie se ujala umělecká vedoucí souboru Hradišťan Ladislava Košíková. Představení řídil Tomáš Krejčí.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více