Jak vidí hudbu jazzmani po cestě Brnem

29. duben 2013, 0:49

Jak vidí hudbu jazzmani po cestě Brnem

Městem obchází strašidlo JazzFestuBrno a své pozitivní hudební strašení dokončí zítra v Alterně. K festivalové afterparty přinášíme i dodatek textový – poskládal jsem jej z rozhovorů pořízených s výraznými osobnostmi letošního ročníku. Byla by škoda nechat projít městem tolik mimořádných hudebníků a na nic se jich nezeptat. Například na jejich obecnější názory na hudbu a také na to, jestli mají nějaké hudební hříchy, pokud něco takového vůbec existuje. Odpovídali mi Martin Brunner, Ondřej Pivec, Rez Abbasi, Luboš Soukup a Will Vinson.

Martin Brunner přijel do Brna s jazzovým triem posíleným o smyčcový Epoque Quartet, aby zde provedl svou kompozici Morning Walks. Ptal jsem se ho ale také na triové hraní, spontaneitu a vzdělání.

Hrajete se svým triem výhradně vlastní skladby, dá se v ještě vůbec vymyslet něco opravdu nového, pokud pomineme vyložené experimenty?
Mojí snahou není vytvořit něco úplně nového, ale zahrát a napsat něco vlastního – říci něco svým hlasem. Myslím, že není potřeba přemýšlet, jestli je ještě možné něco nového vymyslet. Že už nepůjde nic nového vymyslet si mohli lidé říkat už před dvěma sty lety, umělci ale vždy tím, že hledali vlastní vyjádření, dokázali opak. Z tohoto hledání právě vznikají nové věci – styly, zaměření... Přetrvá pouze opravdová a upřímná hudba.

Mnoho lidí má představu, že škola z hudebníka vyžene spontaneitu. Je to samozřejmě představa velmi laciná, ale přece jen – nehrozí takové riziko?
Pokud je člověk skutečně muzikant, tak nic takového nehrozí. Škola vám rychle předá spoustu informací, které vám pomáhají. Vždy je lépe věci znát a umět než naopak! Miles Davis říká ve své autobiografii: „Vědění znamená svobodu, neznalost rovná se otroctví“.

Ondřej Pivec si v českém jazzu udělal dobré jméno a přestěhoval se do New Yorku, kde začal svou kariéru budovat úplně znovu. Jaká to byla změna a jaký je jeho pohled na český jazz z USA?

Minimálně jednu hranici jste fakticky překročil, žijete v New Yorku. V čem to změnilo váš pohled na hudbu a na život vůbec?
V podstatě ve všem. Řekl bych, že jsem tak nějak dospěl. Pracovní morálka v New Yorku je na úplně jiné úrovni než u nás a troufl bych si řict i v celé Evropě. To, co tady někteří lidé umějí už ve dvaceti letech, je místy naprosto neuvěřitelné. Taky jsem pochopil, že je velmi důležité umět dobře hrát jakýkoli hudební styl. A mnohokrát jsem viděl, že to jde na takové úrovni, že máte pocit, že ten člověk hraje celý život pouze to, co ho zrovna slyšíte hrát. V osobním životě jsem, myslím, přestal dělat nesmysly.

Jak se díváte z americké perspektivy na klasiky českého jazzu, E. F. Buriana, Jaroslava Ježka, ale i pozdější, třeba Luďka Hulana, Traditional Jazz Studio. Nebyl to jen český sen o tom, jak by měl jazz vypadat, mají pro vás nějaký význam?
Těmto lidem náleží velká úcta za to, že měli sílu vytrvat v neuvěřitelném úsilí o hudební osvětu. Všichni zmínění měli problémy s režimem – Burian a Ježek s nacistickým a Hulan s bolševiky – a přesto až do smrti zůstali u muziky a byli aktivní. Ježek nakonec emigroval a uchytil se v New Yorku. Hudebně ale pro mne příliš význam nemají, je to, myslím, tak trochu jak řikáte.

Rez Abbasi se narodil v Pákistánu, vyrůstal v Kalifornii, v Indii studoval tradiční hudbu a teď žije v New Yorku. Syntéza Indické a americké tradiční hudby v něm žije zcela přirozeně a také jsme o ní samozřejmě mluvili.

Indickou hudbu jste studoval u hráče na tabla Alla Rakha. Jak to ovlivnilo váš styl hry a přístup k hudbě vůbec?
Alla Rakha nebyl zdaleka jen hráč na tabla, byl to duchovní vůdce a inovátor. Absolvoval jsem s ním spoustu lekcí, když jsem byl v Indii, a když jsem se vrátil do New Yorku, důkladně jsem studoval s jedním z jeho nejlepších žáků. Ale dokonce i potom jsem se jen dotýkal povrchu věci a brzo jsem si uvědomil, že ze mě profesionální hráč na tabla nebude. Ale čas, který jsem s ním a v jeho škole strávil, mě přiměl věnovat pozornost rytmu. Začal jsem naslouchat hudbě z pohledu perkusionisty. Rozdílná byla také metoda vyučování, úplně jiná než na Západě. Bylo v ní něco víc než jen otázky a odpovědi, že by něco ukazoval a studenti to přehrávali podle něj. Spíš mi otevřel oči i uši, uvedl mě do světa nekonečných možností.

Spojení jazzu a indické hudby není nic nového. Je dnes už samozřejmé, nebo to posluchači pořád vnímají jako zvláštnost?
Ke slovu přichází nový rozměr tohoto hybridu, který je odlišný od toho, co se dělo v sedmdesátých letech. Lidé jako Rudresh Mahanthappa, Vijay Iyer, Sunny Jain, Sameer Gupta, já a ještě několik dalších jsou původem z jižní Asie, ale vyrostli na západě. Je v nás schopnost a chuť zmocnit se této kulturní duality, která dává hudbě zcela novou dynamiku. Svoje indické kořeny jsme si hluboce uvědomili díky hudbě, a především díky jazzu a improvizované hudbě, která vede k procesu sebepoznání a sebezpytování.
Šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické. Jen několik lidí se jí zabývalo pro její skutečný význam a ne jako pozlátkem. Mezi nimi byli umělci jako John Coltrane a John McLaughlin, kteří pronikli do jejích základů a z jejich hudby je to slyšet.

Luboš Soukup se přes Polsko přesunul do Dánska a jazz je pro něj důležitý především jako organická součást současné hudby.

Studoval jste v Katovicích. Polský jazz byl pro nás kdysi hodně důležitý, byl tam živější styk se soudobou špičkou, hrál tam dokonce i Miles Davis. Je to znát ještě dnes, v čem je tam jazz jiný než u nás?
Polsko je větší země, je tam více festivalů a obecně více míst, kde se hraje. Stejné je to i s počtem jazzových fanoušků, v Polsku se jich najde celkově více. Na druhou stranu dnes už je Evropa otevřená, takže kdyby Miles Davis žil, přijel by i do Čech. Rozdíl mezi Polskem a námi je spíše v tom, že Polsko má větší jazzovou tradici. U nás je spíše bigbítová tradice. V Polsku je také více jazzových legend – muzikantů, kteří měli možnost vystupovat s americkými hvězdami. Vypadalo to tak, že nějaká zahraniční hvězda přijela na koncert se svoji kapelou do Polska a potom se jela turné s polskými jazzmany. Tímto způsobem se místní učili jazzovému řemeslu. V Dánsku tomu bylo podobně a ještě lépe, protože někteří z amerických jazzmanů tam i několik let žili.
To je báječné, ale pro mladou generaci může být převeliká úcta k tradicím svazující, protože se je snaží do detailu kopírovat a tím se může mnohým zavřít jejich vlastní cesta. Do Kodaně jsem se přesunul proto, že jsem se necítil polským prostředím dostatečně naplněn. Když jsem odjížděl, měl jsem dojem, že tamější mladá jazzová scéna je v krizi. Zajímavé je, že v Dánsku jsem pak poznal celou řadu kreativních polských muzikantů, kteří se oprostili od polské jazzové tradice a nechávají se inspirovat zahraničními vlivy a ti jsou podle mě budoucností Polska.

Neláká vás Amerika? Máte ji v plánu, nebo vám naopak něčím vadí, není to pro dnešního jazzmana vlastně bezpodmínečná zkušenost?
Já si nemyslím, že existují nějaké vzory na to, jak dělat skvělou hudbu. Já jsem v USA byl – v dětství, potom jsme tam hráli s Milanem Svobodou a poté jsem byl ještě na měsíc v New Yorku. Měl jsem hodiny s Tonym Malabym a se Seamusem Blakem, chodil jsem na koncerty, zažil jsem tu atmosféru. To město je naprosto fantastické, naplněné energií, ale rozhodně jsem se tam necítil doma a nebylo mi blízké. Připadal jsem si v jiném světě a tak to taky je. Může to sloužit jako inspirace, ale nemyslím si, že bych se musel stylizovat do toho, že jsem Američan a hraji americký jazz, jsem zkrátka Evropan. I tak si myslím, že mám představu o tom, co je to jazz a vím, co znamená swingovat. Můj hlavní cíl vlastně ani není být jazzman, chci jen dělat dobrou současnou hudbu, která je inspirována vším možným.

Will Vinson pochází z Londýna, ale svou hudební kariéru začal až v New Yorku, kde žije od roku 1999. Dotkl se hudební teorie, práce ve studiu i potřeby komunikace s posluchači.

Potřebuje jazzman znát hudební teorii, nebo je důležitější praxe?
Jedno bez druhého se prostě neobejde. Obávám se, že všechna známá klišé jsou pravdivá: hudba je deset procent inspirace a devadesát procent dřiny", "cvičení dělá mistra" a podobně. Nikdy neobjevíte a nevyužijete svůj potenciál, když nestrávíte všechen čas studiem a cvičením.

Máte raději nahrávání ve studiu nebo živé koncerty, reagujete někdy přímo na impulsy z publika?
To jsou úplně odlišné věci. Nahrávání ve studiu s sebou nese spoustu problémů a také je přítomen určitý tlak pramenící z vědomí, že to, co zahrajete, bude uchováno navždy. Ale je také nádhera strávit čas tím, že dáte se svými spoluhráči a techniky dohromady něco trvalého. Největší vzrušení je pro mě ale živé vystoupení. Velkou roli v tom hrají posluchači, řekl bych, že skoro poloviční. Je neuvěřitelně obtížné udržet koncert nad vodou, když necítím žádnou energii z publika. Ale když je publikum nadšené, dostane vás k výkonům, kterých byste sami nikdy nedosáhli.

Závěrečná otázka byla v mírných obměnách společná pro všechny: Co rád posloucháte, pokud si vůbec něco poslechnete jen tak – je to vždy jen opravdová kvalita, nebo máte i nějakou tajnou zálibu v něčem pokleslejším – máte nějaké hudební hříchy?

Martin Brunner: Hudbu poslouchám vždy pro radost! I když něco konkrétně studuju, je to pro mě radost. Stejně tak s radostí hudbu hraju a skládám. A to co poslouchám je pro mě vždy „opravdově“ kvalitní, jinak by mě to nebavilo. Spektrum je velké... Miles Davis, Sting, Šostakovič, Misha Alperin, Peter Gabriel, Janáček... To jen, co mě teď napadlo.

Ondřej Pivec: Mám velmi rád americké rythm & blues a některý pop – Chaka Khan, Michaela Jacksona, Prince, Morris Day, Stevie Wondera atd. Vlastně to poslouchám radši, než současný jazz. No a hodně poslouchám gospel, Smokie Norful, James Fortune, či Kim Burrell. Nic z toho bych ovšem neoznačil za "pokleslou hudbu".

Luboš Soukup: Nevím, v jakém smyslu myslíte pokleslejší, ale pokud třeba hip hop, tak si poslechnu i něco pokleslého. Mám rád hudbu, která má duši, některé písničkáře, dobrý pop. Ten dává člověku radost. Neposlouchám techno, a elektroniku mám rád, když je ve spojení s nějakým živým elementem, bez toho je pro mě dost vzdálená.

Will Vinson: Zjistil jsem, že si pořád broukám melodie z pořadů v televizi a z reklam, prostě si nemůžu pomoct. Právě teď je to Downton Abbey...

Rez Abbasi: Nevěřím na hříchy, jsem buddhista.

Foto Martin Zeman a archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Hlavní část festivalu JazzFestBrno je v plném proudu. Už první tři koncerty potvrdily dramaturgické schopnosti Viléma Spilky, ale především pestrost současného jazzu.  více

Rez Abbasi zahrál se svým triem v Semilassu špičkový koncert. Indická a americká hudba se spojily do osobitého a vyrovnaného tvaru.  více


Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

V rámci svého evropského turné přijal do Brna pozvání tchajwanský sbor Taipei Philharmonic Chamber Choir (dále TPCC) fungující pod vedením uměleckého vedoucího a sbormistra Dr. YuChung Johnny Ku. Koncert proběhl v pondělí 13. srpna v sále nově zrekonstruovaného hotelu Passage.  více

Devátý ročník čtyřdenního mezinárodního a multižánrového hudebního festivalu Maraton hudby Brno oficiálně zahájil čtvrteční koncert v brněnském Sono centru. Více než tří hodinovou akci otevřel jazzový akordeonista Vincent Peirani, rezidenční umělec letošního ročníku, se svým uskupením Jokers. Druhá půle večera patřila estonskému duu Puuluupvíce

Daniel Lazar je rumunsko-srbský houslista, Almir Mešković je akordeonista z Bosny. Potkali se v Norsku, kde oba studovali na akademii. Oba také svou hudbu, která vychází z balkánských folklorních kořenů, obohacují o prvky hudby severské. Nevyhýbají se ani inspiraci klasickou hudbou nebo třeba hudbou romskou a mezi hosty na svém oceňovaném albu Family Beyond Blood mají i nedávno zesnulého špičkového afrického hudebníka Toumaniho Dabatého. Duo, které letos na jaře stanulo na čele Balkan World Music Chart, vystoupí na festivalu Maraton hudby Brno. Představí se v sobotu 10. srpna v rámci scény Balkan Soirée.  více

Letošní 29. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae na téma Metamorfózy: Czech Smetana! uzavřel ve středu 10. července v brněnském Besedním domě komorní koncert mezzosopranistky a patronky festivalu Magdaleny Kožené a klavíristy Kirilla Gersteina. Na programu se objevily písňové cykly Leoše Janáčka, Hugo Wolfa, Sergeje Rachmaninova a Arnolda Schönberga.  více

Závěrečný koncert letošní sezóny Filharmonie Brno patřil dílům Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia v Janáčkově divadle. Do čela filharmonie se ve čtvrtek 20. června postavil dánský dirigent Michael Schønwandt, který se brněnskému publiku představil naposledy v lednu minulého roku. V první polovině programu orchestr doplnil houslista Alexander Sitkovetskyvíce

Letošní, 29. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae je z velké části věnovaný Roku české hudby, čemuž nasvědčuje jeho podtitul Metamorfózy: Czech Smetana!. Podobně zaměřený byl i recitál klavíristy Jana Bartoše, který se odehrál v úterý 18. června v malém sále kulturního domu v Bystřici nad Pernštejnem. Na programu se objevily klavírní cykly Bedřicha Smetany a Miloslava Kabeláče, které vyšly minulý rok na Bartošově CD pod hlavičkou labelu Supraphon.  více

Nejčtenější

Kritika

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce