Ivo Kahánek: Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho

Ivo Kahánek: Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho

S klavíristou Ivem Kahánkem jsme debatovali v kavárně na Malostranském náměstí, kam přispěchal z vyučování na HAMU. O Praze ale nepadlo ani slovo, myšlenkami jsme byli především u Leoše Janáčka, Bély Bartóka a navazujících témat. Probírali jsme, jaký potlesk patří k Janáčkovi a jaký k Chopinovi, jak se doprovázejí zpěváci, případně jak se vybírá klavír za čtyři miliony, které vám nepatří. Ivo Kahánek vystoupí na festivalu Janáček Brno 2016 s orchestrem PKF – Prague Philharmonia, jako sólista a ještě bude doprovázet písňový recitál Martiny Jankové.

 Jak často zařazujete hudbu Leoše Janáčka do svých koncertních programů, stojí o ni pořadatelé a publikum?

Zařazuji ho velmi často, protože ho mám rád, celé jeho klavírní dílo hraji a navíc je to dobrá hudba na vytváření dramaturgie koncertů. U pořadatelů je to jak kdy: někdy jsem překvapen, jak kontroverzním autorem pro většinu publika Janáček pořád ještě je. Já bych se nedivil tomu, kdyby tyto vášně budil pozdní Bartók nebo nějaká šílená avantgarda 20. století. Ta je sice mnohými odmítána, ale ještě jsem snad nenašel autora, který by byl tak odmítán jako Janáček. Mně pořád připadá i ve své naježenosti dost hezký, je to krásná hudba. Má ale určitý dar zasáhnout velmi hluboké emoce a uvolnit stavidlo jakýmsi nepříjemným věcem, protože jsem snad ještě nepotkal člověka, kterému by Janáček byl lhostejný. Buď potkám lidi, kteří ho naprosto adorují, nebo lidi – a taky jich není málo –, kteří říkají: „Proboha cokoliv, jenom ne Janáčka.“ Dovedu si představit autory, kteří jsou agresivnější, zvukově extrémnější, a přesto je to Janáček, kdo vzbuzuje tyhle kontroverze. I tak ho zařazuji do programů velmi často a nemám pocit, že by si někdo stěžoval. Lidé jsou z něj často spíš takoví opaření. Vyvolává i úplně jiný druh potlesku než když zahraji třeba Chopina. Po Janáčkovi má potlesk pomalý nájezd, jako by byl trochu zaražený, ale potom strašně dlouho graduje. U těch efektních věcí je to takový výbuch.

Co znamená Leoš Janáček jako klavírní autor – čím je pro interpreta mimořádný a jedinečný?

U Janáčka je zajímavá už základní inspirace. Jiní autoři se inspirují lidským hlasem nebo třeba instrumentací, ale u Janáčka nejen že jsou to inspirace lidové, ale navíc jsou vázané na cimbálový způsob hry. Janáčkova technika se neodvíjí od toho, jak se skladba hraje nejlépe a jaký prstoklad zvolit pro nejlepší výsledek, ale tím, jak to prstokladem co nejvíc ztížit a rozsekat, aby výsledkem byl cimbál. Má ve svých skladbách strašně intenzivní sdělení, ale vůbec nepomáhá klavíristovi ve stylizaci. Drží často klavír v ohraničených mantinelech, hodně to „cpe doprostřed“. Tudíž se pohybuje v úzkém prostoru tam, kde by drtivá většina ostatních klavírních skadatelů použila krajních rejstříků. Zároveň do hudby ale potřebuje dostat obrovskou naléhavost, výraz a sofistikované hlasy v polyfonii. Potom se to hůř hraje, protože témbr od hlubší střední polohy po nižší vysokou neskýtá tak velké rozdíly, abych mohl hrát tolik hlasů a zároveň si nepřekážel. Janáčkovo klavírní dílo také nese hodně rysů romantismu, ale vždy se na poslední chvíli „zježí“ na něco jiného. Ochudit Janáčka o romantismus a krásu, která v něm nepochybně je, by bylo chybou. Zrovna tak by ale bylo chybou ho ochudit o tu drsnost a „ošklivost“. Zachycení obou poloh a jejich správné doplnění je velkým specifikem jeho díla. Když si projdu většinu Janáčkova klavírního repertoáru, tak mi připadá, že pořád řeší konflikt člověka, který něco strašně intenzivně prožívá a na druhé straně osudu, který je bezemoční a absolutní. Ten konflikt je v Sonátě  1. X. 1905, v Chodníčku, je prakticky ve všem. To je další Janáčkovo specifikum.

Co se týká té nahuštěnosti: není daná tím, jaký měl Janáček klavír?

To jednak, ale třeba Chodníček je napsaný pro harmonium. Některé části jsem na harmonium slyšel nahrané a je zajímavé, jak některé působí úplně komicky, ale jiné naopak fungují. Je v nich spousta přidržovaných tónů a ty znějí na harmoniu dobře. Janáček je rozhodně pro pianistu, který se nechce předvést, ale chce se beze zbytku vyjádřit. Je pro mě z té nejužší hrstky autorů, u kterých se nikdy nemusím přetvařovat: ať je mi dobře nebo špatně, je mi pořád strašně blízký. Nemusím přemýšlet o stylu, protože ho cítím.

Budete hrát také Klavírní koncert a Rolnické písně Bély Bartóka. Co spojuje Bartóka s Janáčkem, a co je naopak rozděluje?

Pro mě je Bartók dalším logickým krokem a půdou, kterou bych po Janáčkovi rád prozkoumal. Oba spojuje relativní geografická nedalekost, temperament, inspirace lidovou hudbou. Určitě je rozděluje klavírní stylizace, v níž byl Bartók dál. U Janáčka pořád hraje velkou roli lidský hlas – u Bartóka sice taky,, ale Bartók byl přece jen profesionální pianista. Bartók také žil v trošku jiné epoše, společnost byla malinko jiná. Myslím, že oba byli trošičku chorobní, u Bartóka je to zjevnější, i jeho prostředky jsou extrémnější. U Bartóka narozdíl od Janáčka není ani stopa dekorativnosti, z každého tónu musí vydolovat maximum. Janáčka jsem nikdy hrát neslyšel, ale myslím si, že to byl druh temperamentu, který vybuchl a vybuchoval i decibelově. Nějaké nahrávky Bartóka jako klavíristy jsou ale zachované a je v nich zajímavý faktor jakési tichosti. On byl fyzicky subtilní a tichý, a stejně tak i hrál. U něj je znepokojivost spíš v určité suchosti a tichosti než v hlasitosti. To mi připadá jako zásadní prvek, se kterým budu dost pracovat.

A jaký je Bartók pro klavíristu, hraje se dobře?

Bartók je zajímavý v klavírní stylizaci. Když klavírista studuje jeho první nebo druhé dílo, tak není nijak nehratelné, ale je nezvyklé. Je to jiná faktura, věci se hodně rozdělují do dvou rukou, ale pro klavíristu ne úplně přirozeným způsobem. I některé rytmy se obtížně počítají, je to taková matematika chaosu – narozdíl třeba od Stravinského, kde je to opravdu logika. Myslím, že Bartók se vlastně člověku nemá hrát dobře. A ty permanentně přítomné obtíže i rytmická nejistota navozují dvojlomnost a chorobnost, o které jsem mluvil. Ale udělat téma festivalu Janáček – Bartók je skvělý počin a není laciný, i když se nabízí. A pokud lidé přijdou, tak gratuluji oběma stranám – pořadatelům i publiku. Oba skladatelé mají obrovský vztah k dnešku. Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho a která tím potírá jakékoliv pocity a prožívání. Člověk prožívá ve chvíli, kdy má v sobě nějakou kontroverzi, a v dílech obou autorů je obrovská naléhavost sdělení, ale není v nich snadnost. Jejich hudbu nelze poslouchat – té se buď účastníte, nebo ne.

Na jednom z koncertů budete doprovázet sopranistku Martinu Jankovou a barytonistu Romana Hozu. Není to pro klavíristu obecně trochu nevděčný úkol?

Nevděčný úkol je to z hlediska PR – to říkám rovnou. Když jsme natáčeli janáčkovské CD s Martinou Jankovou a Tomášem Králem, tak jsme ho brali jako komorní projekt, kde jsou všichni nezastupitelní. Ale potom bude devět desetin recenze o ní a o klavírístovi se řekne, že doprovázel citlivě. Když jsem to zažil poprvé, tak jsem si říkal, že jsme to přece brali jinak, ale potom jsem si uvědomil, že tohle je prostě úzus a tak se na věc nahlíží. Ta práce byla do té míry hezká, že mi tyhle věci vynahradí. A jestli se o mně kvůli tomu bude psát v novinách deset řádků nebo tři, to je mi jedno. Generálně jsem raději, když se o mně píše, než nepíše, ale slávu si slíznu za něco jiného. 

Jak se těšíte na koncerty do vily Tugendhat – nebude samotné prostředí světoznámé stavby příliš velká konkurence pro samotnou hudbu?

Pro mě to tak není, prostředí a hudba by se měly spíš umocnit a myslím, že to byl i záměr pořadatele. Já jsem byl ve vile Tugendhat jen jednou asi na deset minut a to prostředí je tak nakažlivé a fascinující, že se tam u piana už vidím. A speciálně hra s prostorem, kterou tam architekt rozehrál, je strašně umocňující, protože prožívání hudby v prostoru bude ve vile ještě úplně jiné. Nebojím se tedy, že by to byla konkurence.

Pomáhal jste vybírat Steinwaye pro Filharmonii Brno. Kolik nástrojů jste vyzkoušeli, než jste byli spokojení?

Myslím, že to bylo z osmi nástrojů a výběr trval asi půl dne. Na jednu stranu je to velmi zábavná činnost, protože dostanete osm nových Steinwayů, hledáte nuance a povídáte si o nich s ostatními, kdo jsou u toho. Na druhou stranu je to velká zodpovědnost, protože jsem vybíral bez špetky spoluúčasti nástroj za 4 miliony, který bude někde dalších 15 nebo i 20 let stát. Budou na něj hrát všichni, determinováni tím, co jsem vybral, takže je to trošku svazující. Navíc každý nástroj má svoje a klavír, který zní dobře před orchestrem, nemusí znít dobře ve studiu, a naopak. Firma Steinway má sice vysokou úroveň, ale ani tak nemusí být všechny nástroje dobré. Když jsem udělal první probírku, tak jsem první čtyři klavíry zavřel rovnou, aniž bych je dál zkoušel. A ve finále jsme se hodně bavili o dvou. Zatím bych podle reakcí pianistů i vedení Filharmonie Brno řekl, že jsme se snad trefili. I Fazil Say, který klavír inauguroval, říkal, že by si na něj chtěl něco natočit.

 Jaké jsou vaše nároky na klavír – na jaký jste ještě ochotný hrát a co je pro vás už neúnosné?

To je dobrá otázka pro českého pianistu. Rád bych měl takové nároky, že bych si říkal jako pan Sokolov, že nebudu hrát na nic staršího deseti let. Na druhou stranu bych si s tím v Česku moc nezahrál. Kdybych přišel do Rudolfina a stálo tam něco, co vůbec nevyhovuje nárokům – což se nestalo a nestane – tak bych se ozval. Ale když přijedu do Mnichova Hradiště – neberte to adresně –, tam sedí plný sál lidí, kteří se těší na muziku, a na pódiu stojí „bedna od brambor“, tak si plivnu do dlaní, vezmu to jako výzvu a co půjde, to udělám. Neumím si představit, jak by ten klavír musel vypadat, abych tam publikum nechal sedět a řekl, že na něj nebudu hrát. To by snad musely chybět kávesy. Obecně se ale situace aspoň u větších a středních pořadatelů zlepšuje, i těch Steinwayů už je tu hodně. Problém je spíš se servisem, ne každý pořadatel třeba ví, že klavír nestačí jenom ladit.

V hlasování diváků pořadu Všechnopárty jste získal 74 % hlasů v konkurenci herce Milana Kňažka a hokejisty Vladimíra Martince. Cítíte se jako hvězda?

Mediální hvězda je Jágr. Nebudu popírat, že určitá popularita je i pro klasického muzikanta dobrá, protože i pořadatel – ať už má sebeušlechtilejší a sebeumělečtější záměry – potřebuje ideálně naplnit sál. A když člověk párkrát proběhne televizí a médii, tak sál naplní snáze, to je velmi jednoduchá matematika. Všechnopárty byla celkově příjemný zážitek a když potom lidé říkají, že to viděli a dobře se bavili, tak mi to i lichotí.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem DIVA.

Ivo Kahánek/ foto Dušan Martinček

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.  více

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.  více

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.  více

Několik prvních tónů z první a poslední písně prozradí o novém albu skupiny Poletíme? to nejdůležitější. Na začátku ostré kytary, rockový řev a text o tom, jak „seděli jsme s klukama v bekstejdži“ a „jsme dobří, takže asi potřebujem hit“. Na konci valčík s akordeonem, ledabylý zpěv a slova o rozladěné kapele, o bezdomovcích a o autě, „co veze ovci“. Písně nabité rockovou energií samozřejmě k Poletíme? patří, hitů má tato kapela celou řadu. Nicméně směřování od ostrého rokenrolu k pohodovému valčíčku zobrazuje kapelu v čele s Rudolfem Brančovským přesně tak, jak ji po letech vnímám: Přes všechny snahy o drsnost a chlapáctví je nejsilnější tam, kde jde o obyčejný příběh, zajímavé vypozorované detaily (třeba ten s tou ovcí v autě) a o jakoby obyčejnou písničku. A taky o humor, kterého je na novém albu opět požehnaně. A mám pocit, že se tentokrát Rudolfovi více než kdy dříve dařilo balancovat mimo oblast trapnosti.  více

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více

Během čtyř dnů nabídl Maraton hudby Brno na 150 koncertů v podání více než 500 účinkujících. Na festivalu se potkali místní umělci i hosté ze zahraničí. Jazzový večer v Sono centru zahájili brněnští Marek Kotača Trio, po kterých následoval Yaron Herman z Izraele a Kenny Garrett z USA, na pódiu na hradě Špilberk dostala publikum do varu domácí hip-hopová legenda Chaozz i crossoveroví a světoví Dog Eat Dog. O rockový večer na Flédě se postarali The Adicts z Anglie spolu s pražským uskupením The Fialky, v Sono centru zase holandští Physical Graffiti vzdali poctu skupině Led Zeppelin. Rocku byla v Brně spousta, v neděli večer vystoupili i britští alt-J.  více

Brněnská „all-stars“ sestava Pozdní sběr přichází po čtyřech letech s novým albem. Tentokrát nezdůrazňuje na obalu osobu svého zakladatele a kapelníka Jiřího Pařeza, který sice zůstává hlavním autorem i sólovým zpěvákem, ale album jako celek je ještě více než minulá deska Pohlednice z Paříže (2014) výsledkem spolupráce sehrané sestavy. V ní se sešli muzikanti jako Michael Vašíček, Emil Formánek, Jiří Meisner nebo David Velčovský, tedy hráči, v jejich životopisech najdeme položky jako Vlasta Redl & Každý den jinak, Kamelot nebo Druhá tráva. Velkou posilou a výrazným oživením sestavy od minulého alba je Radim Zenkl, špičkový mandolinista, působící ve Spojených státech a nyní opět i na Moravě. Vedle mandolíny na album přispěl i irskou flétnou, ale na albu najdeme i další zajímavé barvy – tubu v závěrečné písni Na pivu (v níž se mimochodem vystřídá rekordní počet zpěváků v historii skupiny), dechovou sekci v úvodním Amsterdamu nebo čtveřici lesních rohů ve Smířenívíce

12. srpna 2018 si připomeneme 90. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka. Zemřel ve věku 74 let na vrcholu tvůrčích sil a jeho náhlá smrt všechny zaskočila. Koncem července 1928 odjel na letní pobyt do rodných Hukvald, kam za ním přijela Kamila Stösslová se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury své poslední opery Z mrtvého domu, aby provedl korektury a doplňky, práci však nestihl dokončit. Ze silného nachlazení se rozvinul zápal plic, se kterým byl skladatel převezen do Kleinova sanatoria v blízké Ostravě. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne. Pohřeb se konal o tři dny později v Brně. Janáček je pochován na brněnském Ústředním hřbitově v tzv. čestném kruhu, autorem náhrobku je výtvarník Eduard Milén (tentýž, který navrhl scénu a kostýmy ke světové premiéře opery Příhody lišky Bystroušky).  více

Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.  více

V neděli zakončený XIV. ročník Hudebního festivalu Znojmo nesl podtitul Svár duše s tělem. Jihomoravské město vítá na svých prknech už řádku let renomované interprety od rezidenčního Czech Ensemble Baroque po sólisty zvučných jmen. Na závěr letošního ročníku sliboval nejpůsobivější zážitek tohoto léta – pozvání totiž přijal cenami ověnčený soubor Il Giardino Armonico, který se pod vedením Giovanniho Antoniniho orientuje na interpretaci děl 17. a 18. století. Spolu s věhlasnou sopranistkou Annou Prohaska se v jízdárně Louckého kláštera zastavili v neděli při turné k novému CD Serpent & Fire.  více

Netradiční koncert vokálního tělesa Czech Ensemble Baroque Quintet včera na Hudebním festivalu Znojmo představil tvorbu skladatele Matea Flechy (1481–1553). V běžně nepřístupných prostorách sálu konventu Louckého kláštera zazněly tzv. ensalady tedy polyfonní skladby míchající pro komický efekt dialekty, jazyky a často zcela nesmyslná slova či citoslovce. Mezi zhudebňovanými slovy se tak objevují výrazy jako „bum bum“, „tif tof“, „tra la la la“ nebo třeba „badum dům“. Mateo Flecha byl jedním ze skladatelů, kteří pomohli žánr jako takový ustanovit a etablovat. Samotný termín je znám především z publikace Las Ensaladas de Flecha Prague (1581), kterou vydal Flechův synovec, jménem taktéž Mateo Flecha. Tento Flecha junior vydal ve zmíněné sbírce ensalady právě Matea Flechy staršího. Vokální ansámbl doplnili ještě flétnistka Michaela Koudelková, theorbista Karel Fleischlinger a Emil Machain s Ester Švábkovou na bicí nástroje.  více

Nejčtenější

Kritika

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více