Městem obchází strašidlo JazzFestuBrno a své pozitivní hudební strašení dokončí zítra v Alterně. K festivalové afterparty přinášíme i dodatek textový – poskládal jsem jej z rozhovorů pořízených s výraznými osobnostmi letošního ročníku. Byla by škoda nechat projít městem tolik mimořádných hudebníků a na nic se jich nezeptat. Například na jejich obecnější názory na hudbu a také na to, jestli mají nějaké hudební hříchy, pokud něco takového vůbec existuje. Odpovídali mi Martin Brunner, Ondřej Pivec, Rez Abbasi, Luboš Soukup a Will Vinson.
Martin Brunner přijel do Brna s jazzovým triem posíleným o smyčcový Epoque Quartet, aby zde provedl svou kompozici Morning Walks. Ptal jsem se ho ale také na triové hraní, spontaneitu a vzdělání.
Hrajete se svým triem výhradně vlastní skladby, dá se v ještě vůbec vymyslet něco opravdu nového, pokud pomineme vyložené experimenty?
Mojí snahou není vytvořit něco úplně nového, ale zahrát a napsat něco vlastního – říci něco svým hlasem. Myslím, že není potřeba přemýšlet, jestli je ještě možné něco nového vymyslet. Že už nepůjde nic nového vymyslet si mohli lidé říkat už před dvěma sty lety, umělci ale vždy tím, že hledali vlastní vyjádření, dokázali opak. Z tohoto hledání právě vznikají nové věci – styly, zaměření... Přetrvá pouze opravdová a upřímná hudba.
Mnoho lidí má představu, že škola z hudebníka vyžene spontaneitu. Je to samozřejmě představa velmi laciná, ale přece jen – nehrozí takové riziko?
Pokud je člověk skutečně muzikant, tak nic takového nehrozí. Škola vám rychle předá spoustu informací, které vám pomáhají. Vždy je lépe věci znát a umět než naopak! Miles Davis říká ve své autobiografii: „Vědění znamená svobodu, neznalost rovná se otroctví“.
Ondřej Pivec si v českém jazzu udělal dobré jméno a přestěhoval se do New Yorku, kde začal svou kariéru budovat úplně znovu. Jaká to byla změna a jaký je jeho pohled na český jazz z USA?
Minimálně jednu hranici jste fakticky překročil, žijete v New Yorku. V čem to změnilo váš pohled na hudbu a na život vůbec?
V podstatě ve všem. Řekl bych, že jsem tak nějak dospěl. Pracovní morálka v New Yorku je na úplně jiné úrovni než u nás a troufl bych si řict i v celé Evropě. To, co tady někteří lidé umějí už ve dvaceti letech, je místy naprosto neuvěřitelné. Taky jsem pochopil, že je velmi důležité umět dobře hrát jakýkoli hudební styl. A mnohokrát jsem viděl, že to jde na takové úrovni, že máte pocit, že ten člověk hraje celý život pouze to, co ho zrovna slyšíte hrát. V osobním životě jsem, myslím, přestal dělat nesmysly.
Jak se díváte z americké perspektivy na klasiky českého jazzu, E. F. Buriana, Jaroslava Ježka, ale i pozdější, třeba Luďka Hulana, Traditional Jazz Studio. Nebyl to jen český sen o tom, jak by měl jazz vypadat, mají pro vás nějaký význam?
Těmto lidem náleží velká úcta za to, že měli sílu vytrvat v neuvěřitelném úsilí o hudební osvětu. Všichni zmínění měli problémy s režimem – Burian a Ježek s nacistickým a Hulan s bolševiky – a přesto až do smrti zůstali u muziky a byli aktivní. Ježek nakonec emigroval a uchytil se v New Yorku. Hudebně ale pro mne příliš význam nemají, je to, myslím, tak trochu jak řikáte.
Rez Abbasi se narodil v Pákistánu, vyrůstal v Kalifornii, v Indii studoval tradiční hudbu a teď žije v New Yorku. Syntéza Indické a americké tradiční hudby v něm žije zcela přirozeně a také jsme o ní samozřejmě mluvili.
Indickou hudbu jste studoval u hráče na tabla Alla Rakha. Jak to ovlivnilo váš styl hry a přístup k hudbě vůbec?
Alla Rakha nebyl zdaleka jen hráč na tabla, byl to duchovní vůdce a inovátor. Absolvoval jsem s ním spoustu lekcí, když jsem byl v Indii, a když jsem se vrátil do New Yorku, důkladně jsem studoval s jedním z jeho nejlepších žáků. Ale dokonce i potom jsem se jen dotýkal povrchu věci a brzo jsem si uvědomil, že ze mě profesionální hráč na tabla nebude. Ale čas, který jsem s ním a v jeho škole strávil, mě přiměl věnovat pozornost rytmu. Začal jsem naslouchat hudbě z pohledu perkusionisty. Rozdílná byla také metoda vyučování, úplně jiná než na Západě. Bylo v ní něco víc než jen otázky a odpovědi, že by něco ukazoval a studenti to přehrávali podle něj. Spíš mi otevřel oči i uši, uvedl mě do světa nekonečných možností.
Spojení jazzu a indické hudby není nic nového. Je dnes už samozřejmé, nebo to posluchači pořád vnímají jako zvláštnost?
Ke slovu přichází nový rozměr tohoto hybridu, který je odlišný od toho, co se dělo v sedmdesátých letech. Lidé jako Rudresh Mahanthappa, Vijay Iyer, Sunny Jain, Sameer Gupta, já a ještě několik dalších jsou původem z jižní Asie, ale vyrostli na západě. Je v nás schopnost a chuť zmocnit se této kulturní duality, která dává hudbě zcela novou dynamiku. Svoje indické kořeny jsme si hluboce uvědomili díky hudbě, a především díky jazzu a improvizované hudbě, která vede k procesu sebepoznání a sebezpytování.
Šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické. Jen několik lidí se jí zabývalo pro její skutečný význam a ne jako pozlátkem. Mezi nimi byli umělci jako John Coltrane a John McLaughlin, kteří pronikli do jejích základů a z jejich hudby je to slyšet.
Luboš Soukup se přes Polsko přesunul do Dánska a jazz je pro něj důležitý především jako organická součást současné hudby.
Studoval jste v Katovicích. Polský jazz byl pro nás kdysi hodně důležitý, byl tam živější styk se soudobou špičkou, hrál tam dokonce i Miles Davis. Je to znát ještě dnes, v čem je tam jazz jiný než u nás?
Polsko je větší země, je tam více festivalů a obecně více míst, kde se hraje. Stejné je to i s počtem jazzových fanoušků, v Polsku se jich najde celkově více. Na druhou stranu dnes už je Evropa otevřená, takže kdyby Miles Davis žil, přijel by i do Čech. Rozdíl mezi Polskem a námi je spíše v tom, že Polsko má větší jazzovou tradici. U nás je spíše bigbítová tradice. V Polsku je také více jazzových legend – muzikantů, kteří měli možnost vystupovat s americkými hvězdami. Vypadalo to tak, že nějaká zahraniční hvězda přijela na koncert se svoji kapelou do Polska a potom se jela turné s polskými jazzmany. Tímto způsobem se místní učili jazzovému řemeslu. V Dánsku tomu bylo podobně a ještě lépe, protože někteří z amerických jazzmanů tam i několik let žili.
To je báječné, ale pro mladou generaci může být převeliká úcta k tradicím svazující, protože se je snaží do detailu kopírovat a tím se může mnohým zavřít jejich vlastní cesta. Do Kodaně jsem se přesunul proto, že jsem se necítil polským prostředím dostatečně naplněn. Když jsem odjížděl, měl jsem dojem, že tamější mladá jazzová scéna je v krizi. Zajímavé je, že v Dánsku jsem pak poznal celou řadu kreativních polských muzikantů, kteří se oprostili od polské jazzové tradice a nechávají se inspirovat zahraničními vlivy a ti jsou podle mě budoucností Polska.
Neláká vás Amerika? Máte ji v plánu, nebo vám naopak něčím vadí, není to pro dnešního jazzmana vlastně bezpodmínečná zkušenost?
Já si nemyslím, že existují nějaké vzory na to, jak dělat skvělou hudbu. Já jsem v USA byl – v dětství, potom jsme tam hráli s Milanem Svobodou a poté jsem byl ještě na měsíc v New Yorku. Měl jsem hodiny s Tonym Malabym a se Seamusem Blakem, chodil jsem na koncerty, zažil jsem tu atmosféru. To město je naprosto fantastické, naplněné energií, ale rozhodně jsem se tam necítil doma a nebylo mi blízké. Připadal jsem si v jiném světě a tak to taky je. Může to sloužit jako inspirace, ale nemyslím si, že bych se musel stylizovat do toho, že jsem Američan a hraji americký jazz, jsem zkrátka Evropan. I tak si myslím, že mám představu o tom, co je to jazz a vím, co znamená swingovat. Můj hlavní cíl vlastně ani není být jazzman, chci jen dělat dobrou současnou hudbu, která je inspirována vším možným.
Will Vinson pochází z Londýna, ale svou hudební kariéru začal až v New Yorku, kde žije od roku 1999. Dotkl se hudební teorie, práce ve studiu i potřeby komunikace s posluchači.
Potřebuje jazzman znát hudební teorii, nebo je důležitější praxe?
Jedno bez druhého se prostě neobejde. Obávám se, že všechna známá klišé jsou pravdivá: hudba je deset procent inspirace a devadesát procent dřiny", "cvičení dělá mistra" a podobně. Nikdy neobjevíte a nevyužijete svůj potenciál, když nestrávíte všechen čas studiem a cvičením.
Máte raději nahrávání ve studiu nebo živé koncerty, reagujete někdy přímo na impulsy z publika?
To jsou úplně odlišné věci. Nahrávání ve studiu s sebou nese spoustu problémů a také je přítomen určitý tlak pramenící z vědomí, že to, co zahrajete, bude uchováno navždy. Ale je také nádhera strávit čas tím, že dáte se svými spoluhráči a techniky dohromady něco trvalého. Největší vzrušení je pro mě ale živé vystoupení. Velkou roli v tom hrají posluchači, řekl bych, že skoro poloviční. Je neuvěřitelně obtížné udržet koncert nad vodou, když necítím žádnou energii z publika. Ale když je publikum nadšené, dostane vás k výkonům, kterých byste sami nikdy nedosáhli.
Závěrečná otázka byla v mírných obměnách společná pro všechny: Co rád posloucháte, pokud si vůbec něco poslechnete jen tak – je to vždy jen opravdová kvalita, nebo máte i nějakou tajnou zálibu v něčem pokleslejším – máte nějaké hudební hříchy?
Martin Brunner: Hudbu poslouchám vždy pro radost! I když něco konkrétně studuju, je to pro mě radost. Stejně tak s radostí hudbu hraju a skládám. A to co poslouchám je pro mě vždy „opravdově“ kvalitní, jinak by mě to nebavilo. Spektrum je velké... Miles Davis, Sting, Šostakovič, Misha Alperin, Peter Gabriel, Janáček... To jen, co mě teď napadlo.
Ondřej Pivec: Mám velmi rád americké rythm & blues a některý pop – Chaka Khan, Michaela Jacksona, Prince, Morris Day, Stevie Wondera atd. Vlastně to poslouchám radši, než současný jazz. No a hodně poslouchám gospel, Smokie Norful, James Fortune, či Kim Burrell. Nic z toho bych ovšem neoznačil za "pokleslou hudbu".
Luboš Soukup: Nevím, v jakém smyslu myslíte pokleslejší, ale pokud třeba hip hop, tak si poslechnu i něco pokleslého. Mám rád hudbu, která má duši, některé písničkáře, dobrý pop. Ten dává člověku radost. Neposlouchám techno, a elektroniku mám rád, když je ve spojení s nějakým živým elementem, bez toho je pro mě dost vzdálená.
Will Vinson: Zjistil jsem, že si pořád broukám melodie z pořadů v televizi a z reklam, prostě si nemůžu pomoct. Právě teď je to Downton Abbey...
Rez Abbasi: Nevěřím na hříchy, jsem buddhista.
Foto Martin Zeman a archiv
Zatím nebyl přidán žádný komentář..